Rozhodnutí NS

6 Tdo 234/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:6 Tdo 234/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.234.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 234/2019-863


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný S. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 61 To 70/2018-789, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 155/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 T 155/2016-703, byl obviněný S. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) a jeho spoluobvinění J. D. a R. P. uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že

od přesně nezjištěné doby, pravděpodobně a nejméně od 10. 3. 2014, kdy byla rozsudkem Okresního soudu Praha – západ, č. j. 12 P 129/2013-88, schválena dohoda rodičů nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY, ohledně střídavé výchovy rodičů v týdenních intervalech v rodině matky a rodině otce, nejméně do vydání předběžného opatření téhož soudu dne 25. 11. 2014, č. j. 12 P 129/2013-126, kterým bylo rozhodnuto o ponechání nezletilého v péči matky, během pobytu v rodině otce nezletilého – obžalovaného S. D., v bytě na adrese P., v ulici XY č. XY, který obývali i obžalovaní J. D. a její syn, obžalovaný R. P., jej

obžalovaní S. D. a J. D.
- nepřiměřeným způsobem psychicky zatěžovali množstvím zbytečných úkolů, které musel vypracovávat až do pozdních večerních hodin, přičemž úkoly musel dělat i nad rámec požadavků školy,
- nutili jej opakovaně sníst jídlo, i když mu nechutnalo, v důsledku čehož se poškozený v některých případech i pozvracel, kdy v jednom případě jej obžalovaní J. D. a S. D. nutili sníst i jím pozvracené jídlo,
- vystavovali ho psychicky náročným a stresujícím situacím, kdy jakožto žák 1. třídy ZŠ musel sám bez dozoru cestovat autobusem ze Z. do T., bez mobilního telefonu, kdy tento propadal panice, pakliže došlo k nějaké změně v jízdním řádu,
- dále mu vyhrožovali, že nepojede na očekávanou školu v přírodě,
- když přinesl dle jejich mínění špatnou známku, tak jej fyzicky trestali, např. byl nucen klečet na koberci nebo častěji na vařečce s předpaženými pažemi, kdy takto klečel i hodinu, dokud mu nedovolili odejít, obžalovaná J. D. jej jednou nechala klečet od půlnoci do 04.00 hodin,
- musel dělat dřepy či kliky, zavírali jej na balkóně, a to i v chladném počasí, když byl i nedostatečně oblečen, tahali jej za uši, bili rukou či vařečkou po těle, zejména po hlavě, zádech či zadku, přičemž dané tresty zanechávaly na těle nezletilého modřiny,
kdy poškozený často ani nevěděl, proč je trestán;

obžalovaní J. D. a R. P.
- poškozenému opakovaně nadávali, že je zkurvysyn,

obžalovaný R. P.
- poškozeného též nutil dojídat jídlo,
- trestal jej klečením na vařečce,
- bil jej ránami po těle,
- ponižoval ho tím, že na něho plival,
- nejméně v jednom případě ho udeřil velkou silou rukou do oblasti lopatky, čímž mu způsobil hematom,
- opakovaně ho hrubým a bolestivým způsobem tahal za ucho, přičemž nejméně v jednom případě ho v noci probudil s nařčením, že rozstříhal ubrus a následně ho rozespalého hrubým způsobem tahal za ucho takovou intenzitou, až mu způsobil hematom v oblasti ucha; nezletilý pociťoval z jeho jednání strach, bál se,

přičemž jednání obžalovaných vyvolávalo u poškozeného bolest, strach i pocit ponížení a vedlo k tomu, že osobnost poškozeného se vyvíjela nerovnoměrně a začala být ovlivňována neuroticky, kdy u poškozeného byly shledány neurotické symptomy jako koktavost, nutkavost a emoční labilita.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň bylo rozhodnuto o trestu jeho spoluobviněných.

3. O odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 61 To 70/2018-789, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav, který zjistily soudy, podle jeho mínění nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

5. Obviněný namítá, že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy, když postrádají obsahovou spojitost s částí provedených důkazů. Upozornil, že svědkyně Straková nespokojenost poškozeného přičítá rozvodu rodičů a nikoli tomu, že by byl týrán. Svědkyně M. se nevyjadřovala ke skutkům, kterých se měl dopustit a její věrohodnost je zpochybňována tím, že s ním v předmětné době vedla spor o péči o jejich nezletilou dceru. Pokud jde o krevní podlitiny na těle poškozeného, z výpovědi prof. Bouška ani fotografické dokumentace nevyplývá, že by byly způsobeny jeho jednáním. Podle znaleckého posudku PhDr. Procházkové má poškozený tendence ke zkreslování skutečnosti, lhaní a zapírání. Poškozený nadto sám svědkyni Strakové uvedl, že chce i nadále styk s ním zachovat.

6. Ze znaleckých zkoumání vyplynulo, že u poškozeného nejsou patrny známky týraného dítěte (syndrom CAN) a neurotické potíže byly způsobeny rozvodem rodičů. Poškozený sám uvedl, že si obvinění vymyslel či k jednání sice došlo, ale jinak, než jej popisoval a tresty nepovažoval za těžké příkoří či týrání. Obviněný trvá na tom, že nikdy neměl v úmyslu týrat svého syna a jeho výchovné metody jsou sice přísnější, neznamená to ale, že jde o týrání. Soud však nevysvětlil, čím pomyslnou hranici přísné výchovy a týrání překročil. Jeho vztah se synem je v současné době velmi pozitivní a bezproblémový. Přiznává, že některého z jednání dopustil, avšak nikoli tak, jak je popsáno nebo v uvedené intenzitě. Jediným přímým důkazem je výslech poškozeného, tedy sedmiletého dítěte. Z těchto důvodů se domnívá, že nenaplnil skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání svou intenzitou nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto zločinu.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 61 To 70/2018-789, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 T 155/2016-703, zrušil.

8. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 8. 2. 2019, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Uvedená skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.

III.
Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
      b) vlastní posouzení dovolání

16. Dovolatel své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Spočívá podle dovolatele v tom, že skutkový stav, který soudy nižších stupňů zjistily, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. nebylo prokázáno, že svým jednáním naplnil jeho skutkovou podstatu.

17. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska však námitky dovolatele neodpovídají požadavkům na hmotně právní argumentaci pod zvoleným dovolacím důvodem, neboť zpochybňují hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

18. Protože námitky dovolatele, pokud neodpovídají obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu (což s ohledem na jejich skutkový charakter platí i v případě posuzovaném), nemohou založit přezkumnou činnost dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., omezuje se dovolací soud při zhodnocení důvodnosti dovolání obviněného na následující stručnější konstatování, které vychází ze způsobu zhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, jež přitom nevybočily ze zákonných mezí.

19. Podstatou dovolání obviněného je totiž ve své podstatě opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudy nižších stupňů, jež se s ní v odůvodněních svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, jež byly vzneseny již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla (pozn. jsou-li námitky pod uplatněný důvod podřaditelné) dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

20. Dovolatel namítl, že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy, když postrádají obsahovou spojitost s částí provedených důkazů. Obviněný uvedl, že svědkyně PhDr. Straková pocity nespokojenosti poškozeného připisuje rozvodu jeho rodičů a nikoli tomu, že by byl týrán. Nadto sama uvedla, že si poškozený přeje zachovat styk s otcem. Obviněný v tomto případě vytrhává závěry znalkyně (zpracovatelky znaleckého posudku pro účely opatrovnického řízení) z kontextu jí vypracovaného znaleckého posudku. Odkazuje pouze na ty části její výpovědi, které vyhovují jeho obhajobě, zatímco pomíjí zbývající, a to podstatnou část, která jeho zájmům neodpovídá. Nezletilý sice chtěl zachovat styk s otcem, ovšem pouze v minimálním rozsahu jednou za 14 dní, tedy v podstatně omezené míře oproti dosavadní střídavé výchově, kdy u otce trávil každý druhý týden. Znalkyně dále shledala, že nezletilý byl těžce neurotický, když jej viděla v doprovodu otce. Za nepochybné považuje, že otec na nezletilého působí ve vztahu k jeho výpovědi nátlakově. Pokud jde o syndrom týraného dítěte, není pravdou, že by jej znalkyně zcela vyloučila, naopak uvedla, že u nezletilého pozorovala neurotické příznaky a rostoucí sebezavrhující postoj, když při druhém vyšetření u něj byla patrná až sebenenávist. Poznamenala však, že tyto příznaky se nemusí vztahovat výhradně k syndromu týraného dítěte, neboť nezletilý jeví příznaky hlubší citové deprivace v důsledku neuspokojivých podmínek trvajících od jeho narození (viz str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že závěry znaleckého posudku podporují výpověď poškozeného a zároveň vyvrací obhajobu obviněného. Vylučují jednak motivaci nezletilého ke lhaní tvrzenou obhajobou a jednak možnost manipulace poškozeného dřívějším partnerem jeho matky (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu).

21. Svědkyně M. se podle mínění obviněného nevyjadřovala k projednávaným skutkům a její věrohodnost je zpochybňována tím, že sama s obviněným vedla spor o péči o jejich nezletilou dceru. Tato svědkyně v rámci své výpovědi popsala, jakým způsobem bylo v rodině obviněného zacházeno s jejich společnou nezletilou dcerou. Přestože se nemohla vyjádřit přímo k jednotlivým jednáním kladeným obviněnému za vinu, skutečnost, že obě děti vypověděly shodně o způsobu trestání a zacházení v rodině obviněného, má její výpověď značný význam pro rozhodnutí, neboť podporuje závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného. Jak nalézací soud uvedl, je nepravděpodobné, aby si obě děti vše stejným způsobem vymyslely, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by spolu byly v nějakém bližším kontaktu (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Z toho důvodu také nalézací soud považoval výpověď této svědkyně za věrohodnou, a to vzdor tomu, že obviněný již v průběhu řízení její výpověď s odkazem na neshody mezi nimi rozporoval.

22. Ze závěrů znaleckého posudku prof. Bouška podle obviněného nevyplývá, že krevní podlitiny na těle poškozeného byly způsobeny jeho jednáním. Úkolem soudního znalce není, aby se vyjadřoval k tomu, kdo zranění na těle oběti způsobil, neboť závěr o pachatelství činu přísluší výhradně soudu. Přizvaný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se proto na základě stručné zprávy lékařky a fotografií založených ve spisu vyjádřil k přítomnosti krevních podlitin na těle poškozeného a k možnému způsobu jejich vzniku. Uvedl, že podlitiny vznikly několik dnů před pořízením fotografií tupým násilím, které nebylo větší intenzity, ale bylo způsobilé podlitiny vyvolat, přičemž zároveň vyloučil přítomnost jiné poruchy, která by se v tomto směru mohla projevit. Pokud šlo o podlitiny na hlavě, uvedl, že na hlavu působilo násilí z různých směrů, a to spíše menší plochou, z více stran a opakovaně (viz str. 8-9 rozsudku nalézacího soudu). Na základě toho pak nalézací soud dopěl k závěru, že uvedená zranění na hlavě byla způsobena bitím vařečkou přesně tak, jak nezletilý popsal (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Závěry znaleckého posudku tak podle nalézacího soudu odpovídají výpovědi poškozeného.

23. Důkaz výslechem poškozeného dovolatel zpochybňuje na základě znaleckého posudku PhDr. Procházkové, podle něhož má poškozený tendence ke zkreslování skutečnosti, lhaní a zapírání. Nalézací soud se podrobně věnoval hodnocení všech provedených znaleckých posudků. Ohledně znaleckého posudku PhDr. Procházkové a MUDr. Horáčkové uvedl, že vyšetření bylo činěno s delším časovým odstupem a znalkyně pouze převyprávěla, co jí poškozený sdělil, aniž by se blíže zabývala jeho motivací ke změně výpovědi. Nalézací soud zároveň dospěl k závěru, že na poškozeného byl vyvíjen značný nátlak a byl ovlivněn také tím, že v současnosti již s obviněnými vychází dobře. Vzal proto v potaz, že z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Co 476/2015, vyplynulo, že při vyšetření u těchto znalců neuváděl pravdu, neboť byl obviněnými instruován, jakým způsobem má vypovídat. Věrohodnost těchto znaleckých posudků byla proto značně znehodnocena (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu).

24. Závěrem svého dovolání obviněný namítá, že žádným ze znalců nebylo seznáno, že by byl poškozený týrán, tedy že u něj nebyly patrny žádné známky týraného dítěte (syndrom CAN). Předkládá proto závěr, že jeho jednání bylo pouze projevem přísnější výchovy a nikdy neměl v úmyslu poškozeného týrat. Přestože tato námitka by mohla formálně odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu, není tomu tak, neboť dovolatel nezpochybňuje naplnění znaku objektivní stránky „týrání“ ani naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu na základě ustáleného skutkového stavu tak, jak jej zjistil nalézací soud. Své pochybnosti o právní kvalifikaci zakládá na vlastní verzi skutkových událostí, podle níž se žalovaného jednání sice dopustil, bylo to však ve značně omezené míře a intenzitě, která by naplňovala pouze znaky přísné výchovy a nikoli týrání. S ohledem na to, že tyto námitky byly součástí obhajoby obviněného v průběhu celého předchozího řízení, nalézací a odvolací soud se s těmito též náležitě vypořádal.

25. Nalézací soud se podrobně věnoval hodnocení všech provedených důkazů a dospěl k závěru o vině obviněných, a to především na základě výpovědí poškozeného, svědků PhDr. Strakové, M., K., N., prof. Bouška, zpráv školy a OSPOD, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Co 476/2015, a fotodokumentace založené ve spise. Verzi poškozeného vzal za prokázanou, neboť vypovídal opakovaně shodně, a to v přípravném řízení před OSPOD. Nadto jeho výpověď je podporována řadou svědeckých výpovědí, závěry znaleckých posudků PhDr. Strakové a prof. Bouška i zpráv ze školy (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Naopak výpovědi obviněných, kteří sami připouštějí, že se určitého násilí vůči poškozenému dopustili, popírají však, že by dosáhlo takové intenzity, byly provedenými důkazy vyvráceny (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací i odvolací soud tudíž dospěly ke shodnému závěru, že vina obviněných byla bez jakýchkoli pochybností prokázána.

26. Namítal-li obviněný nesprávnost skutkového zjištění soudu („Například jsem poškozeného nenutil jíst jím vyzvracené jídlo, což ostatně také popřel.“), pak jeho námitka není důvodná, neboť vyjádření obsažené ve skutkové větě („… nutili sníst i jím pozvracené jídlo“) vyjadřuje to, co nezletilý, o jehož výpověď se soudy důvodně opřely, uvedl (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně: „K tomu jej nutili teta s tátou, spíše ale teta. Nakonec ho ale nesnědl.“). Skutkové vyjádření soudu „nutili“ (aniž by bylo následováno zjištěním, že tak poškozený učinil, jež by vyjádřilo stav, že jej k tomu i skutečně přinutili) vyjadřuje to, co z výpovědi poškozeného plyne. Uvedené jen dokládá, že k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů není žádného důvodu.

27. Pouze stručně lze nad rámec uvedeného (obiter dictum) poznamenat, že ani závěrům těchto soudů o právní kvalifikaci jednání obviněných jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dovolací soud nemá čeho vytknout. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Dané je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, tedy čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (k tomu srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Z toho vyplývá, že k závěru o tom, že jednání pachatele je týráním se nevyžaduje, aby byla u poškozeného shledána přítomnost syndromu týraného dítěte (CAN), kdy podstatné je, jak týraná osoba jednání pachatele vnímá a jestli je pociťuje jako těžké příkoří.


28. Podle zjištění tohoto soudu (srov. str. 18-19 rozsudku) zlé nakládání obviněných s poškozeným spočívalo jednak ve fyzických trestech, kdy byl prakticky denně vystavován bití a neúměrným trestům, když obviněná D. jej bila 10x týdně, obviněný P. 8x týdně a dovolatel 4x týdně a byl trestán také klečením na koberci nebo na vařečce nebo zavřením na balkon, a jednak v psychické složce, kdy byl trestán, aniž by věděl za co, musel se v první třídě sám dopravovat do školy, bylo mu vyhrožováno a nadáváno a musel dojídat jídla, a to i když se pozvracel. Toto mu způsobilo pocit těžkého příkoří a vedlo k jeho neurotizaci. Takovému jednání byl vystaven minimálně po dobu osmi měsíců, což bezpochyby naplňuje taktéž znak dlouhodobosti. Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněných nelze považovat za přísnou výchovu, jak tvrdí dovolatel, ale dosahovalo takové intenzity, a to po dobu několika měsíců, že zcela naplňuje pojem týrání podle § 198 tr. ř.

29. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 13. 3. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu