Rozhodnutí NS

7 Td 28/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/06/2019
Spisová značka:7 Td 28/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TD.28.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Věcná příslušnost
Dotčené předpisy:§ 24 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Td 28/2019-1803


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 5. 2019 v neveřejném zasedání, ve věci obviněného J. U., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a spol. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 13/2017, o věcné příslušnosti soudu takto:


Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Krajský soud v Brně.

Odůvodnění:

1. Dne 28. 12. 2017 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, u Krajského soudu v Brně, obžalobu na I. U., J. U. a R. U. Ohledně obviněného I. U. pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod ad a, obžaloby). Ohledně obviněných J. U. a R. U. pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body ad a-c, obžaloby).

2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, bylo podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Krajský soud v Brně má za to, že není věcně příslušný k jejímu projednání.

3. Dne 3. 4. 2019 byla věc Vrchním soudem v Olomouci postoupena Nejvyššímu soudu, jako soudu příslušnému k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu.

4. V odůvodnění uvedeného usnesení Krajský soud v Brně (dále též jen „soud“ nebo „krajský soud“) uvedl, že obvinění se měli trestných činů dopustit v podstatě tím, že ad a) všichni obvinění v období od 15. 4. 2008 do 21. 9. 2012 sjednávali v různém postavení za v obžalobě uvedenou obchodní akciovou společnost se zájemci o výstavbu rodinných domů smlouvy o dílo, v důsledku čehož vybírali finanční prostředky od objednatelů díla, avšak díla nedokončili, finanční prostředky nevrátili, ale použili převážně pro vlastní potřebu a způsobili tak poškozeným uvedeným pod body 1) – 9) obžaloby celkovou škodu ve výši 3 586 908,60 Kč, ad b) obvinění J. U. a R. U. dne 5. 12. 2011 v různém postavení sjednali za danou akciovou společnost s I. J. smlouvu o dílo na zhotovení rodinného domu, avšak dílo nedokončili a od poškozené vyinkasované prostředky nevrátili a způsobili jí tak škodu ve výši 1 138 109 Kč, ad c) obvinění J. U. a R. U. v období od 5. 10. 2013 do 6. 6. 2014 v různém postavení sjednali za v obžalobě uvedenou s. r. o. celkem čtyři smlouvy o dílo na zhotovení staveb, přičemž v této souvislosti od čtyř poškozených popsaných pod tímto bodem měli vyinkasovat finanční prostředky, a přestože jednotlivé stavby nedokončili, vyinkasované prostředky si ponechali pro vlastní potřebu a způsobili tak poškozeným celkovou škodu ve výši 716 073 Kč, přičemž pod uvedenými písmeny a), b), c) obžaloby jednali s vědomím, že nebudou schopni závazkům, k jejichž splnění se zavázali dostát, a se srozuměním následku vzniku škody tak celkově způsobili poškozeným škodu ve výši konkretizované v odůvodnění obžaloby, a to 5 441 090,60 Kč.

5. Podle soudu, formálně vzato, by za splnění předpokladu žalobce, že jednotlivé body obžaloby (a, b, c) tvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (obvinění J. U. a R. U.) byl ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 tr. ř. jako soud konající v prvním stupni věcně příslušným Krajský soud v Brně, neboť v případě prokázání viny by dva z obviněných byli ohroženi trestem odnětí svobody ukládaným v rámci trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, tedy v rámci trestní sazby, jejíž dolní hranice činí nejméně pět let. Pro účely zjištění, zda takový závěr žalobce je oprávněný, bylo třeba ověřit, zda jednotlivé dílčí útoky, jež mají tvořit ve svém souhrnu žalovaný pokračující trestný čin, splňují náležitosti ustanovení § 116 tr. zákoníku. Podle soudu o podmínce naplnění skutkové podstaty stejného trestného činu, stejného nebo podobného způsobu provedení a souvislostí v předmětu útoku není sporu. Avšak soud má pochybnosti o tom, že je naplněna podmínka blízké souvislosti časové mezi jednotlivými útoky. Uvedl, že dílčím útokem je přitom nutno rozumět nejen samotné jednání pachatele, kterým je naplňován znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty, přičemž každý dílčí útok musí obsahovat všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít. U trestného činu podvodu je za dílčí útok nutno považovat i naplňování následku, který vznikl v příčinné souvislosti s dílčím jednáním a tím je škoda na cizím majetku, jakož i obohacení pachatele. V pojetí podané obžaloby jsou tak zde popsané útoky pod body a) 1-9, b), c) 1-4 časově ukončeny (při předpokladu podvodného úmyslu dovozovaného obžalobou) až provedením platby, případně až provedením poslední z dílčích plateb (pokud tyto byly fázovány). Při vědomí, že žalovaný pokračující trestný čin podvodu by měl ve smyslu obžaloby pokrývat období od 21. 5. 2008 [bod a) 1], kdy mělo dojít k sepsání smlouvy o dílo s poškozeným P. K., resp. od 15. 4. 2008 (kterýmžto datem vymezil žalobce počátek trestné činnosti v návětí obžaloby) do 1. 10. 2014, kdy došlo k poslední platbě poškozeného R. V. [bod c) 4], tedy období přibližně 6,5 roku, bylo tedy třeba podrobit zkoumání časový rozestup mezi jednotlivými útoky pro účely zjištění, zda tyto naplňují zákonem předpokládanou „blízkou časovou souvislost“. Zatímco takovou podmínku útoky pod body a) 1 až a) 8 a následně a) 9 až c) 4 víceméně splňují [s možnou polemikou, zda nedošlo k přerušení jednání mezi platbami v rámci bodu b) obžaloby uskutečněnými dne 27. 12. 2012 viz č. l. 802 a 24. 5. 2013 viz č. l. 804, kdy časový rozestup činí bez tří dnů pět měsíců], jiná situace podle krajského soudu nastala při posouzení časového rozestupu mezi útoky reprezentovanými bodem a) 8 a a) 9. Pod bodem a) 8 byla smlouva s poškozeným M. P. uzavřena dne 31. 5. 2010 a poslední platbu poškozený učinil v srpnu 2010, avšak časově navazující útok pod bodem a) 9 je datován až dnem 13. 10. 2011, kdy byla uzavřena smlouva s manželi V. Š. a R. Š., což reprezentuje období 14 měsíců.

6. Soud si je vědom, že z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu je nutno brát v úvahu veškeré konkrétní okolnosti případu, tedy dobu páchání pokračující trestné činnosti, počet dílčích útoků, výši způsobené škody atd., a v důsledku těchto konkrétních okolností posuzovat i míru časového rozestupu mezi jednotlivými dílčími útoky. Podle soudu však nelze při vědomí konkrétních okolností žalovaného trestného činu dospět k závěru, že období 14 měsíců lze ještě jako blízkou časovou souvislost chápat. Podle krajského soudu, se v daném případě, kdy blízká časová souvislost jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu je dána rozestupem maximálně několika měsíců, jedná již o opakování trestného činu, které je třeba od pokračování v trestném činu zásadně odlišovat. Pachatel při opakování trestného činu také znovu opakuje stejnou skutkovou podstatu trestného činu, avšak obvykle chybí některý z dalších nezbytných znaků pokračování, nejčastěji právě blízká souvislost časová, jak je tomu v daném případě.

7. Pokud se měli obvinění J. U. a R. U. dopustit žalované trestné činnosti, pak z pohledu Krajského soudu v Brně nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž stejně jako obviněný I. U. skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť součet způsobených škod vymezených pod body a) 1-8 a na druhé straně a) 9, b), c) 1-4 nečiní ve smyslu ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku předpokládanou škodu velkého rozsahu, nýbrž opakovaně pouze škodu značnou, vymezenou ustanovením § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

8. Podle krajského soudu je o žalované trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 16 tr. ř. oprávněn a současně povinen rozhodovat okresní soud a nikoli soud krajský jako soud prvního stupně. Otázka, který z okresních soudů je pak v daném případě příslušný, je řešena ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř. Příslušnost je dána místem, kde byl trestný čin spáchán. Z tohoto pohledu podle krajského soudu přicházejí v úvahu Okresní soud Mladá Boleslav [a) 1, c) 4], Městský soud Brno [a) 2], Obvodní soud Praha-západ [a) 3, c) 2, c) 3], Okresní soud Brno-venkov [a) 4, a) 5, a) 6, c) 1], Okresní soud Hradec Králové [a) 7], Okresní soud Blansko [a) 8], Okresní soud Zlín [a) 9] a Okresní soud v Olomouci [b)]. Pokud jde o četnost jednotlivých útoků, pak měl-li by být tento aspekt určující, vychází jako soud místně příslušný Okresní soud Brno-venkov, v jehož obvodu mělo dojít ke spáchání celkem čtyř útoků a způsobení celkové škody 1 412 974 Kč.

9. Z důvodů výše uvedených má Krajský soud v Brně za to, že podle zásad o věcné a místní příslušnosti je příslušným k projednání věci a k jejímu rozhodnutí Okresní soud Brno-venkov.

10. Nejvyšší soud je v tomto případě příslušný k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu. Krajský soud v Brně po předběžném projednání obžaloby dne 12. 3. 2019 (č. l. 1789 tr. spisu) postoupil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť se domnívá, že v dané trestní věci není jako soud prvního stupně příslušný krajský soud. Domnívá se, že jednání, které je obviněným kladeno za vinu, nenaplňuje podmínky pokračující trestné činnosti s ohledem na delší časovou přetržku mezi skutky a) 8 a a) 9. Důvodem pro předběžné projednání obžaloby a případného rozhodnutí na jeho základě je, že skutečnosti vyplývající z obžaloby a z trestního spisu nasvědčují tomu, že věc patří do příslušnosti jiného soudu než toho (resp. soudu okresního jako soudu prvního stupně), k němuž byla podána obžaloba. V daném případě ale podle Nejvyššího soudu skutečnosti vyplývající z obžaloby a z trestního spisu tomu nenasvědčují a relevantní závěry bude případně možné učinit až na základě výsledků dokazování v hlavním líčení. K tomu lze připomenout, že všechny relevantní skutečnosti byly velmi dobře známy i státní zástupkyni, která zjevně po zvážení dosavadní důkazní situace shledala důvody pro podání obžaloby pro skutek, který bylo možné kvalifikovat jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, když na str. 23 obžaloby uvedla, že dílčí útoky specifikované v bodech a), b), c) naplňují stejnou skutkovou podstatu, jsou spojeny obdobným způsobem provedení, splněna je i blízkost časová a v předmětu útoku. S ohledem na výši způsobené škody, jejíž způsobení je kladeno za vinu dvěma ze tří obviněných, je podle obžaloby naplněn kvalifikovaný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, způsobení škody velkého rozsahu činící nejméně 5 000 000 Kč. Tímto právním závěrem obžaloby není soud vázán a ani Nejvyšší soud v rámci řízení o příslušnosti soudu samozřejmě nijak nepředjímá možné výsledky dokazování v hlavním líčení.

11. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikovaného pod číslem 32/2004, Sb. rozh. tr., je z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu, nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky (srov. přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, publikované pod číslem 29/2005, Sb. rozh. tr.).

12. Pokud krajský soud dovozuje neexistenci blízké časové souvislosti mezi jednáním uvedeným v bodech a/8 a a/9 ze skutečnosti, že v bodě a/8 učinil poškozený poslední platbu v srpnu 2010 a časově navazující útok v bodě a/9 je datován až dnem 13. 10. 2011 (pozn. datum uzavření smlouvy o dílo), tak významným kriteriem při posuzování časové souvislosti je také povaha trestné činnosti a způsob jejího páchání, protože podle její povahy je rozdíl v náročnosti její přípravy a tím i delší doby než dojde k jejímu konkrétnímu spáchání (způsob vyhledání zájemce, kontaktování s ním, aktivita stran, předběžná jednání atd.; viz výpověď svědka V. Š. na č. l. 655/sv. č. 2 tr. spisu). Také tyto okolnosti by měly být předmětem dokazování a konkretizace u hlavního líčení, když nelze vycházet pouze z okamžiku uzavření smlouvy.

13. Nejvyšší soud rovněž poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. 1 To 88/97, [publikované v Soudních rozhledech 4/1997 s. 94], z něhož vyplývá, že za situace, kdy skutkový stav umožňuje posouzení činu jak v podobě trestného činu, k jehož projednání je v prvém stupni věcně příslušný okresní soud, tak v podobě činu vymezeného ustanovením § 17 tr. ř. je nezbytné, aby věc projednal krajský soud, neboť ten (na rozdíl od soudu okresního) může ve věci rozhodnout v případě obou alternativ, v závislosti na vývoji důkazní situace po provedení všech důkazů nezbytných k objasnění věci.

14. Z uvedených důvodů bylo o věcné příslušnosti soudu rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.


Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 6. 5. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu