Rozhodnutí NS

28 Cdo 1830/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 1830/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1830.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dobré mravy
Pozemní komunikace
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/03/2019
III.ÚS 823/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
09/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1830/2018-142


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o 1.311.282 Kč s příslušenstvím a 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 49 Co 277/2015-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 234 C 40/2013-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala úhrady v záhlaví označených částek s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky v obci XY, které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku žalovaného. Dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby situované bez právního důvodu na cizím pozemku bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění realizuje. V posuzované věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), a neměl tak efektivní možnost odmítnout nabytí vlastnického práva, jež je užívána neomezenou veřejností. Za daných okolností je proto vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení Českou republikou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že se plně neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť dovodil, že na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených § 451 odst. 2 obč. zák. Vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační povahy je totiž veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stalo-li se žalované město vlastníkem komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani uvažovat o nedostatku souhlasu žalobkyně s užíváním zastavěných pozemků. Závěry soudní praxe, dle níž se vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k předeslanému krajský soud prvoinstanční rozhodnutí (navzdory svým výhradám k přesvědčivosti úvah městského soudu) v jeho meritorním výroku jakožto věcně správné potvrdil.

K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 5127/2016-113, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž se obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován. Uvedenou judikaturu nelze překlenout konstrukcí, již naznačil odvolací soud a podle které by bylo na věc třeba nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka zastavěného pozemku stát, neboť poměry mezi ním a obcí vznikající při zajišťování dopravy jsou svou povahou veřejnoprávní. Vyslovil naopak, že České republice generálně vzato může svědčit nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez náležitého právního důvodu, a to eventuálně i proti obci. Obecnou normu vytyčující požadovaný stav vlastnických poměrů k pozemním komunikacím pak není možné chápat jako paušální oprávnění představující soukromoprávní titul majitele komunikace k užívání pozemků pod ní. Pro vyslovené, aniž by se vymezoval vůči závěru (soudu prvního stupně) o rozporu vznesení předmětného nároku s dobrými mravy, přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 49 Co 277/2015-121, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ztotožnil se krajský soud s náhledem soudu prvního stupně ohledně existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a zabýval se dále namítaným rozporem uplatnění řečeného práva s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Přihlédnuv ke specifikům projednávaného případu, zejména okolnosti nabytí komunikací do vlastnictví žalovaného, jakož i k povinnostem, jež jsou s ním spojeny, shledal nezbytným odepřít prosazovanému právu žalobkyně ochranu s odkazem na zmíněný korektiv. Akcentoval přitom charakter pozemních komunikací, jež jsou veřejně přístupné a slouží veřejnému zájmu, jakož i fakt, že se žalovaný stal jejich majitelem z vůle žalobkyně, bez možnosti vlastnictví odmítnout a za účelem jejich následné správy spojené též s finanční zátěží.

Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při hodnocení vznesení předmětného nároku jako rozporného s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Úvahy soudů obou stupňů v tomto směru pokládá za nepřiměřené zjištěným skutečnostem, pročež se dožaduje jejich revize ze strany dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud vycházel z nesprávného primárního předpokladu, založiv na něm rozporovaný závěr, a sice způsobu nabytí vlastnického práva žalovaným, jež ve vztahu k pozemním komunikacím nebylo konstituováno ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. Odkazujíc přitom na judikaturu Nejvyššího soudu včetně předchozího kasačního rozhodnutí v této věci, domnívá se, že není důvodu rozlišovat mezi nárokem státu, jenž v soukromoprávních vztazích vystupuje v pozici právnické osoby, a nárokem jakékoliv jiné fyzické či právnické osoby. V souvislosti s vysloveným formuluje dle jejího mínění v judikatuře doposud neřešenou otázku – zda se obec stala vlastníkem pozemku na základě zákona č. 13/1997 Sb. Závěrem brojí rovněž proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž příslušné výroky napadá jako akcesorické, a zároveň připojuje i samostatnou argumentaci pro případ, obstojí-li napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé. Dovolacímu soudu navrhuje naříkaný rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů, navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však za přípustné mít nelze.

Zprvu se jeví patřičným připomenout, že dovolatelkou formulovanou otázkou, stal-li se žalovaný majitelem pozemních komunikací na základě zákona č. 13/1997 Sb., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, v němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, vyslovil, že § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické právo obce. Obdobné ostatně naznačil Nejvyšší soud i ve svém dřívějším rozsudku vydaném v aktuálním sporu. Je zjevné, že žalobkyní označenou otázkou se judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž naříkané rozhodnutí přijatému řešení navzdory mínění dovolatelky koresponduje, pročež jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Mimo to popsaná problematika nabývacího titulu nebyla jedinou, na níž by odvolací soud založil svůj úsudek o rozporu uplatnění práva žalobkyně s dobrými mravy, vycházel-li korektně z komplexního hodnocení všech rozhodných okolností projednávaného sporu.

K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladném skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například dovolatelkou jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Je tedy očividné, že nelze výslovně formulovat obecné řešení naznačené otázky. Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).

Nesoulad s líčenými tezemi konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož ani nepřiměřenost jeho úvah však nelze krajskému soudu vytýkat. V aktuální kauze nalézací soudy přistoupily k aplikaci korektivu dobrých mravů hned pro několik současně působících důvodů. Považovaly za nezbytné zohlednit, že vlastnické právo k předmětným komunikacím bylo na žalovaného převedeno právě žalobkyní, přičemž motivací byla snaha vyhovět shora zmíněnému zákonnému požadavku. Dispozici s nimi tedy nepředcházela snaha žalovaného získat je do svého vlastnictví, jež je nadto spojeno s finanční náročností i povinnostmi souvisejícími s jejich správou. Skutečnost, že obdobně nebylo naloženo i s pozemkem, na němž se nacházejí, proto nelze klást k tíži žalovaného a přiznat ochranu právu žalobkyně domáhající se vydání prospěchu vznikajícího užíváním jejích nemovitostí. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, že nastíněné mimořádné okolnosti opodstatňují v daném konkrétním případě nevyhovět požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v soukromoprávních vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (jak bylo s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 706/06, či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18, uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci), jeví se pro zachování rovnováhy v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů případnou právě vzhledem ke specifikům dané věci. Uvažoval-li tedy odvolací soud v popsaných intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované kauzy, aniž by použití § 3 odst. 1 obč. zák. odůvodňoval výlučně pouze tím, že pozemní komunikace přešly na žalovaného na základě zákona č. 13/1997 Sb., jak se snaží naznačit dovolatelka, nelze jeho posouzení považovat za nepřiměřené zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na rozpor jeho rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

Brojí-li pak žalobkyně samostatnou argumentací rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřenému skrze výroky II. a III. napadeného rozsudku, není v tomto směru její dovolání objektivně přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byla-li otázka formulovaná žalobkyní v judikatuře již vyřešena a nepředložila-li dovolatelka Nejvyššímu soudu jinou otázku, pro niž by na její podání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, jakož i judikaturu zde odkazovanou).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. 12. 2018


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu