Rozhodnutí NS

27 Cdo 1226/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:27 Cdo 1226/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1226.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Zastoupení
Podmínky řízení
Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř.
§ 201 o. s. ř.
§ 243b o. s. ř.
§ 243f odst. 2 o. s. ř.
§ 241 o. s. ř.
§ 30 o. s. ř.
§ 138 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 1226/2018-150


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci oprávněného L. Š. proti povinnému B. V., o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení podanými povinným proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 37 C 2/2009-65, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2011, č. j. 11 Cmo 49/2011-79, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 2/2012, o dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 2 Cmo 319/2014-98, takto:


Dovolací řízení se zastavuje.


Odůvodnění:



Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. června 2014, č. j. 37 C 2/2012-67, zamítl návrh povinného na ustanovení zástupce pro odstranění vad odvolání (výrok I.) a vyzval povinného k nápravě vad podání (výrok II.).

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. října 2015, č. j. 2 Cmo 319/2014-98, k odvolání povinného zrušil rozhodnutí soudu v napadeném výroku I. a řízení o návrhu povinného na ustanovení zástupce zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Při podání dovolání nebyl povinný zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.

Podle § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem (odstavec první věta první). Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (odstavec druhý písm. a/). Dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem (odstavec čtvrtý).

Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, soud řízení zastaví.

Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Podle § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec první). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec druhý).

Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací, neboť (opětovné) posuzování této otázky soudem prvního stupně by vedlo k neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 138 a § 30 o. s. ř. pro dovolací řízení, neboť dovolatel své právo uplatňuje zřejmě bezúspěšně.

O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, z jiné úřední činnosti nebo z toho, co je obecně známo, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, ze dne 20. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 286/2015, nebo ze dne 20. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016).

Závěr odvolacího soudu, podle kterého projednání opětovné žádosti dovolatele o ustanovení zástupce bránila překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2014), neboť v této opětovné žádosti dovolatel neuvedl žádné nové skutečnosti oproti žádosti původní, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodněprávní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10).

Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, není důvodné, aby pro dovolací řízení byl dovolateli ustanoven zástupce; je zřejmé, že by se jednalo o zbytečné vynakládání prostředků státu na to, aby bylo v dovolacím řízení při uplatňování zřejmě bezúspěšného práva zajištěno povinné zastoupení dovolatele.

V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2, § 104 odst. 2 a § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že – ačkoliv tak neučinil ani soud prvního stupně – nevyzýval dovolatele ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li dovolatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že dovolatel se v minulosti obracel mnohokráte na Nejvyšší soud s dovoláním, a byl soudy ke splnění podmínky povinného zastoupení opakovaně vyzýván, a to včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 870/2016, sp. zn. 30 Cdo 837/2016, sp. zn. 30 Cdo 3588/2016, sp. zn. 30 Cdo 3640/2016, sp. zn. 25 Cdo 5447/2017). Dovolateli je tudíž nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem a že následkem nesplnění podmínky povinného zastoupení je zastavení dovolacího řízení.

Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Petr Šuk
předseda senátu