Rozhodnutí NS

6 Tdo 197/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:6 Tdo 197/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.197.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Nepřípustnost trestního stíhání
Pokus trestného činu
Spolupachatelství
Zahájení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 160 odst. 1 tr. ř.
§ 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b, odst. 3 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 197/2019-811


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 2 To 144/2018-712, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 34/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 9. 2017, č. j. 1 T 34/2016-663, byl obviněný P. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

obžalovaní W. a V. spolu s další osobou
v přesně nezjištěné době, nejméně však od 26. 12. 2015 do 23.21 hodin dne 28. 12. 2015 v obci XY, v areálu uzavřených XY, okres Jeseník, nejprve obž. W. vnikl po rozbití skleněné výplně okna do lázeňského domu XY, a až následně, po dohodě s další osobou, že odcizí věci zde se nacházející, další osoba za účelem odvozu odcizených věcí kontaktovala obž. V., kterému zaslali fotografie věcí, které zamýšleli odcizit, kdy poté obž. V. přislíbil, že tyto věci odkoupí a z místa odveze a za tímto účelem požádal P. J., nar. XY, aby jej vozidlem dovezl na uvedené místo a následně i s věcmi zpět do XY, přičemž v nočních hodinách dne 28. 12. 2015, v době kdy se obž. W. nacházel v uvedeném objektu a chystal k oknu část vybavení z objektu k odcizení, přijel obž. V. ve vozidle zn. IVECO RZ XY, řízeném P. J. společně s další osobou k objektu lázeňského domu XY, kam je navedla další osoba, která na ně čekala u Obecního úřadu v obci XY, okres Jeseník, přičemž všechny tyto osoby, mimo P. J. a další osoby, která na místě hlídala, naložily do tohoto vozidla s úmyslem věci odcizit nejméně 16 ks nerezových hrnců, 11 ks kuchyňských nerezových pokliček, 5 ks kuchyňských nerezových naběraček, 12 ks smaltovaných plechů, 1 ks konvektomatu CONVOTHERM, výr. č. XY, 1 ks elektrického řezače salámů bílé barvy, výr. č. XY, XY, 1 ks konvektomatu INOXTREND, bez výr. čísla, 1 ks škrabky na brambory zn. Vares Mnichovice a. s. 1516, vše v celkové hodnotě nejméně 166.110,- Kč, ke škodě SCHROTH spol. s. r.o., IČO: 45476284, se sídlem Lipová-lázně 248, v insolvenci, avšak s vozidlem již z místa neodjeli, neboť kolem 23.21 hod. byli přistiženi hlídkou Policie ČR, kdy obž. W. a další osoba z místa utekli a obž. V. u vozidla setrval a věci naložené v uvedeném vozidle vydal příslušníkům Policie ČR,

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným J. W. zaplatit poškozené náhradu škody. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. W.

3. O odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. 2 To 144/2018-712, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně obou obviněných a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Hasaly dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.

5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledává obviněný ve skutečnosti, že bylo veřejné zasedání před soudem druhého stupně uskutečněno v jeho nepřítomnosti s tím, že odvolací soud uzavřel, že postačí doručení předvolání fikcí. Došlo tak k porušení § 263 odst. 4 tr. ř. a § 64 odst. 4, 5 tr. ř.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle jeho mínění naplněn, když odvolací soud zcela odkázal na závěry soudu prvního stupně a námitkami obviněného se podrobně nezabýval. Má za to, že ze skutkových zjištění nevyplývá bez důvodných pochybností závěr o uzavření dohody mezi spoluobviněnými a jeho participaci na přečinu krádeže, když při jeho příjezdu byly dveře do budovy otevřené. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně tak nesprávně právně posoudily skutek popsaný ve výroku rozsudku a provedené důkazy hodnotily svévolně a nezabývaly se rozporem mezi jednotlivými výpověďmi obviněného W.

7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 2 To 144/2018-712, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

8. Prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Simony Hinkelmannové podal obviněný doplnění svého dovolání. V rámci toho obviněný změnil jím uplatněné dovolací důvody na důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

9. Dovolatel shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. v nezákonnosti jeho trestního stíhání, když usnesení o zahájení jeho trestního stíhání neobsahuje všechny zákonné náležitosti, protože v něm není uvedena subjektivní stránka. Naopak skutečnosti uvedené ve skutkové větě jeho úmysl vylučují. Přestože je mu kladeno za vinu spáchání tohoto přečinu ve spolupachatelství, absentuje v tomto usnesení také společný úmysl obviněného spáchat se spoluobviněným trestný čin. Usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis všech znaků trestného činu. Absence zákonného podkladu pro trestní stíhání tak způsobuje jeho nepřípustnost.

10. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dovolatel má za to, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá skutečnost, že by měl vědět o tom, že se jednalo o věci, které mají být odcizeny. Závěr, že by měl k objektu přijet za tmy proto, aby nebyl vidět, nevyplývá z žádného provedeného důkazu a je naopak s těmito důkazy v rozporu. Za nepravdivé považuje tvrzení soudu prvního stupně, že uvedl, že měl odcizené věci pouze odvézt.

11. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně právně posoudily žalovaný skutek. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný měl jednat v úmyslu nepřímém, odvolací soud však při nezměněném skutkovém stavu uzavřel, že měl jednat v úmyslu přímém. Nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, přičemž soud nedostatek důkazů nahrazuje vlastními úvahami a spekulacemi. K posouzení došlo také v rozporu s § 23 tr. zákoníku, když z dokazování vyplývá, že ve společném úmyslu jednali spoluobviněný J. W. s další osobou, nikoli rovněž s dovolatelem. Odvolací soud pochybil, pokud nedostál své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř. a naplnil tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

12. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265i tr. ř. konstatoval uvedené nedostatky a postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 2 To 144/2018-712, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 9. 2017, č. j. 1 T 34/2016-663, a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil též celé vadné řízení těmto výrokům o vině předcházející, a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného P. V. ze dne 30. 12. 2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal orgánu činnému v trestním řízení, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že není z doplnění dovolání zřejmé, jestli obviněný beze změny trvá na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pouze stručně proto konstatoval, že z dostupných materiálů nic nenasvědčuje tomu, že by byl dovolatel k veřejnému zasedání předvoláván. Obhájce byl u veřejného jednání přítomen a ke konstatování soudu, že bylo doručeno uložením, nic nenamítl. K dotazu předsedy senátu, zda tedy lze veřejné zasedání konat, uvedl jen, že není v kontaktu s klientem a „nemůže říci, zda konat či ne“. Vše tak nasvědčuje tomu, že byl dovolatel o termínu konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn a doručení fikcí tak nic nebránilo. V této části, pokud na ní ovšem dovolatel trvá, je dovolání zjevně neopodstatněné, neboť ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání porušena nebyla.

14. Dovolatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Obsahově se však jedná spíše o námitky proti porušení zásady in dubio pro reo, která dovolacím důvodem být nemůže. K namítanému extrémnímu nesouladu poukázal státní zástupce na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. S dovolatelem lze souhlasit, že důkazní situace v předmětné věci je složitější. Avšak soudy se s důkazy vypořádaly způsobem, který nelze označit za absolutně nelogický. Při neexistenci extrémního nesouladu nezbývá než konstatovat, že uvedené námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.

15. K námitce, že v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání není popsána subjektivní stránka jeho jednání, poznamenal, že judikatura citovaná dovolatelem není zcela přiléhavá a uvedl několik příkladů ustálené judikatury. Na jejím základě dovodil, že vznesená námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, přičemž dodal, že z popisu skutku dovolatele vyplývá, že jednal úmyslně a nikoliv z nedbalosti či nezaviněně.

16. Shrnul tudíž, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem – pokud dovolatel trvá na námitce proti doručování vyrozumění o veřejném zasedání odvolacího soudu – je dovolání zjevně neopodstatněné.

17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

18. K uvedenému vyjádření zaslal obviněný prostřednictvím své obhájkyně repliku. Úvodem souhlasil, že v řízení nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a proto dovolatel na tomto dovolacím důvodu netrvá. K podřazení námitky týkající se nezákonného zahájení trestního stíhání z důvodu nesplnění požadavků podle § 160 odst. 1 tr. ř. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že jsou zastávána rozdílná stanoviska. Upozornil však, že nelze pustit ze zřetele skutečnost, že absence zákonného podkladu pro trestní stíhání způsobuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů již byl v důsledku judikatury Ústavního soudu překonán a Nejvyšší soud vždy v řízení o dovolání posuzuje, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena, a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Má za to, že bez ohledu na to, zda je námitka týkající se nezákonného zahájení trestního stíhání podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. či ne, zákonnost zahájení trestního stíhání má být vždy v řízení o dovolání přezkoumána.

19. Pokud se jedná o část II. 3) doplnění dovolání, dovolatel má za to, že nečiní námitky procesní, nýbrž hmotněprávní, když namítá v případě dovolatele nenaplnění subjektivní stránky. Podle jeho názoru, pokud není v rozhodnutí v trestních věcech respektováno pravidlo in dubio pro reo, kteréžto přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny, je takovéto rozhodnutí protiústavní a z tohoto důvodu se nemůže ocitnout mimo rámec přezkumné činnosti dovolacího soudu.

III.
Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodů upravených ustanovením § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.). To proto, že výlučně v těchto ustanoveních jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Vada naplňující tento důvod dovolání spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž – jak již uvedeno – pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

27. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
      b) vlastní posouzení dovolání

30. Dovolatel v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Hasaly uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. V doplnění svého dovolání vypracovaném jeho obhájkyní Mgr. Simonou Hinkelmannovou však tyto změnil a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. S ohledem na to, že uvedenou změnu dovolatel provedl během dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., splnil požadavky podle § 265f odst. 2 tr. ř.

31. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledává obviněný v nezákonnosti svého trestního stíhání, když usnesení o zahájení trestního stíhání podle něj neobsahuje všechny zákonné náležitosti. Uvedená námitka dovolatele by mohla zdánlivě odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívajícímu v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je však svou dikcí omezen tak, že jej lze podle názoru Nejvyššího soudu uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanoveních § 11 a § 11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde totiž o jediná ustanovení, v nichž trestní řád vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání, a to taxativním způsobem. V tomto výčtu však není obsažen důvod, který by spočíval v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání na základě jeho nezákonného zahájení v důsledku absence obligatorní náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. dříve sdělení obvinění) podle § 160 odst. 1 tr. ř. Tento důvod proto nelze akceptovat ani jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedené vyplývá z ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr., dále usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 667/2006, ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1145/2008, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 132/2012), která překonala dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 66/2003.

32. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k citované dovolací námitce uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných P. V. a J. W. ze dne 30. 12. 2015, č. j. KRPM-156825-40/TČ-2015-141171 (č. l. 277-279), obsahuje všechny obligatorní náležitosti, přičemž popis skutku stručně vystihuje rozhodné okolnosti spáchání skutku tak, jak byly v rámci prověřování policejním orgánem zjištěny. Popis skutku obsahuje také společný úmysl obviněných spáchat trestný čin krádeže, když uvádí „… po dohodě s další osobou, že odcizí věci zde se nacházející, tato další osoba za účelem odvozu odcizených věcí kontaktovala obviněného P. V., kterému zaslali fotografie věcí, které zamýšleli odcizit … přijel obviněný P. V. … přičemž všechny tyto osoby, mimo P. J., naložily do tohoto vozidla…“ Z uvedeného je existence společného úmyslu obviněných zřejmá, když obviněný byl kontaktován za účelem účasti na trestném činu krádeže a nejenže přijel společně s P. J. odcizené věci převzít za účelem jejich odvozu, ale účastnil se také samotného trestného činu krádeže, když spoluobviněným také pomáhal s odnesením a naložením těchto věcí do vozu (viz body 38. - 39.). Dovolací soud v této souvislosti dále považuje za podstatné zmínit, že proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání byla obhájcem obviněného podána stížnost, o níž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku rozhodla tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla, když v daném usnesení vady neshledala (viz č. l. 339).

33. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel v rámci něj uplatnil vícero námitek, přičemž ty námitky týkající se hodnocení provedených důkazů (věrohodnost výpovědi obviněného W. či údajné rozpory v jeho výpovědi) nebo prostřednictvím nichž předkládá obviněný vlastní skutková zjištění (stran jeho vědomosti o tom, že se jednalo o odcizené věci apod.) pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, zatímco námitku stran naplnění subjektivní stránky a společného úmyslu obviněných spáchat trestný čin krádeže, pod uvedený dovolací důvod sice lze podřadit, uvedené námitky však nebyly shledány opodstatněnými.

34. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

35. Přestože dovolatel shledává tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ve skutečnosti, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá skutečnost, že věděl o tom, že se jednalo o věci, které mají být odcizeny, dovolací soud se s tímto závěrem neztotožňuje. Obviněný J. W. jednoznačně uvedl (výslech ze dne 30. 12. 2015, č. l. 286 a následující), že z obsahu hovoru mezi svědkem T. a obviněným bylo jasné, že se jedná o věci, které mají být odcizeny. Pokud tento obviněný při svém následném výslechu svoji výpověď pozměnil, je zřejmé, že takto učinil ve snaze zmírnit následky své výpovědi, když ani nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu usuzoval, že dovolatel o této skutečnosti nevěděl. Prvotní výpověď tohoto obviněného však byla ve svém celku konstantní a souladná se zjištěným během událostí a dalšími provedenými důkazy. Nalézací soud proto považoval původní výpověď tohoto svědka za věrohodnou.

36. Naopak svědci, kteří tvrdí, že dovolatel o protiprávnosti jednání nevěděl, vypovídají ve snaze dovolateli pomoci značně rozporně, kdy se jejich výpovědi vzájemně v podstatných okolnostech rozcházejí. Svědek T. například uvedl, že podle domluvy měl dovolatel předmětné věci odkoupit, resp. „sehnat kupce“, kdy naopak dovolatel uváděl, že některé věci (hrnce) měl odkoupit, ale převážnou část měl pouze pomoci odvést do XY (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Tento svědek taktéž uvedl, že dovolateli tvrdil, že uvedené věci jsou jeho a odvoz je domluvený se správcem. Přičemž je s podivem, jak poznamenal i odvolací soud (viz str. 5 rozsudku), že by dovolateli nebylo podezřelé, že svědka T. zná jako nemajetnou osobu bez jasného zdroje příjmů, která byla opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, ale která přesto disponuje kuchyňským vybavením v hodnotě přesahující 100 000 Kč. Výpověď tohoto svědka proto nalézací soud důvodně nepovažoval za věrohodnou.

37. Dovolatel dále namítá, že závěr nalézacího soudu, že přijel k objektu za tmy, aby nebyl vidět, což svědčí o jeho zlém úmyslu, je v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel však neuvádí, s jakými důkazy má být uvedený závěr v rozporu. Z výpovědi obviněného W. (viz č. l. 379) vyplývá, že dovolateli a svědku J. řekl, ať zhasnou světla, aby nebyli vidět. Nalézací soud proto usoudil o vědomosti protiprávnosti jednání obviněných, když jinak by neměli důvod takto postupovat, příp. by se nad tímto pokynem podivovali. Pokud dovolatel usuzuje, že uvedené je v rozporu s jeho výpovědí, nelze než poznamenat, že tzv. extrémní rozpor nevzniká pouze v důsledku toho, že výpověď svědka (nebo v tomto případě spoluobviněného) je v rozporu s výpovědí obviněného, kterou měl nalézací soud za vyvrácenou. Nalézací soud podrobně uvedl, proč považuje obhajobu dovolatele za vyvrácenou (a to hned několika důkazy) a naopak výpověď obviněného W. za odpovídající skutečnému běhu událostí. Uvedené odůvodnění nelze považovat za nelogické nebo nepodložené provedenými důkazy.

38. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů žalovaný skutek nesprávně posoudily z pohledu subjektivní stránky. Domnívá se, že nalézací soud dospěl k závěru o nepřímém úmyslu obviněného, zatímco odvolací soud považoval jednání obviněného za spáchané v úmyslu přímém. Zavinění se skládá ze dvou složek – vědomostní a volní – a na základě jejich naplnění hovoříme o různých formách zavinění.

39. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný věděl, že věci, které nakládal do vozidla a zamýšlel odvézt pryč, jsou ve skutečnosti „věci cizí“, když nebyly vlastnictvím ani jeho ani žádné jiné na místě činu přítomné osoby, a že tudíž jejich zmocněním se poruší zájem chráněný zákonem. O stupni naplnění volní složky zavinění taktéž není sporu - obviněný si byl jistý, že svým jednáním poruší zájem chráněný zákonem, přesto však ve svém jednání pokračoval a skutek by dokonal, nebýt toho, že obvinění byli v průběhu přistiženi příslušníky policie. Je zřejmé, že v daném případě nelze hovořit o pouhém jeho srozumění s případným porušením chráněného zájmu, neboť obviněný si v daném případě musel být jistý (mj. když byl v minulosti šestnáctkrát trestán, zpravidla pro trestnou činnost proti majetku), že pokud odejme věci oprávněnému vlastníkovi, dojde k zásahu do jeho vlastnického práva. Tento následek způsobit chtěl. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný se uvedených cizích věcí chtěl zmocnit, a také se pokusil tak učinit. Pokud odvolací soud uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť se chtěl obohatit, je zřejmé, že naplnění subjektivní stránky nespojoval s naplněním znaku obohacení, jenž by snad považoval za součást skutkové podstaty trestného činu krádeže (jak naznačuje dovolatel), ale že zmíněním pohnutky (jež není znakem subjektivní stránky tohoto trestného činu), která vedla dovolatele ke spáchání činu, vyjadřoval vnitřní vztah obviněného k jeho jednání a tedy mj. ke stupni naplnění volní složky. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zpřesnil a explicitně vyjádřil to, co takto výslovně rozsudek soudu nalézacího neobsahoval, tj. že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

40. Dovolatel dále namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že jednal s obviněným J. W. ve společném úmyslu. Spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se vyznačuje dvěma znaky – společným jednáním a společným úmyslem. V projednávaném případě došlo k naplnění obou těchto znaků. Společného jednání se obvinění dopustili, když se zmocnili cizích věcí. Obviněný W. do objektu lázní vnikl a po dohodě s další osobou, že zde odcizí vhodné věci, tato osoba kontaktovala dovolatele, který na místo dorazil společně s P. J. Participace obviněného na trestném činu krádeže ve formě spolupachatelství a nikoli snad jen v podobě pomoci k ní, vyplývá z faktu, že vyjma příslibu prodeje odcizených věcí se podílel také na jejich samotném odcizování, když věci nakládal společně s obviněným W. do dodávky. Přestože tuto skutečnost dovolatel ve své výpovědi popřel, byla prokázána výpověďmi obviněného J. W. a svědka P. J. Tvrzení dovolatele, že pouze přeskládal pytle, které byly ve vozu, bylo vyvráceno právě výpovědí obviněného W., který nejen uvedl, že dovolatel pomáhal nakládat věci do vozu, ale také, že vůz byl prázdný krom „pár flašek“ (viz č. l. 380). Svědek P. J. taktéž uvedl, že dovolatel nakládal do auta hrnce a plechy (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu).

41. Společný úmysl spáchat trestný čin společným jednáním vyplývá z dohody spolupachatelů, která nemusí být výslovná, neboť postačuje její konkludentní forma. Přestože z výpovědí (svědka T. a obviněného W.) vyplývá, že dovolatel původně přislíbil minimálně pomoc s prodejem odcizených věcí, z provedeného dokazování vyplynulo, že se obviněný účastnil již samotného aktu jejich odcizování, čímž došlo mezi ním a spoluobviněným ke konkludentní dohodě o společném spáchání tohoto činu, když sledovali společný cíl, tedy obohacení se. Z uvedeného je zřejmé, že obvinění jednali společně a naplnili znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Z toho důvodu byla i tato námitka dovolatele shledána neopodstatněnou.

42. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť žádná z námitek dovolatele nebyla shledána opodstatněnou.

43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky dovolatele, které odpovídaly dovolatelem zvoleným dovolacím důvodům, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

45. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého prvně zmíněného mimořádného opravného prostředku, aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti němuž podal dovolání, pak ve vztahu k němu je nezbytné uvést následující skutečnosti.

46. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu, na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř., není obligatorní. K aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit, pokud by dovolací argumentace s vyšší mírou pravděpodobnosti svědčila závěru, že dovolání bude vyhověno. Protože předseda senátu nezjistil, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zjevně nezákonná, resp. že by výkon trestu obviněným, byl z těchto příčin zjevně neodůvodněný, o podnětu obviněného samostatným rozhodnutím, jímž by mu vyhověl, nerozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 25. 4. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu