Rozhodnutí NS

32 Cdo 587/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/02/2019
Spisová značka:32 Cdo 587/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.587.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 587/2019-133


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Národní agentury pro komunikační a informační technologie, s. p., se sídlem v Praze 10, Vršovice, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 04767543, zastoupeného Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované IMPROMAT-COMPUTER s.r.o., se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 5267, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 46992308, zastoupené JUDr. Milanem Francem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 180, o zaplacení 325 444,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 138/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 47 Co 198/2017-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Milana France.

    Odůvodnění:


    Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 C 138/2016-76, kterým byla zamítnuta žaloba a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalované a České republice (první výrok), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nárok na žalovanou smluvní pokutu nevznikl, neboť s ohledem na dohodu o změně času plnění mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou k tvrzenému prodlení žalované s dodávkou předmětu plnění nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu by však uplatněný nárok na smluvní pokutu nemohl být přiznán ani s odkazem na § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když vysvětlil i důvody, které ho k tomuto posouzení vedly.

    Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolací argumentace toliko proti potvrzujícímu výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že zcela nekriticky převzal skutkové závěry soudy prvního stupně, aniž se jakkoli vypořádal s namítanými rozpory. Podle přesvědčení žalobce je přípustnost dovolání založena již tím, že skutková zjištění odvolacího soudu nejsou nijak odůvodněna a jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což ve svém důsledku vedlo k nesprávným právním závěrům. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že mezi jeho právním předchůdcem a žalovanou došlo k dohodě o změně času plnění, když poukazuje na to, že M. Ch., který podle posouzení odvolacího soudu dohodl za jeho právního předchůdce tuto změnu předmětné smlouvy, nedisponoval žádným pověřením, které by ho opravňovalo jednat o obsahu smluvních jednání, a že tuto skutečnost žalovaná netvrdila a neprokázala. Podle přesvědčení dovolatele otázka aplikace § 430 o. z. zakládá přípustnost dovolání, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle mínění dovolatele odvolací soud nepřesvědčivě, nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil i otázku přiměřenosti smluvní pokuty, resp. nesprávně na právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty aplikoval § 8 o. z., když skutečnosti opravňující aplikaci této právní normy nebyly v řízení prokázány. Rovněž tak míní, že odůvodnění napadeného rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností.

    Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Dovolání označuje za nepřípustné a nedůvodné. Proto navrhuje jeho zamítnutí.

    Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

    Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

    Dovolatel však zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál. Spojuje-li přípustnost dovolání s tvrzením o rozporu skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy a hodnocením důkazů, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

    Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění s poukazem na nesprávný odkaz na judikaturu, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o naznačeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

    Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže otevřít ani podle mínění dovolatele dosud neřešená otázka aplikace § 430 o. z., kterou předkládá v souvislosti s kritikou závěru odvolacího soudu o oprávnění M. Ch. měnit za jeho právního předchůdce předmětnou smlouvu, z níž dovolatel odvozuje svůj nárok na žalovanou smluvní pokutu, sjednanou pro případ prodlení prodávajícího (žalované) s dodávkou předmětu plnění. Námitka dovolatele o absenci tvrzení žalované, jakož i o neprokázání pověření M. Ch. k uvedenému jednání, je zjevně bezdůvodná (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel zcela přehlíží, že zástupčí oprávnění osoby pověřené určitou činností při provozu obchodního závodu ke všem jednáním, k nimž při této činnosti obvykle dochází, zakládá přímo § 430 odst. 1 o. z. Zástupčí oprávnění pověřené osoby podle § 430 o. z. je založeno na obvyklosti právních jednání, k nimž při činnosti, k níž byla osoba pověřena, dochází, není tedy vyžadováno žádné další pověření, jak se mylně domnívá dovolatel.

    Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka aplikace § 8 o. z. ve vztahu k oprávněnosti žalobcem nárokované smluvní pokuty. Řešení této otázky by mělo smysl jen při důvodném zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci nárok na smluvní pokutu nevznikl. Pakliže o tento případ nejde, nemůže ani tato otázka přípustnost dovolání otevřít. I kdyby však mělo řešení této otázky smysl, nemohla by přípustnost dovolání založit již z toho důvodu, že dovolatel, ač tvrdil rozpor posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na žádná jeho rozhodnutí, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, neodkázal (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro vady a zčásti jako bezdůvodné.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

    V Brně dne 2. 4. 2019


    JUDr. Miroslav Gallus
    předseda senátu