Rozhodnutí NS

8 Tdo 468/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 468/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.468.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Pokus trestného činu
Subjektivní stránka
Škoda velkého rozsahu
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/08/2019
I.ÚS 2581/19
I.ÚS 2581/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
09/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 468/2019-1258


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného R. K. (roz. F.), nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 6 To 55/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018, sp. zn. 1 T 5/2018, byl obviněný R. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

se v přesně nezjištěné době v polovině dubna 2017, v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, vydával za F. D., nar. XY, bytem XY, a prostřednictvím e-mailové adresy XY a telefonního čísla XY se zprvu obrátil jeho jménem na základě inzerátu na R. K., nar. XY, jednatele společnosti G., se žádostí o zprostředkování půjčky ve výši 6 000 000 Kč, která by byla zajištěna zřízením zástavního práva k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu – katastrálního území XY, obec XY, na parcele č. XY, výměra 22 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. XY, výměra 275 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcela č., výměra 1743 m2, parcela č. XY, výměra 28 m2, ostatní plocha, vše na listu vlastnictví č. XY, a katastrálního území XY, obec XY, na parcele č. XY, výměra 196 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. XY, výměra 102 m2, zahrada, vše na listu vlastnictví č., zapsáno na jejich majitele F. D., nar. XY, na což R. K. reagoval tak, že zprostředkoval schůzku, na které se setkali obžalovaný, R. K. a I. P., nar. XY, který zastupoval společnost L., jako potenciální poskytovatel požadované půjčky a na níž se obžalovaný R. K. opět vydával za F. D., nar. XY, na základě padělaných osobních dokladů, načež se společnost L., rozhodla poskytnout půjčku ve výši 6 350 000 Kč a v této souvislosti dne 5. 5. 2017 v notářské kanceláři O. K., v XY ul. č. XY, obžalovaný nadále se vydávající za F. D., nar. XY, podepsal s jednatelem společnosti L., Z. R. smlouvu o zápůjčce, zástavní smlouvu k nemovitým věcem, notářský protokol sp. zn. N 359/2017, notářský zápis sp. zn. NZ 621/2017, a dále byly sepsány další listiny, a to potvrzení o předání listiny ze dne 5. 5. 2017, návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 5. 5. 2017 a protokol o úschově částky 6 350 000 Kč ze dne 5. 5. 2017, kdy na potvrzení o předání listiny ze dne 5. 5. 2017 byla daktyloskopickým zkoumáním zjištěna vzájemná shoda s částí otisku pravé dlaně obžalovaného R. K., a následně v souladu s ujednáním ve smlouvě o zápůjčce a podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí mu byla dne 10. 5. 2017 z notářské úschovy notářem K. poukázána na účet č.: XY, vedený u mBank, S. A., na jméno F. D., který byl předtím založen na základě padělaných osobních dokladů, částka 4 000 000 Kč, přičemž zbytek půjčky ve výši 2 000 000 Kč, 250 000 Kč a 100 000 Kč mu měl být poukázán postupně poté, co bude zástavní právo zapsáno u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, a následně obžalovaný tuto finanční částku převedl ve dnech 10. – 11. 5. 2017 na tři další bankovní účty vedené u mBank, S. A., a založené prostřednictvím dalších padělaných osobních dokladů na jména mentálně postižených chovanců Centra sociálních služeb T. v XY č. XY, a sice č.: XY, znějící na jméno R. K., nar. XY; XY, znějící na jméno V. Z., nar. XY, a XY, znějící na jméno R. N., nar. XY, ze kterých postupně v následujících dnech vybral v hotovosti výběry vždy po 80 000 Kč z bankomatů na různých místech v hl. m. Praze celkem částku 3 600 000 Kč, a dále dne 15. 5. 2017 poslal z účtu na jméno R. K. částku 131 000 Kč, z účtu na jméno V. Z. částku 123 000 Kč a z účtu na jméno R. N. částku 123 000 Kč, vždy na účet č. XY, založený prostřednictvím padělaných osobních dokladů na jméno neexistující osoby J. V., nar. XY, vedený u mBank, S. A., ze kterého dne 18. 5. 2017 třemi výběry po 80 000 Kč vybral v hotovosti z bankomatu v XY, celkem částku 240 000 Kč, a tímto jednáním zamýšlel způsobit společnosti L., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 6 350 000 Kč, avšak do doby, než byla jeho trestná činnost odhalena, mu byla poukázána pouze částka 4 000 000 Kč, z níž zaplatil první splátku za poskytnutí půjčky ve výši 10 000 Kč a uvedená společnost tak byla poškozena o částku 3 990 000 Kč, přičemž výše škody, která jednáním obžalovaného hrozila, činila celkem 6 350 000 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti L., IČ: XY, se sídlem XY, částku ve výši 3 785 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou obchodní společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
    3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 6 To 55/2018, ve výroku I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem II. pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
      4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Zemana proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

      5. V bodech ad a) a b) jeho podání dovolatel namítl nesprávné právní posouzení skutku. Vyjádřil přesvědčení, že nemohl naplnit subjektivní stránku kvalifikovaných skutkových podstat podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 348 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když s ohledem na § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, muselo být pachateli jasné, že pravý majitel zastavovaných nemovitostí bude o změnách na nemovitostech informován a k vyplacení zbylé částky tak nemůže dojít. K argumentu odvolacího soudu, že není zřejmé, zda mu byla daná právní úprava známa, obviněný uvedl, že zásada ignoratia legis non excusat by neměla být vykládána pouze v neprospěch adresátů, nýbrž také v jejich prospěch. Nehledě na to soud mu neprokázal, že by mu tato zásada nebyla známa, a jeho úvahy jsou tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Je tedy třeba předpokládat, že pachatel právní úpravu v katastrálním zákoně znal a nikterak nechtěl a ani reálně nemohl z poškozené podvodně vylákat částku převyšující 5 000 000 Kč. K tomu ještě dovolatel doplnil, že takto sofistikovaná trestná činnost, zahrnující padělání občanského průkazu, dobrou znalost práva, postupů notáře a investujících obchodních společností, je daleko mimo jeho síly jakožto řidiče popelářského vozu. Pokud ovšem potřebnými kapacitami disponoval, lze konstatovat, že právní předpisy znal, zejména za situace, kdy jeho podvodná činnost zahrnovala i jednání s katastrálním úřadem. Ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dovolatel podotkl, že mu není věnována prakticky žádná pozornost ani v jednom z napadených rozsudků, které jsou proto v tomto směru nepřezkoumatelné.

      6. V bodě ad c) obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu vytkl soudům nižších instancí výrazné porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, které spatřoval hned v několika oblastech. Co se týče daktyloskopického otisku jeho pravé dlaně na listině nazvané „potvrzení o předání listiny“ ze dne 5. 5. 2017, zdůraznil, že se jednalo o jedinou z podepisovaných listin, kde byl jeho otisk nalezen. Je přitom prakticky nemožné, aby při podpisu deseti listin, jimiž bylo třeba listovat, uchopit je do dlaně apod., byl detekován jeho otisk pouze na jedné z nich. Připomněl také, že z minulosti zná svědka I. P., kterého několikrát vezl taxíkem a při té příležitosti se zřejmě dostal do kontaktu s uvedenou listinou – touto jeho obhajobou se navíc soudy nezabývaly. Poukázal dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1207/2016, podle něhož je daktyloskopická stopa pouze nepřímým důkazem. S ohledem na to nemůže tento jediný osamocený nepřímý důkaz svědčící v jeho neprospěch obstát. Rozporuplnou výpovědní hodnotu přisuzoval rovněž antropologickému zkoumání jeho fotografií se snímky pachatele. Uvedl, že kopie občanského průkazu falešného F. D. byla z antropologického hlediska zcela nepoužitelná a snímky z jednání u notáře O. K. byly ze stejného hlediska shledány nižší kvality. Znaleckým posudkem nebyla shledána jednoznačná shoda mezi jeho osobou a falešným F. D. Znalec konstatoval pouze určitou podobnost, vyjádřenou jako „vysokou pravděpodobnost“, kdy taková shoda by mohla (podle jeho hrubého odhadu) odpovídat dalším 10 – 20 osobám v České republice, což je na její relativně malé území vcelku vysoké číslo. V souladu se zásadou presumpce neviny proto není přípustné, aby byl obviněný odsouzen na základě určité podobnosti s osobou, jež se vydávala za falešného F. D., kterou by mohlo vykazovat dalších 20 (nebo i více) osob.

      7. Následně obviněný poukázal na výpovědi svědků, kteří se v průběhu skutku s pachatelem osobně setkali a jednali. Zdůraznil, že při hlavním líčení jeho osobu nepoznali a nedokázali ji ztotožnit s falešným F. D. Pouze notář O. K. hovořil o jisté podobnosti, kterou matematicky vyjádřil na 80%. Stejně jako svědek I. P. pak vypověděl, že pachatel byl maskovaný (měl paruku). Nalézacímu soudu ovšem nepřišlo divné, že svědek jednal o milionovém obchodu s osobou, o níž měl za to, že se maskovala, a vážený, práva znalý notář jí poskytl své služby. Svědecká výpověď I. P. byla plná rozporů, kdy si nejprve dovedl představit jej (obviněného) jako nepravého F. D., aby následně uvedl, že jej nepoznává a nikdy ho neviděl. Žádná z uvedených výpovědí svědků přitom nebyla (zcela nepochopitelně) vyložena v jeho prospěch. Soudy obou stupňů rovněž pominuly, že ve výpočetní technice a souvisejícím příslušenství, které byly u něho zajištěny, nebyly nalezeny žádné zájmové soubory, které by jej s předmětným skutkem jakkoliv spojovaly. Je přitom zcela nemyslitelné, aby takto náročnou trestnou činnost spáchal, aniž by užíval počítač, mobil, internet atd.

      8. Dovolatel dále připomněl svou předchozí známost se svědkem I. P. Je proto zcela nelogické, aby pokračoval v trestné činnosti, jakmile se dozvěděl, že by měl jednat s osobou, kterou zná z minulosti. Podvodné jednání se přitom mělo skládat z několika schůzek s tímto svědkem. Argumentace soudu, že (obviněný) zpočátku neznal všechna jména a nemohl vědět, že narazí právě na I. P., může platit pro jejich první setkání, nedá se však již vztáhnout na další schůzky. Porušením principu presumpce neviny a zásady materiální pravdy je skutečnost, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na úplné zjištění předmětné trestné činnosti a v podstatě se soustředily čistě na odsouzení dovolatele. Pomineme-li, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že za F. D. se vydával právě on, nebylo ani zjištěno, kdo padělal příslušný občanský průkaz, kdo založil účty mentálně postižených chovanců Centra sociálních služeb T. v XY, jak se dostal k jejich osobním údajům, k nimž má přístup jen personál centra, kdo vybíral peníze z bankomatů a účtů založených na jména chovanců atd. Vyslovil proto názor, že nemůže být prokázána jeho vina, když se soud zabýval zhruba polovinou skutku popsaného v obžalobě. V daném případě muselo být pachatelů více a jejich zjištění by mohlo prokázat jeho nevinu. S touto verzí ovšem soud prvního stupně nepracoval, jelikož to z jeho výpovědi nevyplývalo. Nevinný člověk ale nemůže vědět, kolik lidí se trestné činnosti účastnilo. Především je však povinností soudu zjistit skutečný stav věci.

      9. V bodě ad d) svého podání dovolatel namítl „významný nesoulad mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními“. Zopakoval, že jeho vina byla vyslovena na základě důkazů, které lze vyložit více způsoby, přičemž byly vždy vyloženy v jeho neprospěch, a to nikoliv bez důvodných pochybností, naopak důkazy svědčící v jeho prospěch byly ignorovány a jeho důkazní návrhy nebyly provedeny. Za tímto účelem odkazoval na judikaturu Ústavního soudu a rozporoval některé hodnotící úvahy nižších soudů. Připomněl také, že v době spáchání trestné činnosti měl zraněnou ruku, což mohlo být doloženo výslechy svědkyň H. J. a M. K. Tyto důkazy však soudy neprovedly, a to stejně jako jakékoliv jiné důkazy navržené k jeho obhajobě (dále i důkaz pracovní smlouvou).

      10. S ohledem na vše shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 6 To 55/2018, a zároveň jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018, sp. zn. 1 T 5/2018. Současně učinil podnět, aby předseda příslušného dovolacího senátu rozhodl podle § 265o tr.ř. o odkladu, respektive přerušení výkonu trestu a povinnosti nahradit škodu.
        11. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Povšiml si, že dovolatel pouze opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již před nalézacím i odvolacím soudem. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Za zvláště přiléhavé považoval zejména úvahy odvolacího soudu v odstavci 27. jeho rozsudku, kde přesvědčivě objasnil, že ani při splnění povinnosti katastrálního úřadu vyrozumět o vkladu majitele nemovitosti zdaleka nebylo vyloučeno dokonání celého skutku a způsobení celé škody přes 6 mil. Kč.

        12. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že obviněný ve všech částech svého dovolání napadal toliko soudy učiněná skutková zjištění, vycházel ze své vlastní alternativy skutkového děje (že skutek spáchala jiná osoba) a opakovaně se dovolával zásady in dubio pro reo. K tomu konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V daném směru pak v podrobnostech citoval řadu judikátů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Na základě toho vyslovil názor, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usoudil, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem.

        13. K námitce porušení zásady „materiální pravdy“ státní zástupce poznamenal, že tato byla platným trestním řádem opuštěna již před dvaceti pěti lety. Navíc se i v době její existence jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Dále připomněl, že dovoláním nelze napadnout samotné odůvodnění rozhodnutí. Proto považoval za ležící mimo dovolací důvody výhrady, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nebyla věnována „prakticky žádná pozornost“ zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Vytkl-li obviněný „výrazný nesoulad právního posouzení skutku se skutkovým zjištěním“, usoudil státní zástupce, že měl na mysli extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Ve světle judikatury Ústavního soudu je ovšem Nejvyšší soud v tomto ohledu oprávněn „korigovat pouze nejextrémnější excesy“. V konkrétním případě by se tak muselo jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa, nýbrž že toto skutkové zjištění zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však neuvedl. Zejména nezmínil u jednotlivých důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní nesoulad“. Namísto toho argumentoval pouze zásadou in dubio pro reo, čímž nemůže být založen žádný z dovolacích důvodů.

        14. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
          15. Vyjádření státního zástupce zaslal soud prvního stupně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 4. 2019). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

          16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

          17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

          18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

          19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

          20. V tomto světle je patrné, že podstatná část námitek obviněného – uplatněných především pod bodem ad c) podaného dovolání – se zákonnému rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymyká, jelikož směřuje výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a z toho dovozeným skutkovým zjištěním soudů nižších instancí. Jinak řečeno, teprve na základě prvotního požadavku změny učiněných skutkových závěrů (ve smyslu, že to nebyl on, kdo se vydával za falešného F. D.), se dovolatel až druhotně domáhal (pro něj) příznivějšího právního hodnocení jeho nově definovaného (ne)jednání (tedy, že žádný trestný čin nespáchal). Naproti tomu však jím zvolený dovolací důvod (jak již bylo předestřeno výše) umožňuje přezkoumávat jedině právní posouzení skutku v té podobě, jak jej soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (zejména ve skutkové větě výroku o vině) konstatovaly. Z toho plyne, že příslušnými výhradami nebyl uplatněný dovolací důvod naplněn. Navíc je nutno podotknout, že ani jakýkoliv další z důvodů vyjmenovaných v § 265b se na uvedenou argumentaci nevztahuje, a proto zde není dána povinnost a dokonce ani oprávnění dovolacího soudu hodnotit takové výtky obviněného po věcné stránce.

          21. Určitou výjimkou z právě zmíněného pravidla, kdy lze zásah do zjištěného skutkového stavu i v dovolacím řízení připustit, je judikaturou ústavního soudu předvídaný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

          22. Dovolatel extrémní rozpor ve své podstatě namítal v bodech ad c) a d) svého mimořádného opravného prostředku, přičemž tento jev spatřoval jak ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tak v neprovedení (opomenutí) důkazů navržených k jeho obhajobě. Nejvyšší soud proto tímto směrem zaměřil svou pozornost, s názorem obviněného se ale neztotožnil. Naopak shledal, že soudy nižších instancí všech ústavně zaručených práv a svobod v podobě práva na spravedlivý proces, dbaly.

          23. Co se týče hodnocení důkazů a výsledných skutkových zjištění, soudům nižších instancí nelze vytýkat nesplnění povinností uložených jim ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je sice pravdou, že usvědčujících důkazů v této trestní věci nebylo mnoho, takže klíčovou roli sehrály důkazy nepřímé – znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie a antropologie. Nicméně jejich výpovědní hodnota je vysoká. Nález otisku dlaně obviněného na jedné z pachatelem podepisovaných listin je zcela objektivním a nezpochybnitelným faktem. V tomto světle pak nabývají na významnosti výsledky antropologického zkoumání podoby maskovaného pachatele v porovnání se zjevem dovolatele, kdy např. „všechny hodnotitelné a porovnatelné znaky na videozáznamu … vykazovaly shodu se znaky osoby na srovnávacích fotografiích K. R., … a zároveň nebyl nalezen znak, který by měl vylučovací charakter“. Proto znalec dospěl k závěru, že s vysokou pravděpodobností je osobou zachycenou na videozáznamu právě obviněný (srov. č. l. 1056 spisu). Vedle těchto objektivních důkazů svědčí pro závěr přijatý soudy i další skutečnosti. Dovolatel sice poukazoval na to, jak jej slyšení svědci nepoznali, avšak I. P. a zejména O. K. jej za možného pachatele v soudní síni označili, byť si nebyli stoprocentně jisti. Nelze opominout ani sestavený identikit podezřelého na č. l. 238 spisu, který se jeho podobě velmi blíží. Bez významu též není skutečnost, že finanční prostředky – dvoutisícové bankovky – vybírala z bankomatů osoba s rezavými vousy, což by opět odpovídalo obviněnému (přičemž tento znak není v českém prostředí příliš rozšířený, srov. č. l. 401 spisu). Navíc pak právě u něho byly bankovky této hodnoty při domovní prohlídce nalezeny. Již nad rámec dosud uvedeného lze doplnit, že podoba falešného F. D. a dovolatele je i z laického pohledu výrazná a na první pohled patrná.

          24. Nejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších instancí přesvědčen, že shora popsané důkazy postačují (a to bez důvodných pochybností) k přijetí závěru o tom, že pachatelem posuzované trestné činnosti je obviněný. Ten se ve svém podání zaměřil na snahu umenšit výpovědní hodnotu některých těchto důkazů, např. stěží uvěřitelným až nelogickým tvrzením o předchozím setkání se svědkem I. P. a z toho plynoucí možností zanechání otisku jeho dlaně na listině podepisované několik let poté, či poukazem na slova některých svědků o jeho maskování a z toho vyvozeným závěrem o jejich nevěrohodnosti – poněkud však vytrženým z kontextu příslušných výpovědí u hlavního líčení. Je pochopitelné, že žádný ze shora uvedených důkazů by osamoceně k odsouzení dovolatele vést nemohl, ovšem jejich v jejich vzájemném souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.) tvoří onen ucelený řetězec a stabilní podklad pro rozhodnutí. Je rovněž potřeba zdůraznit, že jednání, které bylo obviněnému prokázáno, zcela postačuje k uznání jej vinným (když bez dalšího naplňuje všechny znaky skutkových podstat obou souzených trestných činů), aniž by bylo nutno prokazovat celé pozadí této velice sofistikované trestné činnosti. Lze se vcelku důvodně domnívat, že se na skutku podílely i další osoby, které s nemalou měrou pravděpodobnosti falšovaly občanské průkazy, zakládaly bankovní účty atd. Jejich odhalení a případné odsouzení by ovšem nemohlo ničeho změnit na trestní odpovědnosti dovolatele za jeho konkrétní roli na posuzovaném podvodném jednání.

          25. V souvislosti se vším výše zmíněným Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení ani v neprovedení obhajobou navržených důkazů. Lze pouze zopakovat, že za takto bezpečně zjištěného skutkového stavu by výslechy H. J. a M. K., stejně jako důkaz pracovní smlouvou nebyly objektivně způsobilé konečný verdikt nižších soudů nikterak zvrátit (výslechy obou jmenovaných svědkyň by maximálně mohly vzbudit dojem účelové obhajoby obviněného). Přitom soud prvního stupně v daném směru plně dostál svým povinnostem, když o všech těchto důkazních návrzích rozhodl a v odůvodnění svého rozsudku zcela přesvědčivě vysvětlil důvody, které jej k jejich zamítnutí vedly. Za této situace nelze hovořit o opomenutí jakéhokoliv důkazu, neboť povinností soudů je provést důkazy potřebné ke zjištění všech podstatných okolností skutkového děje, což bylo v této věci splněno (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a nikoliv provést všechny stranami navržené důkazy. Celkově lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena extrémním rozporem mezi (ne)provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a v takovém případě dovolacímu soudu nepřísluší jakkoliv do ustáleného skutkového stavu zasahovat. Naopak z něj bude při hodnocení uplatněných hmotněprávních námitek striktně a bez výjimky vycházet.

          26. Argumentaci, která se na rozdíl od shora uvedených skutkových výhrad přímo dotýkala právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl dovolatel v bodech ad a) a b) svého podání. Avšak jak tvrzení, že svým konáním po subjektivní stránce nenaplnil kvalifikované skutkové podstaty § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 348 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tak námitka vztahující se k posouzení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, postrádala opodstatněnosti.

          27. Při posuzování úmyslu obviněného způsobit škodu velkého rozsahu je nutno poukázat na fakt, že od samého počátku, kdy jednal pod falešným jménem a vědomě uváděl nepravdivé informace (tedy s jasným záměrem podvodně vylákat finanční prostředky), požadoval půjčky v rozmezí od 5 do 6 milionů Kč. Důraz kladl i na rychlé vyplacení půjčky, nejlépe hned po podpisu smlouvy, případně po vložení návrhu na zástavní právo (plomby) na katastru nemovitostí (srov. emailovou komunikaci s R. K. na č. l. 190). Poslední věta jistě neznamená vlastní zápis zástavního práva, nýbrž pouze podání příslušného návrhu. Je tedy evidentní, že jeho prvotním cílem bylo škodu velkého rozsahu způsobit. Po jednáních s poškozeným a svědky přistoupil na vyplacení částky 2 350 000 Kč až po zápisu zástavního práva katastrálním úřadem. Lze sice předpokládat, že i on sám věděl, že naděje na získání zbylých peněz tímto značně poklesla, jak ovšem zcela správně poznamenal odvolací soud, ani tato možnost nebyla vyloučena. Variant, které by případně vedly k úplnému dokonání trestné činnosti, bylo více – ať již nedoručení či nevyzvednutí písemnosti skutečným vlastníkem nemovitosti (což mimochodem není nic až tak neobvyklého), teoreticky také, že by vlastník z nějakého důvodu svá práva nehájil (např. kvůli vlastní nedůslednosti, nepochopení anebo nemoci, s čímž lze kalkulovat zejména u starší osoby, jakou byl i pravý F. D.).

          28. Naprosto zásadní skutečností je v tomto směru uhrazení první splátky poskytnuté půjčky ve výši 10 000 Kč, z čehož nelze dovodit nic jiného, než že pachatel doufal i ve vyplacení zbylých finančních prostředků a že je této možnosti nakloněn. Pokud by si byl jist, že jejich získání je vyloučené, nic takového by logicky nečinil. S ohledem na tento fakt, na primární záměr částku cca 6 milionů Kč vylákat, i na celkovou promyšlenost posuzované trestné činnosti snad ani není potřeba alternativně uvažovat nad úmyslem nepřímým (případně jinými formami zavinění), jak učinil soud druhého stupně, a stačí uzavřít, že dovolatel věděl, že existuje šance (byť nevelká), že škodu velkého rozsahu způsobí, a tento následek ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku prokazatelně způsobit chtěl.

          29. Spatřoval-li obviněný nesprávné právní posouzení též v nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků obou soudů, v nichž nebyla žádná pozornost věnována zvlášť závažnému zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, lze si klást otázku, zda je taková námitka vůbec přípustná, neboť jejím prostřednictvím v podstatě napadá odůvodnění rozhodnutí, což zákon nepřipouští (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Nadto se soud prvního stupně na str. 17 svého rozsudku o naplnění znaků skutkové podstaty § 348 odst. 1 tr. zákoníku zmínil (sice pouze stručně, ale výstižně). Proto – pro vyšší přesvědčivost tohoto usnesení – lze jen doplnit, že uvedeného trestného činu se dopustí mimo jiné ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmysl, aby jí bylo použito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou (§ 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku).

          30. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel, jenž se vydával za F. D., užil za tímto účelem padělaného občanského průkazu jako pravého. Takové jeho jednání splňuje kritéria poslední věty citovaného zákonného ustanovení, což k naplnění předmětné skutkové podstaty postačuje, neboť ta se skládá z celé řady možných alternativ spojených výrazem „nebo“ (padělání, změna obsahu, užití, opatření, prodej, zprostředkování atd.), z nichž každá je samostatně způsobilá založit trestní odpovědnost pachatele. Ani v této souvislosti tak nelze přijmout námitku obviněného, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, kdo padělaný občanský průkaz zhotovil. Je zcela dostatečné, že občanský průkaz, o němž nemohl nevědět, že je padělaný, užil jako pravý. O úmyslnosti tohoto konání – § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – nelze vzhledem k jeho charakteru pochybovat, stejně jako o skutečnosti, že občanský průkaz je veřejnou listinou, což konstatoval již soud prvního stupně. O naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. c) bylo pojednáno výše. Proto lze shrnout, že skutek dovolatele byl i v tomto směru posouzen správně, byť by bylo přesnější uvést, že naplnil skutkovou podstatu § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

          31. Pokud dovolatel v závěru svého podání požádal též o odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí na základě § 265o tr. ř., je třeba uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu – už s ohledem na výsledek dovolacího řízení – důvod pro navrhovaný postup neshledal.

          32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

          P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                            V Brně dne 30. 4. 2019

                JUDr. Jan Bláha
          předseda senátu