Rozhodnutí NS

8 Tdo 1274/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1274/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1274.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost nevědomá
Nedbalost vědomá
Subjektivní stránka
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 tr. zákoníku
§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/26/2019
II.ÚS 1044/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
04/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1274/2018-27


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 50 To 195/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 3/2018, takto:


Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného J. P. zamítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 1 T 3/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že
dne 9. 7. 2017 v době od 16.40 hodin do 16.45 hodin ve XY, okres Plzeň-jih, v zatopeném kamenném lomu, souřadnice XY nedbal základních bezpečnostních zásad a aniž by se přesvědčil, zda ve vodě či pod vodou již nikdo není, skočil po nohou z okraje skály z výšky nejméně 7 metrů do vody, přestože si byl vědom, že bezprostředně před ním ze stejného místa skočil poškozený L. L., nar. XY, na kterého dopadl v době, kdy se vynořil z vody, a to na záda a hlavu poškozeného, čímž mu způsobil zlomeninu oblouku 6. krčního obratle oboustranně zasahující do oblasti dolního artikulačního (kloubního) výběžku vlevo, meziobratlového kloubu 6. a 7. obratle a s erupcí (odlomením) horního artikulačního (kloubního) výběžku 7. krčního obratle vlevo, pohmoždění (kontuzi) plic vlevo a diskrétní pneumotorax vlevo (mírné úrazové zavzdušnění levé pohrudniční dutiny) a otřes mozku, poškozený byl letecky přepraven do Fakultní nemocnice XY, kde byl hospitalizován od 9. 7. 2017 do 11. 7. 2017, kdy byl propuštěn do domácího ošetřování, musel dodržovat přísný klidový režim vleže, měl přiložený plastový límec, nemohl vůbec hýbat hlavou, a tak byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života až do termínu zahájení rehabilitace dne 11. 10. 2017. 0dsouzen byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesáti hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 22.552 Kč.
    2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 50 To 195/2018, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    II. Dovolání a vyjádření k němu
      3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. dovolání, které zaměřil jak proti výroku o vině a trestu, tak i o náhradě škody, a nedostatky spatřoval v chybějícím výroku v rozsudku odvolacího soudu i v použité právní kvalifikaci.
        4. Za vadu obviněný považoval, že odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku kromě výroku o náhradě škody, poškozenou pojišťovnu s jejím s nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, kdežto o jeho odvolání v další části nerozhodl, neboť výrok o vině a trestu ponechal beze změny bez toho, aby na námitky obviněného ve výroku reagoval. Z tohoto důvodu obviněný označil rozsudek odvolacího soudu za zmatečný, neboť pominul, že hlavním důvodem odvolání byly výhrady proti vině a trestu, jimiž se odvolací soud jen okrajově zabýval v odůvodnění.
          5. Nesprávnost použité právní kvalifikace spočívala v tom, že nebyly připuštěny důkazy, které obhajoba požadovala, nebyl předložen ucelený řetězec důkazů proti obviněnému a nebyla prokázána nedbalost při jeho skoku do vody, protože se obviněný choval normálně jako každý skákající, když se řádně přesvědčil, zda dole nikdo není. Nemohl vědět, že poškozený je opilý a bude se chovat jinak, zásadně proto, že byl ovlivněn alkoholem, čímž měl na průběh situace vliv a poškodil sám sebe i obviněného.

          6. Z jeho námitek plyne, že soudy dostatečně nebraly do úvahy opilost poškozeného v době, kdy došlo k újmě na jeho zdraví. Obviněný poukázal na obsah lékařské zprávy o přijetí pacienta, podle níž byl silně opilý po vypití přibližně půl litru vodky. Uvedenou skutečnost policie při vyšetřování opomenula, a podala k dotazu správního orgánu mylnou informaci o tom, že nebylo zjištěno požití alkoholu poškozeným, z čehož vycházela i pojišťovna, která poškozeného plně odškodnila. Informace o opilosti poškozeného byla akceptována při hlavním líčení, kdy poškozený hovořil o tom, že den před událostí až do ranních hodin slavili a popíjeli. Pak se s kamarády vypravili k vodě, kde poškozený stále pil vodku, nejméně desetkrát skákal do vody a nic nejedl. Soud prvního stupně bagatelizoval stav poškozeného, třebaže měl při převzetí do nemocnice v krvi téměř dvě promile alkoholu.

          7. Přestože se obviněný snažil ovlivnění poškozeného v důsledku požitého alkoholu objasnit, jím navržený důkaz znaleckým posudkem nebyl soudem připuštěn přesto, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn bez důvodných pochybností, a odvolací soud souhlasil s tím, že zjištěná hodnota alkoholu v krvi poškozeného nemohla nikterak ovlivnit jeho chování, k nápravě nedošlo. Přitom šlo o střední stupeň opilosti, kdy dochází k výraznému zpomalení tělesných výkonů a reakcí na mozkové podněty. Obviněný se neztotožnil s tím, že by uvedené zjištění mělo význam jen pro náhradu škody, a nikoliv pro jeho zavinění, které bylo třeba přehodnotit. Za nesprávný obviněný považoval závěr, že ve své vědomé nedbalosti provedl skok, aniž by se důsledně přesvědčil, že před ním skákající poškozený se z vody vynořil. Jeho skok se nijak nelišil od skoků předcházejících skokanů. Svědci, a to i kamarádi poškozeného, uvedli, že obviněný neskákal bezprostředně po poškozeném, ale přibližně po jedné a půl minutě, když se přesvědčil, že pod skálou nikdo není. Obviněný poškozeného neznal a ve vodě kolem plavali lidé, nemohl tedy vědět, zda mezi nimi již není i poškozený. Při skoku, před dopadem na poškozeného, který se začal vynořovat z vody, obviněný křičel, na což ostatní plavci reagovali, nikoliv však poškozený. Není podle obviněného jisté, zda byl poškozený v té době při vědomí, neboť stálým skákáním a pitím vodky bez jídla musel být přinejmenším značně vyčerpán.
          8. Z uvedených důvodů obviněný soudům vytýkal, že dostatečně nezjistily skutečnosti významné pro závěr o jeho vině, protože neexistuje ucelený řetězec skutečností, které by vedly k závěru, že jednal ve vědomé nedbalosti, neboť soudy vycházely zásadně jen z toho, že došlo k úrazu poškozeného, nezvažovaly, že množství alkoholu v jeho krvi bylo vyšší než dvě promile. Nelze opodstatněně tvrdit, že spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť nedbalost nebyla ničím prokázána, a kdyby poškozený nebyl opilý a snad i v bezvědomí, vynořil by se jako všichni před ním a k žádnému úrazu by nedošlo.

          9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ve znění rozsudku odvolacího soudu, protože obviněný nespáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nelze bez pochybností dovodit, že událost zavinil.
            10. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která považovala námitky obviněného založené na zpochybnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným škodlivým následkem na zdraví poškozeného, přičemž tato argumentace vycházela pouze z vlastního hodnocení provedených důkazů, a tím i z odlišných skutkových zjištění, než byla učiněna ze strany soudů obou stupňů. Jelikož se nejednalo o výtky hmotně právní povahy, nešlo je podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc upozornila na to, že stejnými námitkami, se zabýval i soud odvolací, který nezjistil nedostatky ve skutkových zjištěních, a to ani z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem.
              11. Státní zástupkyně s odkazem na obecná pravidla vymezující příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem zdůraznila, že příčinnou souvislost nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí na vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za stěžejní příčinu vzniklého zranění v přezkoumávané věci označila dopad těla obviněného na záda a hlavu poškozeného v době, kdy se vynořil z vody, v čemž shledala nedbalý přístup obviněného, který se dostatečně nerozhlédl, nezjistil, zda ve vodě či pod vodou již nikdo není, když věděl, že poškozený skočil z téhož místa, a tím i do stejného prostoru doskoku bezprostředně před ním. Jednalo se tedy o takovou příčinu způsobeného následku na zdraví poškozeného, bez které by takový následek nenastal (conditio sine qua non).
                12. K dalším námitkám obviněného uplatněným v dovolání státní zástupkyně uvedla, že na ně již reagoval odvolací soud, který neshledal opodstatněným doplnit dokazování o znalecký posudek a vysvětlil, z jakých důvodů nešlo o tzv. opomenutý důkaz. Okolnosti, za nichž obviněný předmětný skok, jenž se vymknul jeho nezbytné kontrole, uskutečnil, byly dostatečně objasněny. Dospěla k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný bez přiměřených důvodů spočívajících v zachování potřebné míry opatrnosti, spoléhal, že se v předpokládaném místě jeho doskoku nebude nacházet žádná překážka, se kterou by se dostal do nebezpečné kolize viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010 (uveřejněné pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
                  13. K výhradám ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na názor vyslovený v judikatuře soudů, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 11 Tdo 420/2003, podle něhož je odvolání třeba vnímat jako jediný celek, a nelze o něm rozhodnout více výroky, a proto, i když odvolací soud rozhodl z jeho podnětu jen o změně adhezního výroku, nebylo třeba výrokem podle § 256 tr. ř. zamítat odvolání obviněného. Podle § 256 tr. ř. by odvolací soud mohl postupovat toliko v případě, že by shledal nedůvodnost celého podaného odvolání [srov. usnesení Nejvyššího ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 417) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 531)]
                    14. Z těchto důvodů státní zástupkyně dovolání obviněného nepovažovala za důvodné a navrhla, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
                      15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k replice obhájkyni obviněného, z jejíž strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jakoukoliv reakci.
                        III. Přípustnost dovolání
                          16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vyčtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
                            17. Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal skutečnosti, pro které by bylo nutné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným rozhodnutím či jejich částem předcházející.
                            IV. K námitkám obviněného k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                            18. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
                              19. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

                              20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                                21. Vzhledem k úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
                                  22. O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
                                    V. K nedostatkům v použité právní kvalifikaci

                                    23. Obviněný v dovolání brojil zejména proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a to zásadně proto, že odmítá nést plnou odpovědnost za vzniklý následek, když poškozený byl v době, kdy k trestnému jednání a jeho zranění došlo, pod vlivem alkoholu, což podle obviněného mělo podstatný vliv na jeho chování při vynořování se z vody, a proto bylo třeba provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, o který obhajoba žádala, avšak soud jej neprovedl. Obviněný tím brojil proti subjektivní stránce, protože považoval za nesprávný závěr soudů, že jednal ve vědomé nedbalosti, když jeho odpovědnost za vzniklý následek bylo třeba porovnat s odpovědností poškozeného, který v důsledku požitého alkoholu též na tomto následku má významný podíl. Soudům v tomto směru vytkl, že dokazování není úplné, jestliže nebyl předmětný znalecký proveden a uvedená skutečnost nebyla řádně objasněna.
                                      24. K těmto výhradám je třeba uvést, že se týkají hmotněprávních skutečností, které obviněný odvozuje od nedostatečného objasnění všech okolností, zejména opilosti poškozeného. K té je třeba uvést, že oba soudy ji braly do úvahy při závěrech o zavinění obviněného. Soud prvního stupně uvedl, že „se zabýval ovlivněním alkoholem u poškozeného, kdy rozhodující pro posouzení spoluzavinění není jen zjištěná hladina alkoholu, ale zejména konkrétně zjištěný způsob chování poškozeného. Bylo sice prokázáno, že poškozený měl v krvi 1,8 g/l alkoholu, avšak on sám se necítil pod vlivem alkoholu, ani nikdo ze svědků o extrémní opilosti nevypovídal, poškozený se běžně pohyboval a komunikoval. Nehledě, na to, že asi desetkrát před tím skočil ze skály… Ovlivnění alkoholem nemá zásadnější vliv na okamžik vynoření poškozeného z pod hladiny,… v době skoku obviněného se teprve poprvé vynořoval z vody, z tohoto důvodu ani logicky nemohl varování obviněného zaregistrovat“ (viz bod 7. na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně revidoval, neboť v bodech 7. a 8. svého rozsudku, shledal, že „jde o otázku případné rychlejší reakce, což však v projednávaném případě reálně přezkoumat nelze, neboť nejsou dány spolehlivé výchozí údaje o době vynoření se poškozeného, potažmo o intervalu mezi jeho skokem a skokem obviněného… nicméně ve skutkových pochybnostech je třeba postupovat podle zásady in dubio pro reo a připustit spoluzavinění poškozeného L. L., které však nic nemění na zjištěné vině obviněného a potažmo na otázce druhu a výměry trestu. Svůj význam má však uvedený závěr při rozhodování v adhezním řízení…. Krajský soud nesouhlasí s tím, že zjištěná hodnota alkoholu v krvi obviněného nemohla nikterak ovlivnit chování poškozeného, jelikož se subjektivně cítil dobře… Nelze vyloučit, že poškozený by ve střízlivém stavu byl schopen se rychleji vzdálit z nebezpečného prostoru doskoku. Toto zjištění má v dané konkrétní kauze nepochybný význam pro řešení otázky náhrady škody…“.
                                        25. Z uvedeného odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že oba soudy zjištění o tom, že poškozený měl v době, kdy byl přijat na Neurochirurgickou kliniku Fakultní nemocnice XY (viz zpráva Fakultní nemocnice XY na č. l. 128), v krvi zjištěno 1,8 g/l alkoholu, tuto skutečnost nepřehlédly a věnovaly ji potřebnou pozornost, resp. s ohledem na ni zkoumaly otázky spojené se zaviněním obviněného. Braly do úvahy jak množství alkoholu v krvi poškozeného, tak i jeho chování, které mohli svědci přítomní před jeho skokem sledovat. V dané souvislosti proto nevzniká pochybnost o tom, že poškozený byl alkoholem ovlivněn, protože lékařským vyšetřením byl alkohol prokázán včetně jeho množství (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně).
                                          26. Všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, soud prvního i druhého stupně posuzovaly a na jejich základě dospěly k závěrům z části shodným a zčásti odlišným o tom, jaký význam měla opilost poškozeného. Je třeba zdůraznit, že se soudy mezi sebou neliší v tom, že alkohol, jímž byl poškozený ovlivněn, se nepromítl do závěru zavinění obviněného. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je tudíž zřejmé, že se ve svých názorech zásadně v závěru o vině obviněného neodchýlily, ale odlišily až při řešení této otázky ve vztahu k výroku o náhradě škody, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že pro právní závěry nebylo důležité, jak se poškozený objektivně alkoholem ovlivněný subjektivně cítil, ale bral do úvahy, že zjištěné množství alkoholu představuje již vyšší stupeň opilosti, a nelze vyloučit, že ve střízlivém stavu by se byl schopen vzdálit rychleji z nebezpečného prostoru doskoku. Shledal však, že s ohledem na to, že zejména časové okolnosti, které vyplynuly z momentální situace, již není možné žádným způsobem objasnit doplněním žádného dokazování, protože již nejsou změřitelné. Uvedenou skutkovou skutečnost z hlediska zásady in dubio pro reo promítl pouze do výroku o náhradě škody.
                                            27. Ve vztahu k výroku o vině oba soudy shledaly, že se požitý alkohol na chování obviněného nepromítl, a tedy že o spoluzavinění poškozeného se nejedná. Odvolací soud z hlediska objektivní nemožnosti objasnit tuto skutečnost jakýmikoliv výsledky dokazování, poukázal na zásadu „in dubio pro reo“ a bez konkrétní kvantifikace připustil spoluzavinění proto, že není možné s absolutní jistotou vyloučit nezjistitelná fakta. Učinil však závěr, že se tato skutečnost na vině obviněného a jeho zavinění nemohla odrazit, a tedy tuto skutečnost promítl jen do výroku o náhradě škody.

                                            28. K uvedeným úvahám Nejvyšší soud z hlediska výsledků provedeného dokazování přisvědčil oběma soudům, že dokazování je v této věci limitováno tím, co je důkazy objektivně zjistitelné. Jestliže soudy za této situace neprovedly důkaz znaleckým posudkem, jak se obhajoba domáhala, je skutečností, že takový důkaz by byl nadbytečným, protože není jasné, k čemu by jeho zpracování mělo přispět. Znalci by totiž nepříslušelo posoudit otázku spoluzavinění, která je právním závěrem, jenž může učinit jen soud. Odpověď na otázku, zda a proč poškozený nevyplaval dříve nebo jinde, nebo z jakých důvodů až ve chvíli, když již obviněný skákal, není závislá na znaleckém posouzení, protože znalec by sice uvedl vliv alkoholu na člověka, ale jen v obecné rovině, nikoliv s ohledem na to, co se skutečně dělo, neboť důvod, proč poškozený vyplaval na hladinu až ve zjištěný konkrétní moment, není znám. Odpověď na uvedenou otázku by mohl dát jen poškozený, jenž vyslechnut byl, ale ten si pro utrpěné zranění na okolnosti svého chování a následného zranění nepamatuje, a nic k nim neuvedl. Nelze ji tedy žádným dokazováním již objasnit, a to ani znalcem z oboru zdravotnictví. V dané souvislosti je možné souhlasit se závěry odvolacího soudu, že výsledky provedeného dokazování byly objasněny všechny rozhodné skutečnosti a ty, které již jakkoliv zjistit nelze, je nutné hodnotit ve prospěch obviněného. Z těchto důvodů bylo možné souhlasit se závěrem soudů, že se při neprovedení znaleckého posudku nejednalo o opomenutý důkaz, za něž se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Z těchto důvodů v postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.

                                            29. Nejvyšší soud při konstatování, že dokazování bylo postačující a skutkový stav byl v zjistitelných mezích objasněn, odkazuje na výše uvedené závěry odvolacího soudu. Podotýká však, že případná úvaha o spoluzavinění, byť jakkoliv fakticky nezjištěná, se na závěru o vině obviněného nepromítla, protože skutečnosti, které byly objektivně provedeným dokazováním objasněny, dostatečně svědčí pro závěr, že obviněný ze skály skočil po poškozeném, který skok uskutečnil krátce před ním. Když se obviněný podíval dolů ze skály, byl ještě poškozený pod vodou a začal se vynořovat až v době jeho skoku, tj. když obviněný padal dolů. Tomu odpovídá i dopad obviněného za krk poškozenému, a vznik zranění poškozeného, který se vynořoval ve vzpřímené poloze. Soud vycházel z časového úseku, že obviněný skákal jednu až dvě minuty po poškozeném, a že situaci podcenil, přípravě na skok nevynaložil dostatečnou pozornost, protože ačkoliv věděl, že před ním skákal jiný člověk, nezjistil si pro bezpečnost svého skoku vše, aby poškozenému neublížil (srov. strany 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedených důvodů soud shledal, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si měl a mohl být vědom toho, že se ve vodě bude nacházet i jiná osoba, když věděl, že poškozený skočil chvíli před ním. Bez přiměřených důvodů tak spoléhal, že zranění jinému nezpůsobí. Měl dlouhodobé zkušenosti se skoky ze skály, kdy tyto již v minulosti praktikoval a měl si být plně vědom základních bezpečnostních pravidel. Bez zmínky nezůstala ani skutečnost, že obviněný měl na místě kamarády a mohl je požádat o pomoc při seskoku tím, že by hlídali situaci pod ním. Z nedbalostního zavinění nemohl obviněného vyvinit alkohol u poškozeného zjištěný (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně).
                                              30. Odvolací soud kromě již shora uvedených závěrů v činu obviněného rovněž shledal vědomou nedbalost, protože obviněný provedl svůj skok, aniž by se důsledně přesvědčil, zda před ním skákající poškozený se z vody vynořil, aby doplaval do bezpečné vzdálenosti, a to tím spíše, že voda v předmětném lomu je tmavá a neprůhledná. Za naprosto nedostatečné považoval, že se obviněný toliko letmo podíval dolů ze skály (v rámci konverzace s kamarádem J. Š.) a posléze při již samotném skoku varoval poškozeného hlasitým výkřikem.

                                              31. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

                                              32. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.
                                                33. U nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a s objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z vědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem.
                                                  34. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
                                                    35. V přezkoumávané věci k těžkému ublížení na zdraví došlo v souvislosti s výkonem zájmové volnočasové činnosti, která není regulována žádným speciálním právním předpisem a odpovědnost vycházela z obecné prevenční povinnosti, u níž podle § 2900 obč. zák. platí, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Ve smyslu citovaného ustanovení je každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku. Ten, kdo si v souladu s takto obecně stanovenou povinností nepočíná, chová se protiprávně a při splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu odpovídá za vzniklou škodu podle § 2910 obč. zák. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se obviněný nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na každého z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky (přim. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007).
                                                      36. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                        37. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

                                                        38. Nejvyšší soud se se soudy obou stupňů ztotožnil v tom, že obviněný provozoval činnost, která patří mezi velice nebezpečné aktivity, protože skákal do vody ve volné přírodě v zatopeném kamenném lomu do tmavé vody. Jednalo se o disciplínu, která je sama o sobě nebezpečným sportem, a to na místě, které k takové činnosti není určeno ani uzpůsobeno, a za podmínek, jež byly naprosto nedostatečně z hlediska nebezpečnosti takové aktivity zajištěny. Z těchto důvodů bylo třeba, aby obviněný zachoval obzvláštní obezřetnou a vysokou míru opatrnosti, což však neučinil. Nerespektoval při tom, že musí především zajistit, aby skákal v době, kdy doskokem nezpůsobí zranění druhé osobě. Nepočínal si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného (§ 2900 obč. zák.), protože možnost vzniku zranění jiného zanedbal. Nezachoval proto takový stupeň ostražitosti, jak po něm bylo objektivně požadováno, protože se před svým skokem neinformoval o tom, zda je místo doskočiště v zatopeném lomu již po předchozím skákajícím volné. Přitom věděl, že chvíli před ním jiná osoba skočila do vody, a právě s ohledem na tuto skutečnost, byl povinen v zájmu zachování potřebné bezpečnosti se skutečně pozitivně přesvědčit, že v místě jeho doskoku již nikdo není, nebo tam nebude. Pro to, aby učinil vše, aby předešel vniklému neblahému následku, nestačilo, jestliže se pouze letmo před tím, než se rozběhl ke skoku, podíval na hladinu vody, kde v danou chvíli nikoho neviděl, ale měl zajistit, aby měl o této skutečnosti jistotu, což neučinil, a proto svou prevenční povinnost nedodržel. Takové opatření přitom nebylo v daných souvislostech nemožné, protože jak obviněný, tak i poškozený měli na místě činu kamarády, kteří byli způsobilí obviněnému podat potřebné informace o před ním skákajícím poškozeném, pokud by se jich na to obviněný zeptal. Stejně tak bylo možné, aby i kamarádi obviněného takové okolnosti na jeho vyžádání zjistili. Ani jednu z těchto možností obviněný nevyužil. Je zřejmé, že nedbal dostatečné míry opatrnosti a podcenil rizika, která se se skákáním do vody pojí, neboť nevěnoval pozornost tomu, zda se předcházející skokan úspěšně vynořil a odplaval do bezpečné vzdálenosti, ale naopak se bavil se svým kamarádem svědkem J. Š. Jestliže se až v průběhu skoku snažil varovat poškozeného výkřikem „Bacha!“, jednalo se o marný pokus napravit předchozí pochybení.
                                                          39. Z uvedeného vyplynulo, že obviněný jednal protiprávně. Nejvyšší soud se však neztotožnil se závěrem, že se činu dopustil ve vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], protože při ní pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Obviněný však podle okolností, za nichž k následku došlo, nevěděl, že ke zranění poškozeného dojde, protože poškozeného ve vodě neviděl, a tedy nevěděl, že ještě nevyplaval. Proto také skočil. Rovněž bylo prokázané, že poškozený se začal z vody vynořovat, až když již obviněný letěl do vody. Nemůže se proto jednat u obviněného o vědomou nedbalost.
                                                            40. Na rozdíl od soudů obou stupňů Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že obviněný spáchal přečin podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nevěděl, že poškozenému skočí na hlavu, nevěděl, že je ještě ve vodě, nevěděl, že se bude vynořovat až v době jeho skoku. Nevěděl tedy, že svým jednáním může uvedený následek způsobit, ale vzhledem k tomu, že se dostatečně nepřesvědčil, že poškozený ještě nevyplaval, protože věděl, o jaké místo se jedná, a rovněž i ze svých zkušeností a obecné nebezpečnosti takto neorganizovaných skoků, že může k újmě u jiného dojít, spoléhal, že se nic nestane. Právě třeba tím, že se náhle vynoří z vody ten, kdo se do ní před tím, kdy obviněný vodní hladinu nesledoval, ponořil. Bylo mu známo, že voda není průhledná a pod hladinu nevidí. Proto s ohledem tyto všechny skutečnosti měl a mohl vědět, že takový následek při zanedbání potřebné opatrnosti nastane.
                                                              41. S ohledem na zjištění soudů, která byla učiněna a jsou popsána ve skutkových zjištěních, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že prokázaná skutečnost, že poškozený měl v době činu v krvi 1,8 g/l alkoholu, nemůže vést k závěru o podílu poškozeného na vzniklém následku. Tyto závěry Nejvyššího soudu jsou shodné s těmi, které učinily oba soudy ve vztahu k vině obviněného, pouze odvolací soud nesprávně tuto úvahu zvažoval u náhrady škody.
                                                                42. Alkohol u poškozeného zjištěný se na celém průběhu jednání obviněného, které tvoří objektivní stránku přečinu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku podle objektivních zjištění nepodílel. Pozitivně nebylo prokázáno, že by měl na průběhu činu a vzniku následku u poškozeného vliv. Poškozený se choval a jednal zcela bez ohledu na čin obviněného. To, že provozoval tuto nebezpečnou činnost pod vlivem alkoholu, nebylo podle prokázaných okolností příčinou toho, že obviněný zanedbal své povinnosti, jak jsou výše popsány k tomu, aby jeho skok byl bezpečný a druhému neublížil. Odvolací soud z hlediska nedostatků objektivních možností uvedenou skutečnost prokázat jako jednoznačný a bezpochybný fakt zmírnil tím, že ji nelze zcela vyloučit, avšak bez dopadu na jakýkoliv závěr o vině obviněného. Taková úvaha není v rozporu se posuzování příčinné souvislosti mezi jednání a následkem, která v této věci jednoznačně a nadevší pochybnost byla prokázána. Nelze z těchto důvodů přisvědčit obviněnému, že okamžik, kdy se poškozený z vody vynoří, byl důsledkem ovlivnění alkoholem. Taková skutečnost objektivně nevyplynula ze žádných provedených důkazů, a jak bylo uvedeno, nemá na vznik odpovědnosti obviněného za vzniklý následek vliv. Opojení alkoholem poškozeného nemělo charakter příčiny, která by spolupůsobila vedle jednání obviněného. Jednání obviněného bylo proto jedinou příčinou, která k následku vedla, a proto zůstává příčinou škodlivého následku v podobě těžkého ublížení na zdraví poškozeného.
                                                                  43. Nejvyšší soud, pokud učinil závěr o tom, že obviněný jednal v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nezměnil jinak správné závěry o tom, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, pouze uvedenými úvahami závěry soudů obou stupňů nikoliv v neprospěch obviněného poopravil. Je třeba zdůraznit, že vědomá nedbalosti neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalosti nevědomá [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 236]. V daném případě na průběh činu ani vzniklý následek nemá uvedený upravený právní závěr pro obviněného významnější význam, a to i z hlediska stanovení povahy a závažnosti činu ve smyslu § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která se tím nemění. Nešlo o takovou skutečnost, v důsledku níž by bylo důvodné přezkoumávané rozhodnutí zrušit, protože uvedený právní názor nemá na celkový závěr o vině a trestu dopad.
                                                                    44. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěry obou soudů o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za správné a dovolání obviněného v této části nedůvodné.
                                                                    VI. K námitce podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
                                                                      45. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání v části brojící proti výroku o vině a trestu, protože se omezil jen na rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody, aniž by jakkoli své závěry o vině a trestu v tomto výroku vyjádřil, v čemž spatřoval důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nebylo ani této námitce možné přisvědčit.
                                                                        46. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 56 tr. zákoníku, apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
                                                                          47. K námitkám obviněného je v dané souvislosti třeba připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodl tak, že zrušil jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3152.; a obdobně DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 461, 462.). Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003)].
                                                                            48. Odvolací soud tak respektoval shora uvedené podmínky, když i z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že tento se výroky o vině a trestu k námitkám obviněného uplatněným v odvolání zabýval, jak bylo statně rozvedeno shora v bodě V. tohoto rozhodnutí, nepřisvědčil jim, a proto jim nevyhověl. Nemohl však rozhodnout o náhradě škody, a navíc ještě podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítat, jak se zcela nedůvodně domáhal obviněný.
                                                                            VII. Závěr

                                                                            49. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky dílem stojící mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dílem o námitky pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice obsahově podřaditelné, avšak i přes zmíněný nedostatek nedůvodné, dovolání podle § 265j tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, protože nejvyšší státní zástupkyně i obviněný souhlasili s touto formou projednání podaných dovolání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 265h odst. 2 tr. ř.].
                                                                              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                                                              V Brně dne 21. 11. 2018


                                                                              JUDr. Milada Šámalová
                                                                              předsedkyně senátu