Rozhodnutí NS

28 Cdo 2728/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2018
Spisová značka:28 Cdo 2728/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2728.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 o. s. ř.
§ 457 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/02/2019
II.ÚS 427/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
04/18/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2728/2018-502


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Esta Praha s. r. o., IČO: 276 03 636, se sídlem ve Zvoli, Jílovská 278, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o zaplacení částky 66 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 187/2012, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017, č. j. 69 Co 250/2017-341, t a k t o :


I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2017, č. j. 9 C 187/2012-300, se zastavuje.
    II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.

    III. Dovolání žalovaného se odmítá.
      IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

      O d ů v o d n ě n í :

      V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2017, č.j. 9 C 187/2012-300, v jeho výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 66 100 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), a nepřiznal žalovanému ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

      Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 66 100 Kč, které mělo vzniknout zaplacením této částky žalobcem na základě smlouvy o koupi materiálu určeného pro opravu střechy, jenž mu však nebyl dodán a ani mu nebyla vrácena zaplacená částka.

      Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním; žalobce napadl též rozsudek soudu prvního stupně „ve všech výrocích“.

      Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

      Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalobce i dovolání žalovaného odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť nejsou přípustná.

      Přípustnost dovolání žalovaného směřujícího toliko proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům, je vyloučena ex lege ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozhodném znění, podle něhož nejsou přípustná dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

      Přípustnost dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu (jímž se končí odvolací řízení a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

      Při zkoumání přípustnosti žalobcova dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadený rozsudek odvolacího soudu je postaven na skutkovém zjištění o tom, že kupní smlouvu (dle níž měl být dodán materiál na opravy střechy) uzavřel J. N. (jednající na základě příkazní smlouvy s žalobcem) se společností A-Geos, s. r. o., nikoliv s žalovaným, který byl toliko dohodnutým platebním místem. Naproti tomu žalobce veškerou dovolací argumentaci staví na tvrzení, že smlouvu uzavřel osobně s žalovaným, přičemž v tomto směru zpochybňuje i hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v této souvislosti srov. též předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4969/2015, vydané v projednávané věci, v němž dovolací soud konstatoval, že otázka obsahu dohody účastníků (a z ní odvolacím soudem činěný závěr kdo měl být dodavatelem /prodávajícím/ střešního materiálu) je především otázkou skutkových zjištění.

      Dovolání žalobce proto ani ve zbývajícím rozsahu přípustné není. Námitka, že soudy nižších stupňů připustily jednostrannou změnu smlouvy ze strany smluvní strany, která je podnikatelem, neobstojí, neboť na takovém závěru napadený rozsudek založen není. Přípustnost dovolání nemůže založit ani poukaz žalobce na povinnost vykládat sporná ustanovení spotřebitelských smluv ve prospěch spotřebitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5989/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1348/2018), neboť toto pravidlo nelze použít při zjišťování, kdo byl (resp. měl být) stranou smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011).

      K žalobcem uplatněné argumentaci (směřující proti závěru odvolacího soudu o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalovaného) sluší se pak – nad rámec řečeného – uvést, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3042/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016). S touto rozhodovací praxí je napadený rozsudek odvolacího soudu konformní v situaci, kdy dle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a jež dovoláním zpochybnit nelze, žalovaný stranou předmětné kupní smlouvy nebyl.

      Zpochybňuje-li žalobce též odůvodnění napadeného rozsudku, které dle něj nedostálo požadavku přesvědčivosti a logičnosti, jedná se o námitku vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že má-li snad tato vada spočívat ve skutečnosti, že se z příjmového dokladu nepodává, že by peníze přijaté žalovaným byly určeny pro společnost A-Geos, s. r. o. (čímž odvolací soud odůvodnil také odepření náhrady nákladů řízení žalovanému), odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vykládá, jak tento důkaz v souvislosti s ostatními hodnotil a ani odůvodnění nákladového výroku není v rozporu s ostatními částmi odůvodnění.

      I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti obou dovolání.

      Byla-li dovolání odmítnuta, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

      Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

      K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítají dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 20. 11. 2018


      Mgr. Petr Kraus
      předseda senátu