Rozhodnutí NS

11 Tdo 791/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:11 Tdo 791/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.791.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 791/2018-27


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obv. Ch. A. E. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 7 To 24/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 96/2017, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. Ch. A. E. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


I. Dosavadní průběh řízení
    1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 T 96/2017, byl obv. Ch. A. E. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků nepodmíněně, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu obvodní soud uložil i trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí ve svém rozsudku taxativně vyjmenoval.
      2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, protože rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 napadl odvoláním obviněný i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. O nich rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 7 To 24/2018, a to tak, že v souladu s § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

      3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 obv. Ch. A. E. dne 9. 7. 2017 kolem 0,40 hod. v P., ul. D. na pravém zadním kole zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Peugeot 407 za účelem dalšího prodeje jinému neoprávněně přechovával černý igelitový pytel, v němž byla uložena černá ponožka s nápisem SPORTS obsahující 16 ks plastových sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem s obsahem zeleno-hnědého sušeného rostlinného materiálu a krabička od cigaret zn. Gauloises obsahující 9 ks plastových sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem s obsahem bílé práškové látky, které byly zabaleny do bílého ubrousku, kdy následnou chemickou expertízou byla v rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 7,77 g zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, vč. psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, což vzhledem k celkové hmotnosti materiálu činí 0,96 g THC a v bílé práškové látce o celkové hmotnosti 3,03 g byla zjištěna přítomnost kokainu s průměrnou koncentrací 30,2% kokainu base, což vzhledem k celkové hmotnosti materiálu činí 0,92 g kokainu base (tj. účinné látky), přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

      a tohoto jednání se dopustil ačkoli věděl, že dne 31. 10. 2016 byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 36/2016, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2016, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 9. 11. 2018, a k trestu propadnutí věci.

      II. Dovolání a vyjádření k němu
        4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obv. Ch. A. E. prostřednictvím svého obhájce a v zákonné lhůtě dovolání. V něm napadl výrok o vině i o trestu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť – jak uvedl – má za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně-právním posouzení, byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští a bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv pro to nebyly splněny procesní podmínky“.

        5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel vyjádřil nesouhlas s hmotněprávním posouzením projednávaného skutku. Zdůraznil, že v rámci celého trestního řízení poukazoval na to, že se protiprávního jednání nedopustil. Jeho skutková verze, že měl omamné láky uschovány pro svou vlastní potřebu, nebyla spolehlivě vyvrácena. Toto tvrzení nezpochybnila ani výpověď policistů, kteří provedli jeho zadržení. Ačkoliv byli přesvědčeni o tom, že obviněný měl omamné látky přechovávat pro jiného, tak ani oni předání jiné osobě neviděli. Jediné, co bylo potvrzeno, je to, že s těmito látkami manipuloval, ale to bylo v situaci, kdy si látky bral pro vlastní potřebu. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Celé řízení je tak zatíženo porušením pravidel spravedlivého procesu.
          6. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel podřadil svoji námitku, ve které tvrdí, že pro uložení trestu vyhoštění nejsou splněny zákonné podmínky. Po jejich rekapitulaci obviněný akcentoval, že na území České republiky má pevné rodinné zázemí, neboť se mu narodil potomek. Také jeho partnerka v rámci hlavního líčení potvrdila, že se jedná o jeho dítě a že s obviněným plánuje společnou budoucnost. Dle dovolatele je nutné vzít výpověď partnerky jako plnohodnotný důkaz, který jednoznačně prokázal naplnění podmínek, pro které není možné vyhoštění uložit, resp. je nutné vzít jej v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. Soud I. stupně však dle dovolatele nepřinesl žádné relevantní odůvodnění nutnosti ukládat trest vyhoštění (soud může, ale nemusí tento trest ukládat) a namísto toho konstatoval, že neshledal naplnění zákonných okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel však má za to, že tyto podmínky splněny jsou, soud je však dle jeho mínění posoudil přepjatě formalisticky.
            7. Závěrem dovolatel ještě dodal, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, a to přesto, že pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný má za to, že vzhledem k výše uvedeným pochybením bylo namístě rozhodnutí zrušit a nově rozhodnout, nebo věc vrátit k dalšímu řízení soudu I. stupně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 5 T 96/2017 ze dne 29. 11. 2017 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 24/2018 ze dne 2. 2. 2018, a aby přikázal příslušnému soudu věc nově projednat, či alternativně – aby sám rozhodl.

            8. K projednávané věci se vyjádřil státní zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to ve svém vyjádření ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 435/2018-14. K dovolání obviněného nejprve předeslal, že obsahově relevantní jsou jen námitky proti uloženému trestu vyhoštění, neboť jen ty odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce se však s nimi neztotožnil.
              9. V prvé řadě nesouhlasil se stanoviskem obviněného, že by se soudy nezabývaly pozitivními podmínkami pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Městský soud v Praze přiléhavě popsal okolnosti daného případu, které dle jeho názoru vedly k nutnosti uložení právě tohoto druhu trestu. Státní zástupce se ztotožnil i s tím, že v daném případě absentuje negativní podmínka pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně je zřejmé, že žádné jiné výluky ve smyslu tohoto ustanovení nepřipadají v úvahu a obviněný je ani netvrdí. Ze skutkových zjištění jasně vyplynulo, že obviněný nemá na území České republiky trvalý pobyt. Státní zástupce však má za to, že v dané věci nebyly v odpovídající míře naplněny ani podmínky další – bylo vyloučeno zázemí pracovní a nebylo zjištěno ani relevantní sociální zázemí, protože obviněný se svou přítelkyní v podstatě nechával živit.
                10. Pokud jde o výhrady obviněného podřazené pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má státní zástupce za to, že tomuto „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Závěr soudů o tom, že obviněný přechovával zajištěné omamné a psychotropní látky „pro jiného“ má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna existence vytýkané vady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
                  11. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

                  III. Přípustnost dovolání

                  12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem předepsaným ustanovením. Nic tedy nebránilo jeho projednání.

                  13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

                  IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)

                  14. Obecně platí, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
                    15. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že
                      · skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
                      · není vůbec žádným trestným činem.
                    Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu „dalšího odvolání“. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.

                    16. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obv. E. odkázal na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci této argumentace napadl výrok o své vině, ale podřadil pod něj pouze skutkové námitky. Tímto postupem v podstatě negoval skutkové závěry soudů obou stupňů. Nejvyšší soud však nemůže v rámci tohoto dovolacího důvodu akceptovat argumentaci, která napadá proces dokazování jako celku ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to rozporuje skutková zjištění, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Z nich je naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku.

                    17. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že dovolatel byl usvědčen zejména výpověďmi svědků – policistů V. I. a J. V., kteří obviněného sledovali a zadrželi, a pak také na základě listinných důkazů (zejm. protokolu o ohledání místa, protokolu o vydání věci a odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, genetiky a daktyloskopie). Z nich vyplynulo, že obv. E. se skutečně dopustil skutku popsaného v tzv. skutkové větě. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že soudy I. i II. stupně se velmi podrobně zabývaly obhajobou obviněného. A oba dospěly k totožnému závěru, že tvrzení obviněného, že na podběhu zadního kola měl uschované drogy výhradně pro svoji potřebu, je vyvrácené výše uvedenými důkazy a navíc je i v rozporu s logikou věci.
                      18. Jednání obviněného, tak jak bylo vysledováno vyslechnutými policisty, přesně odpovídalo jednání tzv. zásobovače. To je osoba, která má na skrytém místě uloženy omamné látky, a ty pak předává dalším prodejcům, kteří shánějí kupce (v daném případě zejména mezi zahraničními hosty). Tento styl prodeje byl zvolen proto, aby prodejci neměli u sebe větší množství drog, a aby při případném kontaktu s policií mohli tvrdit, že mají u sebe jen drogy pro svoji vlastní spotřebu. Z osobních poměrů se jeví jako významné, že obviněný nikde řádně nepracoval (s výjimkou občasných brigád nebo finančních darů od své nigerijské rodiny) a existenčně byl závislý na své české přítelkyni, což dosvědčila i ona (č. l. 189, 190). Je proto značně nepravděpodobné, aby si ze svých příjmů byl schopen zakoupit 25 sáčků s návykovými látkami a disponovat ještě dalšími financemi v řádu několika tisíc korun, které u něj byly zajištěny, aniž by omamné látky nešířil za úplatu. V tomto kontextu se jeví jako významné i to, že obviněný vlastnil dva mobilní telefony, ve kterých byly nalezeny SMS zprávy se žádostmi o prodej návykových látek, vč. kokainu a MDMA. Není důkazem o nevině obviněného, že na tyto SMS zprávy neodpovídal. A stejně tak není důkazem o užívání drog pro vlastní užití, když v době svého zadržení u sebe neměl žádnou drogu a test na návykové látky, kterému byl podroben ihned po zadržení, byl pozitivní.
                        19. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním oba soudy nižších stupňů zcela správně dospěly ke zcela logickému závěru, že zajištěné návykové látky nebyly určeny výhradně pro osobní spotřebu obviněného. Skutkové námitky obv. E. byly spolehlivě vyvráceny. V tomto smyslu Nejvyšší soud konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními, které vyplynuly z provedených důkazů na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor, který by odůvodňoval implicitní námitku obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces.

                        20. Obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť měl za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

                        21. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále napadl výrok o trestu, když tvrdí, že pro uložení trestu vyhoštění, který mu byl uložen Obvodním soudem pro Prahu 1 podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nejsou splněny zákonné podmínky. Současně jsou dle jeho náhledu splněny podmínky podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které uložení trestu vyhoštění vylučují. V rámci těchto námitek zejména akcentoval, že soud nesprávně vyhodnotil jeho vztah s partnerkou i otcovství nenarozeného potomka. Tato argumentace je relevantní a zcela odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Proto se jí Nejvyšší soud podrobně zabýval.

                        22. Nejprve je nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen
                        a) druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
                        b) trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

                        23. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, ale bez splnění podmínek, které zákon přepokládá – tzn. jedná se o případy, kdy konkrétnímu pachateli za konkrétní trestný čin nebylo možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákoníkem (tedy i trestu vyhoštění). Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice (srov. NS 26/2004-T 617).

                        24. Co se týče trestu vyhoštění, podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku platí, že soud, posuzující daný případ, je oprávněn uložit tento trest pachateli, který není občanem České republiky, pokud to vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let, anebo na dobu neurčitou (§ 80 odst. 2 tr. zákoníku). Soud však trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (§ 80 odst. 3 tr. zákoníku).

                        25. Ve vztahu k zákonným podmínkám vyplývajícím z § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku je nutné konstatovat, že obv. E. je občanem Nigérie a na území České republiky byl během jednoho roku již dvakrát trestně stíhán pro drogovou kriminalitu. Ta je zákonodárcem vnímána jako značně společensky škodlivá, což odpovídá i zákonným trestním sazbám nepodmíněného trestu odnětí svobody, které hrozí obviněným těchto trestných činů. V této souvislosti také není možné ignorovat skutečnost, že obv. E. byl již rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2016 dostatečně varován, aby své trestné činnosti zanechal a vedl na území České republiky řádný život. Trest, který byl dovolateli uložen, však obviněný zcela ignoroval a ihned po svém propuštění navázal na předchozí trestnou činnost i příživnický způsob života. Výše uvedené zákonné podmínky byly tedy soudy nižších instancí jednoznačně zohledněny.
                          26. Stejně tak nelze souhlasit ani s dovolatelovou námitkou, že podmínky podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které uložení trestu vyhoštění vylučují, byly splněny. Trestní zákoník v § 80 odst. 3 písm. c) respektuje u obviněného určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby k území České republiky, které by byly trestem vyhoštění vážně narušeny – přestože pachatel není občanem ČR, azylantem ani osobou s udělenou doplňkovou ochranou. Jednotlivé okolnosti jsou v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uvedeny kumulativně, takže musí všechny existovat souběžně (srov. spojku „a“ mezi druhou a třetí z nich). Dle tohoto ustanovení tedy uložení trestu vyhoštění brání tři skutečnosti:
                          · povolení trvalého pobytu obviněnému na území ČR (jde o povolení trvalého pobytu cizinci podle § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů), dále
                          · to, že obviněný má na území ČR pracovní a sociální zázemí, a také
                          · skutečnost, že uložení tohoto trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
                            27. V projednávaném případě soudy I. a II. stupně zjistily, že obv. E. doposud nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt. Tuto skutečnost obviněný a jeho obhajoba soudům nižších stupňů nijak nedoložili. Už jenom nesplnění této první zákonné podmínky umožnilo soudu I. stupně, aby trest vyhoštění obv. E. uložil.
                              28. Mimo to obviněný na území České republiky nemá ani pracovní zázemí, neboť ani neprokázal, že by nastoupil a pravidelně docházel do nějakého stabilního zaměstnání. Dovolatel uvedl, že pracoval jen brigádně a finančně ho zajišťovala jeho přítelkyně: „ona je ta, kdo mi poskytl ubytování, podporuje mě s oblečením, se vším, i mě živí“ (č. l. 189). Tuto informaci potvrdila i sama svědkyně R. Š. (č. l. 190 an.). Sporné se jeví i zázemí sociální – roční známost se svědkyní R. Š. ještě nelze vykládat ve smyslu zákonem požadované sociální stability. S tím souvisí i zázemí rodinné – neboli zákonný předpoklad, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Soudy nižších stupňů totiž neměly možnost objektivně prokázat tvrzení obviněného i R. Š., že otcem jejího narozeného dítěte je skutečně dovolatel.
                                29. To však ani nebylo nutné. I kdyby takové důkazy byly předloženy, a bylo by ověřeno stabilní sociální i rodinné zázemí, i přesto zbývá ještě splnit základní zákonný předpoklad, kterým je povolení trvalého pobytu obv. E. na území ČR.
                                  30. Soudy nižších stupňů tedy v žádném případě nepochybily, pokud v projednávaném případě neshledaly naplnění zákonných podmínek podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Proto když obviněnému uložily trest vyhoštění v rámci zákonem stanovené sazby, postupovaly bezchybně a zcela v souladu se zákonem. Nelze tedy ze strany dovolatele vytýkat soudům nižších stupňů, že tento trest „mohly“, nikoli musely ukládat, anebo dokonce, že „soudy posoudily dané podmínky přepjatě formalisticky“. Z těchto důvodů také nebylo možné aplikovat procesní zásadu in dubio pro reo, které se dovolatel dožadoval.

                                  31. Nejvyšší soud si během posuzování každého případu je vědom toho, že rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována také v řízení o všech opravných prostředcích (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, apod.) Proto i při projednávání tohoto případu ověřil, že z ústavního hlediska jednoznačně byla respektována všechna zásadní ústavní práva, zejm. právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Jinými slovy – v případu obv. E. Nejvyšší soud neshledal porušení žádného ústavou zaručeného práva.

                                  V. Závěr

                                  32. Nejvyšší soud po svém přezkumu dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. k porušení zákona. Soudy I. a II. stupně svým postupem neporušily základní práva dovolatele. Vina obv. E. byla prokázána zákonným způsobem. Mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné a právní závěry na straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádné rozpory, tím méně rozpor extrémní. Také trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let byl soudem Obvodního soudu pro Prahu 1 uložen v souladu s platnými ustanoveními tr. zákoníku. Ani Městský soud v Praze nepochybil, když odmítl argumentaci obviněného, že tento trest byl uložen v rozporu s platnou právní úpravou.

                                  33. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obv. Ch. A. E. odmítl, a to s odkazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jeho dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


                                  P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).


                                  V Brně dne 31. 10. 2018


                                  JUDr. Stanislav Rizman
                                  předseda senátu