Rozhodnutí NS

30 Cdo 439/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 439/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.439.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 3 obč. zák.
§ 2951 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/02/2019
III.ÚS 513/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 439/2018-431

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) K. R., narozeného dne XY, bytem v XY, b) L. Č., narozené dne XY, bytem v XY, c) S. R., narozené dne XY, bytem v XY a d) K. R., narozeného dne XY, všech zastoupených Mgr. Janem Andruškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 854/14, proti žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., IČO 26418011, se sídlem v Praze 4 - Braník, Mikuleckého 1309/4, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Na Florenci 2116/15, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 27/2016, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, t a k t o:

I. Dovolání žalované se o d m í t á.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, se ve výroku II., pokud jím byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, a dále výrok III., pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku IV., a konečně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení, z r u š u j e, a v tomto rozsahu se věc vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se návrhem podaným dne 18. března 2016 domáhali ochrany svých osobnostních práv a žádali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetového portálu žalované v žalobě konkretizované články z období let 2012 až 2015, povinnost upustit od jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, zejména o biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci a vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b). Na náhradu nemajetkové újmy po žalované požadovali zaplacení částky 1.000.000 Kč každému z nich.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, výrokem I. uložil žalované odstranit z tam specifikovaných internetových stránek ve výroku uvedené články, resp. jejich části, výrokem II. žalované uložil povinnost upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, podle požadavků v žalobě, výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 500.000 Kč, žalobkyni b) částku 300.000 Kč, žalobkyni c) částku 100.000 Kč a žalobci d) částku 100.000 Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce a) domáhal zaplacení částky 500.000 Kč, žalobkyně b) 700.000,Kč, žalobkyně c) 900.000 Kč a žalobce d) 900.000 Kč a výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady soudního řízení v částce 95.829 Kč. Věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnosti žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí. Proto žalované uložil z internetových stránek odstranit žalobci označené články a zakázal jí šířit informace ze soukromí žalobců. Vzhledem k intenzitě zásahu přiznal i relutární satisfakci v částkách uvedených ve výroku III. K námitce promlčení vznesené žalovanou ve vztahu k článkům publikovaným za období od června 2012 do února 2013, soud konstatoval, že k promlčení došlo, ale informace v těchto článcích uvedené jsou obsaženy i v článcích v následujícím, pozdějším období a v podstatě se stále opakují, a proto částečné promlčení nemá v projednávané věci zásadního významu.

Na základě odvolání žalobců do výroků IV. a V. a žalované do výroků II., III. a V. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a) v rozsahu, kterým bylo žalované uloženo upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků, konkrétně o biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), o vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b) pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, jinak, pokud bylo žalované uloženo upustit od uvedeného jednání nad tento rozsah, změnil tak, že žalobu zamítl. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. jen tak, že zamítl návrh, pokud žalovaná měla zaplatit žalobci a) 125.000 Kč, žalobkyni c) 25.000 Kč a žalobci d) 25.000 Kč, jinak ho potvrdil, výrokem III. jej změnil ve výroku IV. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni b) dalších 75.000 Kč, jinak ho potvrdil a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců, stejně tak jako v otázce přiměřeného zadostiučinění v případě žalobců a), c) a d). Ve vztahu k žalobkyni b) pak shledal přiměřenou výši zadostiučinění v částce 500.000 Kč. Zdůraznil, že při ochraně osobnosti je primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční a sekundární funkcí, v odůvodněných případech i funkce preventivně-sankční. Poukázal v této souvislosti na čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek a počet článků, kdy se jednalo o opakované neoprávněné zásahy po dobu řady let. Z uvedených částek však žalobcům přiznal pouze vždy jen tři čtvrtiny, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení ve vztahu k osmi článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. červnem 2012 a 3. únorem 2013, resp. u žalobce d) za významnou pro promlčení považoval okolnost, že část článků vyšla před tím, než mu vznikla právní osobnost a netýkaly se ho, ani se ho nedotýkaly.

Zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu, konkrétně výrok I. písm. a), výrok II. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, výrok III. pokud jím bylo žalobkyni b) přiznáno dalších 75.000,- Kč a dále celý výrok o náhradě nákladů řízení napadla dovoláním žalovaná (dále též „dovolatelka“). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (včetně soudu prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě podle jejího názoru soudy obou stupňů nerespektovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, podle níž smyslem peněžitého zadostiučinění je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců, protože plnila svoji základní funkci, kterou bylo šíření pravdivých informací, a to u osob, které jsou mediálně více sledované než průměrný občan, to je podle jejího názoru v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 923/2004. Konečně se domnívá, že ohledně zdržovacího nároku soudy obou stupňů rozhodly v podstatě o absolutním zákazu v rámci upuštění od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací či komentářů o žalobcích. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům II., III. (v částech směřujících k zamítnutí žaloby) a ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) podali dovolání též všichni žalobci (dále též „dovolatelé“). Naplnění podmínek přípustnosti dovolání spatřují v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se odvolací soud v rozsudku při řešení otázky hmotného práva podle jejich mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rovněž řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jeho důvodnost spatřují v ustanovení § 241a o.s.ř., neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě se měl odvolací soud při posouzení otázky promlčení ve vztahu k žalobcům a), b) a c) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, Rc 38/75, popř. rozsudek ze dne 31. května 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83), podle níž je ve vztahu k určení začátku běhu promlčecí lhůty stanovit, zda nárok na náhradu škody tvoří nedělitelný celek nebo zda se jedná o samostatné nároky na náhradu škody, které se vztahují k více oddělitelným škodným událostem. V nyní posuzované věci žalobci požadovali za újmu způsobenou jim žalovanou jednorázovou částku zadostiučinění, která nepředstavuje součet ve vztahu k jednotlivým článkům. Poznamenávají také, že kdyby žalobou požadovali zadostiučinění „pouze“ ve vztahu k článkům vydaným po uplynutí promlčecí doby, nemělo by to mít vliv na výši peněžitého zadostiučinění, jelikož z hlediska obecného hodnocení nepříznivého následku a navíc s přihlédnutím k preventivně sankční funkci zadostiučinění je zcela irelevantní, zda se jednalo o 24 nebo 32 článků.

Stejnou argumentaci uplatňují ve vztahu k závěru odvolacího soudu o snížení výše zadostiučinění žalobci d). Dále činí spornou výši relutární satisfakce, když se domnívají, že v prvé řadě odvolací soud jim přičetl k tíži, že žalobu podali až téměř čtyři roky poté, co začalo docházet k publikování žalobou napadených sdělení a vlastně tak žalovaná těží ze svých protiprávních činů. Tento závěr odvolacího soudu je tak nelogický a neakceptovatelný zejména ve vztahu k nezletilým žalobcům c) a d), kteří jsou v otázce aktivní ochrany svých osobnostních práv zcela závislí na svých zákonných zástupcích. Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že nezletilí žalobci c) a d) byli publikovanými články zasaženi podružně, zprostředkovaně, naopak poukazují na to, že právě oni jsou útoky žalované s ohledem na svůj věk ohroženi nejvíce. V důsledku neopodstatněné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud též nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná podáními ze dne 22. ledna a 29. června 2018. V prvním se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ve vztahu k otázce promlčení, upozornila na procesní nepřípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. Ve druhém podání žalovaná ještě doplnila některé důvody svého původního dovolání (k nimž ovšem již s ohledem na uplynutí dovolací lhůty nebylo možno přihlížet) a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v rozsahu uvedeném v původním dovolání a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.

Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Žalovaná spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího sodu, konkrétně se závěry rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, kde je uvedeno, že smyslem peněžitého zadostiučinění je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Přehlíží však, že v předmětném rozhodnutí dovolací soud posuzoval možnost omezení výše peněžitého zadostiučinění, pokud byla soudem přiznána náhrada škody. Nelze tedy uvedenou větu vytrženou z kontextu aplikovat v této věci.

V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu není ani to, že odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění přihlédl k jeho satisfakční i preventivně sankční funkci. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, vyložil, že zadostiučinění v penězích tedy plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku správně přihlédl k satisfakční roli přisuzovaného zadostiučinění, stejně tak i k jeho roli preventivní, resp. preventivně-sankční. Rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu tak vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr, kromě již shora citovaného usnesení, podporuje i obsah dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo 947/2011, 30 Cdo 3625/2007 a 30 Cdo 5188/2007.

Odvolací soud rovněž zcela správně posoudil jednání žalované jako zásah do osobnostních práv žalobců a takový závěr odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – srovnej rozsudek ze dne 23. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, v němž Nejvyšší soud zdůraznil zásadu, že skutečnosti týkající se soukromého života jsou zásadně součástí osobního soukromí (vnitřní intimní sféry), a nemohou proto být věcí veřejného zájmu. Relativní výjimka je připouštěna pouze u osob tzv. veřejného zájmu, avšak jen potud, pokud je uvádění takových skutečností na veřejnosti v přímé souvislosti s činností této fyzické osoby ve veřejném životě – konkrétně mají-li význam pro hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost. Proto v souzeném případě informace v předmětných článcích nemohou být evidentně kryty právním důvodem v podobě zákonné zpravodajské licence.

Dovolací soud konečně podotýká, že ve výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu jsou precizně specifikovány informace a komentáře, jichž je žalovaná povinna se zdržet. Nelze tak souhlasit s tvrzením žalované, že by šlo o absolutní zákaz zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací či komentářů o žalobcích.

S ohledem na skutečnost, že dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, pak je v této věci třeba uzavřít, že jestliže žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách posouzení smyslu peněžitého zadostiučinění, dále klasifikace zásahu do osobnostních práv žalobců ve spojitosti s plněním základních informačních funkcí žalovanou, stejně jako dosahu zdržovacího výroku, pak dovolacímu přezkumu nebyly otevřeny z hlediska tohoto dovolání další otázky, které by bývaly byly významné pro dané rozhodnutí odvolacího soudu.

Z toho, co bylo uvedeno, je proto zřejmé, že dovolání žalované nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout.

Žalobci ve svém dovolání nesouhlasí s výší přiznané relutární satisfakce, a to ve vztahu ke každému z nich. Dovolací soud je nucen nejprve v obecné rovině předeslat, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.s.ř.

Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v příslušných ustanoveních občanského zákoníku, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).

V daném případě se však úvahy odvolacího soudu (přes zřejmou pečlivost, s níž se snažil s předmětem sporu vypořádat) týkající se výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy nejeví jako zcela odpovídající.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence konkrétně definovaného a zjištěného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.

Soukromá sféra fyzické osoby (člověka), v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí. Stává se tak v současném světě značně pokročilé vědy a techniky, informovanosti apod. stále významnější hodnotou osobnosti každé fyzické osoby, která zasluhuje účinnou ochranu zabezpečovanou i univerzálnějšími prostředky občanského práva (obdobně srovnej např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004).

Jak již bylo uvedeno, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Poukázal na čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek a počet článků, v nichž se jednalo o opakované neoprávněné zásahy po dobu řady let. Z částek soudem prvního stupně přisouzeného relutárního zadostiučinění však odvolací soud žalobcům přiznal pouze vždy jen tři čtvrtiny, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k osmi článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. červnem 2012 a 3. únorem 2013. Dovolatelé na tomto místě namítají, že bylo na soudu, aby ve vztahu k určení začátku běhu promlčecí lhůty stanovil, zda uplatněný nárok tvoří nedělitelný celek nebo zda se jedná o samostatné nároky, které se vztahují k více oddělitelným zásahům (sami zdůrazňují, že v posuzované věci požadovali za újmu způsobenou jim žalovanou jednorázovou částku zadostiučinění, která nepředstavuje součet ve vztahu k jednotlivým článkům).

Dovolací soud má za to, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu se zcela nezvratně nepodává závěr, jakým způsobem dospěl k úvaze o výši přisouzených náhrad nemajetkové újmy. Ač například dílčí promlčení uplatněného nároku spojuje s osmi články publikovanými v období mezi 11. červnem 2012 a 3. únorem 2013, paušálně vyhází z toho, že se tak promlčela čtvrtina nároku. V tomto směru jde nepochybně o disproporci. Ač odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí vychází z toho, že se promlčení nároku týká osmi článků, paušální snížení relutární náhrady neumožňuje posoudit, zda odvolací soud dotčení osobnosti žalobců posuzoval jako zásah způsobený případně kampaní vedenou proti žalobcům, či (a to spíše), zda se měl zabývat mírou zásahu vyvolaného do osobnosti žalobců každým z dotčených článků.

Je tak zřejmé, že závěry odvolacího soudu o výši přisouzené relutární satisfakce ovlivněné vznesenou námitkou promlčení nelze za daného stavu akceptovat. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., pokud jím byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, a dále výrok III., pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku IV., nelze považovat za správný. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil.

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.

Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2018



JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu