Rozhodnutí NS

23 Cdo 1081/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 1081/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1081.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1081/2019-129


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ARODAX a.s., se sídlem Dr. Engla 1061/6, 360 01 Karlovy Vary, IČO 27169774, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 105/6, 150 00 Praha 5, proti žalované APALEX s.r.o., se sídlem Fetrovská 907/6, Dejvice, 160 00 Praha 6, IČO 26451671, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Na baště sv. Ludmily 252/3, 160 00 Praha 6, o zaplacení 249 025 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 259/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, č. j. 23 Co 308/2018-108,
t a k t o:



Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 9. 2018, č. j. 23 Co 308/2018-108, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2018, č. j. 8 C 259/2016-89, kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání, tak, že rozsudek pro zmeškání, vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 15. 5. 2018 pod č. j. 8 C 259/2016-76, se zrušuje.

Odvolací soud při přezkoumávání závěru soudu prvního stupně, který dne 15. 5. 2018 rozhodl rozsudkem pro zmeškání pod č. j. 8 C 259/2016-76, když vyšel ze skutkového závěru, že žalovaná se nedostavila dne 15. 5. 2018 k jednání a ani se neomluvila, vyšel ze skutečností, že rozsudek pro zmeškání byl žalované doručen dne 15. 6. 2018 a ještě předtím, dne 6. 6. 2018, žalovaná podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání s tím, že má jediného jednatele J. M., který od 13. 5. 2018 trpěl bolestmi zad, pro které navštívil dne 14. 5. 2018 odborného lékaře F. K., a pro stejnou diagnózu (M5446) byl praktickou lékařkou uznán práce neschopným od 14. 5. 2018. Z doložené lékařské zprávy, vydané F. K. dne 4. 6. 2018, vzal odvolací soud za prokázané, že večer po vyšetření u lékaře dne 14. 5. 2018 postihla jednatele žalované migrenozní cefalea a bolest odezněla až za 24 hodin. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti prokazují, že žalovaná zmeškala první jednání ve věci pro překážku, která jí objektivně (nezávisle na její vůli) zabránila nejen se dostavit na jednání dne 15. 5. 2018 ve 13:00 hod., ale i včas omluvit svou neúčast na jednání. Svůj závěr podpořil odvolací soud odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98. Skutečnosti, že lékařská zpráva je datována dnem 4. 6. 2018 a pracovní neschopnost vystavena dne 29. 5. 2018 (obě před doručením rozsudku pro zmeškání) podle odvolacího soudu nevypovídají o tom, že údaje v nich obsažené nejsou pravdivé. Odvolací soud rovněž konstatoval, že z obsahu spisu nevyplývá, že žalovaná si ve věci počíná obstrukčně, neboť se vyjádřila ve věci samé, a nelze ji klást ani k tíži, že - právně nezastoupena – v rámci své procesní obrany učinila vzájemný návrh, který byl již dříve uplatněn samostatnou žalobou. Pokud dříve žádala žalovaná o odročení jednání, tak pouze jednou, a to z doloženého důvodu nemoci jejího jediného jednatele. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná prostřednictvím svého jednatele či jiné osoby mohla využít e-mailu nebo telefonu k omluvě své neúčastni na jednání, neboť tato domněnka soudu nemá oporu ve skutkových zjištěních. Odvolací soud proto rozsudek pro zmeškání zrušil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jehož obsahu namítá, že dovolání je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení včasnosti důvodu omluvy ze zmeškaného jednání. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může být omluvitelným důvodem ve smyslu § 153b odst. 4 o.s. ř. pouze okolnost, která žalovanému, resp. jeho zástupci, nejen zabránila v účasti na jednání, ale zabránila mu rovněž omluvit svou neúčast na jednání, jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013, v usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015, a též v usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2736/2015, v nichž se zabýval otázkou významu včasnosti omluvy z jednání, a dospěl k závěru, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání je opodstatněným, bude-li doloženo, že se žalovaná strana nemohla dostavit na jednání a ani se z něj v rámci určité časové hranice omluvit. Podle žalobkyně žalovaná neprokázala, že zmeškala první jednání ve věci pro překážku, která ji objektivně zabránila i včas omluvit svou neúčast na jednání, když neprokázala, že jednatel žalované nebyl schopen ani pouhé telefonické komunikace, aby omluvil svoji neúčast na jednání. Odkázal-li odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, dovolatelka namítá že toto rozhodnutí se zabývá jen omluvitelnými důvody zmeškání prvního jednání, ale nezabývá se již omluvitelnými okolnostmi, které brání žalovanému se řádně včas omluvit z jednání. Dovolatelka navíc zpochybnila věrohodnost předložených dokladů, které lékaři vystavili zpětně. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil i obstrukční jednání žalované. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Uvádí-li žalobkyně, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba konstatovat, že dovolatelkou poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013, na něž navázala další dovolatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešilo odlišnou skutkovou věc, kdy soudy neposuzovaly a nezjišťovaly včasnost omluvitelného důvodu zmeškání jednání soudu účastníkem. V nyní posuzovaném případě avšak odvolací soud posuzoval, zda omluvitelný důvod zabránil žalované se i jen z jednání omluvit, a po zhodnocení skutkových okolností dané věci učinil skutkový závěr, že zjištěné skutečnosti prokazují, že žalovaná zmeškala první jednání ve věci pro překážku, která jí objektivně (nezávisle na její vůli) zabránila nejen se dostavit na jednání dne 15. 5. 2018 ve 13:00 hod., ale i včas omluvit svou neúčast na jednání. Nejvyšší soud tedy rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu neshledal. Jestliže dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že omluvitelný důvod žalované zabránil žalované i včas se z jednání omluvit, když je přesvědčena, že jednatel žalované byl schopen alespoň telefonické komunikace a mohl svoji neúčast na jednání omluvit ještě před prvním jednáním, byť jen telefonicky, a zpochybňuje i věrohodnost předložených dokladů vystavených lékaři, podrobuje tím kritice skutkové závěry odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ovšem již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil obstrukční jednání žalované, je namístě konstatovat, že tyto námitky, směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Nesprávné právní posouzení je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž námitkami k nesprávnému právnímu posouzení není vymezena přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a její dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu