Rozhodnutí NS

6 Tdo 244/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:6 Tdo 244/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.244.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Omyl právní
Přijetí úplatku
Úplatek
Dotčené předpisy:§ 19 odst. 1 tr. zákoníku
§ 331 odst. 2 tr. zákoníku
§ 334 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 244/2019-265




USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný E. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 237/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 14/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. G. odmítá.


Odůvodnění:
I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 T 14/2018, byl obviněný E. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „při svém podání vysvětlení na úřední záznam podle § 30 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů sepisovaného dne 12. 7. 2017 policejním orgánem GIBS ve Věznici XY, okres XY, ve věci jeho předchozí stížnosti na zaměstnance věznice, po řádném opakovaném poučení, mimo jiné i o následcích křivého obvinění, o vychovateli oddělení výkonu trestu Věznice XY D. K., sl. průkaz č. XY, který vůči němu vykonával kázeňskou pravomoc a jiné úkoly vyplývající z funkce vychovatele, lživě uvedl, že mu v souvislosti s jeho žádostí o zrušení návštěvy za bezpečnostní přepážkou měl sdělit, že žádosti vyhoví pod podmínkou, že pro něj obžalovaný poskytne více nespecifikovanou erotickou službu, stejné skutečnosti pak G. uvedl i v písemném podání ze dne 26. 7. 2017 adresované Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, uvedené podněty byly následně prošetřeny Generální inspekcí bezpečnostních sborů ve věci pod č. j. GI-3087/ČJ-2017-842020-K, kde bylo konstatováno, že ze strany vychovatele ani jiných zaměstnanců Věznice XYnedošlo ke spáchání trestného činu nebo jiného protiprávního jednání.“

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

    3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 237/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.
        4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku předestřel, že si je vědom nemožnosti dovolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů či skutkových zjištění soudů nižších stupňů, proto ve svém dovolání vychází ze skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně, podle nichž nepravdivě uvedl při podání vysvětlení Generální inspekci bezpečnostních sborů a ve svém písemném projevu adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, že mu vychovatel Věznice XY, D. K. v souvislosti s jeho žádostí o zrušení jeho návštěvy za bezpečnostní překážkou sdělil, že žádosti vyhoví pod podmínkou, že mu obviněný poskytne erotickou službu.

          6. Následně se obviněný zaměřil na zpochybnění své subjektivní stránky, přičemž se odvolával na stavbu skutkových podstat z hlediska zavinění, tj. na skutečnost, že trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku je v základní skutkové podstatě naplněn pouze úmyslem přímým, neboť si pachatel musí být vědom nepravdivosti tvrzených informací a rovněž toho, že jiného obviňuje z jednání, které naplňuje konkrétní skutkovou podstatu. K tomu dodal, že závěr o jeho přímém úmyslu z odůvodnění nižších soudů (s odkazem na bod 9. rozsudku nalézacího soudu a bod 6. usnesení odvolacího soudu) jednoznačně neplyne.

          7. V návaznosti na to sdělil svůj názor, že byť nemusí znát ani uvést konkrétní kvalifikaci trestného činu, z něhož jiného lživě obviňuje, to zda věděl, že D. K. obviňuje z jednání, které by mohlo být posouzeno jako přijetí úplatku, podstatné je. Současně vyjádřil přesvědčení, že k tomu aby skutek mohl být právně posouzen jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, v konkrétním případě křivé obvinění z trestného činu přijetí úplatku, je nezbytné aby bylo postaveno najisto a v popisu skutku vyjádřeno, že obviněný věděl o tom, že i služba nebo protislužba mohou být úplatkem, a pokud tedy vězeňský vychovatel žádá vězně o erotickou službu, dopouští se trestného činu a nikoliv pouze nevhodného chování nebo kázeňského přestupku. Zvláště pak v posuzovaném případě, kdy se obviněný, který má pouze základní vzdělání získané na zvláštní škole, hájil tím, že měl za to, že úplatkem mohou být pouze peníze.

          8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 237/2018, podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí ve věci v potřebném rozsahu.

          9. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání.

            III.
              10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

              11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 237/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

              12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

              13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                  15. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                    IV.

                    16. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.

                    17. Dovolatel uplatnil námitku, že v popisu skutku, jímž byl uznán vinným, není vyjádřena vědomostní složka stran skutečnosti, že i služba nebo protislužba může být úplatkem. Takto formulovaná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku a odpovídá tak deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), neboť tímto je vytýkána podřaditelnost zjištěného skutkového stavu pod trestněprávní normu, v projednávaném případě zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.

                    18. Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující skutečnosti.

                      19. Uvedeného zločinu se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. Obvinění musí být objektivně nepravdivé, přičemž se musí týkat jiného trestného činu, není však nezbytné, aby pachatel uvedl právní kvalifikaci tohoto činu, postačí pouhé uvedení jednotlivých skutkových okolností, které naplňují danou skutkovou podstatu. V dotčeném případě se tak jedná o sdělení nepravdivé informace obviněným o požadavku erotické služby ze strany zaměstnance vězeňské služby (tj. z pozice nadřazené, a to při výkonu kázeňské pravomoci, resp. jiných úkolů vyplývajících z funkce vychovatele) výměnou za zrušení návštěvy za bezpečnostní přepážkou. Ve vztahu k zavinění je vyžadována úmyslná forma, přičemž úmysl musí pokrýt všechny znaky objektivní stránky, tj. jak uvedení nepravdy, tak obvinění z trestného činu.

                      20. V návaznosti na to je předně třeba konstatovat, že objektivní stránku trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku mimo jiné naplní ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného žádá úplatek. Obviněný ve svém dovolání směřuje výtky vůči pojmu „úplatek“, kdy tvrdí, že nebyl seznámen s jeho obsahem, když si myslel, že předmětem úplatku mohou být pouze peníze, ale nikoliv též služby nebo jiné úsluhy, což dokládá odkazem na své vzdělání. Tímto opakuje výhrady uplatněné před soudy nižších stupňů. K otázce vědomí dovolatele o obsahu tohoto pojmu se lze zcela ztotožnit s rozhodnutími soudů nižších stupňů, které se k předmětné otázce ve svých rozhodnutích (bod 9. na str. 7 rozsudku nalézacího soudu a bod 6. usnesení soudu odvolacího) dostatečně věnovaly a nelze jim z této strany ničeho vytknout. Nadto lze zmínit, že již z kontextu lživého tvrzení o jednání poškozeného D. K., tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně, muselo být obviněnému zjevné, že jím nepravdivě uváděná vyžadovaná erotická služba by měla být jistou formou platby za povolení návštěvy za zvýhodněných podmínek, tedy že tímto způsobem poškozeného křivě obviňuje ze žádosti o úplatek. Pro úplnost je možno dodat, že je obecně známo, že úplatkem mohou být též věcné dary nebo služby. V daných souvislostech je třeba dále zdůraznit, že obviněný si musel být se zřetelem k povaze lživě tvrzených skutečností vědom toho, že poškozeného obviňuje z jednání, které je tak závažné, že nemůže být kvalifikováno pouze jako nevhodné chování či kázeňský přestupek, ale jako trestný čin, přičemž není podstatné, zda znal nebo si byl vědom konkrétní právní kvalifikace trestného činu, resp. zda označil konkrétní skutkovou podstatu, neboť zcela postačí jeho obecné představy o tom, že jednání, z kterého někoho jiného lživě obviňuje, má charakter a naplňuje znaky trestného činu a s tímto úmyslem konkrétní skutkové okolnosti uvede.

                      21. K tomu je třeba poznamenat, že případný právní omyl (§ 19 tr. zákoníku) obviněného stran trestnosti činu pachatele neomlouvá, platí zde totiž zásada ignoratia iuris nocet. Každý má povinnost seznámit se s obsahem norem trestního práva. Situace se liší v případě právního omylu stran protiprávnosti činu, kdy tato pramení z mimotrestních norem, a to na základě blanketní nebo odkazovací povahy skutkové podstaty trestného činu, přičemž u těchto je třeba zjišťovat potenciální omluvitelnost pachatelova omylu. (obdobně srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 265 – 275. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.). Skutková podstata trestného činu podle § 331 odst. 2 není skutkovou podstatou banketní ani odkazovací, proto není možné zvažovat případnou omluvitelnost omylu pachatele stran obsahu pojmu „úplatku“, který je definován v § 334 odst. 1 tr. zákoníku (úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok). Naznačený omyl by tak bylo potřeba posuzovat podle zásad o právním omylu stran trestnosti činu (viz výše). Pouze na okraj lze konstatovat, že zmíněný pojem rovněž nelze pokládat za normativní znak skutkové podstaty, kdy by omyl o jeho obsahu bylo nutno posuzovat podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu podle § 18 tr. zákoníku.

                      22. Sdělené nepravdivé informace v dotčeném případě však nesměřují toliko k přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku, ale rovněž ke znakům jiných trestných činů, jak mimo jiné naznačily soudy nižších stupňů (srov. bod 9. str. 7 rozsudku nalézacího soudu a bod 6. usnesení odvolacího soudu). Mezi nimi je možné zmínit přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému muselo být zcela zjevné, že se nachází v postavení osoby vězněné, jinak řečeno, že je v nerovném postavení ve vztahu k vězeňským vychovatelům, tj. v postavení na nich závislém. Ze zmíněného muselo být též obviněnému rovněž zřejmé, že zaměstnanci vězeňské služby nesmí po svých svěřencích požadovat žádné erotické služby, přičemž vyžadoval-li by tak vychovatel, navíc z pozice své autority, dopouštěl by se závažného protiprávního činu. Ve vztahu k uvedenému trestnému činu útisku (především k obsahu pojmu „závislosti“) přitom rovněž platí závěry rozvedené v bodě 21. shora.

                        23. Závěrem lze shrnout, že v popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu jsou vyjádřeny takové skutkové okolnosti, z nichž je zřejmé, že si dovolatel musel být vědom toho, že obviňuje vychovatele ve věznici ze závažného protiprávního jednání, které ve svém důsledku může být označeno jako trestný čin. To je patrné již z charakteru jednání, z něhož poškozeného D. K. křivě obvinil, a vyplývá to i z faktu, že údajný čin poškozeného oznámil útvaru Generální inspekce bezpečnostních sborů a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, přičemž lze konstatovat, že tyto orgány jsou v povědomí veřejnosti považovány za orgány činné v trestním řízení, tedy orgány zabývající se vyšetřováním trestných činů. Popsané okolnosti, především skutečnost, že jím nepravdivě tvrzený čin poškozeného oznámil právě těmto institucím a své vysvětlení obsahující uvedená lživá tvrzení učinil za situace, kdy byl v rámci daného procesního úkonu útvarem Generální inspekce bezpečnostních sborů řádně a opakovaně poučen o následcích křivého obvinění, současně prokazují i volní složku zavinění ve formě přímého úmyslu, tj. že chtěl poškozeného křivě obvinit z trestného činu [viz § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom rozhodné, zda se jedná o nižšími soudy dovozený a v subjektivní stránce namítaný (stran otázky vyvrácené nevědomosti o obsahu pojmu „úplatek“) přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku, nebo svými typovými znaky pochopitelný, a to i pro osoby bez hlubšího vzdělání, přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž křivé obvinění rovněž mohlo směřovat.
                          24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.

                          25. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


                          Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                          V Brně dne 21. 3. 2019

                          JUDr. Vladimír Veselý
                          předseda senátu