Rozhodnutí NS

6 Tdo 1187/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:6 Tdo 1187/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1187.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Mimořádné opravné prostředky
Rekognice
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 104b odst. 1,4 tr. ř.
§ 89 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1187/2018-38


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. S., nar. XY na Slovensku, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 119/2018-710, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 104/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 90 T 104/2017-598, byl obviněný R. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, dále ad 2) - 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) - 3) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3) - 4) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

1) dne 2. 4. 2016 v době kolem 21.20 hodin vešel do prodejny Erotic Store XXX na ulici XY v XY a požádal prodavačku S. R., nar. XY, o DVD s erotickým obsahem, pro které tato šla do zadní části prodejny, přičemž když se vrátila, držel obžalovaný v ruce šroubovák, kterým na ni mířil a žádal po ní peníze, načež mu prodavačka S. R. odpověděla, že peníze nemá, pročež následně, během toho, co na ni neustále mířil šroubovákem, řekl „dej mně ty peníze, nebo ten šroubovák použiju“, a posléze vzal z pultu její peněženku a z ní hotovost, kterou tam jmenovaná měla, tj. nejméně 100,- Kč; následně když obžalovaný odcházel, S. R. vzala do ruky mobilní telefon, aby zavolala policii, nicméně toto její počínání zaznamenal obžalovaný, přistoupil k ní, telefon jí vytrhl z ruky a mrštil jím o zem tak, že se rozbil,


2) dne 4. 8. 2015 v době kolem 14.30 hodin v obci XY, XY, okres Gänserndorf, Rakousko, vnikl do osobního motorového vozidla Hyundai Santa Fe, RZ: XY, a to tak, že rozbil pravé okno ve dveřích spolujezdce a z vozidla odcizil ledvinku, která obsahovala řidičský průkaz, občanský průkaz na jméno poškozeného O. K., nar. XY, dále odcizil 13 osvědčení o registraci vozidel, 9 klíčků od vozidel, 2 tankovací karty a kapesní svítilnu, čímž způsobil poškozenému O. K., nar. XY, škodu poškozením ve výši 314 Eur (8.792,- Kč) a škodu odcizením ve výši 500 Eur (14.000,- Kč), a dále odcizením osvědčení o registraci vozidla a klíčku od vozidla způsobil poškozenému L. W., nar. XY, blíže neupřesněnou škodu odcizením,


3) společně s dosud neustanovenými spolupachateli se v době od 15.00 hodin dne 7. 12. 2015 do 12.50 hodin dne 8. 12. 2015 v obci XY, XY, okres Mistelbach, Rakousko, pokusili vloupat do rodinného domu poškozeného G. F., nar. XY, a to tím způsobem, že se pokusili blíže neustanoveným nástrojem vypáčit kuchyňské okno vedlejší budovy, přičemž praskla skleněná tabule zasklení, do domu se nedostali, a dále blíže neustanoveným nástrojem vypáčili dveře na terasu, které otevřeli, ale do domu nevstoupili a uprchli, čímž poškozenému G. F., nar. XY, způsobili škodu poškozením ve výši 1.320 Eur (36.960,-Kč),


4) blíže neustanovený pachatel dne 8. 12. 2015 v době kolem 12.00 hodin v obci XY, XY, okres Mistelbach, Rakousko, vnikl přes otevřená vjezdová vrata na pozemek poškozeného J. S., nar. XY, přičemž obžalovaný R. S. hlídal před domem a následně neustanovený pachatel přes nezamčená garážová vrata vnikl do sklepa rodinného domu a do předsíně v přízemí, kde byl přistižen poškozeným J. S., nar. XY, a pachatel vyběhl před dům, kde byl dostižen poškozeným J. S., přičemž došlo k potyčce a z přistaveného auta vystoupil obžalovaný R. S. a další neznámý pachatel, společně napadli poškozeného, který utekl zpět na svůj pozemek, a obžalovaný R. S. společně s neustanovenými pachateli odjeli přistaveným blíže nezjištěným vozidlem,


a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 4. 2013, č. j. 2 T 190/2012-581 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 13 To 189/2013-623, uznán mimo jiné vinným účastenstvím ve formě přečinu krádeže podle § 24 odstavec 1 písm. c) tr. zákoníku, k § 205 odstavec 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 26. 1. 2014.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené S. R., nar. XY, ve výši 100,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 119/2018-710, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Lakomého dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. Nejprve v obecné rovině vyjádřil přesvědčení, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, že i Nejvyšší soud je oprávněn bez ohledu na možnost podřazení dovolacích námitek pod dovolací důvody stanovené zákonem zasáhnout na ochranu ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces a v rámci toho posuzovat v dovolacím řízení i námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a týkající se toho, zda skutek, tak jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být např. i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů s provedenými důkazy, nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. usnesení NS ČR ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, usnesení NS ČR ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).

6. Ve věci samé úvahy soudu prvního stupně v bodě 1) rozsudku soudu 1. stupně pokládá za spekulativní, neboť tyto nevyplývají neochvějně z výsledků provedeného dokazování. Soud se nemůže uchylovat ke spekulativním závěrům o průběhu skutkového děje, byť by se taková možnost mohla jevit jako logická a reálně možná, pokud nebude jednoznačně a spolehlivě bez jakýchkoliv pochybností vyloučena jiná možnost pro obviněného příznivější. K tomu jej nemůže opravňovat ani případná absence důkazů. Soud při hodnocení důkazů a z nich vyvozených závěrů postupoval zcela jednostranně, když se zabýval pouze skutečnostmi svědčícími v neprospěch obviněného, aniž by bral v úvahu i okolnosti svědčící v jeho prospěch. Odvolacímu soudu obviněný vytknul nesprávné hodnocení výpovědi poškozené, když velmi obsáhle (pět stran textu) rozebírá rozpory v jejích tvrzeních zaměřené na popis pachatele, markanty jeho obličeje, tetování, barvy pleti, úrovně hygieny a z toho odvozeného údajného zápachu, způsob jednání v prodejně a další, když je možno uvést zejména to, jak se popis pachatele a okolností případu poškozenou do značné míry měnil. Zcela konkrétně ve vztahu k popisu pachatele a následnému postupu při rekognici vyzdvihl, že nejprve poškozená uvedla, že pachatel byl cikán, věk cca 40 let, výška 175 cm, holá hlava, velké rty, střední postava, oblečen do modrých riflí, smrděly mu nohy, ale fakt hodně, jako kdyby nedělal nic jiného, než chodil po venku, žádných markantů si nevšimla, řeč byla normální. Obdobně popis pachatele uvádějí i policisté, kteří činili úřední záznamy z místa spáchání a reprodukovali informace od poškozené - čl. 100. Podle výše uváděného popisu poškozenou, došlo k natipování osoby obviněného jako pachatele a opatřeny fotografie pro rekognici. V rámci rekognice poškozená popisuje pachatele jako muže, cikána hodně tmavé pleti (to dříve neuváděla a on sám hodně tmavou pleť rozhodně nemá), plnoštíhlé postavy, měl břicho, nahoře hlavy byl holohlavý a po bocích měl vlasy kraťoučké (takto pachatele nepopisovala, uváděla pouze holohlavý či ostříhaný dohola, zcela evidentně podle vlasů popisuje jinou osobu - v zásadě osobu s pleší nahoře hlavy, která má po bocích nechané vlasy, on pleš nemá, rostou mu vlasy po celé hlavě, v době spáchání údajné loupeže neměl ani holou hlavu, ani pleš či holou hlavu nahoře a po bocích krátké vlasy), měl velké masité rty (dosud popisovala výrazné či široké rty, které však nemá), při mluvení málo otevíral pusu, mluvil normálně česky. V době přepadení byly v prodejně rozsvíceny zářivky, kdy na toho muže dobře viděla, brýle nenosí a vidí normálně. Muž byl v prodejně 15-20 minut, asi tak 10 minut se na něho dívala. Není obhajitelné, aby rekognice in foto nebyla doplněna rekognici in natura, když argumentace zdravotním stavem poškozené je zcela nepřípadná, když při rekognici není poznávající osoba s údajným pachatelem přímo konfrontována, jen může údajného pachatele poznat či nepoznat mezi jinými osobami. V podstatě tak odvolací soud svým závěrem schvaluje správnost postupu, kdy je obžalovanému znemožněno, neprovedením důkazu prokázat jeho nevinu a upřednostněním jednoho zájmu (zdravotního stavu) popřít neméně důležitý zájem jiný - zájem obviněného na prokázání jeho neviny.

7. Dále namítl, že rekognice podle fotografií nesplňuje požadavky na tento úkon kladené ustanovením § 104b tr. ř., když rekognice nebyla dělána se širokým okruhem osob, z nichž by měl být neznámý pachatel případně ustanovován, ale byl rovnou natipován obviněný jako možný pachatel a takto byl poškozené v rámci rekognice ukázán s dalšími třemi osobami. Není dodržena podmínka, že by se minimálně osoby pod č. 1 a 3 výrazně neodlišovaly od jeho osoby. Všichni, kromě obviněného, jsou zcela bez vlasů - vyholení či zcela plešatí. To, že jsou ostatní holohlaví, plyne z toho, že údajný pachatel měl být podle popisu poškozené holohlavý, bez vlasů. Nešlo ani o neodkladný úkon, když by tomu mohlo být v případě, že by rekognice vedla k zahájení trestního stíhání, k čemuž nedošlo, neboť trestní stíhání zahájeno na podkladě takto provedené rekognice ve vztahu k jeho osobě nebylo, k zahájení trestního stíhání došlo až po zadržení více jak rok po údajném spáchání trestné činnosti, tedy ve chvíli, kdy byl fyzicky dostupný. Tehdy mělo tak být zcela jistě orgány činnými v trestním řízení přistoupeno k provedení rekognice in natura. Důvodem není ani to, že jeho pobyt neměl být znám či zjištěn. Takový důvod však policejní orgán neuvádí, a i kdyby jej uváděl, nebylo by to důvodem neodkladnosti tohoto úkonu.

8. Hrozící ztráta paměťových stop poškozené také nemá oporu v realitě, když je rekognice prováděna až po dvou měsících od spáchání trestného činu. Dne 2. 4. 2016 došlo ke spáchání trestného činu a až dne 31. 5. 2016 je tento úkon realizován. Tedy zdůvodňování, že tento úkon nesnese odkladu, když je takto činěn fakticky 2 měsíce po spáchání a více jak 20 dní poté, co jsou činěny předcházející nutné úkony pro provedení rekognice, je zcela účelové a nezakládající se na pravdě. Obviněný se vyjádřil k otázce neopakovatelnosti úkonu, s tím, že není vyloučeno, aby byla opakována rekognice osoby provedená nejdříve podle fotografie a poté na základě výběru mezi několika ukázanými osobami (rekognice in natura). Zdůraznil, že v kterékoli fázi trestního řízení po sdělení obvinění byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný, nikdy nedošlo k řádnému provedení rekognice in natura, namísto toho soud 1. stupně zcela nepřípustně v hlavním líčení předložil ke znovuztotožnění jeho osoby poškozené předmětné fotoalbum z předchozí rekognice s totožnými fotkami a v totožném pořadí. Takový postup je zcela nezákonný, když je zcela vyloučeno provádět opakovanou rekognici in foto, a to ještě podle stejného fotoalba, když je zřejmé, že při opakované rekognici si svědek musí nutně vybavit paměťovou stopu, která mu vznikla při provádění rekognice první. Tudíž taková rekognice maximálně dokazuje pouze to, že poznávající osoba označila osobu, kterou vnímala při předcházející rekognici. Pro důkazní řízení (přestože se jedná o postup odporující zákonu), stejně tato opakovaná rekognice nemá žádný efekt, protože neprokazuje to, co poznávající osoba vnímala na místě činu, ale pouze to, co vnímala při předcházející rekognici. Navíc namítl nesprávné provedení rekognice jako důkazu v hlavním líčení: jako důkaz jej lze pouze přečíst u hlavního líčení za splnění podmínek podle § 211 odst. 1 až 4 tr. ř. a nikoli předložit stranám k nahlédnutí jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. Protokol o rekognici byl předložen stranám v hlavním líčení k nahlédnutí jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal nesprávně, když podle něj namítal, že protokol o rekognici z přípravného řízení byl v hlavním líčení vadně proveden, protože byl přečten podle § 213 odstavec 1 tr. ř., ačkoliv se nejedná o důkaz listinný. On však netvrdil, že byl tento důkaz chybně přečten, ale že nebyl přečten a byl stranám pouze předložen k nahlédnutí. To, že je v protokole o hlavním líčení uvedeno, že byl přečten podle § 211 odstavec 2 písm. b) tr. ř., není fakticky správně. Kromě protokolu je vhodné pořídit i fotografickou dokumentaci rekognice a v některých případech též audiovizuální záznam průběhu rekognice ke spolehlivějšímu zachycení a posouzení toho, jak se poznávající osoba chovala, jak přesvědčivě označila poznávanou osobu apod., což se v daném případě nestalo. Takový postup pak ukládá i trestní řád, když v § 55 odst. 3 tr. ř. je výslovně uvedeno, že o rekognici prováděné v přípravném řízení se zpravidla pořídí též obrazové záznamy. Navíc zdůraznil, že takový důkaz učiněný bez přítomnosti obhájce, popř. obviněného je podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), nemůže výlučně založit vinu obviněného, pokud není potvrzen jinými relevantními usvědčujícími důkazy, mezi něž však nepatří metoda pachové identifikace.

9. V daných souvislostech dovolatel namítl nepoužitelnost metody pachové identifikace a to jak obecně, tak i konkrétně v této věci. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 uzavřel, že provedená metoda pachové identifikace v jeho případě nereflektuje aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Dále s poukazem na studii odborného vědeckého pracoviště (připojena studie z roku 2015 České zemědělské univerzity v Praze, Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedry obecné zootechniky a etologie, CENTRUM PRO VÝZKUM CHOVÁNÍ PSŮ) ze které citoval v tom směru, že metoda má být prováděna za dodržení principu double-blind (tj. psovod nesmí byt dopředu informován o očekávaném výsledku ani o pozici prověřovaného pachu), každý případ je porovnán nezávisle na sobě nejméně dvěma psy, opakovaně nejméně čtyřikrát úspěšně ztotožní dvojici kontrolních pachů a pes není odměňován. Chybovost je ovšem natolik vysoká, že využitelnost této metody, pokud je prováděna za stávajících podmínek, jako důkazního prostředku prakticky vylučuje. Zvláště alarmující je poměrně vysoký počet ztotožnění těch párů pachových vzorků, které ve skutečnosti shodný pach neobsahovaly. Psovod může nevědomky výkon psa ovlivnit a to by také mohlo vysvětlovat poměrně vysoký počet falešných ztotožnění. Spolehlivost výše uvedené metody je za stávajících podmínek nedostatečná a její využívání v průběhu trestního řízení nelze doporučit. V jeho případě si veškeré pachové konzervy kladl sám psovod specialista. Vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu dále zdůraznil, že nebyly splněny postupy, když nebyl vypracován kontrolní znalecký posudek, nebyl vyhotoven protokol o uchování pachových stop a nebyl proveden ani obrazový záznam průběhu tohoto úkonu. Z protokolu o odběru otisku pachových stop na čl. 92 vyplývá, že při sejmutí stop je uvedena pouze por. H., ale z jejího výslechu a z výslechu technika K. bylo zjištěno na místě minimálně 7 osob, jejichž jména nejsou známa a neví se, zda se tyto osoby nepodílely na provádění této metody.

10. Dále napadl postup při snímání daktyloskopických stop, když jak svědkyně H., tak svědek K. potvrdili, že ke snímání daktyloskopických stop je vhodný občanský průkaz, svědek K. to dále rozvedl, že je to díky té fólii, která tam je, tím lépe se ulpí daktyloskopický otisk. Za tohoto stavu, pokud se má jednoznačně potvrzené, že pachatel vyndával doklady včetně občanského průkazu z peněženky, je fakticky nemožné, pokud otisky tak dobře na folii občanského průkazu ulpívají, aby tam otisk pachatele nebyl. Je tak vyloučena domněnka svědka K., že tam otisk zřejmě nebyl. Navíc údaj o tom, že občanský průkaz nebyl vyhodnocen jako vhodný pro sejmutí jakékoli daktyloskopické stopy, by musel být uveden v protokole o ohledání místa činu. Svědčí to o tom, že již tehdy byly zcela pomíjeny policejním orgánem důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného, protože pokud pachatel manipuloval s občanským průkazem, tak by zcela jednoznačně na něm byl otisk pachatele a vyloučilo by se jeho pachatelství.

11. Domnívá se též, že soud mohl provést vyšetřovací pokus k délce vlasů uvedenou poškozenou. Poškozená v době před provedením rekognice uváděla, že pachatel byl holohlavý, proto jí i byly předloženy fotografie s holohlavými osobami a s obviněným, kde je zachycen s velice krátkými vlasy po celé hlavě (střih strojkem). V protokole o rekognici poškozená řekla, že pachatel byl nahoře hlavy holohlavý a po bocích měl vlasy kraťoučké. Považuje za naprosto nepřípustné, aby po vyžádání fotografií z jeho zadržení v Itálii ze dne 20. 4. 2016, která jasně potvrzuje jeho argumentaci o tom, že nebyl holohlavý ani s kraťounkými vlasy na hlavě, aby na tento důkaz rezignoval, zásadně ho zcela pominul a v rozsudku se s ním nevypořádal. Na fotografii, která je ve spise a byla pořízena při jeho zadržení v Itálii dne 20. 4. 2016, má výrazně delší vlasy, než jsou vlasy vyholené či krátké podle mínění poškozené. Tedy pokud byla fotografie pořízena 20. 4. 2016, tedy pouhých 18 dnů po spáchání předmětného jednání, za takto krátkou dobu by vlasy do délky dle fotografie z kraťounkých vlasů míněných poškozenou nedorostly.

12. Stěžejní význam zde má absence obrazového záznamu z kamerového systému, kde navrhl výslech technika pana V., který by měl být vyslechnut také ohledně kamerového systému v prodejně a vyjasnit, zda byl kamerový systém v provozu, či se teprve zaváděl a vyjasnit důvody, proč se záznam z předmětného dne nepodařilo zajistit, kdy policisty měl při prověřování dosažitelnost kamerového záznamu informovat o úmyslném vytažení kabelu zaměstnancem, aby nebyl monitorován v pracovní době.

13. Odvolací soud se s jeho odvoláním vypořádal v zásadě velmi povrchně. Paušálně se vyjádřil v tom smyslu, že rozhodnutí soudu 1. stupně je správné. Převážná většina jím uplatňovaných odvolacích námitek nebyla vůbec odvolacím soudem posuzována a odvolací soud se s nimi nevypořádává, stejně, jako se s nimi nevypořádal soud I. stupně. Takový postup soudu současně zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a tento důvod byl současně dán již v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí a jsou zde tak dány dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

14. Proto s ohledem na výše uvedené a s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 To 119/2018- 710, a řízení jemu předcházející a dále aby zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 90 T 104/2017-598, a podle ustanovení § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej neshledává důvodným. V rámci dovolání v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Výhrady obviněného jsou ryze procesní a skutkové povahy a pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod je podřadit nelze.

16. Obviněný sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku potažmo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, své výhrady však ve skutečnosti směřuje jen proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudy, z nichž část označuje za procesně nevyužitelnou, a zbylé podle jeho názoru spolehlivý závěr o vině učinit nedovolují. Zpochybňuje skutková zjištění a předkládá vlastní verzi skutkového děje založenou na tom, že jednání pod bodem 1) se nedopustil.

17. Městský soud v Brně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy přitom hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Obdobně i Krajský soud v Brně podané odvolání řádně přezkoumal a vyjádřil se v podstatě ke všem výhradám obviněného. K výhradě obviněného, který rozporuje správnost a úplnost skutkových zjištění s poukazem na to, že soudy neprovedly všechny potřebné a jím navržené důkazy, je namístě připomenout, že uvedená problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tím, kdo rozhoduje, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, je pouze soud. Není vyloučeno, aby některá ze stran trestního řízení navrhla provedení důkazu dalšího. To však neznamená, že by byl soud povinen každý takto nově navržený důkaz provést. Soud není povinen provádět důkazy jeho povinností je nicméně řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. Tento požadavek soudy v posuzované věci respektovaly. Obviněný skutečně navrhl provedení dalších důkazů, když části jeho návrhů přitom nalézací soud vyhověl, pokud zbylé důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl, tento svůj postup také řádně zdůvodnil, a to jak přímo u jednání, tak i v odsuzujícím rozsudku (bod 18.). Pochybením ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, jež by zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces, proto rozhodnutí soudů zatížena nejsou.

18. Provedenými důkazy pak byla vina obviněného spolehlivě prokázána. Stěžejní v tomto směru je výpověď poškozené S. R., která v přípravném řízení a rovněž u hlavního líčení popsala neměnným způsobem okolnosti skutku, chování pachatele a jeho vzezření. Obviněného přitom za pachatele označila jak při rekognici podle fotografií realizované v přípravném řízení, tak i v rámci poznávacího procesu uskutečněného před soudem. Ačkoli u hlavního líčení vypovídala za podmínek § 209 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, po předložení fotoalba soudem ho za pachatele označila bez jakéhokoli zaváhání s tím, že si je tímto naprosto jistá, a to v situaci, kdy od skutku uplynuly téměř dva roky a poškozená se s obviněným fyzicky setkala pouze jedenkrát, tj. v den, kdy na ní skutek spáchal. Pokud pak jde o rekognici podle fotografií, tak jde o důkaz zákonný a procesně využitelný. Důvody pro její provedení jako neodkladného úkonu ve smyslu § 158a tr. ř. jsou zřetelné, když obviněný byl dlouhodobě neznámého pobytu a tedy mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, bez rekognice nebylo možno pachatele ztotožnit, přičemž současně hrozilo reálné nebezpečí, že postupem doby bude paměť poškozené a její schopnost zapamatovat si podobu pachatele negativně ovlivněna. To, že obviněný byl inkriminovaného dne v XY, je pak evidentní, neboť 2. 4. 2016 v 14.34 hod byl kontrolován hlídkou Policie ČR. Výpověď poškozené je pak podporována i závěrem odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, neboť na peněžence i mobilu, tedy na jejích věcech, které pachatel fyzicky držel v ruce, byly nalezeny právě pachové stopy dovolatele. Tento důkaz sám o sobě by pro závěr o vině obviněného nepostačoval, ale v posuzované věci významným způsobem doplňuje a podporuje důkazy zbývající. Dovolatelovu výhradu, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, proto považuje za ničím nepodložené tvrzení prezentované výlučně v návaznosti na jeho nespokojenost s hodnocením jednotlivých důkazů soudy a s učiněnými skutkovými zjištěními. Svůj závěr o vině obviněného také zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku učinily soudy důvodně. Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak pokud uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

19. Státní zástupce proto dovodil, že dovolání obviněného R. S. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost dovolání


20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

obecná východiska
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími námitkami a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž závisí na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
konkrétní posouzení

27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného, zaměřeného výlučně proti bodu 1) rozsudku soudu 1. stupně.

28. Obviněný uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kdy však je zcela evidentní, že jeho námitky jsou v podstatě pokračováním od počátku zvolené obhajoby, tedy zpochybňováním skutkových závěrů nalézacího soudu v bodě 1). Obviněný zde v obsáhlém dovolání formálně brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, případně jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, avšak z obsahu jeho dovolání je zjevné, že směřuje své výhrady jak proti rozsahu provedeného dokazování, tak proti hodnocení jednotlivých důkazů, případně jejich procesní použitelnosti. Výlučně prostřednictvím takto formulovaných výhrad pak zpochybňuje skutková zjištění a předkládá vlastní verzi skutkového děje založenou na tom, že jednání pod bodem 1) se nedopustil a soudy proto neměly zákonný podklad pro to, aby ho uznaly vinným.

29. Skutečně platí, že pro nápravu skutkových zjištění dovolací řízení zásadně neslouží, k tomu dovolatel disponuje odvoláním. V posuzované věci je základem argumentace obviněného v zásadě to, že provedené důkazy nevytvářejí onen nepřerušený řetězec, když z tohoto řetězce vyčleňuje jak použitý důkaz metodou pachové identifikace, kterou obsáhle v podaném dovolání zpochybňuje a v dané věci ji považuje za zcela nepoužitelnou, a dále pak rekognici podle fotografií provedenou s poškozenou. Jelikož ani dovolací řízení nestojí mimo rámec spravedlivého procesu, tak je nutno danou věc zohlednit v tom směru, zda skutečně k porušení ústavních práv obviněného v dané věci nedošlo.

30. Podle citovaných nálezů Ústavního soudu metoda pachové identifikace je považována za nepřímý a podpůrný důkaz, má svůj význam v rámci řetězce dalších důkazů, jak se ostatně stalo i v této konkrétní trestní věci. Způsob provedení srovnávání vzorků vychází ze závazné metodiky policejního prezidia, když v této věci bylo tímto způsobem postupováno. Obviněný namítá objektivnost výsledku tohoto zkoumání, poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se použití pachových stop jako důkazů v trestním řízení, připojil studii vědeckého pracoviště (centrum pro chování psů České Zemědělské Univerzity) o použitelnosti pachových stop pro trestní řízení. Nicméně ani závěry zmíněné studie nezpůsobují, že by tato metoda byla pro svou údajnou nespolehlivost absolutně nepoužitelnou. Dále obviněný zpochybňuje i správnost procesu zajištění pachových stop, kdy namítá možnost přenosu pachových stop policisty zasahujícími vůči jeho osobě téhož dne při jiném zásahu. Avšak soud 1. stupně jasně uzavřel, že osoba policisty, snímajícího pachové stopy na místě činu, byla odlišná od osoby policisty, která odebírala u obviněného srovnávací pachovou stopu. Neobstojí ani vypořádaná námitka, že došlo k přenosu pachových stop na místo činu prostřednictvím policistů, kteří zasahovali v odpoledních hodinách v baru Memento v XY, kde se obviněný dopustil napadení jednoho z hostů. Zde bylo již dříve uvedeno, že do baru se dostavila policejní hlídka ve složení K., H., zpracovateli přestupku byly policisté F. a S. Na místě nyní projednávaného zločinu loupeže se tito policisté vůbec nenacházeli. Úvahy o možném přenosu pachů ze strany neurčených policistů jsou tak ryzí spekulací. O provedeném úkonu – srovnání pachových stop byl řádně vyrozuměn obhájce obviněného, který se z účasti omluvil, když tato okolnost, že o úkonu nebyl zpracován obrazový záznam, také sama o sobě nezpůsobuje jeho procesní nepoužitelnost (Ústavní soud hovoří o vhodnosti tohoto postupu).

31. V případě rekognice platí, že důvody pro její provedení jako neodkladného úkonu ve smyslu § 158a tr. ř. byly dány, když obviněný byl dlouhodobě neznámého pobytu (což obviněný sám nezpochybňuje) a nacházel se mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení, když současně platí, že bez provedení rekognice, logicky podle fotografií, by nebylo možné pachatele vůbec ztotožnit. Současně s ohledem na běh času již počalo hrozit reálné nebezpečí, že paměť poškozené a její schopnost zapamatovat si podobu pachatele budou negativně ovlivněny. V obecné rovině sice platí, že je možno opakovat rekognici podle fotografií rekognicí in natura, která je časově oddělena od prvé z nich, nicméně zde nastala situace, že s ohledem na velmi křehký zdravotní stav poškozené nebylo možno tento úkon provést. To je důvod přijatelný, když progrese, zde zhoršení zdravotního stavu poškozené, nastala v době po útěku obviněného. Jde o reálný fakt, když posléze došlo u hlavního líčení situaci, že poškozená byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti (podloženo lékařskou zprávou o velmi nepříznivých důsledcích při již pouhém spatření obviněného), když v rámci svého výslechu uvedla, že jej dříve poznala a že by jej poznala i nyní a na základě toho jí byly opět předloženy shodné fotografie, kde obviněného určila jako pachatele. V situaci, kdy obviněného nespatřila u jednání se tak nejedná o určení jediné osoby v postavení obviněného u hlavního líčení, ale o znovupoznání pachatele u hlavního líčení, byť na základě shodných fotografií. Současně bylo vysvětleno i samotné natipování obviněného, když popis Rom a výrazný ret odpovídá realitě a umožňuje zúžit počet v úvahu připadajících osob. Otázka podoby obviněného tak není předmětem pochybností, když lze jeho osobu označit jako někoho, kdo disponuje „masitými rty“, navíc jde o otázku navýsost skutkovou, rozhodně se však nenacházející v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Navíc je nutno zdůraznit, že se v případě popisu vzhledu své osoby obviněný dovolává vyjádření, která nebyla obsahem důkazů provedených před nalézacím soudem, jestliže operuje s tím, jak byl popsán poškozenou v rámci podaného vysvětlení.

32. Obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů v tom směru, že nebyl proveden pokus ohledně délky jeho vlasů, dále neprovedení důkazu ze záznamu kamer nacházejících se v okolí, výslechu osob blízkých ke svému vzhledu a výslechu provozního sexshopu k otázce nahlášení činu a absence kamerového záznamu v sexshopu. Na vše bylo náležitě reagováno, když soud 1. stupně jasně popsal, proč nepovažuje za nutné tyto důkazy provádět, odvolací soud s tímto vyslovil souhlas a označil navrhované důkazy za nadbytečné. Ohledně okolnosti absence kamerového záznamu, jež by skutečně odstranil řadu pochybností, je zjevné, že tento v prodejně nefungoval, návrhy na obstarání záznamů okolních kamer s odstupem mnoha měsíců nejsou reálně způsobilé dosíci úspěchu. To obdobně platí i pro zjištění, zda se ten den obviněný dal označit s ohledem na svůj vzhled jako osoba zanedbaná až zapáchající.

33. Právem však bylo nižšími soudy poukázáno na existenci přímých a nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vedly k ustanovení osoby obviněného jako pachatele zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nutno zdůraznit, že skutečně důkaz pachovou identifikací nestojí osamoceně, ale je zasazen do řetězce důkazů dalších, když stěžejní význam zde má výpověď poškozené včetně rekognice podle fotografií. Existuje též objektivní fakt kontroly obviněného hlídkou Policie ČR téhož v XY dne 2. 4. 2016 v 14.34 hod., tedy v řádu hodin před spácháním tohoto skutku popsaného v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu.


34. Ohledně skutkového stavu tak platí, že není dán tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by byl dán v případě, že by z provedených důkazů taková ta skutková zjištění nevyplývala, jejich obsah by byl překroucen apod., kdy k takovému posunu v daném případě nedošlo. Obviněný se tak skutečně domáhá vlastní verze skutkového děje na základě jiného způsobu hodnocení důkazů, kdy bylo vysvětleno, že zde žádný rozpor s postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. dán není. Je tak možno uzavřít, že způsob hodnocení provedených důkazů odpovídá zákonným hlediskům. Veškeré jeho dovolací námitky jsou tak vedeny výlučně z této pozice, jeho verze o nesrovnatelnosti vzhledu fotografií ostatních osob jsou jeho subjektivním názorem, který ani dovolací soud nesdílí.

35. Je tak možno uzavřít, že ačkoliv obviněný formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu opírající se o nesprávné hmotněprávní posouzení, tak v žádném případě takovouto argumentaci neuplatňuje, když v případě druhého dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že ten je uplatňován v návaznosti na primární dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jestliže v uvedené věci platí, že odvolání bylo meritorně soudem druhého stupně projednáno a nebylo zamítnuto z formálních důvodů či odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. Pokud bylo shora uvedeno, že jím uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

36. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 29. 11. 2018


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu

Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal