Rozhodnutí NS

22 Cdo 4445/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 4445/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4445.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1143, § 1147 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4445/2018-545

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce O. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem ve Semilech, Nádražní 24, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 206/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2018, č. j. 25 Co 22/2018-518, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2018, č. j. 25 Co 22/2018-518, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k níže uvedeným nemovitostem; každý ze spoluvlastníků vlastnil id. 1/2 nemovitých věcí. Oba účastníci na podporu svých tvrzení nechali vypracovat znalecké posudky. Vzhledem k odlišnostem jednotlivých posudků týkajících se především stanovených cen, soud prvního stupně pověřil (i k návrhu účastníků řízení) podle § 127 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), znalce Jaromíra Paickra vypracováním revizního znaleckého posudku. Žalobce se závěry revizního posudku ohledně obvyklé ceny nemovitých věcí nesouhlasil, uvedl ke znaleckému posudku rozsáhlé námitky a navrhl další znalecké přezkoumání tohoto posudku; tomuto návrhu soud nevyhověl.

Okresní soud v Semilech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 10 C 206/2014-417, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 C 206/2014-444, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitým věcem nacházejícím se v katastrálním území a obci XY tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemek par. č. XY, pozemek par. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY a pozemek par. č. XY; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek par. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, pozemek par. č. XY, pozemek par. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, pozemek par. č. XY, pozemek par. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY a pozemek par. č. XY; žalobci navíc uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 942 500,- Kč. Výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně označil závěry revizního znalce J. Paickra ohledně obvyklé ceny za jednoznačné a přesvědčivé; naopak vypracování superrevizního znaleckého posudku, jak navrhoval žalobce, považoval za nadbytečné. Uvedl, že do doby vydání rozsudku neuplynula doba nutná k aktualizaci znaleckého posudku. Revizní znalecký posudek J. Paickra (ve spojení s výslechem znalce) není nejasný, neúplný nebo nesprávný; naopak obsahuje vše podstatné, závěry jsou náležitě zdůvodněné a veškeré případné nesrovnalosti znalec adekvátně objasnil.

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 25 Co 22/2018-518, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II., III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně, t. j. ve výroku I., potvrdil.

Podle odvolacího soudu nemohou soudy hodnotit věcnou správnost odborných závěrů znalců, mohou pouze posoudit, zda závěry znaleckého posudku jsou náležitě odůvodněny, dostatečně podloženy obsahem nálezu a nejsou v rozporu s ostatními důkazy, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat nebo zda odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Svoji argumentaci opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, a to o rozsudek ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, rozsudek ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, rozsudek ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a rozsudek ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001. Rozpornost závěrů předchozích znaleckých posudků vedla soud prvního stupně k nařízení revizního znaleckého posudku. Ačkoliv žalobce k němu vznesl množství výhrad, ty byly znalcem J. Paickrem obsáhle vyjasněny. Soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv (i k otázce zjištění obvyklé ceny), o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy (konkrétně další znalecký posudek), přičemž se rovněž vypořádal i s žalobcovou námitkou o neaktuálnosti revizního znaleckého posudku J. Paickra. Odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz „superrevizním“ znaleckým posudkem J. Slavíčka; to odůvodnil tím, že neměl pochybnost o skutkovém stavu, zjištěném soudem prvního stupně, a konstatoval, že neustálé předkládání znaleckých posudků a výslechy znalců se příčí zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.

Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání, jehož přípustnost shledává v § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu, ale „i Ústavního soudu ČR, a napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.”

Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, a rozsudek ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, podle kterých má soud na revizní znalecký posudek, splňující předpoklady § 127a o. s. ř., pohlížet tak, jako by byl vyžádán soudem; to se týká i (superrevizního) posudku J. Slavíčka, který předložil odvolacímu soudu. Zdůrazňuje, že od počátku nesouhlasil se závěry revizního znaleckého posudku znalce J. Paickra a navrhl vypracování dalšího revizního znaleckého posudku, neboť nebyla zjištěna aktuální cena nemovitých věcí. Na své náklady nechal vypracovat další revizní znalecký posudek J. Slavíčka, jež splňuje všechny náležitosti dané § 127a o. s. ř.; znalec se vyjádřil ke všem vadám posudku znalce J. Paickra; tento důkaz soud neprovedl. Má za to, že došlo k porušení nejen zásady rovnosti stran, ale také práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jeho námitky proti reviznímu znaleckému posudku měly obecné soudy vzít v potaz a vypořádat se s nimi. To však neučinily a nijak to v rozsudcích neodůvodnily, stejně jako neprovedení důkazu navrženého dovolatelem. Nesouhlasí s názorem, že nalézací soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost znaleckých posudků a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06. Domnívá se, že předložil jednoznačný důkaz o tom, že revizní znalecký posudek je neúplný a nejasný; ohledně jeho přípustnosti odkazuje na § 205a odst. 1 písm. b), c) a f) o. s. ř. Má za to, že i malé pochybení o správnosti znaleckého posudku, ze kterého nalézací soud vyšel při svém skutkovém zjištění, zakládá nezákonnost rozhodnutí. Výslech znalce J. Paickra rozhodně nevyvrátil všechny dovolatelovy námitky. Z rozsudku odvolacího soudu pouze vyplývá, že přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, v čemž dovolatel spatřuje logický rozpor v hodnocení důkazů. Nepřipuštění revizního znaleckého posudku J. Slavíčka znamená nesprávné právní posouzení věci a též neúplné zjištění skutkového stavu věci. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožňuje s posouzením věci nalézacími soudy. Dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu na danou věc nedopadá; nalézací soudy by se měly zabývat znaleckým posudkem v souladu s civilní judikaturou Nejvyššího soudu, například rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015. Soud prvního stupně se vypořádal všemi znaleckými posudky předloženými v řízení, znalce vyslechl a zabýval se všemi námitkami dovolatele. Nad rámec uvedeného žalovaný uvádí, že se vyjádřil k znaleckému posudku J. Slavíčka, a domnívá se, že je tendenční a směřující k tomu, aby došlo k snížení vypořádací částky, kterou musí dovolatel uhradit. Na závěr dodává, že dovolatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním (výše ceny), nikoli s právním posouzením věci. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

K návrhu na aktualizaci znaleckého posudku:

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neaktualizoval revizní znalecký posudek; v řízení se aktualizace domáhal s odkazem na růst cen nemovitostí (viz doplnění odvolání na č. l. 441), tento návrh však odvolací soud pominul. Poukazuje na to, že mezi zpracováním revizního znaleckého posudku (26. 1. 2016) do rozhodnutí odvolacího soudu (21. 6. 2018) uplynuly více než dva roky, a to mohlo mít vliv na cenu nemovitostí.
V této části je dovolání přípustné - napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.


Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více roky, pak nesprávně nevychází z ceny nemovitosti v době vypořádání; jedná se o nesprávné právní posouzení věci (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Jestliže odvolací soud pominul návrh žalobce na aktualizaci znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Další námitky dovolatele však nejsou důvodné a nemohou ani založit přípustnost dovolání.

Dovolatel zpochybňuje zjištění ceny nemovitostí; určení této ceny je skutkovým zjištěním, které nelze napadnout jediným přípustným dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř.; tvrzený zásah do základních práv žalobce dovolací soud neshledal. Žalobce měl dostatečný prostor pro uplatnění námitek, dotazů na znalce a vznesení tvrzení; to, že je soudy vždy nepovažovaly za důvodné, ještě neznamená, že porušily právo na spravedlivý proces či rovnost účastníků řízení.

K námitkám proti věcné správnosti revizního znaleckého posudku J. Paickra:

Jestliže žalovaný v dovolání naznačuje nesouhlas se zjištěnou cenou nemovitostí, pak ve skutečnosti nerozporuje nesprávné právní posouzení, nýbrž nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015).

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013; dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, tak nadále není použitelná). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné. Protože dovolatel v uvedené souvislosti neuplatňuje přípustný dovolací důvod ani důvod přípustnosti dovolání, nelze se jeho námitkami zabývat.

Ke tvrzené vadě řízení, spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem J. Slavíčka:

Soudy odůvodnily, proč důkaz dalším (několikátým) znaleckým posudkem neprovedly – na základě podrobného rozboru revizního znaleckého posudku J. Paickra (viz níže) zjistily skutečný stav věci, tj. obvyklou cenu nemovitostí, a další dokazování by jen prodloužilo a prodražilo řízení. Ve věci není dán tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2013), s právní větou: „Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem; to platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek“. Tato právní věta však nic nemění na zákonném pravidlu, že jen soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř. věta druhá). Nemá-li soud pochybnosti o skutkovém stavu, zjištěném na základě (zde revizního) znaleckého posudku, není povinen provést důkaz dalším znaleckým posudkem, dodaným účastníkem. Účinky v tomto rozhodnutí uvedené by tak měl posudek znalce Slavíčka jen v případě, že by jej soud jako důkaz připustil.

V usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení“. Na uvedený názor odkázal i Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15, a vychází z něj řada rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je třeba zdůraznit, že důkazy hodnotí soud (§ 132 o. s. ř.) a to, zda o správnosti posudku jsou pochybnosti, záleží na jeho úvaze; není to tedy tak, že soud je povinen nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, resp. provést důkaz dalším posudkem jen proto, že některý z účastníků závěry posudku zpochybňuje.

V dané věci nalézací soudy při svém hodnocení vycházely ze znaleckých posudků – z těch, které předložili účastníci řízení a z revizního znaleckého posudku J. Paickra. Žalobce poté navrhl provedení „superrevizního“ znaleckého posudku (který poté i nechal na své náklady vypracovat). Provedení tohoto důkazu odvolací soud odmítl, a tento postup řádně vysvětlil (str. 6 rozsudku). Uvedl, že znalec byl podrobně vyslechnut, jeho slyšení trvalo se dvěma krátkými přestávkami téměř čtyři hodiny, účastníci měli možnost klást mu dotazy, čehož žalobce v hojné míře využil. Soud prvního stupně pak přesvědčivě vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv a podrobně zdůvodnil skutková zjištění. Pak ovšem ani on, ani odvolací soud neměly důvod ani povinnost provádět další důkazy, včetně dalšího znaleckého posudku. Přitom pro postup dokazování je podstatné to, jaké skutečnosti považuje za prokázané soud, subjektivní mínění účastníků o skutkovém stavu pro něj není závazné. Neprovedení důkazu navrženého dovolatelem rozhodně nelze hodnotit jako v rozporu se zásadou rovnosti stran a právem na spravedlivý proces danými čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ani při hodnocení znaleckého posudku nedošlo k porušení zásady rovnosti stran a práva dovolatele na spravedlivý proces. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125 a § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z toho vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013). Opět je třeba zdůraznit, že jde o pochybnosti, které má soud, nikoliv účastník.

Rozsudek odvolacího soudu tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, na který dovolatel odkazuje. Jeho v dovolání citovaná pasáž rekapituluje základní postupy při hodnocení znaleckého posudku, ze kterých soudy vycházejí a vyšel z něj i odvolací soud.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (je třeba provést důkaz k ceně nemovitostí ke dni rozhodnutí soudu – požádat znalce o aktualizaci ceny nemovitostí). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (včetně souvisícího výroku o nákladech řízení) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou nalézací soudy v dalším řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu