Rozhodnutí NS

7 Tdo 1329/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/01/2017
Spisová značka:7 Tdo 1329/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1329.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Spolupachatelství
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/18/2018
01/19/2018
01/22/2018
I. ÚS 228/18
III. ÚS 232/18
II. ÚS 280/18
JUDr. David Uhlíř
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
-
-
09/25/2018

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1329/2017-130


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 1. listopadu 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných R. D., E. T., a I. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 10 To 3/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2015 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. D., E. T. a I. Z. odmítají.

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 41 T 10/2015-7886, byl obviněný R. D. v bodech I., II., III., IV. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodě V. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný R. D. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.

Obviněný E. T. v bodech I., III., IV. byl uznán vinným organizátorstvím zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě VII. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný E. T. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.

Obviněný I. Z. byl uznán vinným v bodech I., II., IV. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný I. Z. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.

O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.

Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněných A. D., V. K., M. D., J. A. a Z. P.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili shora uvedených trestných činů v podstatě tím, že

ad I. obvinění A. D., R. D., E. T. a I. Z. dne 28. 7. 2014 v odpoledních hodinách v P. po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů, maskovaní za policisty, s použitím padělku příkazu k provedení domovní prohlídky a varováním, že je poškozený J. H. má pustit do domu, aby nemuseli použít násilí, jej přiměli, aby je pustil dovnitř, a po prohledání domu způsobili odcizením a poškozením věcí celkovou škodu 57 530 Kč,

ad II. obvinění J. A., A. D., R. D., V. K., E. T. a I. Z. v průběhu letních měsíců roku 2014 naplánovali přepadení domu poškozených Z. a I. B. v obci K. poblíž V. n. M., které mělo být uskutečněno pod shodnou legendou zákroku zásahové jednotky PČR ÚOOZ na základě falešného příkazu k domovní prohlídce jak v předchozím bodě, přičemž při opakovaných pokusech na přelomu července a srpna a dne 21. 8. 2014 v nočních hodinách byli od svého jednání odrazeni podezřením, že se kolem domu pohybuje ostraha, a při třetím pokusu dne 28. 8. 2014 cestou na místo činu spatřili hlídku policie, načež z důvodu vysoké pravděpodobnosti odhalení od dalšího jednání upustili,

ad III. obvinění A. D., R. D., V. K., E. T. a Z. P. dne 10. 8. 2014 ve večerních hodinách v P. po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů, maskovaní jako policisté, pod záminkou provedení domovní prohlídky a po varování poškozené D. S. o možnosti použití donucovacích prostředků ji tím přiměli, aby je pustila dovnitř. Při prohlídce domu našli obálku s částkou 350 000 Kč a poškozené sdělili, že tuto částku zajistí a o úkonu sepíší protokol na policejní stanici. Poté, co poškozená požadovala osobní účast na tomto úkonu, byla obviněnými R. D. a A. D. napadena elektrickým paralyzérem, jeden z obviněných jí přiložil k ústům tkaninu napuštěnou neznámou látkou a po následné potyčce ji spoutali a s uvedenou hotovostí z domu utekli. Poškozené způsobili tímto jednáním kromě škody odcizením finanční hotovosti i těžkou újmu na zdraví,

ad IV. obvinění A. D., R. D., E. T., I. Z. a M. D. dne 30. 8. 2014 v časných ranních hodinách v Ú. n. L. po předchozí dohodě a rozdělení úkolů, maskovaní za policisty, pod záminkou provedení domovní prohlídky a po varování o možnosti použití donucovacích prostředků přiměli poškozeného M. P., aby je pustil do domu, kde následně prohledali dům a odcizili hotovost, cestovní doklady, platební kartu a movité věci v celkové hodnotě 293 476 Kč,

ad V. obviněný R. D. od blíže nezjištěné doby do dne 16. 9. 2014 bez příslušných povolení přechovával ve svém bydlišti v rozsudku specifikované střelné zbraně a střelivo,

ad VI. obviněný V. K. od blíže nezjištěné doby konce léta 2014 do dne 16. 9. 2014 bez příslušných povolení přechovával ve svém bydlišti v rozsudku specifikovanou střelnou zbraň a střelivo,

ad VII. obviněný E. T. v přesně nezjištěných dnech měsíce září 2014 bez příslušných povolení přechovával ve svém bydlišti v rozsudku specifikovanou střelnou zbraň a střelivo a od blíže nezjištěné doby do dne 16. 9. 2014 bez příslušných povolení přechovával zakázaný doplněk zbraně – tlumič na krátkou střelnou zbraň.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění R. D., E. T., M. D., I. Z. a Z. P. odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 10 To 3/2017, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný R. D. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Závěry soudů jsou podle obviněného v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou. Namítl, že jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, ačkoli veškeré útoky byly provedeny nenásilně, kromě excesu v případě poškozené D. S. Z dokazování přitom nevyplývá, že by obvinění poškozeným vyhrožovali, byť i nepřímo násilím a že by poškození pociťovali právně relevantní strach. Podle obviněného nebyla užitá výhrůžka způsobilá naplnit znak trestného činu loupeže spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí. Zdůraznil, že záměrem obviněných bylo vystupovat tak, aby násilí nemuselo být použito, jednalo se pouze o lest, což je nenásilná forma zásahu k překonání odporu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 285/2012, kde byla posuzována podobná situace, mělo být jednání obviněných i v nyní projednávané věci kvalifikováno jen jako přečin porušování domovní svobody. Obviněný popřel, že by se jakkoliv vědomě nebo nevědomě podílel na násilí, zejména zdůraznil, že nikomu nevyhrožoval a ani se nepodílel na vyhrožování. Nebyl prokázán jeho úmysl použít násilí, tohoto jednání se nedopustil ani ve spolupachatelství a nejednalo se o organizovanou skupinu. Svědkyně D. S. popsala pachatele jinak, než vypadá obviněný. Dále vytkl orgánům činným v trestním řízení rozsah provedených rekognic a nedůsledné hodnocení důkazů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že v době mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a projednáním odvolání nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 15/2015, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody na dvacet let. Přesto odvolací soud nezohlednil tuto skutečnost při posuzování trestu v nyní projednávané věci. Tím byl narušen smysl, účel a přiměřenost trestu, tudíž i jeho zákonnost, neboť mu měl být ukládán souhrnný trest.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že v řízení předcházejícím vydání usnesení odvolacího soudu byla dána vada odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem obviněný R. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, příp. i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce i obviněný E. T. a opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin loupeže, neboť tento se musí vztahovat k násilnému jednání, jímž se chce pachatel zmocnit cizí věci a současně k samotnému zmocnění se cizí věci. Zdůraznil, že úmyslem obviněných bylo podvodné jednání za účelem získání majetkového prospěchu, nikoli překonání odporu poškozených. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu použít násilí, což vyplývá i z výpovědi obviněného A. D. Poukázal na judikaturu, podle které se takové jednání posuzuje jako trestné činy porušování domovní svobody a krádež. Kvalifikace jejich jednání jako trestného činu loupeže je tedy podle obviněného v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Dále namítl, že fyzické napadení poškozené D. S. bylo pouze excesem ze spolupachatelství, neboť v tu dobu byl ve vozidle, a jelikož násilné jednání nebylo obviněnými plánováno, nemohl ani předpokládat, že k němu dojde. Z provedených důkazů nevyplývá, že by se jednalo o organizovanou skupinu a tudíž ani jeho role organizátora loupežných přepadení. Spolupráce obviněného s ÚOOZ na jiných případech měla být zohledněna při ukládání trestu. K duševním útrapám poškozené D. S. obviněný namítl, že v tomto případě se jednalo o exces ostatních spoluobviněných, za což nemůže nést odpovědnost, a v případě poškozených manželů B. nebyly jejich útrapy dostatečně prokázány.

Závěrem obviněný E. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání také obviněný I. Z. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a kromě toho se soudy nevypořádaly logicky s jeho obhajobou a navrženými důkazy. Výrok o vině nezohledňuje výsledky dokazování, neobsahuje dostatečný popis způsobu spáchání trestného činu a ani všechny jeho znaky. Nebylo prokázáno, že by se podílel na kterémkoli skutku jako organizátor, návodce nebo pomocník. Naopak z důkazů vyplynulo, že se ničeho neúčastnil, s ničím nebyl seznámen a o ničem nevěděl. Nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny, ani nebyl jejím členem. Obviněný dále zdůraznil, že s obviněným E. T. spolupracoval v domnění, že jde o policejní akci, takže sám byl uveden v omyl. V případě pokusu o loupež (bod II.) namítl, že se nemohlo jednat o pokus trestného činu, neboť obvinění pouze projeli autem okolo předmětné nemovitosti. Jednání pod bodem I. se nemohl dopustit, neboť byl na stavbě a není žádný důkaz o tom, že by se nacházel na místě činu. Ve shodě s ostatními obviněnými namítl, že soud prvního stupně skutek chybně kvalifikoval jako trestný čin loupeže, neboť nebyl naplněn znak násilí, když obvinění chtěli pouze získat majetkový prospěch.

Závěrem obviněný I. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a shrnul, že obviněný E. T. vylučuje existenci loupežného úmyslu na podkladě své vlastní představy o skutkovém stavu, což ale v dovolacím řízení nepřichází v úvahu. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o loupežném úmyslu obviněných a o tom, že obvinění ke vstupu do nemovitosti použili pohrůžku násilím. O jejich úmyslu svědčí i skutečnost, že si obstarali plynové zbraně, elektrický paralyzér a poutací prostředky, na čemž se podílel i obviněný E. T. Skutečnost, že neváhali k násilí přistoupit, potvrzuje i jejich jednání vůči poškozené D. S. Obvinění uvedli poškozené do stavu bezbrannosti pomocí lsti, čímž naplnili znak násilí podle § 119 tr. zákoníku. Státní zástupce považuje námitku obviněného, že se nepřihlédlo k jeho spolupráci s policií v jiných trestních věcech, za námitku mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolání obviněného I. Z. státní zástupce uvedl, že většinu jeho námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný, neboť směřují do provedeného dokazování. Ve věci nenastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a proto zde neexistuje důvod k zásahu Nejvyššího soudu. V případě námitky opomenutých důkazů státní zástupce odkázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, které se s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádaly. Popis skutkové věty obsahuje všechny znaky trestného činu, který je v jednání obviněných spatřován. K námitce absence znaků organizované zločinecké skupiny státní zástupce připomněl, že soudy konstatovaly pouze organizovanou skupinu, jejíž znaky byly naplněny. Ohledně námitky nenaplnění znaků trestného činu loupeže pak státní zástupce odkázal na svoji argumentaci týkající se dovolání obviněného E. T.

K dovolání obviněného R. D. státní zástupce uvedl, že námitka ohledně absence znaků trestného činu loupeže není opodstatněná, a odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných E. T. a I. Z. Námitky ohledně výpovědi poškozené D. S. nenaplňují uplatněný dovolací důvod a ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Nejsou opodstatněné ani námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť soudy náležitě zdůvodnily výrok o trestu a zabývaly se všemi zákonnými hledisky při určení jeho druhu a výměry. Podmínky pro ukládání souhrnného trestu nebyly splněny, jak správně uzavřel i odvolací soud.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obvinění opakovaně, po vzájemné dohodě a rozdělení rolí, převlečeni za příslušníky policie, používali padělané příkazy k domovní prohlídce a pohrůžku, že v případě odporu poškozených mohou použít donucovací prostředky, aby se dostali do jejich obydlí a tam následně odcizili movité věci. V jednom případě přistoupili k fyzickému násilí na poškozené a kromě této poškozené ještě v dalším případě způsobili poškozeným těžkou újmu na zdraví. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Současně odůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy (str. 107-110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Při logickém hodnocení důkazů nelze ani dojít k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácená, soudy obou stupňů se s ní přesvědčivě vypořádaly (str. 117-124 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 21-25 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a mezi důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými soudem prvního stupně nejsou žádné, natož extrémní rozpory. Správné skutkové závěry následně soud prvního stupně zcela přiléhavě právně posoudil. V hodnotícím postupu soudu nelze shledat žádné rozpory či nedostatky a odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivé a v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Námitky obviněných stran rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů nespadají pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný a Nejvyšší soud ani neshledal porušení práva na spravedlivý proces, které by odůvodnilo zásah do napadeného rozhodnutí.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky všech tří obviněných ohledně absence znaku násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není přitom podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979 sp. zn. Tpjf 33/79). Trestného činu loupeže se může pachatel dopustit rovněž v těch případech, kdy v poškozeném vzbudí obavu a strach z bezprostředního fyzického útoku (násilí) i konkludentním jednáním, tedy aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Pohrůžka bezprostředním násilím tedy nemusí být ani pronesena výslovně, stačí, aby z jednání obviněných a okolností, za kterých k jednání došlo, bylo zřejmé, že jsou eventuálně schopni násilí za účelem zmocnění se věcí bezprostředně užít, přičemž situace, kdy obvinění poškozené výslovně varovali, že nepodrobí-li se jejich požadavkům, přistoupí k užití donucovacích prostředků, příp. násilí, je více než jen konkludentním vyjádřením, nýbrž jde o výhrůžku přímo směřující k překonání případného odporu poškozených. Tato výhrůžka byla navíc umocněna tím, že obvinění u sebe měli viditelně zbraně. Poškozeným i obviněným přitom muselo být zřejmé, že obvinění mají nad poškozenými jasnou početní a fyzickou převahu a že jakýkoli odpor ze strany poškozených by neměl smysl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1174/2011). V tomto směru lze poukázat i na § 119 tr. zákoníku, podle kterého jde o spáchání trestného činu násilím i v případě, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Je rovněž nutné zdůraznit, že obvinění byli připraveni použít násilí, což vyplývá i ze skutečnosti, že se vyzbrojili prostředky k možnému zvýšení intenzity násilí a též spoutání poškozených. Nelze akceptovat argument, že se jednalo pouze o součást uniformy, neboť se nejednalo pouze o náhražky bez účinku, ale o plynové zbraně a fungující elektrický paralyzér. Rovněž to, že v případě poškozené D. S. násilí skutečně použili poté, co trvala na své účasti při údajném úkonu na policejní stanici, jasně ukazuje na společný úmysl obviněných, aby se movitých věcí poškozených zmocnili i za cenu násilí, k němuž byli připraveni. Nelze proto akceptovat ani námitku, že se při napadení poškozené D. S. jednalo pouze o exces ze spolupachatelství, neboť všichni obvinění věděli, že jsou ozbrojeni funkčními zbraněmi a tedy připraveni v případě odporu ze strany poškozených násilí použít tak, jak se stalo v případě této poškozené. Lze tedy uzavřít, že znak „užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí“ byl naplněn a námitky obviněných stran absence tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou i námitku, že výrok odsuzujícího rozsudku neobsahuje dostatečný popis trestného činu. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje veškeré zákonné náležitosti, dostatečný popis způsobu spáchání předmětného trestného činu a všechny znaky skutkové podstaty.

Žádný význam nemá námitka, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Obvinění byli shledáni vinnými mimo jiné trestným činem loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako členové organizované skupiny, nikoli organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, jak namítl obviněný I. Z. Z dokazování vyplývá, že činnost obviněných jasně vykazovala znaky organizované skupiny. Podle judikatury je předpokladem pro naplnění znaku „organizovaná skupina“, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, aby jejich vzájemná součinnost na realizované trestné činnosti vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající podrobné rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých pachatelů, že to význačně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. července 1985, sp. zn. 11 To 51/85). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Členem organizované skupiny může být i účastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010). O naplnění znaku spáchání trestného činu loupeže organizovanou skupinou v projednávaném případě není pochyb a Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 110-111).

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod tedy musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Námitka obviněného R. D., že se soud druhého stupně v otázce výše trestu nedostatečně vypořádal s již dříve uloženým trestem odnětí svobody na dvacet let, proto nespadá pod tento dovolací důvod. Soudy obou stupňů řádně odůvodnily výši uloženého trestu (str. 125-126 rozsudku soudu prvního stupně a str. 25 usnesení soudu druhého stupně). Soud přitom není ze zákona povinen, jak dokonce sám obviněný připustil ve svém dovolání, posuzovat výši trestu s ohledem na již dříve uložené tresty a skutečnost, že byl obviněný jiným soudem odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet let, nemůže být považována za polehčující okolnost. Ani námitka obviněného E. T., že jeho trest byl nepřiměřeně vysoký s ohledem na jeho spolupráci s policejními orgány v jiných případech, nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný. Tresty odnětí svobody byly všem obviněným uloženy v rámci trestní sazby podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku.

Námitka obviněného R. D., že měl být v jeho případě uložen trest souhrnný ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 15/2015, nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Odvolací soud přitom správně vyhodnotil (str. 25 odůvodnění napadeného usnesení), že souhrnný trest v tomto případě neměl být uložen, neboť nyní projednávanou trestnou činnost obviněný spáchal mezi dvěma odsouzeními pro jinou trestnou činnost, z nichž v pořadí druhé trestní věci (vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 15/2015) byl ukládán souhrnný trest k dřívějšímu odsouzení (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2010). Nejvyšší soud proto i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod označil v dovolání pouze obviněný R. D., ovšem pokud je jeho dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění většinu námitek obsažených v dovoláních uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných R. D., E. T. a I. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017



JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu




Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.