Rozhodnutí NS

11 Tdo 137/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:11 Tdo 137/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.137.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Trest
Výrok rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku
§ 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 137/2019-34

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání obviněného L. N. V., nar. XY ve XY, státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 1 To 47/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 9/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. N. V. odmítá.

Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení
    1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2018, č.j. 45 T 9/2017-1895, byl obviněný L. N. V. uznán vinným (společně s obviněnými M. H., N. H., H. T. N. a S. L. L.) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. N. V. společně s ostatními spoluobviněnými dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:

    v přesně nezjištěné době, nejméně od 15. 3. 2016 do svého zadržení dne 12. 1. 2017, na území Moravskoslezského kraje, zejména na adrese XY, XY, se společným záměrem získat co nejvyšší majetkový prospěch, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně pěstovat rostliny konopí s obsahem účinné látky THC přesahující 0,3 % a jejích následným sklízením a sušením vyrábět sušenou konopnou drogu zvanou marihuana využitelnou pro toxikomanii, ani s ní dále obchodovat či jinak nakládat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou na opakované a pravidelné nelegální výrobě této návykové látky pěstováním, sklízením a následným sušením rostlin konopí setého a jeho následném prodeji za účelem finančního zisku, po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli níže popsaným způsobem:

    obviněný S. L. L. si dne 15. 3. 2016, pod jménem T. B. D., prostřednictvím poškozené podnikající fyzické osoby M. V., pronajal rodinný dům na adrese ul. XY, XY, od jeho majitelky T. F., s úmyslem využít tuto nemovitost k vnitřnímu pěstování rostlin s morfologickými znaky konopí setého za účelem výroby konopné drogy zvané marihuana, při současném neoprávněném napojení na elektrizační soustavu a využití takto neoprávněně odebírané elektrické energie k výrobě konopné drogy, zjednal k této činnosti obviněné L. N. V., M. H. a H. T. N., udělil jim pokyny k přebudování prostor této nemovitosti na tzv. indoorovou pěstírnu konopí, financoval nákup vybavení potřebného k pěstování rostlin konopí ve vnitřních prostorách, následně řídil a dohlížel na proces pěstování, a to společně s dalšími dvěma nezjištěnými osobami z P.,

    na základě této dohody pak obvinění L. N. V., M. H., a H. T. N. nejprve provedli v prostorách předmětného rodinného domu nepovolené stavební úpravy a za využití velkého množství technického zařízení, zejména osvětlení, vzduchotechniky a zavlažování zajišťujícího ideální podmínky růstu rostlin konopí ve vnitřních prostorách s cílem dosažení maximalizace pěstebního výnosu a obsahu účinné látky THC, zřídili ve vnitřních prostorách uvedeného domu nelegální pěstírnu konopných rostlin, kde se následně v takto přizpůsobených prostorách tito obvinění společně s N. H. aktivně spolupodíleli na hydroponickém pěstování rostlin konopí setého za umělého osvětlení, zvýšené teploty, zajištění ventilace a závlahy, pod pravidelným dohledem S. L. L., přičemž s cílem minimalizovat náklady na výrobu této rostlinné drogy, neoprávněně odebírali elektrickou energii, když obvinění M. H., L. N. V. a N. H. takto působili nejméně od května roku 2016 do 12. 1. 2017 a obvinění H. T. N. nejméně od 15. 6. 2016 do 12. 1. 2017, kdy postupně v celkem třech pěstebních cyklech procesem pěstování, sklízení a sušení konopných rostlin skutečně vyrobili celkové množství nejméně 23.160 g konopné drogy o obsahu 12,7 % - 13 % účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol, celkem tedy 3.010,8 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol, kterou z pěstírny postupně odvážel k dalšímu prodeji obviněný H. T. N., kdy nejméně 14.000 g konopné drogy získané z prvních dvou pěstebních cyklů se jim podařilo prodat a čistý zisk z tohoto prodeje ve výši 1.400.000 Kč si mezi sebou rozdělit, a sušená konopná droga z poslední výsadby o celkové hmotnosti 11.184,62 gramů a obsahu účinné látky THC v množství 1.330,11 gramů byla zajištěna Policií ČR při prohlídce předmětného objektu dne 12. 1. 2017, přičemž prodejem celkového množství vyprodukované a k prodeji připravené konopné drogy měli reálnou možnost získat čistý finanční prospěch v minimální výši 1.927.060 Kč,

    kdy dále v důsledku nepovolených stavebních úprav, neoprávněného napojení na elektrizační soustavu, odběrem a rovněž i samotným pěstováním marihuany ve vnitřních prostorách způsobili v předmětném rodinném domě poškození zejména vnitřních omítek a stropních podhledů, čímž poškozeným M. V. a T. F. způsobili škodu na předmětné nemovitosti v celkové výši nejméně 64.697 Kč a neoprávněným odběrem elektrické energie společnosti ČEZ Distribuce, a.s. se sídlem Děčín 4 - Podmokly, ul. Teplická 874/8, škodu ve výši nejméně 438.078 Kč,

    přičemž marihuana (konopí) je uvedena v příloze č. 3 vládního nařízení č. 463/2013 o seznamech návykových látek ve vztahu k zákonu č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, která obsahuje účinnou látku delta9-tetrahydrocannabinol (THC), přičemž citovaný zákon vymezuje podmínky legálního nakládání s látkami uvedenými v přílohách, a vědomě tak nakládali s omamnou látkou v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem č. 167/1998 Sb. pro legální nakládání s těmito látkami a bez úmyslu tyto podmínky splnit, tedy protiprávně.

    2. Za to byl obviněný L. N. V. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 5 let.

      3. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli odvoláním všichni obvinění, jakož i státní zástupce, který podal odvolání toliko v neprospěch obviněné N. H. Na základě odvolání obviněného L. N. V. Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze částečně, a to ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 1 tr. řádu. Stejně odvolací soud rozhodl také u obviněných M. H. a S. L. L. Mimo to u obviněného H. T. N. zrušil napadený rozsudek taktéž pouze částečně, a to ve výrocích o trestu propadnutí věci, o trestu vyhoštění a o náhradě škody. Naopak u obviněné N. H. vrchní soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a za spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ji nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné N. H. pak vrchní soud zamítl.
        II.
        Dovolání a vyjádření k němu

        4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. N. V. prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k), písm. l) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný jednak namítl, že napadené rozsudky spočívají na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dále že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, že v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání, které bylo podáno rovněž do výroků o vině a trestu, a konečně že bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. řádu.

        5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítl, že skutková zjištění prvoinstančního soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a proto jsou jeho závěry účelově zkresleny. Soud prvního stupně dovodil jeho trestnou činnost nesprávně, a to na základě výpovědi spoluobviněné N. H., závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, a materiálů týkajících se sledování osob a věcí. Obviněný přitom napadá věrohodnost výpovědi spoluobviněné N. H., když ve svém dovolání upozornil na jednotlivé části její výpovědi, které označil za vnitřně rozporné či zcela smyšlené. V této souvislosti pak namítl, že soud prvního stupně její výpověď nekriticky přejal, ačkoli její tvrzení nebyla podpořena žádným dalším důkazem. Dle jeho názoru tak měl nalézací soud provést další dokazování, což se však nestalo. Ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika vyplynulo, že ze stopy na okraji skleněného hrnku nelze vyloučit přítomnost biologického materiálu dovolatele a spoluobviněného T. N. H. Z toho obviněný dovodil, že není jednoznačné, zda se jedná o biologickou stopu jeho či T. N. H., pročež měl, dle jeho názoru, soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo uzavřít, že se o jeho stopu nejedná a neměl k ní vůbec přihlížet. Pokud naopak z tohoto důkazu dovodil jeho pohyb v domě i to, že zde nebyl pouze na jedné návštěvě, pak se jedná o skutkový závěr spekulativní a krajně nesouladný s provedenými důkazy. Z materiálů týkajících se sledování osob a věcí dle dovolatele vyplynulo pouze to, že na místě se nacházel toliko jednou společně s H. T. N., a to dne 12. 1. 2017. V žádném případě se však na místě nenacházel 2x v září 2016 a 3x v říjnu téhož roku, jak tvrdí prvoinstanční soud na straně 16 napadeného rozhodnutí. Dovolatel současně upozornil, že na straně 17 odstavec 20 s odkazem na sledování osob a věcí tentýž soud dovodil, že údajně byla vyvrácena dovolatelova obhajoba, že se na místě nacházel pouze 12. 1. 2017, co však obviněný popírá. Z výše uvedeného dovolatel vyvodil závěr, že při hodnocení důkazů došlo k závažným chybám, když přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu, v důsledku čehož bylo zjevně porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

        6. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný znovu zdůraznil, že přestože se podílel na páchání trestné činnosti pouze dne 12. 1. 2017, kdy byl společně s ostatními obviněnými ve vozidle (ve kterém byla převážena marihuana, aniž to však věděl), tak mu byl uložen zcela nepřiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, což považuje za absurdní. Dle jeho názoru soudy nižších stupňů při ukládání trestů správně nerozlišily okolnosti případu, míru podílu všech spoluobviněných na trestné činnosti, ani jejich ekonomickou, jazykovou či faktickou závislost na obviněném S. L. L.
          7. Dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný namítá, že Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 2018 napadený rozsudek soudu prvního stupně k jeho odvolání částečně zrušil, avšak pouze ve výroku o náhradě škody. Jeho odvolání přitom směřovalo do výroku o vině i o trestu, přesto však v tomto směru odvolací soud neučinil žádné rozhodnutí. Jelikož se v tomto rozsudku nenachází formulace „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“ nebo „nezměněn“, z procesní opatrnosti namítl, že v tomto rozhodnutí absentuje výrok týkající se jeho odvolání do výroku o vině i o uloženém trestu.
            8. Své dovolání obviněný odůvodnil i odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť má za to, že jeho odvolání do výroku o vině a trestu nemělo být vrchním soudem zamítnuto, byť tento výrok v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zjevně chybí. Ačkoli byly v řízení před soudem prvního stupně dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, odvolací soud tyto vady neodstranil, pročež je obviněný přesvědčen, že tímto postupem byly naplněny podmínky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Závěrem vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a v důsledku toho podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů, tedy rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2018, č.j. 1 To 47/2018-2086, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2018, č. j. 45 T 9/2017-1895, a dovolatele zprostil podané obžaloby.

            9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.

            III.
            Přípustnost dovolání

            10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

            11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

            IV.
            Důvodnost dovolání

            12. Nejvyšší soud v souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.

            13. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Dovolatel své námitky znovu zaměřil proti těm důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčovaly, přičemž váhu svých tvrzení se snažil podtrhnout současně vznesenou námitkou tzv. extrémního nesouladu mezi právním posouzením skutku a učiněnými skutkovými závěry. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
              14. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že s identickými námitkami se řádně vypořádal již nalézací soud, a to zejména v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku, který obsahuje analýzu věrohodnosti výpovědi klíčové spoluobviněné N. H. ve vztahu k dalším provedeným důkazům, stejně jako odvolací soud, a to v bodech 10 a násled. odůvodnění svého rozhodnutí, kde tuto výpověď znovu rekapituluje ve vztahu k odvolacím námitkám ostatních obviněných, aniž by byly předmětné námitky obviněného L. N. V. shledány jakkoli důvodnými. Rozhodně tak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že nalézací soud výpověď spoluobviněné N. H. toliko nekriticky přejal. Věrohodnost její výpovědi byla podpořena dalšími důkazy, které ji potvrdily, zejména záznamy o sledování osob a věcí, ze kterých vyplynulo, že rodinný dům v XY, kam byla umístěna indoorová pěstírna konopí, byl sledován po řadu měsíců, konkrétně od poloviny srpna 2016 do 12. 1. 2017, kdy před ní byli všichni obvinění, vyjma S. L. L., zadrženi. Zejména tyto záznamy jednoznačně vyvrátily tvrzení dovolatele o tom, že v pěstírně se nacházel pouze jednou, a to s H. T. N. právě v den, kdy byli všichni zadrženi, neboť z těchto záznamů zcela zjevně vyplynulo, že všichni obvinění do pěstírny v různých intervalech přijížděli a odjížděli vozidly, která v té době užívali.
                15. Závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, které dovolatel rovněž zpochybňuje (s poukazem na to, že k jediné biologické stopě nelze přihlížet jako k dalšímu důkazu o jeho přítomnosti v pěstírně) má v kontextu výše uvedených skutkových zjištění už jen doplňkovou funkci. Naopak tvrzení obviněného, že za situace, kdy by se skutečně na projednávané trestné činnosti podílel, muselo by být v domě jistě nalezeno mnohem více biologických a daktyloskopických stop, není nikterak relevantní. Jediné, co skutečně vzešlo z tohoto zjištění, je skutečnost, že všichni obvinění při své práci v pěstírně důsledně používali ochranné prostředky. Především je však nepodstatné, jak často se obviněný L. N. V. v pěstírně vyskytoval a jak důležitá byla jeho úloha z hlediska dosažení způsobeného následku. Za klíčové je třeba považovat zjištění nižších soudů, že všichni obvinění se na předmětné trestné činnosti podíleli na základě předchozí dohody, všichni na ní dohodnutým způsobem participovali, což ve svém důsledku vedlo k zamýšlenému následku. Všichni spoluobvinění, včetně odvolatele, jsou proto odpovědni za výsledek ve smyslu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za které nyní nesou trestněprávní následky.

                16. Ve vztahu k dovolatelem tvrzenému tzv. extrémnímu rozporu právního posouzení skutku a skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy na základě provedeného dokazování v napadených rozhodnutích, který ve svém dovolání opakovaně namítl, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním neshledal žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak, oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení jednotlivých výpovědí spoluobviněné N. H. a výsledků dlouhodobého sledování osob a věcí, důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Všechny tyto skutečnosti také ve svých rozsudcích dostatečně odůvodnily, přičemž oba nižší soudy dospěly k totožnému jednoznačnému závěru o vině obviněného L. N. V., byť odvolací soud u všech obviněných reparoval výrok o náhradě škody.

                17. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný L. N. V. svými námitkami uplatněnými v dovolání v podstatě jen znovu zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již dříve v rámci nalézacího i odvolacího řízení, a na základě toho se fakticky domáhá revize skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takový postup však nemohl být relevantním důvodem pro korekci rozhodnutí soudů nižších stupňů, zvláště pak za situace, kdy mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, které jasně uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
                  18. Ve svém dovolání obviněný vznesl námitky nejen proti výroku o své vině, ale s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu i proti výroku o trestu, neboť mu byl Krajským soudem v Ostravě uložen, a Vrchním soudem v Olomouci potvrzen, nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře, kterou dovolatel označil za absurdní. Takovou námitku však může dovolatel úspěšně uplatnit jen ze dvou zákonných důvodů, a sice že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
                    19. Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká trestu odnětí svobody, který má v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku stanovenou horní a dolní hranici v závislosti na tom, o jaký trestný čin se jedná. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena.

                    20. Dovolatel L. N. V. byl v souladu s § 283 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od osmi do dvanácti let (nehledě na to, že trest musel být uložen jako úhrnný za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dovolatel se svým jednáním dopustil celkem tří trestných činů). Přesto soudy obou stupňů obviněnému uložily nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, neboť zohlednily jeho podíl na páchané trestné činnosti, stejně jako polehčující i přitěžující okolnosti (obviněný je prvopachatelem, nicméně se trestné činnosti dopouštěl po dobu deseti měsíců). Z toho plyne, že soudy nižších stupňů obviněnému v obou rozhodnutích prokazatelně uložily odpovídající druh trestu, a to v zákonem předepsané trestní sazbě, pročež Nejvyšší soud ani tuto námitku obviněného nemohl vyhodnotit jako oprávněnou.

                    21. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný namítl, že jeho odvolání směřovalo do výroku o vině i o trestu, avšak Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí napadený rozsudek pouze zrušil ve výroku o náhradě škody a více své rozhodnutí nekonkretizoval, tedy již nedodal, že „v ostatním zůstává napadený rozsudek nedotčen“. V důsledku toho má dovolatel za to, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, neboť v něm chybí výslovné vyjádření vrchního soudu k napadenému výroku soudu prvního stupně o jeho vině i trestu.
                      22. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je také výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. není-li citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Nejvyšší soud však již opakovaně judikoval, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. řádu a § 256 tr. řádu, vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného tedy plyne, že vyhoví-li odvolací soud odvolání obviněného jen částečně, pak ho již ve zbytku samostatným výrokem podle § 256 tr. řádu nezamítá. Za tohoto stavu tak platí, že pokud v rozsudku odvolacího soudu chybí věta o tom, že „v ostatním zůstává napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“, nejedná se o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).

                      23. V závěru svého dovolání obviněný ještě odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť má za to, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí soudu druhého stupně, byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud však nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů k jakémukoli porušení zákona, pročež nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

                      24. Vzhledem k výše uvedenému lze tedy shrnout, že celé dovolání má charakter projevu pouhé nespokojenosti obviněného s výší uloženého nepodmíněného trestu, kterou se snaží ovlivnit ryze účelovými skutkovými námitkami. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k) a písm. l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného L. N. V. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
                      V Brně dne 28. 2. 2019

                      JUDr. Antonín Draštík
                      předseda senátu


                      Vypracoval:
                      JUDr. Tomáš Durdík