Rozhodnutí NS

30 Cdo 1729/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 1729/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1729.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Autorské právo
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/15/2019
I.ÚS 164/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
02/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1729/2018-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně AMF Reece CR, s.r.o., se sídlem v Prostějově - Vrahovice, Tovární 837/9c, IČO 48533106, zastoupené JUDr. Kamilou Mozgovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 961/25, proti žalované Stylers made to measure GmbH, se sídlem ve Spolkové republice Německo, zapsané v HRB 5614 u AG Marburg, podnikající na území ČR prostřednictvím Stylers made to measure GmbH, organizační složka, se sídlem v Prostějově, Olomoucká 4616/37a, IČO 28612191, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Újezd 450/40, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 69/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017, č. j. 3 Cmo 190/2016-234, takto:

I. Dovolání žalované se o d m í t á.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 52.562,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kamily Mozgové, Ph. D., advokátky se sídlem v Praze 1, Národní 961/25.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně (jako právní nástupkyně původní žalobkyně OP Prostějov) se po žalované domáhala náhrady škody – ušlého zisku na základě neoprávněného užití díla žalobkyně – databáze – žalovanou ve výši 8.709.750 Kč.

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2016, č.j. 41 Cm 69/2012-199 výrokem I. žalobě vyhověl, výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 435.490,- Kč. Z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 5 T 195/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. června 2014, sp. zn. 2 To 103/2014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, č.j. 5 Tdo 298/2015-53, soud prvního stupně zjistil, že jednatel žalované M. Š. byl uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když nezákonně opatřil jedinečnou elektronickou databázi obsahující cca 1415 souborů, zahrnující jedinečné střihové díly a automatické střihové úpravy pro výrobu oděvů na míru formou hromadné výroby, která byla ve výlučném vlastnictví pořizovatele – OP Prostějov, nechal tuto databázi dne 12. března 2010 přenést do IT zařízení organizační složky obchodní společnosti Stylers, kde byla následně využívána při zhotovování oděvů na míru formou hromadné výroby bez vědomí a svolení OP Prostějov, čímž porušil oprávněné zájmy a autorská práva OP Prostějov jako pořizovatele databáze vyplývající z § 12 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“), ve spojení s § 94 odst. 1 a z § 89 a § 90 odst. 1 autorského zákona. Další pak soud zjistil ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož ušlý zisk za rozhodné období je ve výši 8.709.750 Kč. Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, soud neshledal důvodnou.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 3 Cmo 190/2016-234, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení 196.905,70 Kč, ve výroku III. ho změnil tak, že žalované se povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 435.490 Kč neukládá a konečně žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 105.124,80 Kč. Předeslal, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 135 o.s.ř., vzhledem k rozhodnutím trestních soudů, jimiž byla závazně určena jak otázka zaviněného protiprávního jednání Š., kterého je třeba personifikovat se žalovanou, tak i otázka vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. Úlohou soudu prvního stupně tak bylo pouze zjišťovat výši vzniklé škody. Při tom soud správně vyšel ze závěrů znaleckého posudku. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i ve vztahu k otázce promlčení, protože nárok na náhradu škody z titulu zásahu do autorských práv zde byl již od počátku řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 12. února 2018 dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Je přesvědčena, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a spočívá na vyřešení otázek hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Přípustnost dovolání tak dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. V prvé řadě nesouhlasí s posouzením vázanosti civilních soudů trestním rozsudkem podle ustanovení § 135 o.s.ř. a soudy obou stupňů podle jejího názoru nebyly oprávněny vycházet ze zjištění učiněných v trestním řízení. Vzhledem k tomu pak žalobkyně ve skutečnosti neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Soudům dále vytýká nesprávná skutková zjištění a také to, že při vyčíslení škody se spokojily pouze se znaleckým posudkem a nebraly v úvahu ustálenou judikaturu ohledně výše náhrady ušlého zisku. Soudy se také ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly otázkou příčinné souvislosti. Dovolatelka rovněž podrobně také vytýká vady, kterými podle jejího názoru trpí znalecký posudek a konečně také nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jí uplatněné námitce promlčení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se prostřednictvím své zástupkyně dne 23. září 2018 vyjádřila žalobkyně, která konstatuje, že žalovaná v rámci svého dovolání fakticky setrvává na shodných argumentech, která použila již v odvolání, a k nimž odvolací soud vyslovil své stanovisko. Ztotožňuje se s postupem i závěry obou stupňů, je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a není postiženo žádnou z vad uváděných žalovanou. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Při konfrontaci posuzovaného dovolání se shora uvedenými požadavky je třeba konstatovat, že nesplňuje podmínky přípustnosti předvídané ustanovením § 237 o.s.ř. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, aniž by rozlišovala mezi potvrzující částí ve věci samé a částí měnící, stejně jako ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení. V úvodu svého dovolání sice oznamuje, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, ale z jeho obsahu lze dovodit pouze nesouhlas s postupem soudů obou stupňů a s jejich závěry. Nikterak nekonkretizuje, která otázka hmotného nebo procesního práva, na nichž podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá, je otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v této praxi dosud nebyla vyřešena.

Nespokojenost dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Dovolání proti dalším částem výroku odvolacího soudu žalovaná nikterak nezdůvodňuje.

Vzhledem k tomu je třeba konstatovat, že dovolání žalované, pokud směřuje proti potvrzující části výroku odvolacího soudu ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud jde o další části tohoto výroku, trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 43.140 Kč byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 43.440 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 9.122,40 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně tak činí 52.562,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu