Rozhodnutí NS

32 Cdo 1156/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2019
Spisová značka:32 Cdo 1156/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1156.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/27/2019
I.ÚS 2113/19
I.ÚS 2113/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1156/2019-351

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Studio Protein, s.r.o., se sídlem v Kladně, Váňova 3180, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 27876578, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, proti žalované NUMROUD, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Lublinská 577/13, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 26709007, zastoupené Mgr. Tomášem Biemem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, o zaplacení 83 108,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 136/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 Co 302/2018-335, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 29 C 136/2013-305, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech státu, a změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi tak, že jejich výše činí 30 286 Kč, jinak ho potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (druhý výrok).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel při posuzování žalobního nároku na zaplacení doplatku ceny díla z právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), konkrétně z jeho § 536 a násl., neztotožnil se však s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o dílo mezi účastnicemi řízení pro absenci dohody o ceně díla. Podle posouzení odvolacího soudu došlo mezi účastnicemi řízení k uzavření smlouvy o dílo písemnou formou, když žalovaná na cenovou nabídku žalobkyně přistoupila a smlouvu za podmínek takto stanovených žalobkyní akceptovala. Předmětem díla nebylo přitom pouze vyhotovení prostých návrhů obalů žalované (jednoduché grafické ztvárnění – skicovné) na výrobky žalované, ale šlo o komplexní zpracování díla vedoucí k aplikaci na finální papírový obal – krabici dortu. Tyto návrhy měly být předány formou maket či elektronicky ve formátu PDF, INDD, CDR, AIPS nebo jiném podle domluvy předem. V rozporu s tvrzením žalobkyně z provedeného dokazování vyplynulo, že byly žalobkyni (správně žalované) zaslány pouze náhledy finálních děl v rozlišení zcela nedostačujícím k jakékoli použitelnosti tisku. Podle odvolacího soudu proto nelze dovodit, že by dílo bylo dokončeno jeho předáním. Přestože lze podle jeho posouzení souhlasit s názorem žalobkyně, že provedla dohodnuté činnosti předpokládané cenovou nabídkou, pochybila, pokud výsledek své činnosti sjednaný ve smlouvě žalované nepředala. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy nedošlo k předání díla, a to ani ve smyslu všeobecných obchodních podmínek žalobkyně (dále jen „VOP“) – viz jejich část D, nenastala ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. ani splatnost ceny díla.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Podle jejího mínění napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od jeho rozhodnutí sp. zn. III Odon 20/96 a 32 Cdo 13/2009), která v souladu s příslušnými právními předpisy posuzuje dodání díla, které se odlišuje od sjednané smlouvy, za dílo vadné, a aplikoval v důsledku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naopak judikaturu (řešící vznik nároku na úhradu ceny díla, které předáno nebylo), která není v souzené věci použitelná.

Dovolatelka označila jako důvod dovolání skutečnost, že „odvolací soud nesprávně posoudil předané dílo nikoli jako vadné, ale jako předané způsobem odlišným od sjednané smlouvy“ ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 2399/2012 a 32 Odo 296/2005. Podle jejího názoru neměla být tato judikatura týkající se předání díla v souvislosti se vznikem nároku na zaplacení ceny díla aplikována – v souzené věci šlo o jinou situaci, kdy dílo bylo předáno zasláním souborů ve formátu pdf, tedy v jednom ze sjednaných formátů. Pokud jí odvolací soud vytkl zaslání díla v nedostatečné kvalitě, nešlo podle dovolatelky o odchylku ve sjednaném způsobu předání, ale mohlo by jít pouze o vadu díla, kterou jí však žalovaná v zákonné lhůtě pro uplatnění vad nevytkla. Míní, že pokud by žalovaná jako výstup smlouvy neočekávala pouze prostý grafický návrh, nýbrž i tisková data, jistě by jí tuto skutečnost sdělila a řádné plnění požadovala. To se však nestalo. Podle mínění dovolatelky měl proto odvolací soud aplikovat ustálenou judikaturu, podle níž nelze objednateli právo z vad díla přiznat, jestliže vady díla v zákonem vymezené lhůtě zhotoviteli neoznámil.

Za správný dovolatelka označuje závěr odvolacího soudu, že dílo žalované předala, následně však již chybně dovodil, že předání jí nezakládá nárok na zaplacení ceny díla. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že mezi účastnicemi nebylo ujednáno nic jiného, vznikl jí nárok na zaplacení ceny díla v souladu s § 548 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák. ukončením díla a jeho předáním žalované v dohodnutém místě. Byť o předání díla nebyl pořízen zápis (zákon tuto povinnost nestanoví a žádná z účastnic netvrdila, že by se na jeho vyhotovení dohodly), nepochybně k předání došlo, když tuto skutečnost potvrdila výslovně žalovaná, která sama předala předmětné soubory ustanovenému znalci.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Byť dovolatelka výslovně neoznačila rozsah napadeného rozhodnutí, lze z obsahu její dovolací argumentace dovodit, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.

Dovolatelkou předestřené otázky nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelkou předložená otázka týkající se vadnosti díla a řešení práv z vad díla nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít, neboť odvolací soud ji – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – neřešil, řešit nemohl a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka totiž zcela pomíjí, že předmětem její žaloby byl nárok na zaplacení doplatku ceny díla. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nedošlo k předání díla, a to ani ve smyslu VOP – jejich části D (viz bod 12. na str. 5 rozsudku odvolacího soudu), nebyly ze strany žalobkyně splněny zákonné podmínky (§ 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák.), za nichž zhotoviteli vzniká nárok na cenu díla. Za této situace nelze odvolacímu soudu jakkoli vytýkat, jak činí dovolatelka, že se nezabýval otázkou vadnosti díla a že se odchýlil od dovolatelkou označené (příp. další) judikatury Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že vady díla ani nároky z vad díla (srov. § 560 a násl. obch. zák.) nejsou předmětem sporu, je otázka případné vadnosti díla pro výsledek řízení o zaplacení ceny díla (jejího doplatku) právně nerozhodná. Jestliže podle posouzení odvolacího soudu žalobkyně sjednané dílo žalované nepředala, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provedeno. A nebylo-li dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, a dále například jeho rozsudky ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, a ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012).

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí nevznikl žalobkyni nárok na cenu díla proto, že nenastala ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. její splatnost, a to z toho důvodu, že nedošlo k předání díla. Odvolací soud dospěl k tomuto posouzení na základě závěru, že dílo nebylo řádně fyzicky předáno (podle zjištění soudu byly žalované zaslány pouze náhledy finálních děl v rozlišení zcela nedostačujícím k jakékoli použitelnosti tisku), a to ani ve smyslu VOP – jejich části D (podle zjištění soudu prvního stupně bylo ve VOP stanoveno, že „o konečném schválení díla, o předání návrhu a o předání díla se vypracuje protokol, který podepíší obě smluvní strany. Protokolárním převzetím díla uznává odběratel svůj peněžní závazek vůči dodavateli ve smyslu § 323 obch. zák.“).

Nejvyšší soud například již v rozsudcích ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 980/2005, v usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015, jakož i v dalších navazujících rozhodnutích zdůraznil, že určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje § 548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Zahrnuje-li podle § 554 odst. 1 obch. zák. povinnost zhotovitele provést dílo jeho řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli, pak nebylo-li sjednáno jinak, předpokladem oprávněnosti nároku zhotovitele na cenu díla je (mimo jiné) též to, že dílo bylo předáno objednateli. Nebylo-li dílo zhotovitelem objednateli předáno, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provedeno (viz například již cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1250/2005, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak například v rozsudcích ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, a ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, tak i v dalších svých rozhodnutích (včetně rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2399/2012, na nějž odkázal v napadeném rozsudku odvolací soud). V rozsudku ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 296/2005, jímž odvolací soud v souzené věci rovněž podpořil svůj závěr, že ve smyslu § 548 odst.1 obch. zák. nenastala splatnost ceny díla, Nejvyšší soud dovodil, že v situaci, kdy nedošlo k předání a převzetí díla, jak vyžadovalo ujednání účastníků smlouvy o dílo (sepsání protokolu o předání a převzetí díla mezi účastníky smlouvy o dílo), v důsledku nepředání díla sjednaným způsobem nebyl prokázán okamžik vzniku splatnosti doplatku ceny díla. Jestliže tedy dodávka sjednaným způsobem předána nebyla, splatnost ceny díla nenastala.

Pokud tedy smluvní strany využijí možnosti odchýlit se od § 548 odst. 1 obch. zák. a dohodnou si ve smlouvě jiný postup provedení díla (například tak, že o předání díla bude sepsán předávací protokol), je dílo možno považovat za provedené jen při naplnění postupu sjednaného ve smlouvě.

Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při řešení otázky uplatněného nároku na zaplacení doplatku ceny díla nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nelze mu ani vytýkat (jak činí dovolatelka), že judikatura Nejvyššího soudu, jejímž uvedením v odůvodnění rozhodnutí (viz jeho bod 12. na straně 5 rozsudku) podpořil svůj závěr, že splatnost ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. v souzené věci nenastala, by nebyla aplikovatelná. Jestliže žalobkyně dílo žalované fyzicky nepředala, a to ani ve smyslu VOP (jejich části D) žalobkyně, které v otázce provedení díla představují odchylnou úpravu od dispozitivního § 548 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák., nemohla ani druhá dovolatelkou naznačená otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatelka v dovolání na několika místech nesprávně reprodukuje napadený rozsudek, uvádí-li v rozporu se skutečností, že odvolací soud dospěl k závěru, že dílo bylo žalované předáno.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu