Rozhodnutí NS

8 Tdo 1304/2017

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Hrubé porušení povinnosti; gradace příčinné souvislosti
Právní věta:Usmrcení z nedbalosti, Hrubé porušení zákona § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku I. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je naplněna, pokud dojde k hrubému porušení jednoho či více z vyjmenovaných zákonů, jež má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka a které je podstatně závažnější, než jakým je porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Půjde přitom o výrazně intenzivnější porušení jedné zákonné normy anebo porušení více zákonných norem příslušného zákona, což v souhrnu podstatně zvyšuje závažnost činu. Na hrubé porušení zákona lze usuzovat z povahy a intenzity porušení příslušného zákona, které musí být závažné a k němuž dochází především tehdy, když se na vzniku smrtelného následku nepodílely další osoby, nebo pokud pachatel porušil více různých zákonných norem apod. Jestliže se na vzniku smrtelného následku podílelo jak jednání pachatele, tak jednání dalších osob, je třeba při úvaze o naplnění znaku spočívajícího v hrubém porušení zákona zkoumat konkrétní okolnosti skutku a hodnotit význam a důležitost jednání pachatele pro vznik tohoto následku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Popis skutku, Usmrcení z nedbalosti, Hrubé porušení zákona, Rozsudek § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 120 odst. 3 tr. ř. II. Ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti spáchaným proto, že hrubě porušil některý ze zákonů ve smyslu § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, musí být v popisu skutku uvedeno konkrétní ustanovení takového zákona, které obviněný porušil. Nestačí, je-li poukaz na porušené zákonné ustanovení obsažen jen v odůvodnění rozsudku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/06/2017
Spisová značka:8 Tdo 1304/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1304.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hrubé porušení zákona
Popis skutku
Rozsudek
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 tr. zákoníku
§ 143 odst. 3 tr. zákoníku
§ 120 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:10 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1304/2017-40


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 43/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 43/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265­l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 43/2016, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako stavební technik firmy K-STAV, s. r. o., IČ: 49099396 (dále jen „společnost K-STAV“), s osvědčením odborné způsobilosti osob pro dočasné stavební konstrukce (instruktora lešenářské techniky) č. 3774/2009, hrubým způsobem porušil své pracovní povinnosti a předal protokolem o předání a převzetí lešení ze dne 18. 5. 2015 firmě RENBAU, s. r. o., IČ: 25025317 (dále jen „společnost RENBAU“), zastoupené B. H., lešení typu PERI UP, HŰNNEBECK, BOSTA 70 na stěně S3 o výměře 620 m2 na panelovém domě v T., D., tento předávací protokol vystavil, aniž si ověřil, že postavené lešení splňuje nároky kladené na tento typ konstrukcí ČSN 738101, nařízením vlády č. 362/2005 Sb., a návodem výrobce, lešení bylo přitom postaveno v příkrém rozporu s požadavky norem na stavbu a provoz lešení, společnost RENBAU prováděla na základě smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem Stavební bytové družstvo „Mír“ T., zakázku „Obnovující nátěr obvodového pláště včetně navazujících oprav bytového domu v T., D.“, k těmto pracím pak najímala jednotlivé subdodavatelské firmy, mezi jinými i firmu M. P., pro tuto firmu pracoval jako lakýrník poškozený J. B., který dne 11. 11. 2015 kolem 13.10 hod. z důvodu chybně postaveného lešení z něho spadl, přičemž v době úrazu nebyl ovlivněn cizorodými látkami ani netrpěl zdravotními problémy, které by se mohly podílet na pádu z lešení, a utrpěl polytrauma (mnohočetné závažné poranění), které vedlo k smrti.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti stavebního technika s oprávněním vedoucího, instruktora či garanta pro dočasné stavební konstrukce, zejména lešení na dobu pěti let. Podle § 81 odst. 3 tr. ř. bylo uloženo zničení jednoho kusu bílé elektrikářské stahovací pásky na kabely. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. B. na náhradě škody částku 544.301 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
    3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
      II. Dovolání a vyjádření k němu

      4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nedostatky, které vedly k nesprávné právní kvalifikaci. Spatřoval je zejména v tom, že se soudy nezaměřily na řádné objasnění povinností, které měl obviněný porušit. Tuto vadu shledal jak v popisu skutkových zjištění, kde chybí uvedení toho, co výslovně na lešení bylo v příkrém rozporu s požadavky norem, tj., jaké konkrétní nedostatky lešení vykazovalo, tak i v nedostatečném posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného, a to mimo jiné s ohledem na zavinění dalších osob. Uvedené hmotněprávní nedostatky se promítly i do popisu skutku, který nesplňuje požadavky kladené na výrok rozhodnutí ustanovením § 120 odst. 1 tr. ř.
        5. Obviněný soudům vytýkal způsob, jakým vyhodnotily příčinný vztah mezi protiprávním jednáním, které je mu kladeno za vinu, a vzniklým následkem, protože se nezabývaly významem příčiny z hlediska principu gradace příčinné souvislosti. Poukazoval na to, že okresní soud se těmito otázkami vůbec nezabýval a existenci příčinné souvislosti toliko konstatoval. Krajský soud sice příčinný vztah dovodil a poukázal i na případnou trestní odpovědnost vůči dalším subjektům, a to generálnímu dodavateli a subdodavateli, jenž od obviněného lešení převzal a odpovídal za jeho další užívání, a taktéž vůči uživateli lešení, který umožnil poškozenému jako svému zaměstnanci, aby na lešení pracoval, avšak tyto své úvahy již nepromítl do závěru o použité právní kvalifikaci podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Především je nevyhodnotil s ohledem na hrubé porušení zákonů o bezpečnosti práce.
          6. Soudům obou stupňů tak obviněný vytýkal, že v dostatečné míře neposoudily všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, že ve smyslu § 143 odst. 3 tr. ř. došlo v jednání obviněného k hrubému porušení povinností. Řádně soudy proto v této souvislosti nevyhodnotily, že obviněný nebyl jedinou osobou, která nesla za vadné postavení lešení odpovědnost, protože zásadně nebyl tím, kdo lešení stavěl. Soudy v potřebné míře neposuzovaly, že nesprávně lešení postavil někdo jiný, ani to, že přebírající společnost měla převzetí takového lešení odmítnout, neboť odpovídala podle předpisů o bezpečnosti práce za užívání lešení ze strany svých zaměstnanců i dalších najímaných subjektů. K tomu přistoupila též firma, která i přes zjevné vady lešení po dlouhou dobu využívala i s jeho nedostatky, a tak umožnila svému zaměstnanci na něm pracovat. Odmítnout práci na předmětném lešení měl i sám poškozený, neboť byl v oblasti bezpečnosti práce proškolen a byl schopen rozpoznat zjevné vady konstrukce. Ve smyslu nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 362/2005 Sb.“), a jeho přílohy, konkrétně části VII. bodu 5., byla osobou odpovědnou za užívání lešení společnost RENBAU a její zástupce B. H., který se hájil tím, že o lešenářských konstrukcích v podstatě nic neví a spoléhal na odbornost obviněného. Za této situace však neměl lešení přebírat a vystupovat v pozici osoby odpovědné za jeho užívání.
            7. Obviněný z těchto důvodů, kdy soudy nebraly při svých závěrech o tom, že naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, v úvahu všechny skutečnosti, považuje toto právní posouzení za nesprávné, neboť jeho jednání mělo být posouzeno podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, když k porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání či postavení ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku by z jeho strany došlo pouze za předpokladu naplnění principu gradace příčinné souvislosti, avšak jeho čin takové závažnosti ve smyslu zásadní příčiny nedosahuje.

            8. Kromě těchto právních nedostatků obviněný soudům vytkl i neúplnost provedeného dokazování, zejména pokud nebyl akceptován jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se zaměřením na stavbu lešení, který byl soudem zamítnut. Zprávu Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 2. 2016 nelze podle jeho názoru považovat ani za odborné vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř., neboť neodpovídala významu objasňovaných skutečností. Vedle posouzení kvality lešení nedošlo především k zjištění povinností všech zúčastněných subjektů, a u poškozeného ke zhodnocení zdravotní způsobilosti pro práci ve výškách (např. pravidelné lékařské prohlídky, proškolení, apod.).

            9. Pokud soudy zjistily, že poškozený netrpěl zdravotními problémy, které by se mohly podílet na jeho pádu z lešení, opíraly se zřejmě o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který jen konstatuje, že u poškozeného nebyly zjištěny žádné chorobné změny, jež by mohly vést k náhlému zhoršení zdravotního stavu s následným pádem z výšky. To však bez dalšího neznamená, že poškozený netrpěl potížemi způsobilými přivodit mu pád jako např. závrať. Podle skutkových zjištění poškozený při pádu nekřičel, což se jeví poměrně nestandardní a neobvyklé. Provedenými důkazy nebylo ani objasněno, co bezprostředně předcházelo pádu poškozeného, ani to, z jakého konkrétního místa vypadl. Obviněný předestřel dosud nezodpovězenou otázku, zda by poškozený nespadl, pokud by lešení bylo postaveno bez vad, a zda byla vada konstrukce lešení skutečnou příčinou pádu poškozeného. Jediným vodítkem pro určení místa, odkud poškozený spadl, je zpráva Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce (dále „OIP“) na č. l. 220, z níž však nevyplývá, na základě jakých skutečností a kým bylo místo úrazu určeno, zda horní zábradelní tyč byla správně namontována či nikoli, ani to, zda elektrikářská páska měla sloužit k fixaci zábradelní tyče. Rovněž k poloze těla poškozeného nebyly provedeny potřebné důkazy, a potřebné odpovědi nelze zjistit ani z protokolu Policie České republiky o ohledání místa činu na č. l. 45. K tomu měl být podle obviněného vypravován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky.
              10. Dovolání obviněného směřovalo i proti výroku o náhradě škody, vůči němuž brojil s poukazem na nesprávné vyhodnocení případného spoluzavinění dalších subjektů. Připomenul, že nárok na odškodnění je pouze jeden, a nelze tedy požadovat náhradu z titulu pracovního úrazu, vůči obviněnému a vůči generálnímu dodavateli stavby. Podle obviněného nebyly do výroku o náhradě škody řádně promítnuty ani nároky podle § 2966 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Za nesprávnou obviněný označil také jednorázovou formu tohoto odškodnění na dobu osmi let dopředu, přestože jde o opakující se měsíční plnění.
                11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
                  12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázal na to, že pod zmíněný dovolací důvod nespadají ty výhrady, jimiž obviněný polemizoval s některými provedenými důkazy. Rovněž námitku o spoluzavinění poškozeného považoval za uplatněnou mimo označený dovolací důvod, neboť žádné spoluzavinění na straně J. B. dovodit nelze. K výhradě, že soudy neprovedly navržený znalecký posudek z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se zaměřením na stavbu lešení, uvedl, že v trestním řízení závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování tak nelze v této věci spatřovat, protože soudy všem svým povinnostem dostály, když nadbytečnost obstarání navrženého důkazu, který by měl zodpovědět v podstatě na tytéž otázky, ke kterým se již vyjádřil OIP, ve své zprávě řádně zdůvodnily (viz stranu 4 usnesení odvolacího soudu).
                    13. Za výhradu, která se shoduje s označeným dovolacím důvodem, státní zástupce považoval jen tvrzení, že nešlo o příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem dalších osob a že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto vytýkanému nedostatku státní zástupce odkázal na závěry odvolacího soudu na straně 8 přezkoumávaného usnesení, z něhož zdůraznil, že ani případná trestní odpovědnost jiných osob by neměla vliv na trestní odpovědnost dovolatele, neboť jeho jednání (zde opomenutí) mělo povahu příčiny i přesto, že kromě něj mohlo vést k následku i jednání dalších subjektů. Pokud by totiž své povinnosti obviněný splnil řádně, lešení by nemohlo být v takovém tristním stavu vůbec předáno a nemohlo by na něm být pracováno. Odvolacím soudem naznačená eventuální souběžná trestní odpovědnost jiných osob, které se různou měrou rovněž mohly dopustit pochybení, na jeho trestní odpovědnost vliv nemá. V tomto směru tedy státní zástupce označil výhrady obviněného za neopodstatněné.
                      14. Naproti tomu státní zástupce částečně přisvědčil námitce obviněného k nedostatkům v popisu skutku, neboť rozsudku nalézacího soudu lze vytknout jistou strohost, kterážto byla zčásti napravena až v odůvodnění rozsudku (byť i v tomto směru si lze jistě představit preciznější a přehlednější vyjádření uvedených okolností). Podstatné ale je, že veškeré závažné vady lešení byly zmíněny ve zprávě OIP, která byla provedena jako důkaz. Do jisté míry zásadnější pochybení nalézacího soudu (které nicméně obviněný přímo nezmiňuje) státní zástupce spatřoval v tom, že ve výroku rozsudku nebyly uvedeny konkrétní zákonné normy, v nichž spočívá „hrubé porušení“ zákonů o bezpečnosti práce. Tato vada však nesprávné právní posouzení skutku nezakládá. Za klíčový státní zástupce považoval zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho § 3 odst. 2 písm. p), odst. 3 a § 5 odst. 2, který odkazuje na prováděcí předpis, konkrétně nařízení vlády č. 362/2005 Sb., jenž povinnosti konkretizuje, a to – v posuzovaném případě – v § 4 Přílohy část I. body přílohy 2, 4 a v § 4 Přílohy část VII. body přílohy 1, 2, 4 písm. e), f), 6, 7.
                        15. Vyšší trestnost podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je v posuzovaném případě podle státního zástupce odůvodněna tím, že smrtelný následek byl způsoben hrubým porušením zákonů o bezpečnosti práce s tím, že rozsudek soudu prvního stupně sice vadou v podobě absence popisu konkrétních zákonných norem, v nichž spočívá „hrubé porušení“ zákonů o bezpečnosti práce, která formálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., trpí, ovšem tuto vadu není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 343/2014).
                          16. Státní zástupce shledal opodstatněnými výhrady obviněného ve vztahu k výroku o náhradě škody. Poukázal na formální pochybení v řádném nerozlišení nároku na náhradu škody i nemajetkové újmy, když přiznané částky pouze sečetl a obviněnému uložil povinnost zaplatit náhradu škody v souhrnné částce. Dále vytkl, že soud podrobněji nevyjádřil, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že z hlediska nemajetkové újmy je odpovídající částkou 300.000 Kč. Ztotožnil se s výhradami proti nároku na výživu pozůstalé manželky podle § 2966 občanského zákoníku. Jde o nárok, který v první řadě předpokládá, že náhrada se bude poskytovat peněžitým důchodem, tedy opakovaným peněžitým plněním (rentou). Je pravdou, že soud může rozhodnout o odbytném podle § 2968 občanského zákoníku, nebo se mohou pozůstalý a škůdce dohodnout o jednorázovém poskytnutí náhrady. Z kusého odůvodnění věnovanému této problematice na straně 11 rozsudku soudu prvního stupně však není zřejmé, co vedlo soud k přiznání této částky jednorázově, ani proč konkrétně tyto náklady soud stanovil za dobu osmi let.
                            17. S přihlédnutím k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody poškozené D. B., dále aby částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 43/2016, ve výroku o náhradě škody poškozené D. B., jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný L. K. povinen nahradit poškozené D. B. na náhradě škody částku 35.501 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 300.000 Kč (ta sice soudem nebyla řádně zdůvodněna, ale s přihlédnutím k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu lze její výši považovat za odpovídající), a podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená D. B. se zbytkem nároku na náhradu škody a nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
                              18. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případnému písemnému stanovisku, jenž obviněný Nejvyššímu soudu zaslal, a v němž obviněný setrval na své dovolací argumentaci i závěrečném návrhu, podle něhož požadoval zrušit napadené usnesení odvolacího soudu a vrátit věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
                              III. Přípustnost a důvody dovolání

                              19. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, dospěl k následujícím závěrům:
                                20. Obviněný dovolání podal z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
                                  21. Jestliže toto zákonné vymezení zásadně umožňuje nápravu právních vad v nesprávném právním posouzení skutku, anebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podkladem pro závěr o správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], obviněný tyto podmínky splnil, protože se jeho prostřednictvím především domáhal nápravy nesprávného právního posouzení činu kvalifikovaného jako přečin podle odstavce 3 § 143 tr. zákoníku [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                    22. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že podstatou takto podaného dovolání byly výhrady obviněného zaměřené proti kvalifikované skutkové podstatě obviněnému za vinu kladeného přečinu, protože soudy v potřebné míře z hledisek stanovených zákonem v § 143 odst. 3 tr. zákoníku neposuzovaly všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, a nezvažovaly důsledně zavinění i dalších osob. V návaznosti na tento zásadní problém obviněný namítal i další nedostatky, které považoval za příčinu jím shledané právní vady, tedy že jemu za vinu kladené porušené povinnosti soudy řádně nevymezily nejen ve výroku, ale ani dodatečně je nespecifikovaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, což má rovněž vztah k nedostatku okolností vyjadřujících zmíněný znak kvalifikované skutkové podstaty. S uvedenou výhradou pak souvisí i požadavek na odstranění právních vad v neúplném dokazování a ve výroku o náhradě škody. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil dovolání v souladu se zákonnými podmínkami dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda takto uvedené výhrady obviněného jsou důvodné.
                                      IV. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí

                                      23. Ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně se důvodům, pro které shledal v činu obviněného naplněné znaky § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, věnoval jen velmi okrajově, když v odůvodnění své ho rozsudku na straně 9 uvedl, že „vzal za nespornou zprávu Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 2. 2016, podle níž, a též i podle nařízení vlády č. 362/2005 Sb., příloha část VII bod 5, lešení předává do užívání osoba odpovědná za jeho montáž, přičemž dne 13. 11. 2015 byly na místě činu shledány závažné nedostatky přímo ohrožující bezpečnost a zdraví pracovníků při práci na lešení“. Ke kvalitě lešení a právní odpovědnosti za stavbu a montáž lešení a jeho následnému předání do užívání konstatoval, že „obviněný dne 18. 8. 2015 protokolem o předání a převzetí lešení předal firmě RENBAU, které však bylo postaveno v příkrém rozporu s požadavky norem na stavbu a provoz lešení, aniž si přitom ověřil, zda postavené lešení splňuje nároky kladené na tento typ konstrukcí ČSN 738101, nařízením vlády č. 362/2005 Sb. a návodem výrobce“. Soud uvedl názory jednak obyvatel opravovaného domu a k nim konstatoval, že „…je zarazili zjevné nedostatky nejen při stavbě lešení, nýbrž i v jeho finální fázi“, a jednak dělníků, kteří rovněž zaregistrovali hrubé nedostatky nejen při samotné montáži lešení, nýbrž i po jeho předání obviněným společnosti RENBAU dne 18. 8. 2015. Podle těchto důvodů soud učinil závěr „že montáž lešení byla provedena v rozporu s příslušnými právními předpisy, a proto obviněný, coby právně odpovědná osoba jinému z nedbalosti způsobil smrt a tento čin spáchal proto, že hrubě porušil zákony o bezpečnosti práce, čímž po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku“.
                                        24. Kromě těchto úvah soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k tomu, v čem spatřoval hrubé porušení zákonů, více neuvedl. V reakci na obhajobu obviněného, že za kvalitu odvedené práce nese odpovědnost i ten, kdo lešení předává, toliko zmínil, že „obviněný dne 18. 8. 2015 formálním způsobem, tedy pouze protokolárně, předal inkriminované lešení firmě RENBAU, zastoupené B. H., a proto nese právní odpovědnost za kvalitu smontovaného lešení, protože si nikterak neověřil kvalitu odvedené práce smluvenými lešenáři“ (srov. stranu 10 rozsudku soudu prvního stupně).

                                        25. Ze závěrů takto soudem prvního stupně učiněných lze dovodit, že se „hrubému porušení zákonů“ u obviněného v zásadě vůbec nevěnoval a že žádné úvahy, které by s tímto znakem korespondovaly a vysvětlovaly jeho naplnění, neučinil, neboť jen dovodil „právní odpovědnost obviněného“ za vnik smrtelného následku, nikoliv však již to, proč shledal i tento následek zapříčiněný „hrubým porušením zákonů“.
                                          26. Na tomto závěru nezměnil nic ani odvolací soud, jenž přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že obviněný protokolárním předáním do užívání jiné osobě lešení, které vykazovalo závažné závady vzniklé již při jeho montáži (nikoliv při jeho užívání), spočívající kromě jiných vad uvedených na straně 6 zprávy OIP v uchycení zábradelní tyče bílou elektrikářskou páskou, neodpovídalo příslušným návodům k montáži a používání a smontování nebylo ani ve shodě s českou technickou normou, porušil zákonnou normu a předpisy vydané na základě zákona a v jeho mezích, tedy vládní nařízení. Pokud obviněný jako odpovědná osoba předal lešení do užívání, odvolací soud konstatoval, že tím došlo „k porušení ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 4 příloha část VII bod přílohy 1 a 2 Nařízení vlády ze dne 17. 8. 2005, č. 362/2005 Sb., v důsledku čehož byla způsobena smrt poškozenému J. B.“.
                                            27. Odvolací soud vycházel z úvahy, že „Tento smrtelný následek je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, který spoléhal na zákonem požadovanou kvalitu smontovaného lešení a při jeho předávání do užívání jinému subjektu přistupoval formálním způsobem (když ve skutečnosti nebyl důsledný při vlastní kontrole stavu a způsobilosti lešení), pak nepochybně věděl, že takovýmto hrubým porušením zákonů o bezpečnosti práce může dojít ke způsobení smrti u osoby, která se na takovém chybně postaveném lešení bude pohybovat, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nenastane. Z hlediska zavinění (tím spíše, pokud v oboru lešení pracoval 15 let) je u obžalovaného zjevná vědomá nedbalost“ (srov. stranu 7 přezkoumávaného rozhodnutí).
                                              28. Kromě toho však odvolací soud nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně poukázal na to, že „nejen na straně firmy M. P., který byl zaměstnavatelem zesnulého J. B., ale i na straně společnosti RENBAU, které byly kontrolovanými osobami v rámci šetření příčin a okolností smrtelného pracovního úrazu J. B., bylo rovněž ze strany OIP shledáno dílčí porušení příslušných předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nejméně dne 11. 11. 2015 před zahájením prací na lešení měla být ze strany firmy M. P. provedena zběžná prohlídka konstrukce lešení jako celku za účelem kontroly kompletnosti konstrukce lešení - zábradlí, podlahy, výstupy (viz požadavek ČSN 73 8101 čl. 8.4), a přitom mohlo být zjištěno, že ve všech deseti patrech lešení byly volné okraje propojovacích polí opatřeny pouze jednotyčovým zábradlím tak, že zábradelní tyč byla na jednom konci osazena do úchytu na stojině rámu a druhý konec přesahující do sousedního pole byl přichycen bílou elektrikářskou páskou ke stojině rámu nebo k zábradelní tyči v sousedním poli. Lešení tak viditelně nesplňovalo požadavky na bezpečnou dočasnou stavební konstrukci ve smyslu § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. Zběžná prohlídka konstrukce lešení však měla být zajišťována i ze strany hlavního zhotovitele společnosti RENBAU, neboť i její zaměstnanci plnili úkoly na témže lešení.“
                                                29. Z uvedených skutečností odvolací soud „dospěl k přesvědčení, že měla být vyvozena případná trestní odpovědnost i vůči dalším osobám zastupujících shora uvedené subjekty, které zjevně rovněž zanedbaly své povinnosti“. I přes tato konstatování však odvolací soud uzavřel, že „ani trestní stíhání dalších takových osob by v zásadě nemělo vliv na trestní odpovědnost a vinu obžalovaného“ a že „Jednání obžalovaného má povahu příčiny i přesto, že kromě něj mohlo k následku vést i jednání dalších shora zmíněných subjektů, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnosti (kupříkladu zanedbání či absence splnění povinných kontrolních činností ze strany dalších subjektů), jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání obžalovaného zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo…“.
                                                V. Zjištěné nesprávnosti

                                                30. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se v rámci prováděného dokazování a v právním řešení přezkoumávané věci věnovaly tomu, zda obviněný je osobou, která nese trestní odpovědnost za smrt poškozeného, což svým obsahem plně odpovídá a koresponduje s požadavky kladenými na naplnění znaků základní skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Ve vztahu k uvedené základní skutkové podstatě se Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahami a závěry, které soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích učinily, neboť ze všech popsaných a rozvedených závěrů plyne, že výsledky provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný je osobou, která z nedbalosti způsobila smrt jiné osoby, neboť nesplnil povinnosti, které mu uvedené právní předpisy předepisovaly. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není podrobnější rozvedení toho, zda se jednalo o nedbalost vědomou [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či nevědomou [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když soud prvního stupně se této otázce nevěnoval vůbec. Lze však vyjít z usnesení odvolacího soudu, jenž pouze stručně na straně 7 napadeného usnesení zkonstatoval, že obviněný „nepochybně věděl, že takovýmto hrubým porušením zákonů o bezpečnosti práce může dojít ke způsobení smrti u osoby, která se na takovém chybně postaveném lešení bude pohybovat, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nenastane. Z hlediska zavinění (tím spíše, pokud v oboru lešení pracoval 15 let) je u obžalovaného zjevná vědomá nedbalost“. Nic víc k subjektivní stránce se z obsahu napadených rozhodnutí nepodává, ale lze vyjít i z tohoto stručného shrnutí, že odvolací soud shledal v činu obviněného vědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž ve vztahu k odstavci 1 § 143 tr. zákoníku rozvedl úvahy směřující k závěru o nepřerušení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jestliže se k jednání obviněného přidá porušení povinností i dalších osob. Je však třeba podtrhnout, že tyto úvahy mají svůj význam pouze ke správnosti právního posouzení podle základní skutkové podstaty § 143 odst. 1 tr. zákoníku (vůči které obviněný, jenž své zavinění připouští, v dovolání výhrady nevznesl), nejsou však dostačující k závěru o tom, že byla za zjištěných okolností naplněna i kvalifikovaná skutková podstata podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Pro tu zmíněné úvahy nestačí, neboť nedopadají na zákonná hlediska pro tuto kvaltovanou podstatu zásadní.
                                                  31. Nejvyšší soud shledal, že se zřetelem na požadavky plynoucí z § 143 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba se na podkladě obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ztotožnit s výhradami uvedenými v dovolání, protože rozsudek soudu prvního stupně je v tomto směru zcela nedostačující a usnesení odvolacího soudu, byť v něm jsou některé úvahy uvedeny, rovněž vykazuje nedostatky, které bude nutné odstranit, protože odvolací soud, který naznačil možné zavinění i dalších osob, tuto skutečnost vůbec nepromítl do úvah o tom, že obviněný „hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony“ ve smyslu odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, ač z uvedeného závěru lze usuzovat na významnou okolnost, již nelze pominout. Jím zmíněné konstatování, že „došlo k porušení ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 4 příloha část VII bod přílohy 1 a 2 Nařízení vlády ze dne 17. 8. 2005, č. 362/2005 Sb., v důsledku čehož byla způsobena smrt poškozenému J. B.“, pro závěr o naplnění uvedeného kvalifikačního znaku nepostačuje, protože ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) [dále zák. č. 309/2006 Sb.“] stanoví, že „bližší požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit, stanoví prováděcí právní předpis“. Jde tedy jen o odkazovací ustanovení, jež obviněnému přímo žádnou povinnost, kterou by měl plnit, případně jednání, jehož by se měl zdržet, nestanoví, ale odkazuje na přílohu uvedenou v nařízení vlády č. 362/2005 Sb., ze dne 17. srpna 2005, o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, v jejímž § 4 je uvedeno, že „další požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, a na bezpečný provoz a používání technických zařízení poskytovaných zaměstnancům pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou jsou stanoveny v příloze k tomuto nařízení“. Tou se má na mysli „část VII bod přílohy 1 a 2“, podle nichž v bodě 1. platí, že „dočasné stavební konstrukce lze použít jen v provedení, které odpovídá průvodní dokumentaci a návodům na montáž a používání těchto konstrukcí. Návod na montáž, včetně potřebných doplňujících nákresů a dokumentů, musí být k dispozici zaměstnancům, kteří konstrukci montují, používají a demontují“. V bodě 2. je uvedeno, že „pokud pro dočasnou stavební konstrukci není dostupná potřebná dokumentace nebo tato dokumentace nepokrývá zamýšlené konstrukční uspořádání, musí být odborně způsobilou osobou proveden individuální výpočet pevnosti a stability kromě případů, kdy je konstrukce montována ve shodě s uspořádáním obsaženým v české technické normě“. Jak z obsahu takto citovaných ustanovení, na něž soud odkázal, plyne, nelze z nich jednoznačně dovodit konkrétní porušení, jež pro obviněného z jeho funkce vyplývalo, neboť tato ustanovení uvedené podzákonné normy na jím vytýkané nedodržení povinnosti jednoznačně nedopadají, resp., bylo třeba je podrobněji vyložit a rozvést a vysvětlit je i ve smyslu uvedených zásad ve vztahu k požadovanému „hrubému porušení zákona“.
                                                  32. Rovněž je třeba přisvědčit obviněnému i v tom, že pro závěr o naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu není v popisu skutku dostatek potřebných skutkových zjištění [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013 (uveřejněné pod č. 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 11. 203, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, aj.].
                                                    33. Jestliže tedy zákon (trestní zákoník) např. v ustanovení § 143 odst. 3 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán hrubým porušením konkrétních zákonů, pak tím vyjadřuje požadavek, aby u obviněného porušení konkrétního ustanovení taxativně uvedeného zákona, bezpečnosti práce, bylo výslovně uvedeno a aby bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „hrubého porušení zákona“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku [srov. přiměřeně stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. Tpjf 23/84 (uveřejněné pod č. 36/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a dalších osob, které měly obdobnou povinnost uloženou zákonem), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněné pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                      34. Nejvyšší soud proto přezkoumávaná rozhodnutí považuje ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za neúplná a nedostatečná.
                                                      VI. Obecně k hrubému porušení zákona podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku

                                                      35. Pro řádné vymezení pojmu a znaku „hrubého porušení zákona“ je třeba zdůraznit zásadní skutečnosti: Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, jestliže hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Jde o nedbalostní trestný čin a z hlediska zavinění se musí nedbalost vztahovat nejen ke smrtelnému následku, ale i k hrubému porušení zákonů, a proto je nutné zdůraznit, že pachatel buď věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [nedbalost vědomá podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [nedbalost nevědomá podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Je vhodné poznamenat, že žádný právní předpis neobsahuje výčet toho, co je hrubým porušení zákona ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, avšak v daném kontextu musí být posuzováno právě z toho hlediska, zda bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku), a musí se jednat o porušení, které je větší nebo závažnější, než by bylo možné očekávat u porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku.
                                                        36. U přečinu podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je vyšší trestnost odůvodněna tím, že smrtelný následek byl způsoben „hrubým porušením zákonů“, mimo jiných i o bezpečnosti práce, o který se v přezkoumávané věci jedná. U této kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v § 143 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem či ustanovení příslušného bezpečnostního předpisu, anebo porušení sice menšího množství z nich, ale zato mimořádně intenzivním způsobem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1190/2015, či ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 7 Tdo 112/2013, aj.; dále srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 - 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1508)]. Pro srovnání z jednání podřazeného pod tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu v trestných činech v dopravě jde o hrubé porušení zákona u řidiče osobního motorového vozidla, který projížděl obcí nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, nesledoval dostatečně pozorně situaci v provozu na pozemní komunikaci, nezastavil vozidlo před přechodem pro chodce a neumožnil bezpečné přejití pozemní komunikace chodcům, kteří ji přecházeli po přechodu pro chodce, za situace, kdy jiný řidič jedoucí v témže směru jízdy v jiném jízdním pruhu na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy zastavil své vozidlo před přechodem pro chodce, aby dal přednost přecházejícím chodcům [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1356/2013 (uveřejněné pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

                                                        37. Hrubé porušení zákonů v projednávané věci znamená hrubé porušení povinností stanovených zákony na úseku bezpečnosti práce se zaměřením na bezpečnost práce ve výškách s rizikem pádu apod. [vedle zákoníku práce zejména zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 362/2005 Sb.].

                                                        38. Posuzujeme-li v přezkoumávané věci u § 143 odst. 3 tr. zákoníku povahu jednání pachatele spočívající v hrubém porušení zákona, je třeba zkoumat, které konkrétní ustanovení vymezeného zákona vedoucí ke vzniku tragického následku obviněný nerespektoval. Je třeba podle povahy a intenzity porušení určit, zda dosáhlo charakteru „hrubého porušení“, protože podle této nejpřísnější právní kvalifikace § 143 tr. zákoníku se posuzuje porušení více povinností, které jsou dány zákonem, a přitom jde o jejich zásadní a závažné nerespektování. Tato odpovědnost za uvedenou nejvyšší formu škodlivosti by měla nastupovat převážně v těch případech, kdy se na vzniku smrtelného následku nepodílely další osoby, anebo pokud ano, pak jejích podíl na smrti je oproti zavinění pachatele zanedbatelný či málo intenzivní.

                                                        39. Tato kritéria je třeba mít na paměti zejména proto, že je nutné odlišit, zda zjištěné porušení povinnosti na straně pachatele je již „hrubým porušením zákona“ podle odstavce 3, anebo jde jen o porušení „důležité povinnosti“ podle odstavce 2 § 143 tr. zákoníku. Je vhodné proto připomenout, že za porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku v uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Význam má pro posouzení povinností přezkoumávané věci, které obviněnému vyplývaly ze zákona, to, jaký byl jejich smysl ve směru jejich dopadu pro zajištění bezpečnosti osob pracujících na stavbách, za něž se obecně považují pracoviště, kde je zvýšené nebezpečí vzniku úrazů pracovníků s těžkými či smrtelnými následky. Nelze však odhlédnout od toho, že obecně při výstavbě je nutná zvýšená pozornost řady osob, které zajišťují odborný dozor nad těmito stavbami, ať jako celky nebo jejich dílčími částmi, a které musí být dodrženy tak, aby se předcházelo nebezpečí újmy na zdraví na těchto stavbách. Dodržování těchto předpisů je velmi důležité a významné, když jejich porušení má zpravidla fatální následky pro osoby, které na stavbách pracují, popř. se tam pohybují. Velmi důležité je pak dodržení těch předpisů, které se týkají technického a bezpečnostního zajištění staveb. Lze proto mít za to, že tyto povinnosti představují nepochybně důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1401/2016).

                                                        40. Kromě uvedeného je třeba pro srovnání § 143 odst. 3 tr. zákoníku s trestným činem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku zmínit rovněž podobnost i v tom, že pro § 143 odst. 2 tr. zákoníku platí, že je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (uveřejněné pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                          41. V přezkoumávané věci, v níž nebylo v činu obviněného L. K. shledáno porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, ale hrubé porušení zákona podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, bylo nutné se vypořádat se všemi těmito alternativami a důsledně dovodit, proč se jednalo o „hrubé“ porušení, které se při spoluzavinění i dalších osob jeví kromě uvedeného i s ohledem na tuto okolnost za neopodstatněné a v napadených rozhodnutích nevyřešené. O to méně je pak pochopitelné, proč se soudy nespokojily se závěrem, že se jednalo o porušení důležité povinnosti podle odstavce 2 § 143 tr. zákoníku nebo že šlo pouze o naplnění základní skutkové podstaty podle odstavce 1 citovaného ustanovení. Právě tato hlediska soudy obou stupňů neměly při právních úvahách v posuzované věci dostatečně na paměti, protože klasifikační stupně pro odlišení škodlivosti povahy objektivní stránky činu, tzn., jakou povahu měla nedbalost spočívající v porušení předmětných zákonných ustanovení, dostatečně ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku neuvážily (jak plyne z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí).
                                                            42. Zdůraznit je třeba, že zejména odvolací soud, jenž v jednání obviněného rovněž shledal naplněnou uvedenou nejpřísnější kvalifikovanou skutkovou podstatu, takový závěr učinil i přesto, že konstatoval spoluzavinění dalších osob. Tento závěr však již nepromítl do úvah o použité zvlášť přitěžující okolnosti a v této souvislosti nerespektoval gradaci příčinné souvislosti, a to v obdobném smyslu, jak ve svém rozhodnutí již učinil velký senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (uveřejněném pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě tato skutečnost se jeví v přezkoumávané věci zásadní, a proto je třeba k příčinné souvislosti uvést, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Kauzální význam nemá jenom konání, ale i opomenutí konání, ke kterému je pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 112 tr. zákoníku). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). V rámci objektivní reality každý jev souvisí s mnoha dalšími jevy, přičemž v jednom vztahu může být příčinou jevu jiného a v dalším vztahu zase následkem jiného takového jevu. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Tím samozřejmě uměle izolujeme jen určité stránky konkrétního skutkového děje, které jsou důležité z hlediska trestního práva, a tedy mají trestněprávní význam (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 163 až 164).
                                                              43. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
                                                                44. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Tato zásada má podstatný význam pro posuzování příčinného vztahu. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Jde totiž také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu, což se projevuje významně zejména při posuzování jednání spolupachatelů a účastníků na konkrétním trestném činu. Podle zásady konkrétního zkoumání příčinných souvislostí není lidské jednání jako příčina trestněprávně relevantního následku nikterak stejnorodé a není vždy stejné. Naopak toto jednání může vyjadřovat rozličné stupně způsobení následku.
                                                                    VII. K nedostatkům v závěru o hrubém porušení zákona v přezkoumávaných rozhodnutích
                                                                  45. Těchto kritérií soudy v posuzované věci nedbaly, protože především odvolací soud výslovně a ve shodě se závěry OIP (č. l. 215 až 224) shledal porušení povinností i u dalších osob zúčastněných na předmětné stavbě v době posuzované události a před ní, z nichž jmenoval M. P., jenž byl zaměstnavatelem zemřelého poškozeného, a společnost RENBAU, která lešení postavila, respektive jejího jednatele a stavbyvedoucího v jedné osobě B. H.. Jejich zavinění při stavbě lešení plyne i ze zprávy OIP, podle níž nejen obviněný porušil své povinnosti, když převzal od lešenářské firmy montující lešenářské konstrukce předmětné lešení a toto protokolárně předal jako bezvadné zástupci společnosti RENBAU jako dodavateli a zhotoviteli dané stavby, ale porušení shledal i na straně právě této posledně jmenované společnosti, jakož i u zaměstnavatele poškozeného firmy M. P., kteří „nespolupracovali při zajištění bezpečnosti“, když provedli jen „zběžnou prohlídku konstrukce“, a poté dovolili svým zaměstnancům a zaměstnancům subdodavatelských společností vstoupit a pracovat často ve velké výšce na tomto vadně smontovaném lešení, bez jeho dostatečného zabezpečení proti případnému pádu osob na něm se pohybujících, když navíc namísto dvojitého zábradlí, jak vyžadují montážní návody předmětného lešení, bylo na několika místech, mimo jiné i v místě, odkud vypadl poškozený, pouze jednotyčové zábradlí, jehož jeden konec byl uchycen k vertikální tyči lešení pouze bílou elektrikářskou páskou, nebyly zajištěny volné okraje lešení, jehož desáté pole bylo od stěny objektu vzdáleno 62 cm a bylo bez zábradlí. Závady přitom podle OIP vznikly již při montáži (č. l. 215 až 224 spisu).
                                                                    46. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je nadto zjevné, že v rámci svých právních úvah soudy nehodnotily, které porušené povinnosti je možné podřadit pod znak „hrubého“ porušení zákona, kam nelze podřadit všechna porušení povinností, ale jen ta, která splňují podmínky ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom však bylo nutné vysvětlit, proč je za porušení zákona v této věci považováno jen odkazovací ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 309/2006 Sb., které žádnou povinnost neukládá. Bylo proto nutné rozlišit zanedbání těch povinností, jež měly vztah jen k nedbalosti vyjádřené v základní skutkové podstatě, protože nikoliv všechna porušení právních předpisů či podzákonných norem, která byla na straně obviněného soudy shledána, pod uvedený pojem spadají. Přitom je však navíc nutné zmínit, že soudy obviněným porušené povinnosti konkrétně řádně nevyjádřily tím způsobem, aby na jednotlivá ustanovení konkrétních norem nejen poukázaly, ale povinnosti z nich plynoucí výslovně konstatovaly a v souladu s pojmem hrubého porušení zákona je vyhodnotily. Tato vada se týká zejména popisu skutku, kde jsou - stejně jako v odůvodnění napadených rozhodnutí - toliko kuse zmíněny. V odůvodnění na stranách 9 rozsudku soudu prvního stupně a 7 a 8 usnesení odvolacího soudu jsou vyjmenována ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., § 4 a příloha VII bod 5 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., ČSN 73 8101 čl. 8.4 a návod výrobce předmětného lešení PERI UP T 2 a BOSTA 70, aniž by však současně bylo výslovně konstatováno, v čem je možné shledávat jejich hrubé porušení ve smyslu „hrubého porušení zákona“. Žádný ze soudů se s nimi a jejich významem pro vznik škodlivého následku vůbec nevypořádal. Podstatné přitom je, že ani z ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 309/2009 Sb., jenž jediným je požadovaným „zákonem“ ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku konkrétní povinnost nevyplývá, protože jde jen o odkazovací ustanovení, které odkazuje nikoliv na vládní nařízení č. 362/2005, ale na jeho přílohu, v níž jsou sice určité povinnosti stanoveny, ale velmi obecně tak, že na čin obviněného dopadají jen okrajově. Bylo proto nutné, se tím, co obviněný vlastně porušil a čím, a jak byla taková povinnost konkrétně vymezena, podrobně zabývat. (K povaze a druhům právních norem podrobně srov. např. GERLOCH, A. Teorie práva. 7. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 57 – 62).
                                                                    47. Přitom nebylo možné při užití § 143 odst. 3 tr. zákoníku přehlédnout, že hrubé porušení zákona se váže výslovně na konkrétně vymezený zákon, tzn., že jiné než zákonné ustanovení se v daném případě nemůže do tohoto pojmu zahrnout, což se v posuzovaném případě může týkat zákona o bezpečnosti práce, k němuž se řadí všechny ty právní normy, které upravují bezpečnost a ochranu zdraví při práci a jejichž porušení může vést k způsobení smrti člověka z nedbalosti. Základní normou tu je zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), zejména ustanovení § 101 až 108 (část pátá – bezpečnost a ochrana zdraví při práci). Dále je třeba sem zařadit i zákon č. 309/2006 Sb., o který soudy své závěry v této věci opřely, ale může se jednat i o zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích a o změně některých zákonů (chemický zákon), zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, atd. (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, str. 1509). Současně je třeba mít na paměti, že předmětného trestného činu se lze dopustit i porušením jiného normativního právního aktu než zákona, avšak pouze za předpokladu, že takový obecně závazný normativní akt nižší právní síly je v souladu se zákonem, navazuje na něj a pouze jej rozvíjí, což vychází z principu bezrozpornosti právního řádu, v jehož smyslu je logicky vyloučeno, aby jeden právní řád odporoval jinému (srov. WINTER, J. Metody a zásady interpretace práva. Auditorium, edice studie. Praha, 2013, s. 70 až 71). Jde o zásadu vnitřní bezrozpornosti právních předpisů, která vedle zásady předvídatelnosti zákona a jeho srozumitelnosti patří k základním principům právního státu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01(N 14/25 SbNU 97, uveřejněný pod č. 96/2002 Sb.)]. V dané souvislosti jde o normu nižší právní síly, pro niž platí, že nesmí odporovat normě vyšší právní síly. V případě nařízení vlády se jedná o prováděcí předpis, u ČSN se pak jedná o technické normy, které mají v českém právním systému zásadně doporučující, tedy nikoli závazný charakter. Právně závaznými se stanou až tehdy, stanoví-li tak právní předpis. České technické normy jsou obecně zvláštním druhem písemných pravidel, obsahují technický popis parametrů výrobků, konstrukcí, materiálů i složitějších celků z těchto částí tvořených, informace o obecně uznávaných technických řešeních, základní zákonné požadavky bezpečnosti konstrukční, materiálové, protipožární, hygienické či ochrany zdraví a životního prostřední, a tudíž pokrývají téměř všechny oblasti lidské činnosti. Legislativně jsou technické normy upraveny v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Existence technických norem jsou nezbytné pro to, aby právní předpisy České republiky (tedy zákony, nařízení vlády a vyhlášky nejrůznějších orgánů státní správy a samosprávy) nebyly neúčelně zatěžovány množstvím detailních právních požadavků technického charakteru. Právní předpis stanoví pouze základní podmínky s tím, že na příslušné české technické normy odkazuje; takto jsou zprostředkovány informace o tom, kde je možno nalézt podrobné řešení dané problematiky. Technické normy tedy doplňují nekompletní právní požadavek vyplývající z příslušného právního předpisu. Odkazy na technické normy mají za cíl konkretizovat požadavky obsažené v právních normách a chránit tak veřejný zájem a bezpečnost. Existuje však celá řada případů, kdy je dodržení požadavků konkrétních technických norem vyžadováno zákonem nebo vyhláškou. Povinnost postupovat při určité činnosti v souladu s technickými normami může vzniknout především na základě ustanovení právního předpisu, podle něhož ve vztazích jím upravených je nutno dodržovat české technické normy. V těchto případech již lze o určité závaznosti těchto norem hovořit. Odkazy na technickou normu v právních předpisech mohou mít z hlediska jejich síly formu odkazu výlučného (povinného) nebo oznamovacího (indikativního). Výlučný odkaz určuje shodu s technickou normou, na kterou se odkazuje, jako jediný způsob splnění příslušného ustanovení daného právního předpisu. V případě indikativního odkazu je shoda s normou jedním z možných způsobů splnění požadavků právního předpisu. Technické normy nejsou obecně závazné, avšak mohou se závaznými stát, pokud na ně konkrétní právní předpis výslovně odkáže [dostupné na https://www.patria.cz/pravo/2315574/o-technickych-normach-i-jak-je-to-s-jejich-zavaznosti.html; znění k datu 6. 12. 2017]. Pro to, aby i z těchto právních předpisů a technických norem (nařízení vlády a ČSN) mohly být vyvozovány důsledky předpokládané v ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku, je důležité posoudit (tak jako v každém konkrétním případě), zda je takový právní předpis nižší právní síly vydáván na základě zákona a v jeho mezích. Použít jej lze v uvedeném smyslu jen tehdy, pokud konkretizuje zákazy, příkazy a povinnosti, které zákon stanoví, a upřesňuje je [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015 (uveřejněné pod č. 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále též GERLOCH, A. Teorie práva. Dobrá Voda, Pelhřimov: Aleš Čeněk, 2000, s. 31 a násl.].
                                                                      48. Nejvyšší soud na všechny tyto okolnosti poukazuje proto, že i z těchto hledisek bude v této trestní věci nutné pečlivě zvážit posuzovat povahu porušení zákona podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku a vymezit, zda a za jakých podmínek by bylo možné do uvedeného znaku hrubého porušení zákona zahrnout porušení ČSN 738101 a nařízení vlády č. 362/2005 Sb. v nyní posuzované trestní věci. V žádném případě však nelze za právní normu považovat montážní návod k lešení typu PERI UP HŰNNEBECK, BOSTA 70, protože ten za žádných okolností neodpovídá pojmu právní normy. Proto pro aplikaci § 143 odst. 3 tr. zákoníku na něj odkazovat nelze. Již vůbec pod tento pojem nelze zařadit návod výrobce lešení. Proto i tato skutečnost zůstala ve smyslu uvedeného kvalifikačního znaku dosud soudy nedořešena a neobjasněna, resp. soudy zcela pominuta, stejně jako otázka zavinění, protože nedbalost se musí vztahovat i k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
                                                                          VIII. Závěr Nejvyššího soudu
                                                                        49. Na základě všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr o tom, že obviněný naplnil znaky odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, je zcela předčasný a bude nutné se objasněním všech rozhodných skutečností pro závěr o této kvalifikované skutkové podstatě v dalším řízení zabývat. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 To 256/2016, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 43/2016 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                                                          50. V dalším řízení bude povinností soudu prvního stupně, jemuž se věc k dalšímu provedení dokazování a právnímu posouzení vrací, aby především podrobně zjistil a poté uvážil míru (stupeň) porušení povinnosti při stavbě a užívání lešení i dalších osob, jak to naznačil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Za tím účelem nelze vyloučit provedení dalších důkazů, a to např. i těch, jichž se v řízení dosud obviněný domáhal, tak, aby všechny skutečnosti mající význam pro stanovení uvedené míry, byly v potřebném rozsahu objasněny. Bude třeba se zaměřit na to, jaké povinnosti pro tyto osoby (B. H. a M. P. případně i další) vyplývaly ze zákonů či jiných právních předpisů a do jaké míry je oni nesplnili. Skutečnost, že ohledně nich nebyla obžaloba podána, má význam pro jejich trestní stíhání, nikoliv však pro závěr o tom, že jejich zavinění soudy v této věci shledaly, a tedy byly povinny míru zavinění obviněného se zřetelem na to posoudit, i když tyto osoby stíhány nejsou. Proto bude třeba, aby soud porovnal podíly a význam míry jednotlivých porušených povinností při stavbě lešení jednotlivými osobami zúčastněnými na jeho stavbě a dále při jeho užívání s vymezením toho, kdo konkrétně a v čem porušil zákonné povinnosti, s tím, co je kladeno za vinu obviněnému, a z těchto poměrů určil v rámci zásady gradace příčinné souvislosti ve vztahu k následku smrti u poškozeného míru zavinění obviněného.
                                                                            51. Na soudu též bude, aby rovněž stanovil, které konkrétní ustanovení zákona o bezpečnosti práce obviněný ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku porušil (tedy, zda lze v dané souvislosti za takové ustanovení považovat i odkazovací ustanovení, a to na podzákonné a nebo jen technické normy), a na tomto základě určil, zda jde o jedno porušení, anebo souhrn zákonem stanovených povinností, a tedy, zda se jedná o hrubé porušení zákona. Nepodaří-li se soudu prvního stupně všechna zákonná hlediska ve smyslu § 143 odst. 3 tr. zákoníku objasnit a zákonným způsobem vykvalifikovat, bude třeba zvažovat, zda a do jaké míry obviněný naplnil podmínky § 143 odst. 2 tr. zákoníku, avšak i ve vztahu k tomuto mírnějšímu právnímu posouzení nebude možné rezignovat na zákonná pravidla mimo jiné gradaci příčinné souvislosti a s tím spojená hlediska, která bude třeba dostatečně zjistit a odůvodnit. Především je zapotřebí konstatovat, že z pohledu rozvedených obecných východisek, zvláště se zřetelem k faktu, že primární je povinnost té osoby, která lešení staví, bude třeba se soustředit na objasnění míry zavinění zejména u těchto osob a zjistit, z jakých důvodů lešení uvedeným protiprávním způsobem postavily. Jeví se totiž problematickým závěr soudů nižších stupňů, podle něhož bylo zavinění u osoby kontrolující stav tohoto lešení natolik zásadní, aby bylo vyšší než u toho, kdo lešení stavěl, případně s vědomím, že bylo vadně postaveno, i užíval. Bude třeba mít na paměti, že k naplnění označeného zákonného znaku pachatelem dochází tehdy, pokud porušení povinností plynoucích ze zákona o bezpečnosti práce je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele.
                                                                              52. Nejvyšší soud jen pro úplnost v souladu s podaným dovoláním uvádí, že pokud obviněný v dovolání napadal i výrok o náhradě škody, zejména proto, že se domáhal odpovědnosti za vzniklou škodu i u ostatních osob, které k vzniklému následku měly svým porušením povinností přispět, jde o výrok, který má podklad ve výroku o vině, jenž byl k dovolání obviněného tímto usnesením zrušen. Dovolací soud proto v této fázi trestního řízení nebyl oprávněn ve vztahu k výroku o náhradě škody žádné zásadní závěry činit. Nový výrok o náhradě škody bude záviset na novém rozhodnutí o vině, k němuž byla věc nyní soudu prvního stupně přikázána. Nejvyšší soud však ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil, již nyní může poznamenat, že při dalším rozhodování bude třeba, aby soud prvního stupně ve vztahu k náhradě škody k uplatněným námitkám uvedeným obviněným v dovolání i ve vyjádření nejvyšším státním zástupcem přihlížel, a rovněž ve vztahu k nim své závěry v souladu se zákonem korigoval. Jen k názoru nejvyššího státního zástupce, že Nejvyšší soud mohl o nároku poškozených v rámci dovolacího řízení sám rozhodnout, je třeba pro přesnost uvést, že tento názor není správný, jak Nejvyšší soud již konstatoval ve svém rozhodnutí ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 48/2013, publikovaném pod č. 78/2013, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
                                                                                Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                                V Brně dne 6. 12. 2017

                                                                                JUDr. Milada Šámalová
                                                                                předsedkyně senátu