Rozhodnutí NS

32 Cdo 4040/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:32 Cdo 4040/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4040.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Správní řízení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 o. s. ř.
§ 34g odst. 3 předpisu č. 266/1994Sb. ve znění do 31.03.2017
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4040/2018-204


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BF Logistics s. r. o., se sídlem v Praze 9, Beranových 65, PSČ 199 02, identifikační číslo osoby 27406911, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, PSČ 147 00, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, o zaplacení částky 3 681 470,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 68 Co 104/2018-164, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 265,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 41 C 36/2016-123, v rozsahu, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 665 763,18 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 20. 12. 2015 do zaplacení a zaplatit jí na nákladech řízení částku 364 854,10 Kč. Zároveň odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 56 337,60 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Při řešení předpokladů pro aplikaci ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. v souzené věci se odvolací soud oproti názoru dovolatelky od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v názoru, že mimo rámec správního soudnictví jsou soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Zkoumat, zda je správní rozhodnutí nezákonné nebo věcně nesprávné, obecný soud oprávněn není, přičemž u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti [srov. rozsudek ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/99“), a rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 tamtéž (dále jen „R 11/2000“), z jejich závěrů vychází rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 5 As 87/2015, dostupný na http://www.nssoud.cz. To znamená, že do té doby, než je uvedený akt stanoveným postupem (sic!) opraven nebo zrušen, je považován za bezvadný a má právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz)].

S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v plném souladu. Námitky, které dovolatelka snáší vůči rozhodnutím drážních správních úřadů, podle svého obsahu zpochybňují právě jen zákonnost a věcnou správnost těchto správních rozhodnutí; závěr o jejich nicotnosti opodstatnit nemohou.

Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, jenž podle mínění dovolatelky předchozí závěry precizuje a od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je nepřípadná, neboť v tam souzené věci [v řízení o náhradě za pozemky, jež nebyly vydány oprávněným osobám z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku], šlo o posouzení otázky (zda jde o pozemky podléhající režimu zákona o půdě), která byla správním orgánem řešena jen jako otázka předběžná. V navazujícím rozhodnutí vydaném v téže věci, v rozsudku ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, Nejvyšší soud zdůraznil, že šlo o otázku, k jejímuž zodpovězení je povolán sám civilní soud, nikoliv správní orgán. Ve zde souzené věci vycházel odvolací soud z toho, co správní orgán řešil přímo ve výroku svého rozhodnutí. K vysvětlení, jaký je z hlediska § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozdíl mezi tím, o čem správní orgán rozhodl ve výroku správního rozhodnutí, a tím, co si pro účely takového rozhodnutí posoudil v odůvodnění rozhodnutí jako otázku předběžnou, lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, a judikaturu v něm citovanou.

O tom, že se Nejvyšší soud uvedenými rozhodnutími senátu č. 28 od své dosavadní rozhodovací praxe neodchýlil („neprecizoval ji“), svědčí ostatně jeho recentní rozhodovací praxe, setrvávající důsledně v názoru o nemožnosti přezkumu zákonnosti či věcné správnosti správních rozhodnutí v rámci civilního soudnictví (srov. např. usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4346/2010, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 412/12, usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012, rozsudek ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněného pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, ústavní stížnosti proti němuž podané Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2241/17, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2358/17, usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, rozsudky ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4189/2016, usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2496/2015, a usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2732/16).

K tomu, aby se od své dosavadní judikatorní praxe odklonil ve zde souzené věci (aby příslušnou otázku procesního práva řešil jinak), Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelky (ani jinde) pádné důvody. Zdůrazňuje přitom, že tato praxe byla Ústavním soudem opakovaně prověřována z hlediska ústavně zaručených práv a nebyla shledána ústavně nekonformní.

Dovolatelkou uplatněná žádost, aby právní otázka „nicotnosti správního rozhodnutí drážního správního úřadu“ vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka jím byla posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Dovolatelka v té souvislosti odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, z hlediska věcného (obsahového) lze mít tedy za to, že uplatňuje též předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za ustálenou judikatorní praxi při řešení otázky hmotného práva sice lze jen stěží považovat procesní rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, takže k dovolacímu přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu nedošlo, nicméně dovolatelkou označené usnesení na příslušnou rozhodovací praxi odkazuje. Právní názor, který dovolatelka připisuje usnesení sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, je citací důvodů již shora zmíněného R 11/2000. Od jeho závěrů ani od dalších rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k otázce nicotnosti správních rozhodnutí, se odvolací soud neodchýlil.

Nejvyšší soud v R 9/99 dovodil, že akty nicotnými (nulitními) jsou takové akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). V R 11/2000 se Nejvyšší soud k těmto závěrům přihlásil a navázal názorem, jímž argumentuje dovolatelka, že je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu “absolutně” nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu) nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá.

Ustanovení § 34g odst. 3 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění účinném do 31. 3. 2017, stanovilo, že zjistí-li drážní správní úřad nesprávný postup při zpracování prohlášení o dráze včetně kritérií v něm obsažených nebo při procesu přidělování kapacity dopravní cesty včetně jeho výsledků a způsobu stanovení cen, rozhodne o změně (sic!) prohlášení o dráze včetně kritérií v něm obsažených nebo rozhodne o přidělení kapacity dopravní cesty včetně způsobu stanovení cen. Samotná dikce zákona, podle níž drážní správní úřad „rozhodne o změně“, nasvědčuje oproti mínění dovolatelky naopak tomu, že drážní správní úřad byl povolán (byla mu svěřena kompetence) nahradit obsah vadného prohlášení o dráze svým rozhodnutím (změnit jej). Až novelou zákona o drahách provedenou s účinností od 1. 4. 2017 zákonem č. 319/2016 Sb. byl zaveden postup, kdy správní drážní úřad rozhodoval pouze o tom, zda některá z částí zveřejněného prohlášení o dráze není v rozporu se zákonem o drahách, a část prohlášení o dráze, která je v rozporu s tímto zákonem, nahradil částí novou sám přídělce.

V takové situaci nelze uzavřít, že rozhodnutí drážního správního orgánu bylo vydáno k tomu “absolutně” nepříslušným orgánem. Posouzením, zda dikce ustanovení § 34g odst. 3 zákona o drahách ve znění účinném do 31. 3. 2017 odpovídá znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/14/ES ze dne 26. 2. 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury a zpoplatnění železniční infrastruktury a zda je tu prostor pro překlenutí případného nesouladu úpravy národního práva se směrnicí cestou eurokonformního výkladu, by obecné soudy v intencích ustálené rozhodovací praxe nečinily nic jiného, než nepřípustně přezkoumávaly zákonnost správního rozhodnutí. O tom, že zákon svěřil drážnímu správnímu orgánu kompetenci posuzovat správnost postupu při zpracování prohlášení o dráze a při zjištění nesprávnosti o něm rozhodnout, není pochyb; ani dovolatelka v tomto ohledu pochyby nevyjádřila. I kdyby proto byl drážní správní orgán oprávněn prohlášení o dráze jen zrušit a nikoliv jej zároveň změnit, nebylo by rozhodnutí obsahující výrok o změně prohlášení o dráze správním aktem vydaným orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka předložená jako otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená, zda mají rozhodnutí drážního správního úřadu charakter deklaratorní či konstitutivní. Je tomu tak proto, že na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí a není tudíž splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud tuto otázku na rozdíl od soudu prvního stupně neřešil, veden úvahou, že z pohledu žalobního požadavku je nerozhodné, zda správní rozhodnutí měla zpětný účinek či nikoliv, neboť podstatou nároku z titulu bezdůvodného obohacení je skutečnost, že v době uskutečnění plateb za užití dráhy bylo plněno dle platného titulu, který však poté odpadl, a výše ceny za užití drah byla následně autoritativně stanovena.

Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, tj. též v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 3. 2019

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu