Rozhodnutí NS

30 Cdo 2869/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2019
Spisová značka:30 Cdo 2869/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2869.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2869/2017-188


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce N. Q. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 221/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 19 Co 225/2016-130, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 19 Co 225/2016-156, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 19 Co 225/2016-130, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 19 Co 225/2016-156, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 9/2008.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 5 C 221/2014-73, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2016, č. j. 5 C 221/2014-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 76 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 73 333 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobou ze dne 21. 1. 2008 se společnost AHOLD Czech Republic, a. s., dále jen „spol. AHOLD“, domáhala v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 na N. Q. T. zaplacení částky 848 450,69 Kč jako náhrady škody. Obvodní soud rozhodl dne 1. 12. 2009 mezitímním rozsudkem o základu uplatňovaného nároku. Dne 14. 5. 2013 bylo obvodnímu soudu doručeno zpětvzetí žaloby, neboť mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, na základě které se N. Q. T. zavázal zaplatit spol. AHOLD částku 250 000 Kč. Účastníci se dohodli, že si ponesou jimi vynaložené náklady řízení a spol. AHOLD se zavázala k náhradě nákladů řízení státu. Dne 1. 11. 2013 N. Q. T. vznesl námitku věcné nepříslušnosti obvodního soudu, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2014. Proti tomuto usnesení podal N. Q. T. ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014. Dne 9. 1. 2015 obvodní soud zastavil posuzované řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti uvedenému usnesení podal N. Q. T. odvolání, v němž brojil proti výroku o nákladech řízení státu a opětovně uplatňoval námitku věcné nepříslušnosti obvodního soudu. Dne 27. 4. 2015 městský soud vyhověl odvolání v části týkající se výroku o nákladech řízení státu. Proti uvedenému rozhodnutí podal N. Q. T. dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 14. 9. 2015. Vůči tomuto rozhodnutí N. Q. T. následně brojil ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení trvajícím od 21. 1. 2008 do tehdy stále ještě neskončeného řízení o ústavní stížnosti došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Přiměřené zadostiučinění za tím vzniklou nemajetkovou újmu ovšem soud prvního stupně žalobci přiznal pouze za dobu od zahájení řízení do dne právní moci usnesení o zastavení řízení, neboť navazující dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti byla iniciována na základě podání žalobce. Při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil, že se žalobce nepodílel na délce řízení a že v řízení nedošlo ani k průtahům ve formě nečinnosti soudu. Řízení dle soudu prvního stupně nevykazovalo přílišnou složitost vyjma potřeby vypracování znaleckých posudků. V tomto směru spol. AHOLD zavčas nepředložila dostatečné podklady pro zpracování znaleckého posudku a opakovaně žádala o prodloužení lhůty k jejich předložení. Rovněž ustanovený znalec opakovaně žádal o prodloužení lhůty k předložení posudku; obvodním soudem musel být o předložení posudku opakovaně urgován. Konečně význam řízení pro žalobce soud prvního stupně hodnotil jako značný, neboť po žalobci byla požadována vysoká částka a po celou dobu řízení byl v nejistotě ohledně výše plnění. Vzhledem k těmto skutečnostem přiznal žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 76 667 Kč s příslušenstvím.

5. K odvolání žalobce vůči výroku III o náhradě nákladů řízení a k odvolání žalované vůči vyhovujícímu výroku I Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 19 Co 225/2016-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení částky „76 666 Kč“ s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 9/2008, bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 399,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

7. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce mohl pociťovat nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení nejpozději do 15. 5. 2013, kdy vyslovil souhlas se zpětvzetím žaloby, čímž odpadl předmět sporu. Na tom nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že v odvolacím řízení proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení byla řešena otázka věcné příslušnosti soudu a otázka náhrady nákladů řízení státu za vypracovaný znalecký posudek ve výši 8 950 Kč, což je dle názoru odvolacího soudu „bagatelní částka“. Při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění odvolací soud přihlédl k tomu, že řízení bylo po procesní stránce složité zejména vzhledem k chování žalující strany a ustanoveného znalce. Dále vzal odvolací soud v úvahu, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce standardní a že se žalobce na délce nalézacího řízení svými procesními kroky významně nepodílel. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud následně dospěl k závěru, že k odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení odpovídá poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.


II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že přiznaná forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení je vzhledem k okolnostem případu zjevně nepřiměřená. Podle žalobce se odvolací soud při určování formy přiměřeného zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že žalobci nebude poskytnuto odškodnění v penězích.

9. Podle žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu co do přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva navíc překvapivé, neboť odporuje významu posuzovaného řízení pro žalobce, který sám odvolací soud hodnotil jako standardní. Tím podle žalobce došlo ze strany odvolacího soudu nejen k odchýlení se od judikatury soudu dovolacího, nýbrž i k porušení práva žalobce na spravedlivý proces.

10. Dále žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při určování formy přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nebral do úvahy celkovou délku řízení, když konec posuzovaného řízení shledal k okamžiku vyslovení souhlasu žalobce se zpětvzetím žaloby v posuzovaném řízení, a nikoliv až k okamžiku právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V této souvislosti má žalobce za to, že soud nemůže při posuzování rozhodné délky řízení pominout tu část řízení, ve které jsou řešeny méně významné otázky procesního charakteru, resp. není oprávněn v rámci jednoho řízení rozlišovat pro poškozeného méně nebo více významné části řízení, a z tohoto důvodu snižovat nebo zvyšovat částku přiměřeného zadostiučinění.

11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Dovolání je však přípustné jednak pro řešení otázky, zda žalobci poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě zadostiučiněním dostatečným, a jednak pro hodnocení otázky, který okamžik je významný z hlediska posouzení konce rozhodné délky řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Dovolání je důvodné.

19. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

21. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za dostačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné okolnosti formulované judikaturou Nejvyššího soudu.

22. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění Stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud pro lidská práva vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo K., J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

23. Dovolací soud posléze opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje zejména tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

24. V projednávané věci ovšem žádné okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly, respektive jejich existence z napadeného rozsudku nijak nevyplývá. Podle odůvodnění napadeného rozsudku se žalobce na délce posuzovaného řízení (za kterou byla žalobci přiznávána náhrada) svými procesními kroky významně nepodílel a rovněž je v napadeném rozsudku uvedeno, že význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní. Z napadeného rozsudku pak nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno považovat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za dostačující. Řešení této otázky odvolacím soudem je proto nesprávné.

25. Ve vztahu k otázce stanovení konce posuzovaného řízení ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází zásadně z toho, že za konečný okamžik řízení je nutno považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné, tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. Stanovisko, část III, bod 2). Není přitom ani rozhodné, že předmětem posledního rozhodnutí vydaného v řízení byla pouze otázka náhrady nákladů řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).

26. Současně Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že rozhodná délka řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, dospěl k závěru, že okamžik skončení rozhodné doby řízení nastává v okamžiku zpětvzetí odvolání žalobce proti rozsudku, kterým mu nebylo vyhověno, neboť poté již nemůže ve vztahu k výsledku řízení pro žalobce dojít k žádné změně.

27. V nyní posuzované věci určil odvolací soud konec rozhodné délky řízení k okamžiku vyslovení souhlasu žalobce se zpětvzetím žaloby v posuzovaném řízení s odůvodněním, že od tohoto okamžiku nemohl žalobce být nadále v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odvolací soud však nevzal v potaz, že v řízení zůstala sporná otázka náhrady nákladů řízení státu, přičemž nejistota žalobce ohledně vyřešení uvedené otázky byla ukončena až právní mocí rozhodnutí o odvolání žalobce proti usnesení obvodního soudu o zastavení posuzovaného řízení.

28. Skutečnost, že výše nákladů řízení státu v posuzovaném řízení byla podle názoru odvolacího soudu „bagatelní“, přitom vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nevylučuje. Uvedenou skutečnost může ovšem soud zohlednit při posouzení významu předmětné části řízení pro žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013) a na základě toho samostatně stanovit odškodnění za tuto část řízení, pokud by se význam této části řízení výrazně odlišoval od části předchozí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Jestliže odvolací soud při hodnocení rozhodné délky řízení takto nepostupoval, je jím provedené posouzení nesprávné.


VI. Závěr

29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

30. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2019



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu