Rozhodnutí NS

26 Cdo 1003/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:26 Cdo 1003/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1003.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozsudek pro zmeškání
Dotčené předpisy:§ 153b o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1003/2018-66
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1829-1831, se sídlem v České Lípě, Větrná 1831/12, IČO: 25497430, zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, proti žalovaným 1. J. F., bytem XY, zastoupenému Mgr. Monikou Švarcovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 28/23, a 2. A. F., bytem XY, o zaplacení částky 52.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 317/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. října 2017, č. j. 36 Co 246/2017-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2017, č. j. 36 Co 246/2017-44, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 7. dubna 2017, č. j. 36 C 317/2016-23, jímž Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil jim povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 52.764,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, které však není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, jedinou v něm účinně nastolenou právní otázku, zda v souzené věci jde o (výjimečný, resp. hraniční) případ, kdy nebylo namístě vydání rozsudku pro zmeškání, byť jinak formální předpoklady pro jeho vydání byly naplněny.

Předně však dovolací soud konstatuje, že namítal-li dovolatel, že mu nebyla řádně do vlastních rukou doručena žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo (§ 153b odst. 1 o. s. ř.), a to za použití dovolací námitky, že tam specifikovaná doručenka vykazuje takové zjevné vady, že nemůže být řádným průkazem o doručení uvedených písemností, tak na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž nehodnotil (a – logicky vzato – ani hodnotit nemohl), zda je dotčená doručenka způsobilým průkazem doručení, vyšel-li z úvahy, že žaloba spolu s předvoláním k prvnímu jednání (na den 7. dubna 2017) byla (musela být) dovolateli doručena (nejpozději) dne 30. ledna 2017, neboť právě v tento den doručil soudu prvního stupně vyjádření k žalobě (viz č. l. 16 a 19 spisu), v němž převzetí uvedených písemností potvrdil (srov. § 50f odst. 5 o. s. ř.).

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, či z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému požadavku však dovolatel nedostál, jde-li o otázku, zda lze učinit závěr, že byl řádně poučen o následcích nedostavení se k prvnímu jednání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se citovanou otázkou mohl blíže zabývat.

V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (srov. slovo „může“ uvedené v § 153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 2. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, že při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání soud musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, z 29. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, či z 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 5128/2015, tj. rozhodnutí, na něž odkázal i dovolatel). Obdobný právní názor zaujal také Ústavní soud již v nálezech z 10. března 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, z 23. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, a dále např. z 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, na nějž dovolatel v dovolání rovněž poukázal. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.

O takový (výjimečný, resp. hraniční) případ však v posuzované věci nejde. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dovolatelé zmeškali první jednání, které se ve věci konalo, zcela vědomě a záměrně, a to „pro naprosté ničím nedoložené právní a skutkové bludy, které… žalobce soudu předkládá“, jak to vyjádřili v odvolání proti rozsudku pro zmeškání (viz podání na č. l. 28 spisu). V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že již z jejich vyjádření k žalobě (viz opět podání na č. l. 16 spisu) bylo možné usoudit (byť nepřímo), že nepovažují za nutné, aby k projednání věci samé bylo nařízeno jednání, neboť z jejich pohledu „není o čem jednat“. K tomu lze jen dodat, že o tom, zda k projednání věci samé bude či nebude nařízeno jednání, rozhoduje soud, nikoli účastník řízení, a že zmešká-li účastník řízení, který po řádném doručení žaloby a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nepřítomnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne – za splnění ostatních předpokladů normovaných v § 153b o. s. ř. – v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání; v takovém případě nebrání vydání rozsudku pro zmeškání ani okolnost, že dovolatel již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné pod č. 122/2001 časopisu Soudní judikatura).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 11. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu