Rozhodnutí NS

22 Cdo 935/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2017
Spisová značka:22 Cdo 935/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.935.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 150 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 935/2017



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň: a) E. S., b) L. K., zastoupených Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 10, proti žalovanému M. T., zastoupenému Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/25, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 37/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, takto:

I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti výroku pod bodem I. c) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, kterým byla žalobkyním uložena povinnost, aby každá zaplatila žalovanému částku 49 000 Kč.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, se ve výroku pod bodem II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
    Odůvodnění:
      Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 16 C 37/2011-151, a doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 16 C 37/2011-206, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 655/1, parc. č. 655/2, parc. č. 578/2, parc. č. 656/3, parc. č. 576/4 a parc. č. 577/3, v katastrálním území L., a všechny tyto pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného M. T. (výrok I.), kterému uložil povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) na vypořádání podílů každé částku 257 600 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 121 627,30 Kč. Doplňujícím rozsudkem zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal po každé ze žalobkyň zaplacení částky 49 000 Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku částku 6 287,16 Kč.

      Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, přičemž výše podílu každého činí ideální jednu třetinu. Žalovaný všechny pozemky užívá nejméně od roku 1989 výlučně sám. V roce 1989 na návrh žalobkyň soud vedl řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, které po zpětvzetí žaloby zastavil s odůvodněním, že žalovaný souhlasil s uzavřením dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jak ji žalobkyně navrhovaly. K uzavření dohody však nedošlo.

      Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) a v souladu s návrhem žalobkyň, se kterým souhlasil i žalovaný, zrušil spoluvlastnictví účastníků a přikázal pozemky do výlučného vlastnictví žalovaného. Mezi účastníky byl rozpor pouze ohledně výše vypořádacích podílů, kterou chtěl žalobce původně snížit o zhodnocení pozemků parc. č. 655/2 a parc. č. 655/1 stavbou garáže a nádvoří. Soud při stanovení výše vypořádacích podílů vyšel ze znaleckého posudku a nepřihlédl k požadavku žalovaného na snížení ceny pozemků. Žalovaný později tento požadavek vtělil do vzájemného návrhu na vypořádání v širším slova smyslu, kterým se domáhal po každé ze žalobkyň zaplacení částky 49 000 Kč z důvodu zhodnocení výše uvedených pozemků. Soud vzájemný návrh zamítl se zdůvodněním, že všechny pozemky, o které v dané věci jde, užíval výlučně žalovaný po dobu nejméně 25 let, přičemž jeho podíl činil pouze ideální jednu třetinu, aniž by se snažil tyto nemovitosti do svého vlastnictví zákonným způsobem získat nebo jinak upravit právní vztahy k těmto pozemkům.

      Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 655/1, parc. č. 655/2, parc. č. 578/2, parc. č. 656/3, parc. č. 576/4 a parc. č. 577/3, v katastrálním území L., a pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovanému uložil povinnost zaplatit každé žalobkyni na vypořádacím podílu částku 256 550 Kč. Žalobkyním a) a b) uložil povinnost, aby každá zaplatila žalovanému částku 49 000 Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

      Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků za správné, souhlasil i s postupem soudu při stanovení výše vypořádacích podílů, kterou odvolací soud pouze aktualizoval.

      Odvolání shledal důvodným odvolání proti doplňujícímu rozsudku ohledně vzájemné žaloby žalovaného na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. Dovodil, že žalovaný jako menšinový spoluvlastník vynaložil investice do společných pozemků bez dohody s ostatními spoluvlastníky, čímž došlo k jejich zhodnocení, které mu zakládá proti ostatním spoluvlastníkům právo na vydání bezdůvodného obohacení. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a vzájemné žalobě vyhověl.

      Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně byly úspěšné v základu nároku, kterého se domáhaly. Za plně úspěšné je však nepovažoval s poukazem na to, že žalovaný od počátku souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví. V řízení došlo k dohodě i o způsobu vypořádání. Obě strany nejprve souhlasily se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví rozdělením pozemků, posléze s jeho přikázáním žalovanému, spor zůstal ohledně výše přiměřené částky k vypořádání podílu. Žalovaný chtěl započítat, či zohlednit jím provedené zhodnocení pozemků, ohledně kterého sice neuspěl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, uspěl však s týmž nárokem uplatněným ve vzájemné žalobě, posouzeným jako návrh na širší vypořádání spoluvlastnictví. V konečném rozhodnutí o žalobě a vzájemné žalobě se částka k výplatě blíží žalobnímu návrhu žalovaného. Odvolací soud považoval úspěch obou stran pouze za částečný, proto rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

      Žalobkyně přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního i hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v případě náhrady nákladů řízení), otázka vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu a nároků žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení ve spojení s důsledkem neschválených investic do nemovitostí, jež způsobily změnu věci, nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a právní otázka nároku na vydání bezdůvodného obohacení měla být řešena jinak.

      Žalobkyně namítají nesprávné právní posouzení úspěchu ve věci odvolacím soudem ve vztahu k rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků v řízení před soudy obou stupňů. Zpochybňují úvahy odvolacího soudu, o které opřel výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a žalobkyně považoval pouze za částečně úspěšné. Z ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodný úspěch ve věci. Jestliže soud k návrhu žalobkyň zrušil spoluvlastnictví a vypořádal je způsobem, který navrhovaly, pak měl vyjít z toho, že měly ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví plný úspěch. Řízení o vzájemném návrhu na vypořádání v širším smyslu a výrok o něm je zcela nezávislý na výroku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž odvolací soud oba výroky mísí, aniž by se vypořádal s otázkou nároků na náhradu nákladů řízení ve vztahu k oběma těmto samostatným výrokům, a pak případně rozhodl o jejich vzájemném poměru. Žalobkyně mají za to, že jim měla být přiznána náhrada řízení před soudy obou stupňů.

      Dále namítají, že žalobu podaly v roce 2011 za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a jeho úpravy v § 142. Soudy obou stupňů věc posuzovaly podle § 1140 a násl. nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., o čemž účastníky nevyrozuměly a nebyla jim dána možnost vznést tvrzení a nabídnout k nim důkazy, které v řízení podle dosavadního občanského zákoníku nebyly významné. Tím způsobily, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

      Za otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, žalobkyně považují právní posouzení nároku žalovaného na vypořádání v širším smyslu; dovolací námitky pak podrobně rozvádějí.

      Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

      Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

      K dovolání proti rozhodnutí o tzv. širším vypořádání spoluvlastnictví:

      Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

      Protože na straně dovolatelek nejde o nerozlučné společenství, ale o společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), je třeba přípustnost dovolání posuzovat u každé z nich zvlášť; protože ve věci samé každá z nich napadá výrok rozhodnutí o tzv. širším vypořádání ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (jde o 49 000 Kč pro každou z nich), není dovolání proti výroku pod bodem I. c) rozsudku odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

      K dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení:

      Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání v této části je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

      Protože soud prvního stupně uložil (nesprávně – nejde o nerozlučné společenství) žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení ve výši 121 627 Kč a 6 287 Kč, a odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že tuto částku žalobkyním upřel, a také proto, že rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se náhrady nákladů řízení částečně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tento soud dosud neřešil otázku rozhodování o nákladech řízení v případě, že jde o rozhodnutí o nároku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví kumulovaném s nárokem na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví, je dovolání v této části přípustné i důvodné.

      V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, Nejvyšší soud – poté, co konstatoval, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je dosavadní judikatura k této otázce i nadále použitelná – k širšímu vypořádání spoluvlastnictví (§ 1148 odst. 1 o. z.) uvedl: „Účastníkům nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o těchto různých nárocích v obsahově jednom výroku by komplikovalo procesní situaci v případě, že opravný prostředek by byl podán jen ohledně jednoho z nich. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2010, že výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak“. Dovolací soud uzavřel, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.

      Uvedené pravidlo obdobně platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, vedeného o zrušení a „užší“ vypořádání a současně o širší vypořádání spoluvlastnictví; protože jde o náklady vynaložené na účelné uplatňování nebo bránění práva a současně v řízení jde o dvě relativně samostatná práva (objektivní kumulace nároků), která mohou mít samostatný právní osud, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout zvlášť jak ve vztahu k samotnému řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak i ve vztahu k tzv. širšímu vypořádání spoluvlastnictví. Tato nutnost by se jasně ukázala v případě, že by o každém z těchto nároků bylo rozhodnuto v samostatném řízení; pak by vůbec nepřicházelo do úvahy kompenzovat částečný úspěch ohledně jednoho nároku částečným neúspěchem při uplatnění druhého, kumulovaného nároku, a naopak. Liší se i tarifní hodnota obou kumulovaných sporů.

      Jestliže tedy odvolací soud rozhodl společně, jediným výrokem o náhradě nákladů řízení o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i o tzv. širším vypořádání spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

      K posuzování míry úspěchu účastníků ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví:

      Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

      Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.).

      Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“.

      Obdobně v usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, dovolací soud uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014). Předprocesní jednání účastníků tak nemůže ovlivnit úvahu o tom, kdo měl úspěch ve věci, může však být relevantní při úvaze o použití moderačního práva soudu, upraveného v § 150 o. s. ř., případně i při aplikaci § 143 o. s. ř.

      V případě, že žalobce měl plný úspěch, lze toto základní pravidlo (tj. rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci) v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby (§ 143 o. s. ř.). To platí i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i v řízení o vypořádání společného jmění manželů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (na který opakovaně odkázal v dalších rozhodnutí jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud).

      Tedy pro případ, kdy by aplikace základního pravidla vedla s ohledem důvody hodné zvláštního zřetele k nepřijatelnému výsledku, může soud uplatnit moderační právo a náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nepřiznat či snížit (nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11). Takový postup musí soud odůvodnit a musí dát též účastníkům možnost se k němu předem vyjádřit.

      V dané věci žalobkyně byly v řízení úspěšné; soud zrušil a vypořádal spoluvlastnictví v souladu s jejich návrhem.

      V žalobě, podané 25. 5. 2011 tvrdily, že již v roce 1989 vzaly zpět žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (to i doložily) s tím, že žalovaný, který nemovitosti výlučně užíval, slíbil, že bude souhlasit s uzavřením mimosoudní dohody; to však nesplnil. Před podáním žaloby mu poslaly prostřednictvím právní zástupkyně návrh na uzavření dohody, na který nijak nereagoval; tento dopis je součástí spisu. (č. l. 18). Později žalovaný tvrdil, že to byl naopak on, kdo se neúspěšně pokoušel věc řešit mimosoudně (č. l. 129). Soud prvního stupně se však těmito tvrzeními explicitně nezabýval a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobkyň. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný opětovně tvrdil, že spor zavinily žalobkyně, a žádal přiznání náhrady nákladů řízení.

      Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žalobkyním ani žalovanému náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejprve uvedl, že v základu nároku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byly žalobkyně úspěšné. O jejich plný úspěch však nejde proto, že žalovaný od počátku řízení souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví. V řízení došlo k dohodě i o způsobu vypořádání. Obě strany nejprve souhlasily se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví rozdělením pozemků, posléze s jeho přikázáním žalovanému; spor zůstal ohledně výše přiměřené částky k vyplacení podílu. Tam sice žalovaný neuspěl, pokud požadoval, aby od vypořádacího podílu každé z žalobkyň byla odečtena částka 49 000 Kč, nicméně tyto částky úspěšně uplatnil v řízení o tzv. širším vypořádání. Proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. považoval každého účastníka za přibližně stejně úspěšného. Odvolací soud nepřihlížel k chování účastníků před podáním žaloby a nevzal do úvahy, že žalovaný neúspěšně zpochybňoval závěry znaleckého posudku a navrhoval zadání revizního posudku.

      Podle názoru dovolacího soudu není okolnost, že žalovaný se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví souhlasil, a dokonce ani to, že souhlasil se způsobem vypořádání, důvodem pro zpochybnění procesního úspěchu žalobkyň. Dovolací soud již dříve uvedl: „Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Jinak řečeno, kdyby strany byly v naprosté shodě, nebylo by důvodu vést soudní spor; proto je třeba úspěch ve sporu posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých mezi nimi nebyla shoda.

      Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.

      V případě, že odvolací soud chtěl rozhodnout o náhradě nákladů tohoto řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo, mohl, obecně vzato, zvážit podřazení skutečností, které takové rozhodnutí odůvodňovaly, pod hypotézu § 150 o. s. ř.

      V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví „v užším smyslu“ však odvolací soud nejprve uvedl, že plně úspěšné byly žalobkyně; okolnosti, kterými pak jejich úspěch zpochybnil, nebyly z pohledu § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy stanovení míry úspěchu ve věci, významné.

      Ani důvody, pro které odvolací soud aplikoval § 142 odst. 2, o který rozhodnutí opřel, nejsou správné; poměřování míry úspěchu a neúspěchu nemělo vycházet ze společného srovnání úspěšnosti účastníků v obou kumulovaných nárocích. Odvolací soud měl procesní úspěch ve vztahu k nákladům řízení posoudit u každého z kumulovaných nároků zvlášť.

      Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné, a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v nákladových výrocích zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

      Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 30. května 2017


      JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
      předseda senátu