Rozhodnutí NS

8 Tdo 258/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 258/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.258.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 tr. zákoníku
§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/08/2019
I.ÚS 2627/19
I.ÚS 2627/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 258/2019-1084


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněné L. Č., roz. J., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 9 To 309/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 62/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. Č. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 2 T 62/2015, uznal obviněnou L. Č. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že

dne 22. 9. 2014 kolem 06:17 hodin na dálnici D5 ve směru jízdy XY, v k. ú. obce XY, řídila osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus DA3, RZ: XY VIN: XY, při průjezdu úsekem km 104 dostatečně nepřizpůsobila rychlost jízdy situaci v provozu v úseku dálnice, kde se v té době nacházela vozidla účastna dopravní nehody Škoda Felicia, RZ: XY, VW Caddy, RZ: XY, Mercedes-Benz Actros 1844 LSNRL 934.06, RZ: XY, a Škoda Fabia, RZ: XY, přičemž na místo dopravní nehody již v té době upozorňoval zapnutý výstražný maják – LED rampa na vozidle Škoda Yetti, RZ: XY bezpečnostní agentury Securitas umístěném v prvém odstavném pruhu 50 metrů před havarovanými vozidly ve směru jízdy XY, v důsledku čehož došlo k fronto-laterálnímu střetu vozidla Ford Focus s chodkyní B. Z., nar. XY, pohybující se v místě nehody přes těleso dálnice od krajnice směrem ke středovým svodidlům, při kterém utrpěla B. Z. smrtelná poranění, zejména pohmoždění mozkového kmene při zlomení lební spodiny a obličejových kostí, které bylo bezprostřední příčinou jejího úmrtí, ihned po střetu s chodkyní Z. došlo ke střetu vozidla Ford Focus do již havarovaného vozidla VW Caddy, vlastníka A., IČ: XY, nacházejícího se v klidovém postavení v levém jízdním pruhu dálnice D5 ve směru jízdy XY, při kterém utrpěla spolujezdkyně z vozidla Ford Focus H. G., nar. XY, bytem XY, sedící na předním sedadle spolujezdce vedle řidičky L. Č., zlomeninu hrudní kosti s následnou hospitalizací ve FN Plzeň od 22. 9. 2014 do 24. 9. 2014 a v důsledku svého poranění z předmětné dopravní nehody byla H. G. v pracovní neschopnosti od 22. 9. 2014 do 17. 10. 2014, když během této doby byla při pohybu a hlubokém nádechu omezena ve svém obvyklém způsobu života, obžalovaná svým jednáním porušila ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

2. Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Plzeň, se sídlem 306 30 Plzeň, Sady 5. května 59, škodu ve výši 20 533 Kč. Všichni ostatní poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Pro úplnost lze dodat, že v dané věci šlo o již druhý odsuzující rozsudek, neboť ten původní byl k odvolání obviněné usnesením Krajského soudu v Plzni zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Také proti novému odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, a odvolání podalo i celkem 12 poškozených fyzických osob. K podaným odvoláním Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 9 To 309/2018, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněné podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně jí podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost jednak k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 15 400 Kč, jednak k náhradě nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým poškozené B. Z., konkrétně: F. Z., nar. XY, ve výši 157 500 Kč, B. Z., nar. XY, ve výši 157 500 Kč, F. Z., nar. XY ve výši 157 500 Kč, J. V., nar. XY, ve výši 126 000 Kč, B. L., nar. XY, ve výši 126 000 Kč, J. L., nar. XY, ve výši 52 500 Kč, R. V., nar. XY, ve výši 105 000 Kč, M. V., nar. XY, ve výši 75 000 Kč, M. K., nar. XY, ve výši 105 000 Kč, J. L., nar. XY, ve výši 105 000 Kč, E. Z., nar. XY, ve výši 75 000 Kč, a M. Z., nar. XY, ve výši 75 000 Kč. Konečně odvolací soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal všechny tyto poškozené se zbytky jimi uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Dovolatelka v prvé řadě namítla, že není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené B. Z. Domnívá se, že nemůže odpovídat za následek způsobený této poškozené, neboť nemohla předvídat její pohyb po dálnici. Podle jejího názoru nebylo místo dopravní nehody řádně označeno (puštěné oranžové majáky na vozidle bezpečnostní agentury považovala za přinejmenším matoucí, neboť evokovaly nějaké práce na silnici) a srážce s touto poškozenou, která nebyla oblečena do reflexní vesty, nemohla zabránit, jelikož ta znenadání vstoupila do dráhy jejího jedoucího vozidla.

7. Obviněná nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že spoluzavinění této poškozené v rozsahu jedné čtvrtiny bylo nevýrazné, naopak má za to, že její spoluzavinění bylo výraznější – na místě dopravní nehody nečinila žádná vhodná opatření, neposkytovala první pomoc, naopak se tam pohybovala (bez reflexní vesty) neopatrně a chaoticky. Své úvahy dovolatelka shrnula tak, že po právní stránce odpovídá za to, že jela nepřiměřenou (nikoliv však nedovolenou) rychlostí a nevěnovala se dostatečně řízení vozidla, pročež narazila do stojícího havarovaného vozidla, neodpovídá ale již za to, že jí těsně před tímto nárazem do jízdní dráhy vstoupila chodkyně. K rychlosti vozidla, které řídila, dodala, že se nepohybovalo vysokou rychlostí cca 130 km/hod., jak dovodil odvolací soud, nýbrž jen rychlostí 118.8 km/hod., jak vyplynulo z výpovědi znalce. Z těchto důvodů vyslovila přesvědčení, že spáchaný skutek nevykazuje znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku (argumentovala tu rovněž odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).

8. Podle názoru dovolatelky posuzovaný skutek nenaplňuje ani znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k poškozené H. G., neboť (z důvodů již výše zmíněných) neporušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona a této poškozené nezpůsobila ublížení na zdraví. Namítla, že k posouzení charakteru a rozsahu zranění této poškozené nebyl vypracován znalecký posudek a z její svědecké výpovědi omezení v obvyklém způsobu života nevyplynulo (po propuštění z nemocnice měla klidový režim, bolesti měla jen při prudkém pohybu a vstávání, mohla se o sebe sama postarat).

9. Obviněná vyslovila rovněž výhrady proti výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy. Nesouhlasila se způsobem výpočtu náhrady takové újmy pozůstalým, v němž jí měla být správně uložena povinnost k náhradě jen ve výši jedné poloviny nároků, a nikoli ve výši tří čtvrtin uplatněných nároků. Tvrdila, že od její spoluviny měla být odečtena spoluvina poškozené B. Z. a z tohoto výsledku měla být přiznávána náhrada újmy (tři čtvrtiny mínus jedna čtvrtina činí jednu polovinu). Namítla také to, že při stanovení její povinnosti k úhradě nebylo zohledněno plnění pojišťovny, a že odvolací soud nemohl sám rozhodnout o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, neboť v řízení nebyly provedeny žádné důkazy týkající se nároků poškozených, a nelze vycházet jen z jejich tvrzení.

10. V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 9 To 309/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

11. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ty námitky obviněné, které se týkaly rozsahu provedeného dokazování, nepovažoval za relevantně uplatněné. Další její námitky sice shledal jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, nepovažoval je však za opodstatněné.

12. V podrobnostech pak státní zástupce uvedl, že pokud obviněná namítla, že mezi jejím jednáním a způsobeným následkem neexistuje příčinná souvislost, nemůže jí v takovém tvrzení přisvědčit. V trestním řízení bylo totiž jednoznačně prokázáno, že poškozenou B. Z. srazilo vozidlo Ford Focus, které v době nehodového děje řídila právě obviněná, která zcela jednoznačně nepřizpůsobila rychlost jízdy svého vozidla dopravní a klimatické situaci v místě nehody. Jestliže se rychlostí 132 km/hod., resp. 137 km/hod. blížila k místu dopravní nehody a v této rychlosti míjela i vozidlo, které mělo zapnutá výstražná světla oranžové barvy a stálo přibližně 50 m před havarovanými vozidly, a jestliže za snížené viditelnosti měla zapnutá potkávací světla, je zjevné, že již střetu s poškozenou nemohla nijak zabránit. Je zcela nepochybné, že výše uvedená rychlost byla s ohledem na celkovou dopravní situaci absolutně nepřiměřená. Jak přitom vyplynulo ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, pokud by jela přiměřenou rychlostí při rozsvícených potkávacích světlech, mohla poškozenou B. Z. pravděpodobně nejen zpozorovat, ale střetu s ní i zabránit vyhnutím se směrem vpravo k pravému jízdnímu pruhu. Místo toho však v důsledku popsaného jednání (obviněné) došlo ke střetu jí řízeného vozidla s touto poškozenou, která se v rozhodném okamžiku pohybovala na dálničním tělese někde v prostoru od pravé krajnice ke středu vozovky. Na základě všech dostupných a provedených důkazů sice nebylo možné vyloučit, že tato poškozená vstoupila do jízdní dráhy vozidla řízeného obviněnou, současně je však nezbytné zdůraznit, že obviněná měla za popsaných okolností předpokládat výskyt účastníků dopravní nehody v místě dopravní nehody. Obviněná ovšem způsob a rychlost jízdy svého vozidla této situaci nepřizpůsobila, takže nebyla schopna na ni včas reagovat. O příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním obviněné a vznikem smrtelného následku na životě poškozené B. Z. tak v posuzované věci nevznikají žádné pochybnosti.

13. Pokud jde o námitky, jimiž obviněná zpochybnila použité právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že citovaného přečinu se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (odkázal tu na rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Mezi závažná porušení pravidel silničního provozu, která zpravidla mají za následek dopravní nehodu s vážnými následky na životě nebo zdraví nebo zpravidla způsobí škodu na majetku, lze mimo jiných řadit i nepřiměřenou rychlost či nevěnování se jízdě. I tato porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. V tomto kontextu však musí být posuzována právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).

14. Podle státního zástupce je pro posouzení zásadní otázky charakteru povinností, které obviněná porušila, a míry účasti poškozené B. Z. na vzniku nehody a jejích následků, významné zjištění soudů, že obviněná na přítomnost havarovaných vozidel a pohybující se chodkyně náležitě nereagovala, pokračovala v jízdě ve vysoké rychlosti a v nepřiměřeném způsobu jízdy, přičemž střet se jmenovanou poškozenou vůbec nezaregistrovala. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, při dodržení přiměřené rychlosti a použití dálkových světel mohla zareagovat na havarovaná vozidla a poškozenou dříve. Tím by se nepochybně zmenšila pravděpodobnost střetu s jiným účastníkem provozu na pozemních komunikacích (zde s poškozenou B. Z.), neboť za této situace by bylo možné vyhnout se střetu pravostranným manévrem. Z rozhodných skutkových okolností tedy vyplynulo, že obviněná jednak jela nepřiměřenou rychlostí, jednak řádně nesledovala situaci v provozu na dálnici.

15. Státní zástupce dále uvedl, že v daném případě bylo nutno zohlednit i porušení povinností ze strany poškozené B. Z., která se v místě dopravní nehody pohybovala poněkud chaoticky s ohledem na stres, kterému byla vystavena v důsledku předchozí dopravní nehody a zranění jejího manžela, přičemž neměla na sobě reflexní vestu. Současně však zdůraznil, že i kdyby poškozená použila reflexní vestu, nic by to nezměnilo na fatálním následku, který zavinila obviněná. Zcela zásadní a rozhodující je totiž v této věci závěr, že obviněná jela nepřiměřenou rychlostí a že se plně nevěnovala řízení v rozhodujícím okamžiku. Jestliže totiž v dostatečném časovém předstihu nestačila reagovat na stojící havarovaná vozidla, sotva lze předpokládat, že by za těchto okolností mohla v uvedené rychlosti zabránit střetu s chodcem v reflexní vestě. Konstatoval proto, že poškozená B. Z. sice porušila povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), avšak tato okolnost byla ve srovnání s povinnostmi porušenými obviněnou toliko nevýraznou a méně významnou příčinnou pro vznik trestněprávně významného následku. Závěr o tom, že rozhodující příčinnou vzniku následku bylo zaviněné porušení zmiňovaných povinností obviněné, nevylučuje ani to, že v řízení nebylo prokázáno, po jakou dobu se obviněná zcela nevěnovala řízení. Její nepozornost měla totiž takové trvání a charakter, že by nepochybně srazila i řádně označeného a viditelného chodce. V tomto směru tedy porušení povinností ze strany poškozené B. Z. nemohlo mít podstatný vliv na vlastní vznik nehody i její následky, jak správně konstatoval odvolací soud.

16. V další části svého vyjádření státní zástupce reagoval na argumentaci dovolatelky vztahující se k dosavadní judikatuře (konkrétně poukázal na rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku porušení důležité povinnosti vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného například jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (§ 143 odst. 2 tr. zákoníku).

17. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že v dané věci soudy dostatečně zohlednily význam jednotlivých příčin, které se podílely na vzniku dopravní nehody a jejích následků. Jednak vzaly v úvahu intenzitu a míru porušení povinností obviněné, jednak se náležitě zabývaly i intenzitou a mírou spoluzavinění poškozené B. Z. Podle jejich zjištění obviněná porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, které ukládá řidiči plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Porušení této povinnosti lze zpravidla považovat za porušení důležité povinnosti, neboť jde o poměrně častou příčinu dopravních nehod s těžkými a těžko odstranitelnými následky. Stejnou povahu může mít i nedodržení přiměřené rychlosti jízdy podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, jejíž porušení je obviněné rovněž vytýkáno. Na druhé straně nelze za porušení důležité povinnosti považovat každé porušení některé ze základních povinností řidiče (např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.).

18. Podle názoru státního zástupce odvolací soud vzal dostatečně v úvahu charakter a míru porušení povinností ze strany poškozené B. Z., které se podílely na vzniku následku na jejím životě. V soudní praxi i judikatuře se vychází ze zásady gradace příčinné souvislosti, podle které je třeba v konkrétním případě vždy zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je pro právní posouzení skutku třeba vždy zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při existenci spoluzavinění poškozeného je potom v souladu s citovanou zásadou nezbytné pečlivě hodnotit jednotlivé příčiny a není vyloučena situace, kdy bude podíl obviněného i poškozeného na vzniku následku ohodnocen stejnou měrou. V posuzované věci ovšem soudy dospěly k závěru, že poškozená B. Z. se podílela na vzniku následku v nevýrazné míře (toliko ve výši jedné čtvrtiny). Vzhledem k tomu, že tato poškozená se na dálnici nevyskytovala náhodně nebo svévolně, protože v inkriminované době byla účastníkem dopravní nehody, nelze v této věci považovat nepoužití výstražné vesty za natolik zásadní příčinu vzniku protiprávního následku. Přitom její spoluzavinění ve výši jedné čtvrtiny rozhodně není natolik významné, že by bylo již vyloučeno použití kvalifikované skutkové podstaty podle citovaného ustanovení. Použití přísnějšího právního posouzení skutku obviněné jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je proto správné a v souladu se zákonem, námitky obviněné, v nichž tvrdí opak, jsou naopak neopodstatněné.

19. Namítala-li obviněná ve vztahu k poškozené H. G., že neporušila důležitou povinnost ve smyslu skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a že nemohla této poškozené způsobit újmu na zdraví, státní zástupce jednak odkázal na shora vyslovené závěry ke znaku porušení důležité povinnosti, jednak připomněl ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že poškozená H. G. utrpěla při dopravní nehodě takové zranění, které jí následně po dobu přesahující tři týdny znesnadnilo obvyklý způsob života – nejprve byla hospitalizována se zlomeninou hrudní kosti, ale i po propuštění z nemocnice měla problémy s pohybem a s dýcháním. Taková porucha zdraví naplňuje ve spojení s dobou, po kterou znesnadnila poškozené obvyklý způsob života, znak újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Soudní praxe přitom vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného musí trvat nejméně sedm dnů. Proto i tyto námitky obviněné nepovažoval státní zástupce za opodstatněné.

20. Pokud obviněná v závěru svého podání brojila též proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, státní zástupce uvedl, že se omezila pouze na tvrzení, že výše uplatněných nároků pozůstalých měla být vzhledem ke spoluúčasti poškozené B. Z. (vyjádřené mírou zavinění ve výši jedné čtvrtiny) pokrácena jiným zlomkem, aniž by tento svůj názor blíže zdůvodnila (krom úvahy, že bylo třeba odečíst čtvrtinu, která připadala na účast poškozené na způsobeném následku, od podílu připadajícího na zavinění obviněné ve výši tří čtvrtin, nikoli ze součtu zavinění obou). To doplnila námitkou nezohlednění poskytnutého plnění pojišťovny pozůstalým a poukazem na procesní pochybení ohledně důkazního podkladu rozhodnutí. Vůbec tedy neuvedla, jaká konkrétní hmotněprávní ustanovení a jakým způsobem byla výrokem odvolacího soudu o přiznání předmětné nemajetkové újmy porušena. Lze se proto jen dohadovat, zda by se mělo jednat o nesprávné posouzení v aplikaci § 2951 odst. 2, § 2953 odst. 1, § 2959 občanského zákoníku či v jiném ustanovení. K tomu státní zástupce dodal, že mu nepřísluší spekulovat, z jakých hmotněprávních důvodů a v jaké části dovolatelka považovala přiznané nároky za rozporné s platným právním řádem, jelikož nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah jejího dovolání.

21. Jen pro doplnění státní zástupce podotkl, že podle jeho názoru přiznané nemajetkové újmy pozůstalým poškozené B. Z. nebyly odvolacím soudem stanoveny v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, především se zásadou slušnosti ve smyslu § 2959 občanského zákoníku. Při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z principu proporcionality. Přitom se zohledňují okolnosti na straně poškozeného (tj. pozůstalého), mezi které patří zejména kvalita a intenzita příbuzenského vztahu, věk, materiální závislost pozůstalého na usmrcené osobě apod. Na straně obviněné je třeba vzít v úvahu především její postoj k projednávané věci, dopad události do její duševní sféry a míru jejího zavinění, případně spoluzavinění usmrcené osoby. Pokud jde o majetkové poměry obviněné, lze je zohlednit při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy v rámci moderačního práva tak, aby výše náhrady nebyla pro obviněnou likvidační. Přitom jsou rozhodné nejen její stávající majetkové poměry, ale uváží se i její věk a v návaznosti na to též předpoklady uhradit vzniklou újmu do budoucna (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Takto je při stanovení výše peněžitého zadostučinění třeba vzít v úvahu na straně obviněné zejména způsob jejího jednání, další okolnosti na straně obviněné – např. její majetkové poměry, pohnutku, míru zavinění, polehčující okolnosti (účinná lítost, odstranění následků), okolnosti přitěžující, vědomost obviněné o významu újmy pro poškozenou a rovněž vědomost o obvyklých následcích, které jsou se zásahem spojeny, dopad události do osobní sféry škůdce, citelnost náhrady na straně obviněné. Na straně poškozených je třeba zohlednit rozsah újmy na jejich straně, její význam pro ně, vliv na jejich postavení v rodině, profesním životě, v určité komunitě, zda došlo i k jiné formě satisfakce (například v podobě současného trestního odsouzení obviněné), příp. i další okolnosti na straně poškozených (jejich spoluzavinění, odpuštění skutku škůdci, částečná náprava svépomocí).

22. Podle státního zástupce tak ze shora uvedeného vyplývá, že úvahy o stanovení výše nemajetkové újmy se v případě, kdy tato újma vznikla také následkem okolností, které se přičítají poškozené, neodvíjí od povinnosti určovat výši náhrady na podkladě nějakého algoritmu, zlomku apod. Každý případ je třeba posuzovat individuálně, zohlednit všechny rozhodné skutečnosti. I pokud byla míra přičitatelného jednání poškozené stanovena nějakým poměrem k celkové účasti jednotlivých osob na příčině vzniku újmy, neznamená to nutně, že ve stejném poměru je nutno k číselnému vyjádření celkově způsobené újmy určit i míru povinnosti k náhradě nemajetkové újmy hlavního viníka vzniklého následku (škůdce). Povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží se zohledněním všech rozhodných okolností. Podílejí-li se přitom okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě (nemajetkové újmě) jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí vůbec (§ 2918 věta druhá občanského zákoníku).

23. Státní zástupce dále z obecného hlediska poukázal také na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 občanského zákoníku, uveřejněnou pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč., podle níž se finančně vyjádřená pomyslná hodnota zmařeného lidského života pohybuje kolem částky 10 000 000 Kč. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, lze akceptovat pro kompenzaci smrti osoby blízké druhotnému poškozenému pro typové případy horní hranici 500 000 Kč.

24. Třebaže státní zástupce připustil, že stanovení peněžité náhrady přiměřeného zadostiučinění mělo být odvolacím soudem odůvodněno v napadeném rozsudku podrobněji, přesto vyslovil přesvědčení, že odvolací soud postupoval správně, pokud při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu přiznal pozůstalým poškozené B. Z. částky ve výši, které jsou uvedeny v adhezním výroku jeho rozsudku. Tyto částky jsou zcela v souladu s principy přiměřenosti a proporcionality. Žádné hmotněprávní ustanovení občanskoprávního předpisu nebylo porušeno, jestliže odvolací soud nestanovil výši povinnosti obviněné na půl a nepřičetl druhou půli na bedra poškozené, což by typicky odpovídalo situaci, kdy by škůdce i poškozený po zohlednění všech dalších okolností a při rovnosti jejich významu nesli účast na způsobeném následku rovným dílem. Za lichou považoval rovněž námitku obviněné k úhradě části újmy pojišťovnou, jelikož ti pozůstalí poškození, jejichž nároky byly v průběhu trestního řízení zčásti uspokojeny pojišťovnou, své nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatnili již se zohledněním tohoto plnění ve snížené výši. Další dovolací námitky stran důkazního podkladu, z něhož odvolací soud při stanovení náhrad nemajetkové újmy vycházel, mají podle jeho názoru procesní původ, a proto k nim nelze přihlížet vzhledem k dosahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. V samém závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

26. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná replikou (označila ji jako „stanovisko“), v níž prostřednictvím svého obhájce uvedla, že se v rámci podaného dovolání nedomáhala opravy skutkových zjištění a ani nevznesla výhrady proti rozsahu provedeného dokazování, pouze poukázala na závěr odvolacího soudu, že jela rychlostí cca 130 km/hod., třebaže z výpovědi zpracovatele ústavního posudku vyplynula tolerance výpočtu plus minus 10%, pročež by při aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch mělo být vycházeno z toho, že jela rychlostí 118,8 km/hod. Stejně tak při aplikaci uvedené zásady je třeba vycházet z nehodového děje, kdy poškozená vstoupila do její jízdní dráhy nenadále a bezprostředně předtím, než byla vozidlem sražena. V té souvislosti poukázala na základní skutkový závěr soudu prvního stupně, který shledal správným i soud odvolací, že nelze vyloučit, že poškozená (B. Z.) sama svévolně vešla do její jízdní dráhy. Pokud tedy žádá, aby při posuzování jejího dovolání bylo vycházeno z nehodového děje, kdy poškozená vstoupila do její jízdní dráhy nenadále a bezprostředně předtím, nežli ji svým vozidlem srazila, pak podle svého přesvědčení postupovala správně.

27. Ve vztahu k existenci příčinné souvislosti dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s názorem státního zástupce, že pokud by jela přiměřenou rychlostí při rozsvícených potkávacích světlech, mohla poškozenou B. Z. pravděpodobně nejen zpozorovat, ale střetu s ní i zabránit. Jednak pravděpodobnost podle jejího názoru pro vyslovení viny nestačí, ale zejména tento argument není správný ve vztahu k nehodovému ději, který je třeba aplikovat. I kdyby totiž jela přiměřenou rychlostí při rozsvícených potkávacích světlech a poškozená jí znenadání těsně předtím, než narazila do stojícího vozidla VW Caddy, vstoupila do jízdní dráhy, nemohla by střetu s ní zabránit. Dovolatelka připomněla svou dřívější argumentaci, že existence příčinné souvislosti se posuzuje k okamžiku, kdy nastala pro následek relevantní skutečnost. Touto skutečností by mělo být to, že poškozená znenadání vstoupila do její jízdní dráhy, a to v době, kdy již žádným způsobem nemohla na jednání poškozené reagovat a zabránit střetu s ní. Dovolatelka zopakovala svůj názor, že měla a mohla předpokládat, že se v místě nehody mohou pohybovat její účastníci, ale nemohla a neměla již předpokládat, že jí znenadání do jízdní dráhy vstoupí poškozená. Jinak řečeno, pokud by poškozená v její jízdní dráze stála již v době, kdy měla a mohla reagovat na již existující dopravní nehodu, pak by příčinná souvislost dána byla. Jestliže však poškozená do její jízdní dráhy vstoupila znenadání a způsobem, na který nebylo možné ani při přiměřené rychlosti reagovat, pak příčinná souvislost podle jejího mínění dána není.

28. Ve vztahu k použití kvalifikované skutkové podstaty obviněná zopakovala své tvrzení, že se nepohybovala vysokou rychlostí cca 130 km/hod., jak dovodil odvolací soud, nýbrž jen rychlostí 118.8 km/hod., jak vyplynulo z výpovědi znalce. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že poškozená se pohybovala bez reflexní vesty jako chodkyně po dálnici, že nikomu neposkytovala první pomoc ani nečinila žádná jiná vhodná opatření, je přesvědčena, že neporušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Z těchto důvodů – s odkazem na princip gradace příčinné souvislosti – namítla, že se ze strany poškozené nejednalo o nevýznamné spoluzavinění, nýbrž o spoluzavinění významné ve výši jedné poloviny.

29. Jestliže státní zástupce obhajoval i právní kvalifikaci jejího jednání podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatelka znovu zopakovala dřívější námitku, že v řízení nebyl vypracován znalecký posudek k posouzení charakteru a druhu zranění poškozené H. G. a že sama tato poškozená ublížení na zdraví (co do omezení v obvyklém způsobu života) vylučuje. K této námitce ale vzápětí dodala, že nenamítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování a absenci vypracování znaleckého posudku, ale jen to, že na základě provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění nelze dovozovat právní závěr o tom, že této poškozené bylo způsobeno ublížení na zdraví.

30. Pokud státní zástupce ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy na jedné straně připustil, že stanovení peněžité náhrady přiměřeného zadostiučinění mělo být odvolacím soudem odůvodněno podrobněji, na druhé straně však i tento výrok považoval za správný, obviněná akcentovala zejména námitky ohledně toho, že krajský soud nevzal v potaz předchozí plnění pojišťovny, že vycházel z nesprávně stanovené míry spoluzavinění poškozené B. Z., a že po procesní stránce neměl po zrušení výroku o odkazu pozůstalých poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních sám ve věci rozhodovat.

31. Pro úplnost lze dodat, že k podanému dovolání obviněné se vyjádřilo rovněž všech 12 výše jmenovaných poškozených. Učinili tak prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. Marka Görgese v obsáhlém písemném podání, v němž reagovali v podstatě na všechny dovolací výhrady obviněné. Obsah jejich podání ovšem není zapotřebí na tomto místě podrobněji reprodukovat, neboť je třeba na ně nahlížet jako na právně irelevantní. Trestní řád totiž nejenže poškozeným právo dovolání nepřiznává, ale ani nepředpokládá možnost jejich vyjádření k dovolání některého z oprávněných (činí tak pouze u obviněného a nejvyššího státního zástupce). Protože však obviněná ve svém dovolání vznesla výhrady i k rozhodnutí odvolacího soudu k výroku o náhradě nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým poškozené B. Z., na něž poškození ve svém podání také reagovali, je vhodné alespoň ve stručnosti uvést, že poškození – s odkazem na ustanovení § 2918 občanského zákoníku – vyslovili názor, že pro výpočet náhrady způsobem prezentovaným obviněnou není žádný právní důvod (ostatně ani sama obviněná nenabídla pro podporu svého názoru žádný právní argument). Poškození jsou naopak přesvědčeni, že odvolací soud provedl výpočet náhrady nemajetkové újmy správně. Za nedůvodnou považovali jak námitku obviněné ohledně započtení plnění pojišťovny, tak její výhradu proti postupu odvolacího soudu. Proto v závěru svého vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné zamítl.

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou k tomu oprávněnou, stalo se tak prostřednictvím jejího obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

33. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

34. Jak již bylo uvedeno výše, obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

35. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

36. V tomto kontextu je zapotřebí uvést, že obviněná v části svého podání formulovala určité výhrady, které by bylo možné považovat za podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod jen s vysokou mírou tolerance. Pokud však v replice k vyjádření státního zástupce současně uvedla, že se v rámci podaného dovolání nedomáhala opravy skutkových zjištění a ani nevznesla výhrady proti rozsahu provedeného dokazování, pouze poukázala na nepřesný závěr odvolacího soudu vztahující se k rychlosti její jízdy, je možné konstatovat, že uplatněné dovolací námitky (týkající se charakteru způsobeného následku u poškozené H. G., příčinné souvislosti mezi jejím zaviněním a způsobenými následky u obou poškozených, míry jejího zavinění a s tím souvisejícími otázkami porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona, a správnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným) lze považovat za relevantní.

37. Nejvyšší soud však současně shledal, že všechny tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

38. K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

39. Objektem obou těchto přečinů je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o přečiny poruchové (předpokládá se u nich smrt nebo ublížení na zdraví), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti tímto přečinem není.

40. Z hlediska subjektivní stránky se u obou přečinů vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle citovaného ustanovení jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86, publikované pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

41. Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, publikované pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.

42. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněné, neboť je jedním ze základních předpokladů její trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněné a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

43. Právě u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

44. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.

45. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

46. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněné i počínání poškozené), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

47. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ soudy obou stupňů rozhodně nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněné právně kvalifikovaly jako oba výše uvedené přečiny.

48. Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedený v jeho odůvodnění.

49. Z první tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného přečinu, které spočívají v tom, že obviněná jinému z nedbalosti způsobila smrt. Jelikož obviněná ani v podaném dovolání způsobení tohoto fatálního následku u poškozené B. Z. nikterak nezpochybnila, není zapotřebí věnovat této otázce další pozornost.

50. Z druhé tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je pak zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného přečinu, které spočívají v tom, že obviněná jinému z nedbalosti ublížila na zdraví. Jelikož v tomto případě obviněná zpochybnila právní závěr soudů obou stupňů, že u poškozené H. G. se již jednalo o ublížení na zdraví, je zapotřebí (v plné shodě s vyjádřením státního zástupce – srov. shora odst. 19.) uvést, že podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená H. G. utrpěla při dopravní nehodě zlomeninu hrudní kosti, v důsledku čehož musela být několik dnů hospitalizována, je třeba takové zranění již s ohledem na jeho charakter považovat za ublížení na zdraví ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Je tomu tak tím spíše, že takové zranění jí následně (po propuštění z nemocnice) po dobu přesahující tři týdny znesnadnilo obvyklý způsob života, neboť i po propuštění do domácího léčení měla problémy s pohybem a s dýcháním. Takový rozsah poruchy zdraví mimo jakoukoliv pochybnost již naplňuje (ve spojení s charakterem zranění) znak ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (judikatura soudů přitom vychází z toho, že k závěru o znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného postačuje sedm dnů).

51. Jakkoliv dovolatelka ve svých podáních zavinění na dopravní nehodě a způsobených následcích zásadním způsobem nezpochybnila (připustila, že po právní stránce odpovídá za to, že jela nepřiměřenou rychlostí a nevěnovala se dostatečně řízení vozidla, pročež narazila do stojícího havarovaného vozidla, a že měla a mohla předpokládat, že se v místě dopravní nehody mohou pohybovat její účastníci), současně zpochybnila závěry soudů jak o existenci příčinné souvislosti mezi jejím zaviněným jednáním a způsobenými následky, tak o tom, že by porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.

52. K tomuto okruhu dovolacích námitek je třeba uvést, že oba soudy nižších stupňů shledaly zavinění obviněné na dopravní nehodě a při ní způsobených následcích v tom, že porušila ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tento jejich závěr nikterak nezpochybňuje ani dovolací soud, neboť výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obviněná při projíždění místem dopravní nehody své chování nepřizpůsobila situaci v provozu na pozemních komunikacích, nevěnovala se plně řízení vozidla a sledování situace na konkrétním úseku dálnice a rychlost své jízdy nepřizpůsobila okolnostem, které mohla předvídat (rozhodně nejela takovou rychlostí, aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měla rozhled). Po subjektivní stránce je proto třeba přičítat přinejmenším zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

53. Třebaže by obviněné bylo možno přisvědčit v tom, že úvahy obou soudů (zejména soudu odvolacího v odůvodnění napadeného rozhodnutí) o rychlosti její jízdy nejsou zcela přesné, i tak je třeba mít za to, že i nižší (výslechem znalce upřesněná) rychlost její jízdy minimálně 118,8 km/hod. v místě dopravní nehody byla rychlostí jednoznačně nepřiměřenou. Vždyť ještě v okamžiku nárazu do předtím havarovaného vozidla VW Caddy, tedy v místě, před nímž měla při dodržení výše citovaných ustanovení zákona o silničním provozu již zastavit, se podle závěrů znaleckého posudku Znaleckého ústavu ANEXIS, s. r. o., pohybovala stále ještě rychlostí cca 107 km/hod. Dostatečným varováním pro razantní snížení rychlosti jízdy přitom pro ni nebylo ani výstražné světlo oranžové barvy na světelné rampě vozidla bezpečnostní agentury stojící cca 50 m před havarovanými vozidly.

54. Pro uvedený skutkový a na něj navazující právní závěr o nepřiměřené (jakkoliv na dálnici jinak povolené) rychlosti její jízdy svědčí ostatně i to, že minimálně v této rychlosti (spíše ještě o něco vyšší) krátce před tím srazila svým vozidlem poškozenou B. Z. a způsobila jí smrtelné zranění. V této souvislosti je jen třeba upřesnit úvahy soudů (vycházející ze znaleckého posudku), že přiměřenou rychlostí pro vozidlo obviněné bylo 93 km/hod. Takový závěr by byl relevantní za předpokladu, že obviněná současně věnovala situaci na dálnici před místem dopravní nehody náležitou pozornost. Pokud tak ovšem nečinila, pak platí výše zmíněný závěr, že měla a mohla jet jen takovou rychlostí, aby při potřebné pozornosti stačila své vozidlo ještě před střetem se jmenovanou poškozenou zastavit.

55. Všechna výše uvedená porušení citovaných ustanovení (srov. shora odst. 47.) zákona o silničním provozu ze strany obviněné důvodně vedly oba soudy nižších instancí jak k závěru, že obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, tak k závěru o příčinné souvislosti mezi jejím zaviněným jednáním a způsobenými následky (účinky). Na těchto jejich správných závěrech nemůže ničeho změnit ani jejich současné zjištění o spoluzavinění samotné poškozené B. Z. na dopravní nehodě. Tato poškozená, která podle zjištění soudů přecházela dálniční těleso bezprostředně před střetem s vozidlem obviněné zprava od krajních svodidel ke středovým svodidlům, byla krátce předtím účastníkem dopravní nehody a po vystoupení z havarovaného vozidla VW Caddy se snažila zajistit pomoc svému manželovi, jenž zůstal ve vozidle zaklíněn na místě řidiče (nebyla tedy chodcem v pravém slova smyslu, neboť se nepohybovala po dálnici záměrně pěšky). Tím lze vysvětlit jak její poněkud chaotické počínání v místě dopravní nehody, tak i to, že v té době neměla na sobě výstražný oděv (např. vestu z retroreflexního materiálu) – srov. § 19 odst. 1 vyhlášky ministerstva dopravy ze dne 27. 10. 2015 č. 294/2015, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

56. Lze tak – opět v souladu s názorem státního zástupce a s odkazem na některá judikaturní rozhodnutí (např. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1034/2010, příp. rozhodnutí publikovaná pod č. 43/1982, č. 36/1984, nebo č. 45/2005 Sb. rozh. tr.) – uzavřít, že spoluzavinění poškozené B. Z. na dopravní nehodě nebylo natolik významné, aby je (to i z hlediska gradace příčinné souvislosti) bylo možné považovat za rozhodující příčinu vzniku způsobeného fatálního následku, příp. aby jím byla přerušena příčinná souvislost mezi zaviněným porušením řidičských povinností obviněné a vzniklým následkem. Příčinná souvislost přerušena nebyla, byť k jejímu jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku; jednání obviněné i za této situace zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo.

57. Jednání obviněné proto soudy nižších stupňů správně právně kvalifikovaly jednak jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (to ve vztahu k poškozené B. Z.), jednak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku (to ve vztahu k poškozené H. G.).

58. Odvolací soud se ovšem nedopustil pochybení ani ve výroku, jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost jak k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 15 400 Kč, tak k náhradě nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým poškozené B. Z., konkrétně: F. Z. ve výši 157 500 Kč, B. Z. ve výši 157 500 Kč, F. Z. ve výši 157 500 Kč, J. V. ve výši 126 000 Kč, B. L. ve výši 126 000 Kč, J. L. ve výši 52 500 Kč, R. V. ve výši 105 000 Kč, M. V. ve výši 75 000 Kč, M. K. ve výši 105 000 Kč, J. L. ve výši 105 000 Kč, E. Z. ve výši 75 000 Kč a M. Z. ve výši 75 000 Kč.

59. Pokud dovolatelka ve svém podání uplatnila výhrady i k těmto výrokům, je třeba hned v úvodu této části uvést, že pro podporu svého názoru v podstatě nenabídla žádný právní argument (omezila se pouze na tvrzení, že výše uplatněných nároků pozůstalých po poškozené B. Z. měla být – vzhledem k jí tvrzené vyšší spoluúčasti této poškozené – pokrácena jiným zlomkem, a na nelogický matematický argument, že bylo třeba odečíst čtvrtinu, která připadala na účast poškozené na způsobeném následku, od podílu připadající na její zavinění ve výši tří čtvrtin). Jak již bylo výše zmíněno, vůbec tedy neuvedla, jaká konkrétní hmotněprávní ustanovení a jakým způsobem byla výrokem odvolacího soudu o přiznání předmětné nemajetkové újmy porušena, takže se lze – zase ve shodě se státním zástupcem – jen dohadovat, zda by se mělo jednat o nesprávné posouzení v aplikaci § 2951 odst. 2, § 2953 odst. 1, § 2959 občanského zákoníku či v jiném ustanovení.

60. K uvedeným námitkám je nutno uvést, že odvolací soud přiznal nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým poškozené B. Z. v souladu jak s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř., tak v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (především se zásadou slušnosti ve smyslu jeho § 2959). Při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy vycházel z principu proporcionality, přičemž zohlednil všechny rozhodné okolnosti jak na straně obviněné, tak na straně poškozené B. Z. (resp. jejích pozůstalých) – v podrobnostech srov. argumentaci státního zástupce v odstavcích 22. až 24. shora, s níž se dovolací soud (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015) rovněž bezezbytku identifikoval a na niž proto stačí z důvodu procesní ekonomie jen odkázat. Obdobně stačí pouze odkázat i na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 občanského zákoníku (byla publikována pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, s nimiž je rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v souladu.

61. Konečně za nedůvodné bylo třeba považovat i námitky dovolatelky vztahující se jak k postupu odvolacího soudu, tak k požadavku na započtení plnění pojišťovny. Prvá z těchto námitek stran důkazního podkladu, z něhož odvolací soud při stanovení náhrad nemajetkové újmy vycházel, je procesního charakteru, takže pod uplatněný dovolací důvod vůbec není pořaditelná, druhá z nich je pak nedůvodná, neboť ti pozůstalí po poškozené B. Z., jejichž nároky byly v průběhu trestního řízení pojišťovnou zčásti uspokojeny, své nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatnili již se zohledněním tohoto plnění ve snížené výši.

62. Ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu