Rozhodnutí NS

4 Tdo 307/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Usmrcení z nedbalosti
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:4 Tdo 307/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.307.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 307/2019-326


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného J. V., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 255/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 24/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 6 T 24/2018, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 20.12.2016 okolo 11.20 hodin v Praze, jako řidič vozidla tovární značky VW Passat, registrační značky XY, při jízdě pravým jízdním pruhem XY ulice ve směru od ulice XY k ulici XY, kde rychlost jízdy je omezena na 50 km/h, porušil obecnou povinnost ohleduplnosti a opatrnosti ve smyslu § 4 písm. a), b), a povinnosti podle § 5/1 b), § 5/2f), § 18/4 zákona č. 361/2000 Sb., tím, že v důsledku překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy o nejméně 16 km/h, nepřizpůsobení rychlosti jízdy před vyznačeným přechodem pro chodce a nedostatečné pozornosti, ohrozil chodce, který zjevně hodlal přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a že nesplnil povinnost v případě potřeby i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a v příčinné souvislosti s tím nebyl schopen zastavit a v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY najel na přechod kde narazil do zleva doprava přecházející J. H., nar. XY, která v důsledku toho utrpěla instabilní zlomeninu hrudní páteře, otevřenou zlomeninu levého bérce, chabý krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v zátylí, vícečetné oděrky kůže a krevní výrony do podkoží na hlavě, horních a dolních končetinách, kterážto zranění zhoršila její zdravotní stav, kdy bezprostřední příčinou smrti dne 29.12.2016 bylo selhání dechu a oběhu, takzvaná kardiorespirační nedostatečnost při kornatění tepen a zánětu plic, přičemž těžká poranění utrpěná při dopravní nehodě se spolupodílela na smrti poškozené při jejím zvláštním osobním stavu, tj. závažnému onemocnění srce a cév.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Š. L., nar. XY, AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), B. P., nar. XY, CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), Všeobecná zdravotní pojišťovna, IČ: 41197518, s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 6 T 24/2018, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 255/2018, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 255/2018, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že při jednání před Městským soudem v Praze dne 25. 7. 2018, při němž bylo vydáno usnesení, které napadá tímto dovoláním, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Městský soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obžalovaného bez jeho přítomnosti, neboť neakceptoval jeho omluvu a jeho žádost o odročení veřejného zasedání. Obviněný byl dne 10. 7. 2018 vyrozuměn o konání veřejného zasedání ve věci projednání jeho odvolání. Dne 18. 7. 2018 podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce soudu žádost o odročení veřejného zasedání s odůvodněním, že má na den 25. 7. 2018 naplánováno zdravotní vyšetření v souvislosti s plánovanou biopsií, které bylo naplánovano dříve, než veřejné zasedání odvolacího soudu. K tomuto předložil potvrzení svého ošetřujícího lékaře. Odvolací soud nevyhověl žádosti obviněného, o čemž vyrozuměl obhájce obviněného. Odvolací soud žádost obviněného o odročení veřejného zasedání zamítl a provedl veřejné zasedání bez účasti obviněného. Odvolací soud se tedy dopustil pochybení, neboť obviněnému J. V. odňal právo zúčastnit se veřejného zasedání konaného dne 25. 7. 2018. Tím porušil ústavně zaručené právo obžalovaného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je třeba umožnit obžalovanému účast na veřejném zasedání v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný dále uvedl, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebylo bez pochyb prokázáno, že by jeho skutek měl za následek úmrtí poškozené J. H., která již před dopravní nehodou sama trpěla řadou vážných nemocí, které mohly mít za následek komplikace rekonvalescence po dopravní nehodě. Rovněž uvedl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou spoluzavinění nehody poškozenou v důsledku jejího zdravotního stavu. Dále vytkl, že soudy prvního i druhého stupně rezignovaly na projednání tvrzení a důkazů navrhovaných obviněným, mj. fotografie, že u automobilu svítila po nehodě kontrolka pro brzdy.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ve vztahu k námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odkazuje na str. 2-3 usnesení městského soudu, kde se městský soud otázkou přítomnosti obviněného na veřejném zasedání zabývá. Dospívá přitom k závěru, že omluva, resp. žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nebyly řádné a důvodné, což podrobně vysvětluje. S názorem městského soudu se ztotožňuje. Má rovněž za to, že z dokladů předložených obviněným do doby konání veřejného zasedání nevyplynuly konkrétní skutečnosti, které by mu objektivně bránily v účasti na veřejném zasedání. Existence zdravotních problémů, byť třeba i relativně závažných, sama o sobě ještě neznamená objektivní překážku účasti na veřejném zasedání. Existenci takovéto objektivní překážky však obviněný pro účely odročení veřejného zasedání nedoložil. Proto postupoval městský soud správně, když nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a konal je v jeho nepřítomnosti. (K požadavku na řádnou omluvu a výskyt objektivních překážek účasti viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 442/2003 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 648/05.) Pokud jde o obviněným zpochybňovaný příčinný vztah mezi jeho jednáním a smrtí poškozené, o tvrzené spoluzavinění poškozené, výskyt technické poruchy či nejasnosti ohledně zranění poškozené, pak odkazuje zejména na str. 3-5 usnesení městského soudu či na str. 4-5 rozsudku obvodního soudu. Soudy se zde těmto otázkám stručně, leč dostatečně věnují, přičemž dospívají k jednoznačnému a logicky odůvodněnému závěru, že kauzální nexus mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené je dán a že zároveň poškozená nehodu nespoluzavinila, naopak je dáno v zásadě výlučné zavinění obviněného. Soudy zároveň odmítly obviněným tvrzenou příčinu nehody v podobě technické závady na jeho vozidle. Se stanoviskem soudů se ztotožňuje a plně na ně odkazuje.

Pouze pro úplnost uvedl, že o existenci příčinného vztahu mezi nedbalou jízdou obviněného a úmrtím poškozené nelze pochybovat. Výskyt příčinného vztahu je dle v praxi i nauce panujícího názoru posuzován v podstatě v duchu teorie podmínky. Základem teorie podmínky je formule, dle které je dán příčinný vztah mezi jednáním a výsledkem tehdy, bylo-li jednání takovou podmínkou výsledku, bez níž by výsledek nebyl nastal buď vůbec, nebo by byl nastal podstatně jinak, než nastal. V řešené kauze je přitom zjevné, že ačkoliv poškozená trpěla různými zdravotními neduhy, pokud by ji obviněný při své neopatrné jízdě nesrazil, k jejímu úmrtí by dne 29. 12. 2016 nedošlo. Příčinný vztah ve smyslu teorie podmínky je tedy dán. Co se týče spoluzavinění na straně poškozené, jak již bylo naznačeno, soudy je neshledaly. Ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se poškozená chovala ve vztahu k následku neopatrně nebo že by jako chodkyně porušila nějakou ze svých povinností. Za této situace je tak její spoluzavinění vyloučeno. Pokud jde o namítanou technickou závadu jako příčinu nehody, pak i tuto výtku soudy odmítly. Odmítly ji přitom správně, neboť bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že skutečným důvodem střetu byla neopatrná, nedbalá jízda obviněného, nikoliv závada na jeho vozidle.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný brojí proti postupu soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání v jeho nepřítomnosti.

Namítaná nepřítomnost obviněného J. V. ve veřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018, v němž Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením, neznamená porušení žádných ustanovení.


O konání veřejného zasedání byl obviněný J. V. řádně a včas vyrozuměn dne 10. 7. 2018. Podáním ze dne 18. 7. 2018 obviněný prostřednictvím obhájce požádal o odročení a uvedl, že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Žádost odůvodnil tím, že na uvedený den (25. 7. 2018) má naplánováno zdravotní vyšetření v souvislosti s plánovanou biopsií. K uvedenému předložil fotokopii písemnosti, na které je pouze uvedeno: „18/7 – 7 – 8 moč, 25/7 – 8.00“ a je opatřena razítkem A. A. ze soukromé urologické ambulance na Poliklinice v Praze 8, XY. Nelze přehlédnout, že obhájce obviněného byl soudem přípisem ze dne 20. 7. 2018, který obdržel dne 21. 7. 2018 (č. l. 281), informován o tom, že písemnost předložená obviněným neprokazuje, že by nebyl schopen se jednání účastnit, a navíc z písemnosti ani nevyplývá, kdo se má vyšetření podrobit.

K veřejnému zasedání se obviněný nedostavil. Žádné potvrzení obviněný ani dodatečně nepředložil, zejména ne potvrzení, z něhož by vyplývalo, že jeho zdravotní stav mu objektivně bránil v tom, aby se k veřejnému zasedání dostavil. Za situace, když obhajoba nedoložila skutečnosti, které by osvědčily, že obviněný není z objektivních důvodů schopen se dne 25. 7. 2018 v době soudem určené jednání zúčastnit, nevyvstala zákonná překážka bránící tomu, aby se hlavní líčení uskutečnilo v nepřítomnosti obviněného.

Z hlediska ustanovení trestního řádu upravujících veřejné zasedání nemají omluva ani důvod nepřítomnosti obviněného žádný význam. Z ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., které upravuje přítomnost při veřejném zasedání obecně, nijak nevyplývá nutnost, aby obviněný byl veřejnému zasedání přítomen, tím méně pak nemožnost konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, pokud o něm byl řádně a včas vyrozuměn. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. speciálně upravuje přítomnost při veřejném zasedání v řízení u odvolacího soudu, přičemž stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z toho je zřejmé, že jediným důvodem, pro který bylo vyloučeno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, byl jeho případný pobyt ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný však byl na svobodě, takže vzhledem k ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez ohledu na to, zda a jak se obviněný omluvil a co bylo důvodem jeho nepřítomnosti.


Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo ani zásahem do jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedené právo neznamená, že obviněný nutně musí být přítomen u všech úkonů celého trestního stíhání. Obviněný byl přítomen hlavnímu líčení, v němž byl vyslechnut a měl reálnou možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci, vyjádřit se k provedeným důkazům, uplatnit návrhy potřebné pro svou obhajobu atd. Byl tedy osobně přítomen tomu stadiu řízení, které má pro konečný výsledek základní význam. Jestliže kolizi veřejného zasedání o odvolání s lékařským vyšetřením, o jehož povaze a naléhavosti nic bližšího neuvedl a nedoložil, obviněný vyřešil tak, že dal přednost lékařskému vyšetření, sám se tím zbavil možnosti vystupovat osobně před odvolacím soudem. Znovu je třeba připomenout, že obviněný nijak nedoložil, že by jeho zdravotní stav vylučoval, aby se dostavil k veřejnému zasedání. Obviněný ostatně nijak nedoložil ani to, že by absolvované lékařské vyšetření nebylo možné provést jiného dne než právě v den konání veřejného zasedání. Lze jen dodat, že konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebyl dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého.


Nejvyšší soud v projednávané trestní věci obviněného J. V. nezjistil žádné okolnosti, které by mohly vést k porušení těchto práv obviněného. Mimo již uvedené důvody přitom vycházel i z toho, že u veřejného zasedání dne 25. 7. 2018 nebyly provedeny žádné zásadní důkazy, obviněný byl zastoupen obhájcem, přičemž obhájce obviněného Mgr. Jan Vydržel plnil své povinnosti z obhajoby vyplývající.

V části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného J. V. zjevně neopodstatněné.


Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. V. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v rámci tohoto dovolacího důvodu z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. T. Strouhala) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu fotografií, že u automobilu svítila po nehodě kontrolka pro brzdy), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V této části dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Pro úplnost zbývá dodat, že v souvislosti s nevyhověním návrhu obviněného na provedení dalších důkazů se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 3-4 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ především ve výpovědi obviněného J. V., který převážnou část jednání doznal, dále ve výpovědích svědka J. Ž., ve znaleckém posudku z oboru soudního lékařství znalce MUDr. Pavla Selingera, ve znaleckém posudku z oboru doprava, znalce Ing. Tomáše Strouhala a rovněž v listinných důkazech (protokol o nehodě, protokol o ohledání místa činu, atd.). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

Pouze s jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku týkající se spoluzavinění na straně poškozené a příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů spolehlivě vyplývá, že příčinou dopravní nehody bylo, že obviněný jako řidič osobního automobilu poté, co předjel vozidlo J. Ž. a začal se zařazovat z levého do pravého pruhu, si zřejmě ve zpětném zrcátku kontroloval postavení vozidla řízeného J. Ž., nedíval se ve směru své jízdy a poškozenou, která stačila přejít oba dva levé protisměrné pruhy, dělící pás a pravý jízdní pruh, přehlédl, neboť se nevěnoval situaci, která byla před jeho vozidlem, a je to toliko obviněný, kdo za způsobenou dopravní nehodu nese plnou odpovědnost. Otázkou spoluviny poškozené se zabývaly již soudy obou stupňů, přičemž spoluvinu poškozené neshledaly. Ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se poškozená chovala ve vztahu k následku neopatrně nebo že by jako chodkyně porušila nějakou ze svých povinností. Za této situace je tedy její spoluzavinění vyloučeno a je zřejmý i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu