Rozhodnutí NS

32 Cdo 4577/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:32 Cdo 4577/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4577.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smluvní pokuta
Dobré mravy
Výklad projevu vůle
Smlouva o dílo
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4577/2018-895


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně SAIMO s. r. o., se sídlem v Bardejově, Slovenská 1, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36497380, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované T.F.S. – International s. r. o., se sídlem v Tuřanech, Lipoltov 26, identifikační číslo osoby 64832651, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, o zaplacení částky 2 331 234,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 128/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 1 Cmo 128/2017-843, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 1 Cmo 128/2017-843, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2017, č. j. 48 Cm 128/2012-772, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 331 234,40 Kč (1 230 472 Kč a 1 100 762,40 Kč) s úrokem z prodlení jako ceny za vytřídění 5 120 049 kusů, resp. 4 575 052 kusů šatních ramínek obchodních řetězců C&A a Karstadt v dubnu a květnu 2008. Tvrdila, že dne 2. 1. 2006 byla mezi organizační složkou žalobkyně a žalovanou uzavřena písemná smlouva o dílo (a dne 17. 4. 2007 její dodatek), podle které mělo být vytříděno měsíčně 6 040 000 kusů šatních ramínek za paušální částku 10 000 Kč a 0,20 Kč za vytříděné ramínko. Písemnou smlouvu i její dodatek považovala za neplatné z důvodu nedostatku projevu vůle stran a absence právní subjektivity organizační složky žalobkyně, která byla v těchto listinách označena jako zhotovitelka. Mezi účastnicemi však podle ní došlo k uzavření ústní smlouvy shodného obsahu. Pro případ, že by byla písemná smlouva posouzena jako platná, namítala neplatnost ujednání o smluvní pokutě v ní obsažené pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná měla písemnou smlouvu i její dodatek za platné, a to včetně ujednání článku 6 smlouvy o dílo, ve kterém byla dohodnuta sleva (sankce) ve výši 1 000 Kč za každých chybějících 1 000 kusů vytříděných ramínek do sjednaného množství. Namítala zánik žalobou uplatněných pohledávek v důsledku jednostranného započtení s pohledávkami žalované na zaplacení sankcí ve výši 1 743 288,12 Kč a 5 388 180,77 Kč včetně DPH, které žalobkyni vyúčtovala za chybějící vytříděná ramínka v květnu a červnu 2008 (v počtu 464 948 kusů a 4 527 883 kusů).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 4. 2017, č. j. 48 Cm 128/2012-772 (v pořadí druhým), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 331 234,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 621 968 Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení státu ve výši 14 005,20 Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že písemná smlouva o dílo ze dne 2. 1. 2006, stejně jako její dodatek ze dne 17. 4. 2007, byly uzavřeny podle údajů v záhlaví mezi SAIMO, s. r. o. – organizační složka (údaje o sídle a identifikačním čísle odpovídaly zápisu tohoto odštěpného závodu zahraniční právnické osoby v českém obchodním rejstříku) a žalovanou. Smlouvu podepsali společník žalobkyně a osoba, která nebyla jednatelem žalované, ale za žalovanou v dané době podepisovala i další smlouvy. Dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 17. 4. 2007 podepsali jednatelé žalobkyně a žalované. Ve smlouvě byla provedena volba českého práva. V dodatku smlouvy o dílo byl sjednán závazek vytřídit minimálně 6 040 000 kusů ramínek měsíčně. Žalobkyně v dubnu 2008 vytřídila celkem 5 120 049 kusů ramínek, v květnu 2008 celkem 4 525 052 kusů ramínek, za což žalované účtovala dvěma fakturami (č. 08011 a 08016) smlouvou sjednanou částku 0,20 Kč za vytříděné ramínko a paušální částku 10 000 Kč za měsíc. Žalovaná vůči těmto pohledávkám žalobkyně započetla smluvní pokuty účtované žalobkyni za nesplnění povinností vytřídit sjednané minimální měsíční množství ramínek v měsících květnu a červnu 2008. Soud prvního stupně shledal důvody porušení těchto povinností na straně žalobkyně.

Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla sjednána platná písemná smlouva o dílo, podle které vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jí účtované ceny za vytřídění výše zmíněného počtu ramínek v dubnu a květnu 2008, avšak tento nárok zanikl započtením. Při výkladu smlouvy o dílo a jejího dodatku zohlednil následné chování obou účastnic i jejich předsmluvní praxi a dospěl k závěru, že smlouvu se žalovanou uzavřela žalobkyně, jejíž vůli vykonávala organizační složka. Smluvní pokutu sjednanou v článku 6 smlouvy o dílo (označenou jako sleva) ve výši 1 Kč za každý nevytříděný kus ramínka považoval za platnou, byť byla dohodnuta v „poměrně razantní“ výši. Podle soudu prvního stupně tato smluvní pokuta zajišťovala základní a v podstatě jedinou smluvní povinnost žalobkyně, její výše byla tomuto významu smluvní povinnosti přiměřená a nevybočovala z tehdejší běžné obchodní praxe mezi podnikateli. O slevu se přitom jednat nemohlo s ohledem na shodná vyjádření obou stran a vzhledem k tomu, že uvedená sazba pětinásobně převyšovala dohodnutou cenu za 1 kus vytříděného ramínka. Soud prvního stupně neměl za potřebné moderovat smluvní pokutu ve smyslu § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť smluvní pokuta by převyšovala uplatněný nárok, i kdyby byla jen dvojnásobně vyšší než dohodnutá cena, přičemž moderace pod dvojnásobek ceny podle něj nepřicházela do úvahy s ohledem na význam zajištěné povinnosti.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 46 256 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho právnímu posouzení, podle kterého pouhé označení zapsané organizační složky žalobkyně v záhlaví smlouvy o dílo a jejího dodatku nemohlo vést k závěru o absolutní neplatnosti těchto úkonů podle § 38 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), neboť z předchozí obchodní praxe obou účastnic bylo zřejmé, že tyto úkony činěné pod označením organizační složky byly jednoznačně přičitatelné přímo žalobkyni. Podle odvolacího soudu žalobkyně neučinila zavazující projev vůle (podle § 13 obch. zák. a § 34 obč. zák.) při uzavření písemné smlouvy o dílo dne 2. 1. 2016, neboť tato listina byla podepsána jejím tehdejším společníkem (osobou nekompetentní), avšak dodatek ze dne 17. 4. 2007 již ani na jedné ze smluvních stran uvedeným deficitem projevu vůle netrpěl, neboť jménem každé ze smluvních stran jednal a dodatek podepisoval její jednatel. Odvolací soud při výkladu listiny ze dne 17. 4. 2007 podle výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.) dovodil, že při jejím podpisu obě strany zcela zřetelně a bez jakýchkoliv rozumných pochybností projevily vůli být nadále vázány kromě jejího znění též celým ostatním obsahem listiny ze dne 2. 1. 2006, tedy že se písemnou formou přihlásili ke všem právům a povinnostem obsaženým v listině ze dne 2. 1. 2006 i k těm dohodnutým v dodatku č. 1 ze dne 17. 4. 2007 (zhojily nedostatky v projevu vůle žalobkyně). Uzavřel, že s platností a účinností ke dni 17. 4. 2007 mezi sebou účastnice v písemné formě uzavřely platnou smlouvu o dílo obsahující podstatné náležitosti podle § 536 obch. zák., tj. vymezení určitého díla v čl. 1 smlouvy (třídění šatních ramínek v provozovně XY) a dohodu o ceně za jeho provedení, přičemž výslovně sjednaly v článku 7 odst. 9 smlouvy použití českého práva na vztah založený uvedenou smlouvou.

Odvolací soud dále při výkladu článku 6 odst. 1 smlouvy přihlédl ke zjištěnému úmyslu stran, podle kterého měla být dohodnutá „sleva“ sankcí (pokutou) za nesplnění smluvené povinnosti žalobkyně vytřídit měsíčně alespoň 6 040 000 kusů šatních ramínek, i k následné praxi účastníků. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v právní kvalifikací tohoto ujednání jako platně sjednané smluvní pokuty podle § 544 obč. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti její sjednané výše a nelze uvažovat o moderaci i sebevíce nepřiměřené smluvní pokuty tam, kde nárok na ni zanikne splněním nebo započtením. Souhlasil též s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně ve vztahu k důvodům prodlení žalobkyně s vytříděním minimálního sjednaného měsíčního množství ramínek, podle kterého byl nedostatek třídičů (pracovníků) přičitatelný žalobkyni tou pravděpodobnější ze dvou možných příčin prodlení žalobkyně. Za situace, kdy byly smluvní pokuty za nevytříděná ramínka v květnu 2008 v počtu 1 464 948 kusů a v červnu 2008 v počtu 4 527 883 kusů vyúčtovány žalobkyni dvěma fakturami a jako již splatné poté zcela určitým přípisem žalované ze dne 28. 8. 2008 započteny (podle § 580 obč. zák.) proti pohledávkám žalobkyně, měl za správný též závěr soudu prvního stupně o zániku žalobou uplatněných pohledávek. Případné nesprávné připočtení DPH ke smluvním pokutám žalovanou bylo podle odvolacího soudu nepodstatné vzhledem k výši vzájemných pohledávek.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle ní věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka považuje za nesprávné řešení otázky, zda listiny ze dne 2. 1. 2006 a 17. 4. 2007 činil (na straně zhotovitele) subjekt s právní subjektivitou či nikoliv a má za to, že platnost těchto dvoustranných písemných úkonů odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 1158/2003, a ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003, usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5523/2015, a ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 292/2009, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Podle dovolatelky odvolací soud neodstranil vady projevu vůle ani nedostatky v absenci právní subjektivity a z rozsudku není pochopitelné, jakým výkladem dovodil platnost těchto úkonů. Vytýká odvolacímu soudu, že nechal zcela bez povšimnutí skutečnost, že až do roku 2008 prováděla veškerou fakturaci organizační složka a až v roce 2009 byla vystavena žalobkyní opravená fakturace. Je přesvědčena, že provedeným dokazováním naopak bylo prokázáno, že nešlo o pouhou chybu v označení smluvní strany, ale o neznalost smluvních stran, které „prostě a jednoduše“ nevěděly, že organizační složka nemá právní subjektivitu.

Dovolatelka se také domnívá, že pokud odvolací soud „de facto“ konstatoval, že uzavřením dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 17. 4. 2007 došlo ke zhojení absolutní neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 2. 1. 2006, odchýlil se tím od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, podle kterého lze dohodou účastníků změnit (nebo doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu a není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu.

Za nesprávný má dovolatelka též závěr odvolacího soudu, podle kterého byla dne 17. 4. 2017 uzavřena platná smlouva o dílo. Odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1626/2017 a rozsudek ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009), od které se podle ní odvolací soud odchýlil při posouzení otázky existence náležitostí smlouvy o dílo, neboť není zřejmé, na jakém podkladě dospěl k tomuto závěru. Podle dovolatelky z provedeného dokazování nevyplývá, že by sjednáním dodatku došlo k uzavření smlouvy o dílo se všemi náležitostmi, když v dodatku i ve smlouvě samotné absentuje řádné označení smluvních stran, závazek provést dílo na vlastní náklad a nebezpečí či povinnost objednatele převzít dílo. Zastává názor, že z projevené vůle účastníků nelze dovodit, že by ke dni 17. 4. 2007 došlo k jakékoliv dohodě ve vztahu ke smluvní pokutě a poukazuje na to, že původní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2007.

Podle názoru dovolatelky postupoval odvolací soud (i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009) i při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků. Na základě konstatování obsahu výpovědí jednotlivých svědků a obsahu účastnické výpovědi jednatele žalované dovozuje, že z nich vyplývá, že žalobkyně vždy vytřídila veškeré množství ramínek, které jí bylo předáno žalovanou. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná dodala žalobkyni potřebné množství ramínek tak podle ní nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s otázkou rozporů ve výpovědích svědků a zcela rezignoval na hodnocení jejich věrohodnosti. Považuje za nepochopitelné, že soudy obou stupňů postavily prokázání zásadní skutečnosti, zda žalovaná dodávala či nedodávala žalobkyni potřebný počet šatních ramínek, na výpovědích prokuristky a současných zaměstnanců žalované a současně ignorovaly výpovědi svědků navržených žalobkyní, kteří již s účastnicemi nemají nic společného.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o platnosti smluvní pokuty sjednané v článku 6 odst. 1 smlouvy a má za to, že se při posouzení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2010“) a ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 500 % za každé jedno nevytříděné ramínko považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Namítá, že soudy obou stupňů měly k dispozici smlouvu o dílo z roku 2004, která předcházela posuzované smlouvě z roku 2006 a v níž nebylo podobné ujednání o smluvní pokutě obsaženo. Dále tvrdí, že posuzovaná smlouva o dílo byla připravena žalovanou, která žádnou diskuzi nad obsahem ujednání o smluvní pokutě nepřipustila, žalobkyni naznačila „podepište nebo jste zde skončili“. Žalobkyně neměla na výběr o tomto ujednání licitovat, neboť v té době zaměstnávala desítky pracovníků, kteří by přišli o práci, a nepodepsání smlouvy by znamenalo i zánik žalobkyně.

Podle dovolatelky se soudy obou stupňů nevypořádaly též s otázkou neplatnosti faktur, kterými žalovaná vyúčtovala předmětnou smluvní pokutu, pro rozpor s daňovými právními předpisy, neboť v nich byla ke smluvní pokutě nepřípustně účtována daň z přidané hodnoty.

Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout. Domnívá se, že odvolací soud posoudil otázku platnosti písemné smlouvy o dílo a jejího dodatku v souladu s judikaturou, na níž dovolatelka odkazuje a která byla citována v napadeném rozhodnutí. Poukazuje na to, že absenci podstatných náležitostí smlouvy o dílo dovolatelka poprvé namítá až v dovolání. Skutkové otázky týkající se tvrzení dovolatelky o neposkytnutí dostatečného množství ramínek k vytřídění nemohou podle žalované představovat dovolací důvod.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné pro řešení otázky platnosti písemných úkonů učiněných dne 2. 1. 2006 a 17. 4. 2007 (zda je činil subjekt s právní subjektivitou či nikoliv). Podle dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003) nesprávnost nebo neúplnost v označení osoby, která činí právní úkon, nezpůsobuje sama o sobě jeho neplatnost, jestliže z celého obsahu projevu vůle jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, lze zjistit, kdo je jeho účastníkem. Od této ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil, pokud – v situaci, kdy vznikla pochybnost o tom, zda byla účastníkem smlouvy dovolatelka či její organizační složka, neboť v záhlaví písemné smlouvy ze dne 2. 1. 2006 a jejího dodatku ze dne 17. 4. 2007 byla jako smluvní strana označena organizační složka dovolatelky tak, jak byla zapsaná v obchodním rejstříku, přičemž tímto zápisem vzniklo dovolatelce oprávnění k podnikání v České republice podle § 21 odst. 4 obch. zák. – zkoumal okolnosti, za kterých byly tyto úkony učiněny a pokud na základě výkladu jejich obsahu a předchozí obchodní praxe účastnic uzavřel, že šlo o úkony přičitatelné dovolatelce, avšak dne 2. 1. 2006 dovolatelka zavazující projev vůle neučinila (při podpisu nejednala osoba k tomu oprávněná) a zavazoval ji až písemný úkon ze dne 17. 4. 2007, který podepsal její jednatel. Ostatně samotná dovolací argumentace je ohledně této skutečnosti vnitřně rozporná, neboť dovolatelka na jednu stranu tvrdí, že smlouvu uzavírala (z nevědomosti o nedostatku své právní subjektivity) výlučně její organizační složka, avšak současně ve vztahu k okolnostem sjednávání smluvní pokuty namítá, že sama jednala se žalovanou a nezbylo jí než smlouvu podepsat, jinak by přišly o práci desítky osob, které zaměstnávala (vykonávaly činnost, která byla předmětem sjednané smlouvy o dílo) a znamenalo by to její zánik.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, v otázce, zda lze zhojit absolutní neplatnost smlouvy jejím dodatkem, přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezáviselo. V projednávané věci odvolací soud dovodil, že dne 2. 1. 2006 k uzavření smlouvy v písemné formě nedošlo, neboť neexistoval písemný projev vůle dovolatelky, který by ji zavazoval. Na základě provedeného výkladu listiny ze dne 17. 4. 2007 pak dospěl k závěru, že až uvedeného dne došlo k uzavření písemné smlouvy o dílo mezi účastnicemi, neboť strany v písemné formě projevily svou vůli být od okamžiku podpisu této listiny vázány právy a povinnostmi v ní uvedenými a také dalšími právy a povinnostmi uvedenými v listině ze dne 2. 1. 2006, na níž výslovně odkázaly. Odvolací soud tedy nevyslovil právní závěr, že uzavřením dodatku smlouvy došlo (zpětně) k dodatečnému zhojení absolutně neplatně uzavřené smlouvy, jak se mylně domnívá dovolatelka, ale konstatoval, že až dne 17. 4. 2007 došlo k uzavření (jiné) písemné smlouvy o dílo, v níž strany odkázaly (ohledně části sjednaných práv a povinností) na obsah listiny ze dne 2. 1. 2006.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka neexistence sjednaných náležitostí smlouvy o dílo v listinách ze dne 2. 1. 2006 a 17. 4. 2007, jejímž prostřednictvím dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale polemizuje se skutkovým závěrem, ke kterému odvolací soud v tomto ohledu dospěl, tj. že mezi účastnicemi bylo sjednáno provedení díla spočívajícího v třídění šatních ramínek v provozovně XY, přičemž dovolatelka měla vytřídit měsíčně minimálně 6 040 000 kusů ramínek, žalovaná se za to zavázala ji zaplatit měsíčně sjednanou cenu 10 000 Kč a 0,20 Kč za každé vytříděné ramínko a dále, že byla sjednána smluvní pokuta při nesplnění povinnosti vytřídit minimální měsíční množství ramínek. Závěr, s jakým obsahem strany uzavřely smlouvu, je závěrem skutkovým. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

Námitka nesprávného posouzení věrohodnosti výpovědi svědků navržených dovolatelkou také není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka neformuluje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Její argumentace je polemikou s hodnocením důkazů týkajících se důvodů prodlení dovolatelky s vytříděním minimálního množství ramínek v měsících květnu a červnu 2008, jak je provedl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Pro úplnost lze k této námitce dodat, že odvolací soud při zjištění důvodů prodlení dovolatelky vycházel zejména z obsahu listinných důkazů (přípisů ze dne 6. 6. 2008 a ze dne 9. 6. 2008), a věrohodnost výpovědi všech slyšených osob (nejen osob navržených dovolatelkou) měl za sníženou s ohledem na jejich vztah k účastníkům řízení a na odchylky ve výpovědích.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již citované usnesení R 4/2014).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, vytýká-li odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou, že daňové doklady, kterými žalovaná vyúčtovala smluvní pokuty, nepřípustně obsahovaly daň z přidané hodnoty. Dovolatelka neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Uvedený nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, pro kterou nelze ve vztahu k uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným v otázce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném rozsudku R 81/2010 přijal a odůvodnil závěr, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě však není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu. Podle tohoto ustanovení může soud v obchodněprávních vztazích nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K tomuto závěru se dovolací soud přihlásil i v mnoha dalších rozhodnutích (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4920/2010, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2430/2015).

V projednávané věci dovolatelka namítala neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, přičemž poukazovala především na její výši, kterou považovala za nepřiměřenou. Na výzvu soudu prvního stupně (po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu projednání) doplnila svá tvrzení o okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, jak je nyní prezentuje v dovolání a jak je namítala i v odvolání proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně. K okolnostem, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a k důvodům sjednání právě této její výše se v průběhu řízení vyjádřila též žalovaná.

Odvolací soud při posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě uzavřel, že jej nelze považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Námitkami dovolatelky týkajícími se okolností, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, se však nezabýval, v tomto ohledu neučinil žádné skutkové závěry a ani v rámci právního posouzení neprovedl poměření okolností sjednání smluvní pokuty korektivem dobrých mravů (a to i případně ve spojení se zjištěním, zda byla či nebyla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta), byť tak podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu učinit měl. Jeho právní posouzení je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud soudy nižších stupňů v dalším řízení posoudí ujednání o smluvní pokutě jako platné, nepřehlédnou, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněným pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, došlo ke změně v rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce možnosti soudu moderovat nepřiměřenou smluvní pokutu poté, kdy pohledávka ze smluvní pokuty byla uplatněna k započtení na jinou pohledávku. Podle závěrů tohoto rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia k moderaci smluvní pokuty dochází ex tunc k okamžiku ujednání o smluvní pokutě. Je-li smluvní pokuta nepřiměřená, nemůže jednostranným zápočtem dojít v rozsahu její nepřiměřené výše k zániku pohledávky ze smluvní pokuty, ani k zániku pohledávky, proti níž je započítávána. Již se tedy neuplatní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 5. 2019




JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu