Rozhodnutí NS

11 Tdo 1419/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/11/2018
Spisová značka:11 Tdo 1419/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1419.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Popis skutku
Skutek
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1419/2018-31


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovolání obviněného P. H., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. 5. 2018, č. j. 14 To 115/2018 - 430, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 115/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 T 115/2017-398, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 34 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl jmenovanému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to motorového vozidla Škoda Felicia, v rozsudku blíže specifikovaných předmětů určených k výrobě omamné látky pervitinu a mobilního telefonu zn. Samsung.

Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že v období od ledna 2017 do 7. 8. 2017 v XY, v XY ulici a na dalších místech nejméně ve 14 případech vyrobil chemickou cestou z léků Modafen a Nurofen Stopgrip drogu pervitin, vždy v množství nejméně 1,5 g, kdy za tímto účelem používal chemikálie a předměty nalezené při policejní kontrole dne 7. 8. 2017 v jeho vozidle zn. Škoda Felicia, přičemž vyrobený pervitin užil zčásti pro svou potřebu a zčásti poskytl dalším osobám, a to P. J., kterému pervitin přislíbil, ale k dalšímu kontaktu nedošlo; R. M. nejméně v jednom případě prodal 0,1 g za částku 300 Kč; D. K. nejméně ve 20 případech prodal vždy 0,3 g za 500 Kč nebo výměnou za drogistické zboží; V. P. předával pervitin zpravidla 3x denně v přesně nezjištěném množství, ač si byl vědom, že pervitin obsahuje látku metamfetamin, která je řazena mezi psychotropní látky a nakládání s nimi je zakázáno a jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 1. 2005, č. j. 13 T 93/2004-230, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 6. 2005, č. j. 14 To 152/2005-249 odsouzen mimo jiné i pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného stanovení dohledu a k trestu propadnutí věci, přičemž následně byl výkon trestu odnětí svobody nařízen a vykonán dne 12. 6. 2016.

Předmětným rozhodnutím byl P. H. rovněž podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, sp. zn. ZT 229/2017 pro skutek, že v období od poloviny roku 2015 do 22. 9. 2015 v Táboře nejméně v jednom případě poskytl drogu pervitin T. F., v němž bylo spatřováno spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

V podrobnostech popisu skutkového děje, jakož i věcí, které podléhají uloženému trestu propadnutí věci Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek Okresního soudu v Táboře. Proti tomuto následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018, pod č. j. 14 To 115/2018-430 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, stejně jako, že usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, resp. protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný na počátku poukázal, že si je vědom skutečnosti, že námitky jím předkládané Nejvyššímu soudu jsou fakticky totožné s těmi, které vznesl v odvolacím řízení, nicméně tak činí z důvodu, neboť danými námitkami se krajský soud nezabýval.

Jako první z namítaných pochybení, jichž se dopustily jak nalézací, tak odvolací soud, konstatoval zahrnutí V. P. do výrokové části rozhodnutí o vině, coby osoby, jíž měl obviněný poskytovat drogu, ač jmenovaná nebyla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, následně podané obžalobě a její doplnění nebylo soudu navrženo ani státním zástupcem v průběhu hlavního líčení. Podle názoru obviněného tím došlo k porušení akuzačního principu, porušení zachování jednoty skutku a nerespektování důrazu na břemeno tvrzení obžaloby. Je to totiž právě jen a jen obžaloba, kdo je povinen nést břemeno důkazní a především břemeno tvrzení, a je proto vyloučeno, aby soud sám přidal do výrokové části rozhodnutí osobu, jíž měl obviněný drogu poskytovat. Pokud tak soud i přesto postupoval, došlo tím také k porušení práva na spravedlivé a nezávislé rozhodnutí věci. Uvedený přístup je dle odvolatele o to více problematický, že jediným důkazem o poskytovaní drogy V. P. obviněným je její výpověď u hlavního líčení. Dovolatelův názor by měl být též podpořen závěry rozhodnutí č. 14/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dále obviněný namítl neprokázání jeho trestné činnosti, kdy není patrné, z čeho oba nižší soudy vycházely při konstatování, že věci, které měly sloužit k výrobě drogy, a jenž byly nalezeny v jeho vozidle zn. Škoda Felicia patřily jemu a tyto on užíval. Dále nebylo prokázáno, že obviněný skutečně drogy vyráběl, neboť jediným důkazem je svědecká výpověď V. P., popř. prvotní a procesně nepoužitelná výpověď obviněného. V neposlední řadě nebylo, dle odvolatele, prokázáno, že by obviněný dotčeným osobám poskytoval cokoli jiného než lék Ritalin.

K předmětům zajištěným v jeho vozidle (při prohlídce, o jejíž zákonnosti lze pochybovat – vozidlo bylo odstaveno, prohledáno bez přítomnosti obviněného a nebylo nikterak zabezpečeno) obviněný uvedl, že o těchto lze učinit jen ten závěr, že by mohly sloužit k výrobě drogy, ale již nikoliv, že tomu tak bylo, či dokonce tak činil přímo on sám. Soudy se nikterak nezabývaly otázkou, zda předměty nemohly patřit jiné osobě, např. svědkyni V. P. V návaznosti na posledně jmenovanou pak má obhajoba za vysvětlené změny ve verzích výpovědí obviněného. Tento se totiž snažil naivně chránit svou přítelkyni, a to až do okamžiku, kdy stanula před soudem a vypovídala způsobem, který obviněného natolik zarazil, že neměl důvod ji dál chránit. Uvedenou skutečností se však okresní, ani krajský soud nezabývaly a vybraly ze všech možných variant pouze tu, která zapadne do verze obžaloby. Obhajoba je proto přesvědčena, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, které je třeba podrobit každý jednotlivý důkaz. V daném směru není protichůdné ani tvrzení obviněného o jeho averzi vůči drogám, ač nemá problém s cannabis, neboť přístup uživatelů tzv. měkkých drog, mezi než patří i tabák a alkohol, je většinově zcela odlišný, než u přístupu k drogám, jakými je pervitin. Obviněný své závěry o porušení zásady „v případě pochybností ve prospěch“ podložil odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. V tomto duchu též argumentoval, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že osobám neposkytl drogu, ale lék Ritalin, který předtím rozdrtil. K tomu doplnil výňatky z veřejně dostupných zdrojů k povaze takového léku.

Dále obviněný konstatoval pochybnosti k zákonnosti provádění důkazů, a to zejména pořízených odposlechů telekomunikačního provozu. Tyto by měly sloužit k objasnění již existujících důkazů, nikoli jako prostředek k získání prvotního důkazu směřujíce k potvrzení zatím nepodloženého podezření o spáchání trestného činu. Obhajoba zdůraznila, že k zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu došlo dne 8. 8. 2017, přičemž Okresní soud v Táboře nařídil odposlechy dne 25. 7. 2017. Odposlechy pak předcházejí také další důkazy, které jsou uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání, jakými jsou výslech zadržené osoby, protokol o provedení prohlídky jiných prostor, úřední záznamy o podání vysvětlení K. Z., T. F. a V. P. Podle názorů obhajoby tak došlo ke zneužití odposlechů jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro samu důvodnost podezření. Současně absentuje uvedení konkrétních okolností, které odůvodňují vydání příkazu nařizujícího odposlechy Okresním soudem v Táboře.

Další problém spočívá v samotném provedení takového důkazu v hlavním líčení, kdy došlo nejprve k přehrání jedné části odposlechu, obsahující slova jednoho z účastníků hovoru a teprve poté další části odposlechu, která obsahovala slova druhého účastníka. Není proto jasné, zda tyto dvě části spolu souvisí, byť byl obhájce předsedkyní senátu ubezpečen, že tomu tak je. Důkaz proto považuje za nepřezkoumatelný a vzbuzující silné pochybnosti, zda s odposlechy nebylo manipulováno v neprospěch obviněného. V neposlední řadě nelze stran pořízených odposlechů jednoznačně dovodit, čeho se jejich obsah týká, a pouhé přesvědčení či podezření nemůže nahradit objektivní dokazování.

Konečně obviněný též vznesl námitky směrem k uloženému trestu v podobě propadnutí věci, kdy jestliže již výše bylo poukázáno na pochybnosti, zda zajištěné předměty náleží právě jemu, není možné za takových okolností trest propadnutí věci uložit. Za vhodnější postup proto obhajoba presumovala zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku. Zásadní námitky však směřovaly do propadnutí motorového vozidla a mobilního telefonu. Pokud již výše bylo uvedeno, že nelze dovodit, že by věci zajištěné v automobilu patřily obviněnému, není namístě trest propadnutí věci aplikovat též na předmětné vozidlo. Obhajoba připomněla, že dle konstantní judikatury je v rozporu s účelem trestu propadnutí věci, pokud soud tuto sankci uloží u věci, která pouze v důsledku náhodných okolností byla použita ke spáchání úmyslného trestného činu. Mimo to je obviněný přesvědčen, že daný trest je v případě automobilu a mobilního telefonu zcela nepřiměřený dané situaci.

V rozsudku okresního soudu, a též v napadeném usnesení krajského soudu je rovněž nesprávně stanovené období, kdy se měl obviněný trestné činnosti dopouštět, neboť období „od ledna 2017“ vycházelo z činnosti, které se měl dopouštět vůči svědkyni T. F., vůči níž byl rozsudkem okresního soudu obžaloby zproštěn. Bylo by namístě tuto skutečnost ve výroku napravit, což by mělo zásadní dopad též na právní kvalifikaci, a tím pádem i na uložený trest.

Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, č. j. 14 To 115/2018 - 430, a přikázal věc tomuto soudu k novému rozhodnutí, popř. tento postup adresoval Okresnímu soudu v Táboře.

K podanému dovolaní se státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku hned na počátku upozorňuje, a nelze než se s tímto ztotožnit, že jím uplatněné námitky, jsou opakováním argumentace, kterou zvolil v odvolacím řízení, či již dokonce v řízení před soudem prvního stupně. Důvodem takového opakování je však fakt, že nižší soudy se s jeho názory nevypořádaly, či se těmito vůbec nezabývaly. Po přezkoumání předchozích rozhodnutí, ať již rozsudku Okresního soudu v Táboře, či usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře však Nejvyšší soud tomuto tvrzení přisvědčit nemohl. Stejně tak musí dovolací soud k prezentovaným námitkám hned na počátku uvést, že řada z nich svou povahou nenaplňuje dovolací důvod, na nějž obviněný odkazuje.

V podstatě jediná z námitek, která v tomto směru naplňuje obsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, má svůj základ v argumentu, podle nějž byla do výroku nalézacího soudu nesprávně zahrnuta osoba V. P., přítelkyně obviněného, jíž tento obstarával pervitin. Obhajobě lze přisvědčit, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPC-15731 31/TČ-2017-020871-PL (č. l. 3–4), pro skutek, podle něhož obviněný v Táboře, jakož i na dalších místech 1) od poloviny roku 2015 do 22. 9. 2015 poskytl nezjištěné množství drogy pervitin T. F.; 2) od 12. 12. 2016 do 7. 8. 2017 vyrobil vždy nejméně 1,5 g pervitinu a tento dále v blíže nezjištěném množství prodal, zdarma poskytl či slíbil opatřit K. Z., T. F., D. K., V. R., Z. Š., L. S., R. S. a J. S., v čemž bylo spatřováno naplnění znaků zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Usnesením policejního orgánu ze dne 24. 10. 2017, č. j. KRPC-15731-95/TČ-2017-020871-JP (č. l. 5–7) pak došlo k rozšíření trestního stíhání obviněného pro skutek, že –ve stručnosti – dne 7. 8. 2017 řídil v Táboře motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, byl stavěn policejní hlídkou, která v zavazadlovém prostoru zajistila předměty, resp. přípravky určené k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky a dále, že nejméně od 12. 12. 2016 do 7. 8 2017 v Táboře obviněný nejméně v 5 případech poskytl zdarma M. B. sušenou rostlinu konopí setého ve formě marihuany, v množství jednoho tzv. jointa.

Obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ZT 229/2017, následně kladla obviněnému za vinu spáchání dvou zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednak poskytnutím drogy pervitinu v jednom případě T. F. v období od poloviny roku 2015 do 22. 9. 2015, a dále jednáním, které směřovalo k poskytnutí marihuany M. B. a výrobě drogy pervitin a jejímu předání T. F., P. J., R. M., R. P., Z. Š., K. K.,V. R., D. K. a K. Z. v množství a v době, které jsou specifikovány v žalobním návrhu státního zástupce (č. l. 238–243).

Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že popis skutku, který se dotýkal poskytnutí drogy pervitin obviněným dalším osobám, se od počátku trestního řízení, až po meritorní závěr nalézacího soudu měnil, a to v prvé řadě ohledně doby jeho spáchání, když oproti počátečnímu názoru, podle něhož byla trestná činnost páchána od 12. 12. 2016, došlo k upřesnění směrem k pozdějšímu úseku, a to počátku měsíce ledna 2017. Dále došlo k významnému upřesnění počtu osob, jimž obviněný drogu poskytoval. Nelze si nepovšimnout, že zatímco v usnesení o zahájení trestního stíhání jsou jako odběratelé uvedeni svědci Z., F., K., R., Š., S., P. a S., již obžaloba státního zástupce z tohoto seznamu vyňala L. S. a J. S., avšak současně doplnila jména dalších osob, konkrétně P. J., R. M. a K. K. Současně došlo k upřesnění množství případů, objemu drogy a případné ceny, za jakou obviněný všem jmenovaným pervitin poskytoval. Nalézací soud po provedeném dokazování omezil výsledný počet odběratelů toliko na čtyři osoby, a to P. J., R. M., D. K. a V. P., kterou do výrokové části doplnil sám.

Pokud obhajoba v takovém postupu spatřuje porušení akuzačního principu, jakož i zachování jednoty skutku, nemůže Nejvyšší soud této námitce přisvědčit. V prvé řadě lze poukázat již na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře, který velmi pečlivě rozvedl provedené důkazy a závěry, které z nich vyvodil, zejména pokud se týká prokázání, že věci, které byly zajištěny ve vozidle obviněného, patří skutečně P. H. a byly jmenovaným užity k výrobě drogy, jakož i jejího poskytování dalším osobám, ať již zdarma či za úplatu. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč některé z osob nepojal do svého závěru o vině obviněného a naopak jiné oproti usnesení o zahájení trestního stíhání či podané obžalobě doplnil. V daném ohledu dokonce nalézací soud předvídal námitku obhajoby pojící se k doplnění svědkyně V. P. do popisu skutku a svůj postup založil mj. na dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. body 36 a 37 odůvodnění rozsudku). S takovým postupem se následně odvolací soud ve svém usnesení plně ztotožnil (srov. bod 17 odůvodnění).

Nejvyšší soud nemůže než se zvolenou argumentací obou dotčených soudů souhlasit. V prvé řadě je třeba poukázat, že otázka spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku jediným jednáním pachatele, který v určité době a a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, již byla v minulosti řešena ve prospěch závěru, že takový případ nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 116 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§ 177 písm. c) tr. ř.] pak taková změna není důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek (srov. tamtéž).


Na tomto závěru pak setrvala i pozdější judikatura, na niž ve svém odůvodnění odkazuje nalézací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017). Nejvyšší soud tedy již opakovaně konstatoval, že jednání pachatele, který distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém časovém období, určitému okruhu odběratelů, kteří si drogu opakovaně obstarávají, je jediným skutkem, nikoli však pokračováním v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

Je dále třeba připomenout, že na základě zásady obžalovací, již ve svém dovolání sama obhajoba zmiňuje, a která je zakotvena v ustanovení § 220 odst. 1, odst. 3 tr. ř., je soud oprávněn rozhodovat toliko o skutku, který je uveden v žalobním návrhu státního zástupce. Skutkem je přitom třeba chápat děj, k němuž objektivně došlo, a který je následně popsán v žalobním návrhu. Z toho plyne, že označení „popis skutku“ je pouze verbálním přenesením takového děje orgánem činným v trestním řízení, a jako takový může být tedy vyjádřen vícero podobami, stejně jako může podléhat v průběhu trestního řízení určitým změnám v návaznosti na provedené dokazování. Je proto třeba důrazně odlišovat mezi vázaností soudu rozhodovat toliko o skutku uvedeném v podané obžalobě na jedné straně, a naopak možností soudu provádět změny v popisu takového skutku, jež vyplývají z průběhu řízení. Hovoří-li obhajoba o zachování totožnosti skutku, pak tato sice logicky bude a priori dodržena při naprosté shodě popisu jak v žalobním návrhu, tak ve výroku rozhodnutí soudu, ovšem nejedná se rozhodně o jedinou z možností. Avizovaná potřeba shody přitom nedopadá na veškeré, ale toliko podstatné skutkové okolnosti případu, které mnohdy doznávají změn právě v řízení před soudem, v němž se nachází těžiště dokazování v trestním řízení. O totožnosti skutku pak při vymezení jeho základních částí hovoříme též panuje-li úplná shoda alespoň v jednání pachatele při rozdílném následku, anebo naopak při úplné shodě v následku, při rozdílném chování. Také za situace, kdy shoda v jednání či následku je toliko částečná, nelze totožnost skutku vyloučit, pochopitelně za předpokladu, že tato shoda panuje v podstatných skutkových okolnostech, které charakterizují jednání či následek z hlediska uvažované právní kvalifikace. Při dodržení výše uvedených podmínek tedy fakt, že je skutek popsán odlišně od podoby, do jaké ho vtělil policejní orgán v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání či následně státní zástupce ve svém žalobním návrhu, neznamená automaticky porušení zákonného požadavku na jeho totožnost.

V projednávaném případě sice došlo v průběhu trestního řízení ke změnám v popisu skutku, a to jak v rámci vymezení doby páchání trestné činnosti, jejíž časový úsek byl již obžalobou oproti usnesení o zahájení trestního stíhání zkrácen z 12. 12. 2016 na počátek ledna 2017 a dále pak v počtu osob, jimž obviněný poskytoval drogu pervitin. Nelze přehlednout, že tyto změny představují pouze konkretizaci v počtu osob, vůči nimž se jednání dopouštěl a rovněž množství drogy, kterou poskytoval. Postup nalézacího soudu byl přitom maximálně objektivní a vycházel z důrazného zachování požadavku, aby při důvodných pochybnostech byly některé osoby z popisu skutku vyňaty, stejně jako docházelo k redukci množství jim poskytovaného pervitinu. Brojí-li tedy obviněný proti takovému postupu soudu, činí tak nedůvodně, neboť uvedeným způsobem soud princip „postupovat v pochybnostech jeho prospěch“ beze zbytku dodržel. Tato skutečnost se ve výsledku promítla tak, že namísto devíti osob uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání, jimž měl poskytovat pervitin, potažmo marihuanu, resp. 10 osob, o kterých hovořila obžaloba, okresní soud dospěl k prokázání jeho jednání toliko ve vztahu ke čtyřem takovým jedincům. Změny, které nalézací soud v daném ohledu provedl, přitom žádným způsobem nenarušily totožnost skutku, neboť tento zůstal zachován ve způsobu jednání pachatele, spočívajícího ve výrobě drogy a jejím poskytování zdarma či za úplatu v množství, jež přesahuje stanovenou hranici trestného činu, to vše za situace, kdy za obdobné jednání byl obviněný v posledních třech letech potrestán.

V návaznosti na shora uvedené není možné akceptovat také námitku chybného časového vymezení skutku. Obviněný sice poukazuje, že měsíc leden 2017 se vztahuje ke svědkyni F., pro jednání ve vztahu k níž byl nalézacím soudem zproštěn obžaloby, avšak toto zproštění se pojilo ke skutku, kterého se měl dopouštět v období od poloviny roku 2015 do 22. 9. 2015. Po provedeném dokazování tak nalézací soud vymezil počátek trestního řízení zcela ve shodě se závěry provedeného dokazování, stejně jako to učinila již na počátku sama obžaloba státního zástupce. Mimo to, takovéto upřesnění období páchání trestné činnosti by ve výsledku nepřineslo potřebu jiné právní kvalifikace jednání obviněného, jak obecně – bez dalšího odůvodnění tento uvádí, neboť klíčovým bylo z daného hlediska určení osob, kterým drogu zajišťoval, její objem a počet případů, ve kterých tak činil. Tyto skutečnosti přitom byly provedeným dokazováním plně objasněny.

Lze proto uzavřít, že námitky obviněného, které dopadají na promítnutí závěrů dokazování do skutkových zjištění obou soudů a jejich právního posouzení jednání P. H. nejsou opodstatněné. Nalézací, jakož i odvolací soud ve svém hodnotícím postupu vycházely maximálně ve prospěch obviněného, což ostatně odráží samotný rozsah trestné činnosti, která byla jmenovanému kladena za vina od zahájení trestního řízení, a v jakém byl ve výsledku shledán vinným.

Další z uplatněných námitek již Nejvyšší soud byl nucen posoudit, jako neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, ale brojící proti procesnímu postupu nalézacího soudu, resp. způsobu, jakým tento hodnotil provedené důkazy, přičemž obviněný se v podaném dovolání snaží pouze předestírat svou verzi, která je pro něj nejpříznivější, aniž by však reflektovala komplexní paletu zjištěných skutečností.

Tak tomu je, tvrdí-li, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že věci zajištěné v jeho vozidle zn. Škoda Felicia, skutečně patří jemu, sloužily k výrobě pervitinu, či dokonce, že tento vyráběl obviněný. Soudy, dle jeho přesvědčení, neakceptovaly důvodné pochybnosti, které v případu přetrvávají, zejména, když vysvětlil, že své počáteční doznání se k trestné činnosti učinil ve snaze chránit svou přítelkyni V. P., a své závěry založily též na neprocesně provedených důkazech, konkrétně prohlídce vozidla a přehrání odposlechů telekomunikačního hovoru.

Nejvyšší soud připomíná, že rovněž výše uvedené námitky byly obviněným vzneseny jak v rámci odvolacího řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně. Lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, a to konkrétně body 17–18 usnesení krajského soudu, a body 17, 20, 21, 23, 24 rozsudku okresního soudu. Zejména posledně uvedený soud velmi pečlivě a podrobně rozvedl důkazní situaci a své úvahy, které jej vedly k závěru o vině P. H.. Se stejnou pečlivostí a objektivností se pak vypořádal s námitkami, které směřovaly do údajné záměny pervitinu s lékem Ritalin, procesního použití zajištěných odposlechů telekomunikačního provozu a výsledků prohlídky motorového vozidla. Na toto odůvodnění, nepostrádající logiku proto Nejvyšší soud může pro stručnost odkázat. Pouze na okraj pak doplňuje, že vina P. H. stojí nikoli pouze na jediné výpovědi svědkyně P., ale též na výpovědích dalších osob slyšených u hlavního líčení či v přípravném řízení, přečtení jejichž výpovědí proběhlo zákonným postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. Tyto doplňují zjištění učiněná z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, která byla realizována policejním orgánem na základě řádně vydaného a odůvodněného příkazu soudcem Okresního soudu v Táboře (č. l. 28), přičemž soud musí zdůraznit, že motorové vozidlo, které bylo předmětem prohlídky, bylo po svém zajištění řádně zabezpečeno uzamknutím, zapečetěním a odtažením na parkoviště pod dohledem policie. Nalézací soud pak logicky vysvětlil, z jakých skutečností má dovozené, že věci nalezené ve vozidle sloužily k výrobě pervitinu, a to právě samotným obviněným.

Pokud se týká záznamu telekomunikačního hovoru a námitek vztahujících se k němu, i v tomto případě je třeba se ztotožnit s odůvodněním, které prezentovaly nižší soudy k námitkám o procesnosti jejich pořízení a provedení. Nalézací soud řádně vyargumentoval, jaké poznatky z uvedeného důkazu získal, že vzájemné hovory, byť zachycené ve dvou samostatných stopách, jsou činěny příslušnými uživateli telefonních čísel a vzájemně na sebe navazují, stejně, jako že obstarání takového důkazu bylo učiněno v souladu se zákonnými požadavky, tedy zejména odůvodněným nařízením příslušného soudu. Nelze se v žádném případě ztotožnit s námitkou, podle níž byly odposlechy získávány „k důvodnosti podezření páchání trestné činnosti“, když policejní orgán měl v tomto směru ještě předchozí poznatky o možném protiprávním jednání ze strany P. H., a to, mimo jiné, v podobě podaného vysvětlení J. S. ze dne 20. 7. 2017.

Nejvyšší soud proto může konstatovat, že stran viny obviněného výrobou drogy pervitinu a jejího poskytování dalším osobám, vycházely nalézací, jakož i odvolací soud z řádně zjištěného skutkového stavu, kdy jednotlivé důkazy byly provedeny zákonným způsobem a řádně hodnoceny plně v intencích § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. tak, že vývody, k nimž dospěly, jsou založeny na pevném, celistvém a logicky odůvodněném řetězci důkazů a není proto důvod, aby Nejvyšší soud zasahoval do shora popsané výsostné pravomoci soudů prvního a druhého stupně provádět, resp. doplňovat a korigovat proces dokazování.


V neposlední řadě je třeba se vyjádřit k námitce o nezákonném či nepřiměřeném uložení trestu propadnutí věci. Ačkoliv tato směřuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel ve svém podání výslovně neuvedl, Nejvyšší soud tu námitku přezkoumal a stejně jako v předchozích případech se s ní neztotožnil. I v tomto bodě bylo oběma dotčenými soudy vysvětleno, z jakých skutečností mají za prokázány hlavní zákonné podmínky uložení trestu, tedy fakt, že věci, které jsou předmětem ukládané sankce, náleží obviněnému a bylo jich užito, či byly určeny, k páchání trestné činnosti. Sám o sobě pak trest propadnutí věci lze uložit při postihování drogové trestné činnosti, potažmo takovýto postup je v řadě případů nezbytností, zejména, jedná-li se o věci sloužící k výrobě omamné či psychotropní látky, či o takovou látku samotnou. Rovněž ve vztahu k věcem, které sloužily k páchání trestné činnosti, nevybočil nalézací soud ze zákonných mantinelů uložení trestu, když mobilní telefon obviněný užíval ke komunikaci s osobami, které od něj drogu získávaly, a motorové vozidlo sloužilo k přepravě celé řady předmětů sloužících k výrobě pervitinu. Odvolací soud v tomto směru též správně poukázal na skutečnost, že kromě převozu takových věcí, sloužil automobil k cestám, jejichž účelem byl nákup léčiv, z nichž se droga vyráběla. Za této situace proto propadnutí vozidla, o to více jehož cena vzhledem ke stáří a počtu ujetých kilometrů nebude nikterak výrazná, není nikterak nepřiměřeným trestem.

S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti. Stejně tak není dána existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

IV.
Závěrečné shrnutí

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 12. 2018


JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.