Rozhodnutí NS

7 Tdo 327/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:7 Tdo 327/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.327.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Loupež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
§ 234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/16/2019
07/17/2019
II.ÚS 2326/19
IV.ÚS 2329/19
II.ÚS 2326/19

IV.ÚS 2329/19
JUDr. Ludvík David
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
odmítnuto
09/13/2019
09/24/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 327/2019-2556


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 4. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění V. Z., nar. XY v XY, Ukrajina, státní příslušnice Ukrajinské republiky, bytem XY, A. S., nar. XY v XY, Ruská federace, státní příslušník Ruské federace, bytem XY, Spolková republika Německo a N. I. (dříve N. I.), nar. XY v XY, Ukrajina, státní příslušník Ukrajinské republiky, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, která podali obvinění V. Z., A. S. a N. I., odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 56 T 7/2016-1885, byla obviněná V. Z. v bodě I./1), 2) uznána vinnou zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě I./1) v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu uloženého jí Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 10 To 63/2017 ve sbíhající se trestní věci. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci. Obviněný A. S. byl uznán vinným v bodě I./1) zločinem loupeže podle 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II. přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Obviněný N. I. (dříve N. I.) byl uznán vinným v bodě I./1) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 120/2015. Tímto rozsudkem rozhodnuto také o vině a trestu obviněného V. S.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili v podstatě tím, že

v bodě I. s cílem samostatně stíhaného A. M. získat majetkový prospěch trestnou činností, spočívající v tom, že dívka vyláká určitého muže za účelem sexuálního styku do bytu, kam se následně dostaví několik mužů s tím, že dívka je buď nezletilá či byla znásilněna, a za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí je uvedený muž nucen zaplatit „finanční odškodnění“ za údajně způsobenou újmu,

1) dne 20. 12. 2015 obviněná V. Z. při schůzce s poškozeným Y. T., kterou si domluvila přes internet, průběžně telefonicky informovala A. M. o finanční situaci poškozeného a místě, kde se aktuálně nachází, následně na základě pokynu A. M. v 21:19 hod. přivedla poškozeného pod záminkou, že je jí špatně a potřebuje doprovodit do bytu č. 17 ve 4. patře domu v ulici XY v XY, kde se oba vysvlékli, a následně s přesně nezjištěným časovým odstupem do bytu vstoupili nejprve samostatně trestně stíhaný A. M. s V. S., který hrál roli rozhněvaného a překvapeného bratra, zatímco A. M. sdělil poškozenému, že obviněná je nezletilá a že poškozený bude mít velké problémy. Když se poškozený snažil obléci a vstát z postele, A. M. ho uhodil do ramene. Následně s odstupem cca 5 až 15 minut vstoupili do bytu obvinění N. I. a A. S. (s nimiž se na tom dopředu dohodl A. M.). Před poškozeným jim A. M. začal říkat, že se poškozený snažil obviněnou znásilnit, obviněná předstírala provinění a pláč a potvrzovala, že ji chtěl poškozený znásilnit, obviněný A. S. začal poškozenému říkat, že má problém a že budou volat policii, poškozený se omlouval, načež mu obviněný A. S. řekl, že jsou dvě možnosti, buď zavolat policii, anebo zaplatit odškodné za morální újmu. Když poškozený chtěl tedy zavolat policii, udeřil jej obviněný A. S. pěstí do krku pod levou tvář tak silně, že si poškozený prokousl levou tvář. Poté obviněný N. I. vysypal na zem obsah tašky poškozeného, kde našel kromě jiných věcí dvě platební karty UniCredit Bank a klíče od auta poškozeného. Obviněný N. I. pak vytáhl malý zavírací nůž a začal demonstrativně naznačovat ořezávání nějaké karty. Poškozený se pak ze strachu podrobil vůli obviněných a na videonahrávku uvedl svoje jméno, přiznal svoji vinu, že chtěl vykonat soulož s „nezletilou“ obviněnou V. Z. a je ochoten nahradit její morální újmu, přičemž mu obviněný A. S. napovídal, co má říkat a tento projev poškozeného natáčel na svůj mobilní telefon. Potom byl poškozený donucen napsat text se stejným obsahem na papír. A. M. dal poté V. S. a obviněné V. Z. pokyn k opuštění bytu, což oba učinili a obvinění N. I. a A. S. se šli podívat do auta poškozeného. Vůz odemkli, prohledali a poté v čase 23:11 hod. se neúspěšně pokusili vybrat v bankomatu ul. XY, XY částku 10 000 Kč z platební karty vydané na jméno poškozeného, poté se vrátili zpět do bytu, kde poškozeného v době jejich nepřítomnosti hlídal A. M. Po návratu obviněný A. S. spolu s obviněným N. I. začali poškozenému nadávat, protože na účtech k platebním kartám nebyly žádné peníze. Jeden z trojice útočníků sebral poškozenému 6 000 Kč, které měl v peněžence, dále si ponechali velký technický průkaz k vozu poškozeného, následně jeden z těchto tří obviněných řekl poškozenému, že mu dávají čas do poledne následujícího dne k tomu, aby sehnal 40 000 USD s varováním, že jestli to oznámí, skončí to pro poškozeného a jeho rodinu špatně.

2) obvinění V. S., V. Z. a samostatně trestně stíhaný A. M. se společně sešli dne 26. 12. 2015 ve večerních hodinách a navštívili několik klubů v centru XY, přičemž v přesně nezjištěné době v nočních hodinách se obviněná V. Z. připojila v C. J. D. v XY k poškozenému M. E. P. M., kterého na základě pokynu A. M. přivedla v čase 06:46 hod. do bytu v ulici XY v XY, kde si s ním lehla do postele, načež poškozený usnul. Po chvíli přišli do bytu A. M. a V. S., probudili poškozeného údery do hlavy a těla. A. M. na něj křičel, že jebal jeho ženu a obviněný V. S. mu řekl, že za to teď poškozený musí dát 2 000 USD nebo ho zabije. Začali na poškozeného křičet a jeden z obviněných mu dal facku, na což poškozený zareagoval tak, že vzal ze skříňky vedle postele kuchyňský nůž a začal se jim bránit. A. M. do poškozeného strčil a odhodil jej do skleněné výplně dveří, která se rozbila, čímž mu způsobil menší řezné zranění na levém předloktí, následně vzal poškozený sušák na prádlo, který hodil do prosklené výplně dveří, která se rozbila, čímž si způsobil menší řezná zranění, načež V. S. zavolal ze strachu policii a samostatně stíhaný A. M. z bytu utekl.

v bodě II. obviněný A. S., alias A. A., byl uznán vinným pro skutek, ve kterém soudy shledaly naplnění znaků přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ale proti tomuto bodu nevznesl v dovolání žádné námitky, a tudíž nebyl předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. Z., A. S., N. I. (dříve N. I.) a V. S. odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 10 To 34/2018-2093 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná V. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že by skutky spáchala jako členka organizované skupiny, ale šlo o spolupachatelství. Z dokazování nevyplynulo, že by jednání všech obviněných bylo natolik sofistikovaně organizováno, aby šlo o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Obvinění se před spácháním skutků de facto neznali a spojujícím článkem byl samostatně stíhaný A. M., přičemž oni sami nevěděli, co má nastat a v tomto směru byli A. M. uvedeni v omyl. V době spáchání skutků byla ve stavu zmenšené příčetnosti, což soudy dostatečně nezohlednily. Její zapojení do obou skutků bylo dáno právě zmenšenou příčetností, její podíl byl nevědomý a vzniklý vnějšími vlivy, které sama nezpůsobila. Nemůže být považována za člena organizované skupiny. Soud se měl řídit zásadou in dubio pro reo. Kromě toho namítla existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Poukázala na to, že skutek spáchala ve věku blízkém věku mladistvých, do té doby vedla řádný život a uložení nepodmíněného trestu má výrazně negativní dopady na její psychiku. Její nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání s podmíněným odkladem jeho výkonu.

Závěrem obviněná V. Z. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám ve věci rozhodl a uznal ji vinnou trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí přiměřeně tomu podstatně mírnější trest odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce i obviněný A. S. a opřel jej o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném zjištění skutkového stavu. Soudy porušily čl. 6 Úmluvy a právo na spravedlivý proces, neboť skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které byly hodnoceny v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch byly ignorovány. Byla porušena zásada in dubio pro reo. Skutek byl kvalifikován jako loupež spáchaná členem organizované skupiny, ale neodpovídá tomu popis skutku. Napadené usnesení vykazuje známky nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti, odporující zásadám spravedlivého procesu. Dokazováním nebylo prokázáno, že by byl součástí organizované skupiny, že by byl předem domluven, či srozuměn s tím, že v bytě byla započata trestná činnost a následně dovršena za jeho přispění. Do trestného činu byl vtažen a zneužit k dokonání plánu ostatních obviněných a jeho chování v bytě odpovídalo tomu, jak situaci skutečně vnímal. Výpověď poškozeného Y. T. není pravdivá a věrohodná. Jeho jednání lze kvalifikovat jako skutkový omyl podle § 18 tr. zákoníku, protože neznal ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu loupeže, spáchané členem organizované skupiny. Proti bodu II. nevznesl žádné dovolací námitky.

Závěrem obviněný A. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný N. I. a opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů v rozporu s principy spravedlnosti, zásadou presumpce neviny, právem na spravedlivý proces, principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí i zásadou in dubio pro reo ignorovaly řešení stěžejní otázky, zda a jak se skutek stal či nestal, a jeho jednání nesprávně hmotněprávně posoudily. Právní kvalifikace jednání není správná, jelikož absentuje subjektivní stránka trestných činů. Nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by byl obeznámen se skutečnou situací. Soudy se měly zabývat i otázkou skutkového omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť až do poslední chvíle se domníval, že se poškozený Y. T. pokusil obviněnou V. Z. znásilnit a snažil se pouze pomoci ohrožené dívce. Nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by měl jakoukoliv informaci ohledně toho, co A. M. s V. S. a obviněnou V. Z. připravují. Byl pouze využit a nevědomě se zapletl do trestného činu připraveného jinými osobami. Nebyly naplněny znaky organizované skupiny. Nikdy předtím ani potom se s V. S. ani obviněnou V. Z. nesešel, neznali se a neprobírali spolu nic ve vztahu k projednávanému trestnému činu. Členové organizované skupiny se musí navzájem znát, skupina musí vzniknout před spácháním trestného činu a všichni členové si musí být vědomi, o jaký trestný čin se bude jednat. Vyjádřil se k některým důkazům a zpochybnil věrohodnost poškozeného Y. T., který několikrát změnil výpověď. Soudy neúplně zjistily skutkový stav, neprovedly obhajobou navržené důkazy, nevypořádaly se se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a nesprávně hodnotily důkazy. Nebylo prokázáno, že by se dopustil přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

Závěrem obviněný N. I. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně aby mu uložil podmíněný trest odnětí svobody nebo peněžitý trest až do výše 250 000 Kč. Pokud by neshledal podmínky pro výše uvedené, aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a poukázal na to, že obvinění v dovoláních uvedli argumentaci, kterou uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami zabývaly, a to opakovaně. Vyjádřil souhlas se soudy, že jednání obviněných je třeba posoudit jako jednání organizované skupiny. Poukázal na okolnosti obou případů a uzavřel, že se jednalo o nejméně tři osoby, které byly a jsou trestně odpovědné s vnitřní organizační strukturou, rozdělenými funkcemi a dělbou konkrétních úloh. U organizované skupiny se nemusejí všichni členové znát, ani vědět přesné rozdělení rolí všech členů. V projednávaném případě všechny členy spojovala osoba A. M., který je zorganizoval a rozdělil jim role, což všichni přijali a svoje role sehráli.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná.

K replice státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila obviněná V. Z. a opět zdůraznila, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že v době spáchání skutků byly její ovládací schopnosti sníženy na takovou úroveň, že byla ve stavu zmenšené příčetnosti.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných směřující do skutkových zjištění soudů, provedeného dokazování, jeho rozsahu a hodnocení důkazů soudy obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obvinění A. S. a N. I. se navíc snaží nastínit jiný průběh skutkového děje, který by svědčil v jejich prospěch, a naopak zpochybňují skutková zjištění soudů. Takto koncipované námitky jsou skutkovými námitkami a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obvinění A. S. a N. I. mj. obdobně namítli, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky a jednali ve skutkovém omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku, tyto námitky oba postavili výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tyto námitky byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento, ale ani jiný dovolací důvod nelze podřadit.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádné rozpory, natož extrémní. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena. V případě obviněné V. Z. především výpisy telekomunikačního provozu, výpovědí poškozeného Y. T., záznamem o podaném vysvětlení poškozeného M. E. P. M. V případě obviněného N. I. a obdobně také i u obviněného A. S. především kamerovými záznamy, výpisy telekomunikačního provozu, výpovědí V. S. a poškozeného Y. T. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivými důkazy velmi podrobně zabýval, přičemž je důkladně rozebral a hodnotil. Objasnil rovněž, z jakého důvodu neuvěřil obhajobám obviněných. V postupu soudů obou stupňů přitom nelze shledat pochybení ani jakékoli porušení základních práv obviněných. K námitce obviněného N. I., že soudy v řízení neprovedly jím navržené důkazy, je namístě uvést, že se nejedná o situaci tzv. opomenutých důkazů. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy vypořádal a odůvodnil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné. Pokud tedy soud zamítl důkazní návrhy obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soud dospěl v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s dalšími důkazními návrhy obviněného se řádně vypořádal, pak postupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně.

Ani námitka obviněných stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

K námitce obviněné V. Z. stran nepřiměřené přísnosti trestu Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v zásadě v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněné V. Z. není trestem, který zákon nepřipouští, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněné nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje námitka všech tří obviněných, že se nejedná o loupež spáchanou členy organizované skupiny. Této jejich námitce však nelze přisvědčit. Organizovanou skupinou se podle judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986) [k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568]. V projednávaném případě se přitom u obou útoků jednalo nejméně o tři osoby, které jsou trestně odpovědné, s vnitřní organizační strukturou, rozdělenými funkcemi a dělbou konkrétních činností zaměřené na páchání úmyslné trestné činnosti. U organizované skupiny není ani předpokladem, že se všichni její členové musí znát, ani že musí vědět přesné rozdělení rolí všech členů. Všechny obviněné v této věci spojoval A. M., který je zorganizoval a rozdělil jim role, což všichni přijali a sehráli je. O naplnění znaku spáchání trestného činu organizovanou skupinou v tomto případě není ani podle názoru Nejvyššího soudu pochyb. Námitka obviněných je tedy zjevně neopodstatněná. Nad rámec uvedeného je na místě ještě poznamenat, pokud obviněná V. Z. namítala, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jednání všech obviněných bylo natolik sofistikovaně organizováno, aby šlo o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku, takovýto stupeň organizovanosti nebyl obviněným ani kladen za vinu. Ačkoliv soud prvního stupně do odůvodnění rozsudku (na str. 46) zmínil pojem organizované zločinecké skupiny, jedná se zjevně z jeho strany o pouhou formulační nepřesnost, neboť evidentně měl na mysli „pouze“ organizovanou skupinu. Stejně tak pokud obviněná V. Z. namítala, že se trestné činnosti dopustila ve stavu zmenšené příčetnosti, což podle ní soudy nezohlednily dostatečně a kromě toho tento stav má vylučovat její vědomé zapojení se do organizované skupiny, pak ani tuto námitku nelze akceptovat, neboť podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie obviněná nejednala pod vlivem duševní choroby, ani pod vlivem chorobných příznaků psychotického rázu a k jednání kladeného jí za vinu přistoupila na základě vlastního volního a vědomého rozhodnutí. Osobnostní strukturu obviněné, míru jejího podílu na trestné činnosti, závěry znaleckého posudku i její trestní odpovědnost soudy patřičně zohlednily a učinily správné závěry o vině i trestu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněných V. Z. a A. S. nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění většinu námitek obsažených v dovoláních uplatnili ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vydání napadeného usnesení dne 5. 6. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 13. 3. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu