Rozhodnutí NS

30 Cdo 5504/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:30 Cdo 5504/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5504.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/11/2018
II.ÚS 3697/18
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
04/12/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5504/2016-260


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nezákonnou vazbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 138/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 55 Co 114/2014-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2011, přičemž byl obviněn ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit ve stádiu pokusu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 4 Nt 35/2010, byl žalobce vzat do vazby s tím, že vazba byla započata dne 31. 7. 2010 a skončila dne 2. 5. 2011. Vazba žalobce tak trvala celkem 276 dní. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 4 T 4/2011, byl žalobce následně zproštěn obžaloby. Vzetí do vazby mělo žalobci způsobit stres a zpřetrhat rodinné vazby zejména se synem žalobce. Při předběžném projednání nároku žalovaná poskytla žalobci odškodnění v základní částce 200 Kč za den trvání vazby, tedy celkem ve výši 55 200 Kč, a řízení proto bylo v této části zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 25 C 138/2012-111, uložil žalované zaplatit žalobci částku 41 400 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně za dobu od 31. 10. 2012 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu co do částky 103 400 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně za dobu od 28. 10. 2012 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 41 400 Kč od 28. 10. 2012 do 30. 10. 2012 (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 541,20 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 55 Co 114/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej však změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 41 400 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně za dobu od 31. 10. 2012 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 62 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 49 369 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I (v části, v níž byla žaloba zamítnuta) a výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Výše zadostiučinění v částce 500 Kč za den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, jak namítá žalobce, neboť odvolací soud (v souvislosti s posouzením soudu prvního stupně) k uvedené částce za den trvání vazby dospěl po pečlivém a přesvědčivém zvážení povahy trestní věci, celkové délky omezení osobní svobody a zejména následků v osobní sféře poškozeného, tedy po posouzení kritérií plynoucích z uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Přiznaná částka za den trvání vazby se přitom nevymyká rozmezí stanovenému v citovaném rozsudku, z něhož nadto vyplývá, že k rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je „nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.“ Nejvyšší soud ji uvedl „jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.“ Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky žalobce týkající se vlivu sociálního zařazení žalobce a jeho osobního života na výši odškodnění za nezákonnou vazbu, ani skutečnost, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí.

Ve vztahu k zamítavému rozhodnutí co do náhrady nemajetkové újmy za rozhodnutí o vazbě, tj. po částečném zastavení řízení co do částky 62 000 Kč s příslušenstvím, žalobce neformuluje žádnou jinou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí záviset. Žalobce pouze projevuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kriteria pro stanovení výše zadostiučinění (povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby) na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není.

Pokud žalobcem odkazovaná rozhodnutí, která měla být porovnána z hlediska výše zadostiučinění s jeho případem, nebyla shodná v podstatných znacích, je třeba uzavřít, že na otázce srovnání výše zadostiučinění přiznaného žalobci s výší zadostiučinění v jiných případech rozsudek odvolacího soudu nestojí, a žalobcem uplatněná námitka absence srovnání proto nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).

Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.

Pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je z hlediska § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodující, zda napadeným výrokem (výroky) byla žalobci odepřena náhrada nákladů řízení v částce převyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1931/2015).

V posuzovaném případě měla být žalobci podle jeho tvrzení přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 62 315 Kč. Žalobci přitom byla napadeným rozsudkem přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 49 369 Kč. Po odečtení této částky, přiznané žalobci napadeným rozsudkem, zbývá pouze částka 12 946 Kč, která měla být žalobci odepřena. Celková výše náhrady nákladů řízení, která měla být rozsudkem odvolacího soudu žalobci odepřena, nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a proto dovolání v této části není přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 10. 2018


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu