Rozhodnutí NS

29 Cdo 4439/2016

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Výzva k plnění ručitelům
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:29 Cdo 4439/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4439.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ručení
Dotčené předpisy:§ 548 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4439/2016-318




ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ECONTINUITY, a. s., se sídlem v Plaňanech, Za Školou 407, PSČ 281 04, identifikační číslo osoby 27582426, zastoupené JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Arbesova 2255, PSČ 252 28, proti žalovaným 1) DIEG Art studio s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Plzni, Třebízského 2702/12, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 27605973, 2) ORGATEX - NÁCHOD s. r. o., se sídlem v Náchodě, Wolkerova 1749, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 25260341, zastoupené Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se sídlem v Písku, Vladislavova 250, PSČ 397 01, 3) T. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, 4) A. P., zastoupenému Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se sídlem v Písku, Vladislavova 250, PSČ 397 01, a 5) J. H., zastoupenému Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se sídlem v Písku, Vladislavova 250, PSČ 397 01, o náhradu jiné újmy vzniklé zahájením insolvenčního řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 47/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 215/2015-287, takto:


I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 215/2015-287, se zrušuje v rozsahu, v němž odvolací soud:
1/ potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 56 Cm 47/137-252, v zamítavém výroku ohledne částky 200.000 Kč vůči třetímu až pátému žalovanému,
2/ potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a třetím žalovaným,
3/ změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a čtvrtým a pátým žalovaným,
4/ rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a třetím až pátým žalovaným.
II. Věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 56 Cm 47/2013-252, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 600.000 Kč (výrok I.) a první a druhá žalovaná navíc uveřejnili v jakémkoliv čtvrtečním vydání deníku Mladá fronta DNES (ve výroku specifikovanou) omluvu žalobkyni (výrok II.). Dále uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení druhému, čtvrtému a pátému žalovanému (společně) částku 265.195,19 Kč (výrok III.) a třetímu žalovanému částku 88.930,16 Kč (výrok IV.); ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou pak žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 215/2015-287, rozhodl tak, že:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba vůči třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému v celém rozsahu a vůči první a druhé žalované v rozsahu částky 400.000 Kč.

2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil první a druhé žalované uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny (ve výroku specifikovanou) omluvu žalobkyni.

3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že uložil žalobkyni zaplatit čtvrtému a pátému žalovanému (každému z nich) na náhradě nákladů řízení částku 90.334,37 Kč.

4/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV.

5/ Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žaloba vůči prvnímu a druhému žalovanému zamítnuta v rozsahu částky 200.000 Kč, dále v části výroku III., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou, a ve výroku V. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím, čtvrtým a pátým žalovaným.

Odvolací soud především (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že v rozsahu částky 400.000 Kč nebyla žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem podaným první a druhou žalovanou, podána ve lhůtě určené ustanovením § 147 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když žalobkyně o tuto částku rozšířila původně žalobou uplatněný nárok (ve výši 200.000 Kč) až podáním ze dne 6. června 2013. Právo žalobkyně domáhat se náhrady nemajetkové újmy v rozsahu převyšujícím naposledy uvedenou částku proto zanikl.

Ve vztahu k třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému pak měl odvolací soud uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za předčasné. V této souvislosti zdůraznil, že označení žalovaní měli podle tvrzení žalobkyně ručit (jako členové statutárních orgánů první a druhé žalované) ve smyslu ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem podaným první a druhou žalovanou. Podle obecné úpravy ručení, obsažené jak v ustanovení § 548 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tak pro obchodní vztahy v ustanovení § 306 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), však byla (v rozhodné době) předpokladem úspěšného uplatnění nároku vůči ručiteli skutečnost, že dlužník nesplnil dluh přes písemnou výzvu věřitele. V poměrech projednávané věci přitom žalobkyně existenci takové výzvy ani netvrdila.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně jen proti té části výroku, jíž byl ve vztahu ke třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 200.000 Kč, a dále též proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se v řešení otázky, zda je žaloba vůči třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému předčasná, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, podle kterého je její žaloba vůči ručitelům (třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému) předčasná jen proto, že podání žaloby nepředcházela výzva, jíž by vyzvala dlužníky (první a druhou žalovanou) k plnění. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž podle dovolatelky jednoznačně plyne, že tento hmotněprávní úkon věřitele (výzva k zaplacení dlužné částky) může být (jako tomu bylo právě v projednávané věci) obsažen také v samotném návrhu na zahájení řízení (v žalobě), přičemž v okamžiku, kdy soud o žalobou uplatněném nároku rozhodne, bude již nepochybně splněna také podmínka, že dlužník svůj závazek nesplnil ani v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 786/2006 (jde o rozhodnutí ze dne 20. prosince 2007), sp. zn. 29 Odo 405/2005 (jde o rozhodnutí ze dne 28. června 2005) a sp. zn. 29 Odo 583/2004 (jde o rozhodnutí ze dne 25. ledna 2005).

Dovolatelka dále snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož by třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému neměla být podle ustanovení § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení, případně by přiznaná náhrada měla být snížena.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním dotčeném rozsahu) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje ohledně částky 200.000 Kč i ve vztahu ke třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému, případně aby jej (shora uvedeným způsobem) změnil alespoň ve výroku o nákladech řízení.

Dovolání žalobkyně proti výroku o věci samé (jeho dovoláním dotčené části) je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky (naplnění předpokladů, za nichž se věřitel může domáhat splnění dluhu po ručitelích) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona platí, že jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).

V této podobě bylo citované ustanovení účinné do 31. října 2012. S ohledem na datum podání insolvenčního návrhu první a druhou žalovanou (obě podání byla učiněna v lednu 2011) a datum vydání usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu (13. května 2011) jde pak o znění rozhodné pro posouzení projednávané věci [srov. čl. II zákona č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů].

Z ustanovení § 548 odst. 1 obč. zák. se dále podává, že ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle kterých:

1/ Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh.

2/ Odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu upravená v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku.

K výše řečenému srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, jakož i judikaturu v něm citovanou.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně dovodil, že jakkoli předpokladem vzniku ručitelovy povinnosti splnit závazek je podle ustanovení § 548 odst. 1 obč. zák. výzva k plnění učiněná vůči dlužníkovi, přičemž teprve po této výzvě je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, nemůže být současně žádných pochyb o tom, že za písemnou výzvu ke splnění dluhu je nutné považovat rovněž žalobu na zaplacení dluhu podanou proti dlužníku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 786/2006, sp. zn. 29 Odo 405/2005 a sp. zn. 29 Odo 583/2004, na něž odkazovala již dovolatelka v podaném dovolání, jakož i důvody rozsudku ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012, nebo rozsudku ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 3585/2015).

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že podala-li žalobkyně současně žalobu o náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jak proti insolvenčním navrhovatelům (první a druhé žalované), tak proti osobám, které mají za splnění takové újmy podle ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona ručit (třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému), nelze žalobu ve vztahu k ručitelům zamítnout jako předčasnou jen proto, že dlužník (případně) nebyl před podáním žaloby písemně vyzván ke splnění dluhu. Za písemnou výzvu ke splnění dluhu (dlužníkovi) ve smyslu ustanovení § 548 odst. 1 obč. zák. by totiž v takovém případě bylo nutné považovat samotnou žalobou.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Z uvedeného důvodu se již Nejvyšší soud také nezabýval výhradami dovolatelky, jež uplatňovala proti (kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu rovněž odklizeným) nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu