Rozhodnutí NS

22 Cdo 2826/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 2826/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2826.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2826/2018-1111


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. S., zastoupená Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 24, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zrušení podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 207/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 17 Co 428/2017-1057, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 33 687 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Petry Hruškové.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, č. j. 16 C 207/2007-1006, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „domu, pozemkům, vše na LV; k. ú. M., obec P., zapsaného u Katastrálního úřadu P.“ (výrok I.). Výrokem II. přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně a výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému „v rámci vypořádání“ 4 164 734 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu tak, že ve výroku V. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 54 576 Kč a ve výroku VI. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 62 576 Kč.

K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 17 Co 428/2017-1057, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil, ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému „na vypořádání podílového spoluvlastnictví“ 4 810 000 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni rovněž do šedesáti dnů od právní moci rozsudku částku 645 266,50 Kč. Ve výrocích V. a VI. změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 17 604 Kč a žalovanému částku 55 921 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky „zda nalézací soud v případě zrušení podílového spoluvlastnictví je oprávněn ignorovat neobvyklé navýšení poptávky za období od zjišťování obvyklé ceny předmětu podílového spoluvlastnictví do vyhlášení meritorního rozhodnutí a v důsledku toho i prudký nárůst cen srovnatelných věcí (v daném případě nemovitostí), což má přímý dopad na stanovení přiměřené náhrady v souvislosti s vypořádáním zrušeného spoluvlastnictví.“ Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku „zda je přípustné činit předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc (stavbu), která se účinností zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (OZ) stala součástí jiné věci (pozemku).“ Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně s dovoláním žalovaného nesouhlasí, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 22. 2. 2018, tedy po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl. Obsahem podaného dovolání je především polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku Ing. Zvěřiny, kterým byla zjištěna obvyklá cena nemovitostí, z níž soudy vycházely při rozhodování o výši přiměřené náhrady (resp. vypořádacího podílu) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V tomto směru dovolatel odvolacímu soudu vyčítá, že zcela ignoroval prudký nárůst cen srovnatelných nemovitostí za období od vyhotovení znaleckého posudku do vyhlášení meritorního rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že v domě, který je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví, se nachází osm bytových jednotek a dva nebytové prostory, a že od roku 2016 ceny bytů v Praze na realitním trhu neustále stoupají. Soud měl podle dovolatele při stanovení obvyklé ceny nemovitostí nárůst cen zohlednit, což neučinil. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 346/2000.

Předně je třeba zdůraznit, že pokud žalovaný v dovolání naznačuje nesouhlas se samotnou hodnotou nemovitostí, pak ve skutečnosti nerozporuje nesprávné právní posouzení, nýbrž nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015).

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 346/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 110, na který dovolatel poukazuje, zaujal Nejvyšší soud právní názor k otázce přiměřené náhrady, kdy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, uvedl, že „tuto přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.“ V rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/1998, pak dovolací soud uzavřel, že „základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování.“

Není sporu o tom, že pro odvolací soud je rozhodující skutkový stav ke dni vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), nicméně pokud rozhoduje v krátké časové návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, pak při absenci významnějšího pohybu cen nemovitostí resp. tvrzení o něm není povinen znalecký posudek aktualizovat. V posuzované věci vyhotovil znalec Ing. Zvěřina původní znalecký posudek na zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí v roce 2010 s tím, že na jednání 17. 6. 2010 podrobně vysvětlil, jakou metodiku použil. První dodatek ke znaleckému posudku pak tentýž znalec vyhotovil dne 6. 12. 2010 a po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím vyhotovil dne 11. 1. 2016 dodatek druhý a současně byl slyšen před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně při jednání soudu dne 28. 3. 2017. Na tomto jednání se znalec znovu vypořádal s námitkami dovolatele a potvrdil, že zjištěná cena 9 620 000 Kč odpovídá skutečné hodnotě nemovitostí v daném prostoru a čase, neboť je srovnatelná s obdobnými nemovitostmi, které se aktuálně nabízejí. Jestliže znalec na jednání soudu dne 28. 3. 2017 potvrdil, že jím stanovená cena nemovitostí odpovídá částce 9 620 000 Kč, rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1. 8. 2017 a rozsudek odvolacího soudu dne 22. 2. 2018, je zřejmé, že rozhodoval v krátké časové návaznosti a odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před méně než jedním rokem.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud učinil předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stavbu, která se však účinností zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stala v souvislosti se zásadou „superficies solo cedit“ součástí pozemku.

Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že nalézací soudy již byly z hlediska hmotněprávního posouzení vázány novou právní úpravou provedenou zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinnou od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Na správnost rozhodnutí však nemělo vliv, jestliže soudy učinily předmětem vypořádání dům a pozemky. Podle § 3054 přechodných ustanovení o. z., stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (podle § 506 odst. 1 o. z. jsou stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení součástí pozemku). Této nové právní úpravě by tedy odpovídal výrok, podle kterého soud přikáže do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků pouze pozemek, jehož součástí je stavba. Neurčitost či nesrozumitelnost rozhodnutí však nezpůsobuje ani shora uvedené znění výroku. Je z něj totiž zřejmé, že výlučným vlastníkem pozemku, na kterém je zřízena stavba domu (a tedy i této stavby jako součásti pozemku), je nadále pouze žalobkyně.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu