Rozhodnutí NS

29 Cdo 5323/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:29 Cdo 5323/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5323.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Konkurs
Incidenční spory
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 5323/2016-231


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Vo & Be, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Rohožnická 1604, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 26204975, zastoupeného JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Žitná 1578/52, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Daně Kořínkové, Ph.D., LL.M., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce VIP Consulting a. s., identifikační číslo osoby 61859851, zastoupené Mgr. Viktorem Hunalem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 4/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2016, č. j. 15 Cmo 3/2016-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 58 Cm 4/2015-128, Městský soud v Praze určil, že pohledávka žalobce ve výši 13.671.309,39 Kč, uplatněná v rámci konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 49/98 na majetek úpadce VIP Consulting a. s., je po právu jako pohledávka II. třídy s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení ve výroku označené nemovitosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje závěry odvolacího soudu za věcně správné.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) [§ 433 bod I. a § 434], s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“)]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu potud nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. ledna 1994 (dále též jen „zástavní smlouva“), je platným právním úkonem, na jehož základě bylo k zajištění pohledávky za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným zřízeno zástavní právo k předmětné nemovitosti.

Důvod připustit dovolání k řešení otázek souvisejících s platností zástavní smlouvy a se vznikem zástavního práva zajišťujícího výše označenou pohledávku žalobce, není dán již proto, že Nejvyšší soud se těmito otázkami zabýval již v rozsudku ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2661/2009, kterým (mimo jiné) zamítl dovolání žalované (tamní žalobkyně) podané proti rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 18 Co 306/2006-340, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se dovolatelka domáhala proti společnosti Vo & Be, spol. s r. o. určení, že zástavní právo k předmětné nemovitosti zajišťující pohledávku vůči společnosti M-Bohemia, společnost s ručením omezeným „tu není“.

K námitkám, jimiž dovolatelka v označené věci zpochybňovala platnost zástavní smlouvy ze dne 17. ledna 1994, Nejvyšší soud uzavřel, že soudy výklad projevu vůle obsaženého v zástavní smlouvě učinily v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a judikaturou soudů. Potud odkázal např. na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na tomto závěru přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace uplatněné dovolatelkou v nyní projednávané věci. O tom, že výklad zástavní smlouvy, jak jej provedly soudy nižších stupňů (ústící v závěr, podle kterého zástavní smlouva je platným právním úkonem, na jehož základě bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným), plně respektuje výkladová pravidla určená ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nemá Nejvyšší soud žádných pochyb.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska výhrad, jimiž dovolatelka brojí proti postupu konkursního soudu při přezkumu žalobcem přihlášené pohledávky. Konkursní soud totiž poté, co rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 58 Cm 24/2013-55, byla předchozí žaloba žalobce o určení pravosti a pořadí žalovanou popřené pohledávky zamítnuta pro předčasnost (s tím, že přihláška žalobcovy pohledávky má vady bránící řádnému přezkumu), nařídil nové přezkumné jednání, u něhož byla žalovaná nucena opětovně popřít pohledávku žalobce. Takto opakovaně provedený přezkum (již jednou řádně přezkoumané pohledávky) považuje dovolatelka za obsolentní (právně neúčinný) a žalobu na základě jeho výsledku podanou za zjevně opožděnou.

Potud ovšem dovolatelka zjevně přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:

1/ Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat.

2/ Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky.

3/ Podle ustanovení § 25 odst. 1 ZKV platí, že rozhodnutí soudu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek jsou účinná proti všem věřitelům. Z rozsudku, jímž byla žaloba na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky zamítnuta pro předčasnost na základě závěru, že přihlášená pohledávka dosud řádně přezkoumána nebyla, jelikož nebyly zkoumány vady přihlášky, takže v části, ve které tyto vady bránily přezkumu, nemohla být ani účinně popřena, je proto konkursní soud povinen vyjít (takový rozsudek zakládá konkursnímu soudu povinnost přikročit v dotčeném rozsahu k odstraňování vad přihlášky a potud i k novému /řádnému/ přezkumu přihlášené pohledávky).

K zamítnutí žaloby pro předčasnost srov. (v obecné rovině) též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněného pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z výše podaných judikaturních závěrů je zřejmě, že pro konkursní soud bylo pravomocné rozhodnutí z původního řízení, jímž byla (lhostejno, zda správně) předchozí žaloba o určení pravosti a pořadí pohledávky zamítnuta pro předčasnost, závazné a nemohl tudíž postupovat jinak než (po odstranění vad přihlášky) přistoupit k novému přezkumu přihlášené pohledávky.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přiléhavou neshledává ani argumentaci dovolatelky, podle níž jí bylo způsobem, jakým Městský soud v Praze rozhodl o předchozí žalobě (tím, že žaloba byla zamítnuta pro předčasnost), upřeno právo výsledek takového řízení zpochybnit. Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že dovolatelka byla oprávněna (subjektivně legitimována) k podání opravného prostředku proti vydanému zamítavému rozhodnutí (potud srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006); to, že svého práva nevyužila, jde pouze k její tíži.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o § 25a odst. 1 ZKV, když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobce (jenž měl procesní úspěch) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018



JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu