Rozhodnutí NS

4 Tdo 1502/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zproštění obžaloby
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/08/2019
Spisová značka:4 Tdo 1502/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1502.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 226 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1502/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 o dovolání obviněného S. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 39/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 39/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř.
se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 49 T 14/2010, byl obviněný S. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný S. Š. odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: L. M., nar. XY, částku 6.558.480 Kč, K. P., nar. XY, částku 6.558.480 Kč, a J. P., nar. XY, částku 6.558.480 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. M., nar. XY, K. P. nar. XY a J. P., nar. XY, odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného S. Š. uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj byl podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
- L. M., nar. XY, bytem XY škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení,
- K. P., nar. XY, bytem XY škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení,
- správci pozůstalosti po zemřelém poškozeném J. P., nar. XY, M. P., nar. XY, bytem XY škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. M., K. P. a správce pozůstalosti po zemřelém poškozeném J. P. M. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O dovolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 112/2018, tak, že z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze v novém řízení rozsudkem ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 39/2016, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a příslušného státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 49 T 14/2010, v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, která jej vinila ze spáchání skutku spočívajícího v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„úmyslně v rozporu s ústní smlouvou o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterou uzavřel přesně nezjištěného dne na jaře roku 1994 s poškozenými L. M., nar. XY, K. P., nar. XY, J. P., nar. XY a V. V., nar. XY, jejíž účastníci se sdružili za účelem pořízení 15 kusů akcií na jméno o jmenovité hodnotě 10.000 Kč společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s., Stavbařů 32, Most, IČ 60281057, na jejichž zakoupení se všichni členové sdružení podíleli finančními prostředky ve stejné výši, přičemž v souladu s touto smlouvou zakoupil obžalovaný dne 20. 5. 1994 na své jméno z peněžních prostředků sdružení akcie uvedené společnosti číslo 017 až 031, které se tak staly předmětem podílového spoluvlastnictví všech členů sdružení a bez jejich souhlasu s nimi obžalovaný nesměl nijak nakládat, dne 11. 4. 2008 v Praze bez souhlasu ostatních členů sdružení uzavřel syn obžalovaného S. Š. v zastoupení obžalovaného podle jeho pokynů se společností United Energy právní nástupce, a. s., Teplárenská 2, Most, IČ 27309959, smlouvu o úplatném převodu předmětných 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s. za kupní cenu ve výši 27.000.000 Kč, tyto akcie předal rovněž v zastoupení obžalovaného nabyvateli S. Š. v Praze dne 29. 5. 2008 a téhož dne nabyvatel převedl finanční prostředky ve výši 27.000.000 Kč na účet S. Š., vedený u J&T banky, a.s., se sídlem Pobřežní 14/297, Praha 8, z něhož dne 30. 5. 2008 S. Š. tyto finanční prostředky převedl na účty obžalovaného, vedené u J&T banky, a.s., a u České spořitelny, a.s. odkud byly po řadě bankovních převodů zčásti převedeny na různé účty patřící obžalovanému nebo jeho rodinným příslušníkům a zčásti byly použity k nákupu zaknihovaných cenných papírů vedených na účtu manželky obžalovaného, svým jednáním tak obžalovaný způsobil v Mostě poškozeným L. M., K. P., J. P. a V. V. celkovou škodu ve výši 26.233.920 Kč, což je částka odpovídající jejich spoluvlastnickým podílům na celkové hodnotě předmětných akcií podle jejich ceny obvyklé ke dni 29. 5. 2008, která činila 32.792.400 Kč.“, a který byl právně kvalifikován jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození L. M., K. P. a správce pozůstalosti po zemřelém poškozeném J. P. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 39/2016, podal následně obviněný S. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání obviněný namítl, že pokud jej vrchní soud podané obžaloby zprostil s odkazem na § 226 písm. b) tr. ř. proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, předpokládalo by to skutečnost, „že se stal v obžalobě popsaný skutek“. Vrchní soud však své rozhodnutí založil na skutkových závěrech, které jsou jednak v extrémním rozporu s v řízení zjištěnými skutečnostmi a navrhovanými důkazy a jednak nepříznivé pro obviněného. Z dostupných důkazů podle názoru obviněného totiž plyne, že skutek se nestal, a tak mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř., přičemž v textu podaného mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadený rozsudek se opírá o předpoklad, že Š. jednal v rozporu s ústní smlouvou o sdružení dle § 829 občanského zákoníku, kterou uzavřel (a) jejíž účastníci se sdružili za účelem pořízení 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ, a. s. a dále, že jím nabyté akcie se „staly předmětem podílového spoluvlastnictví všech členů sdružení (Š. a poškozených)“. Oba tyto skutkové předpoklady však byly v průběhu dosavadního řízení vyvráceny. Protože tvoří podstatu skutku, mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř. Dále uvedl, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v průběhu řízení a provedeným dokazováním. V průběhu řízení bylo zjištěno, že se skutek v podstatné části nestal, ve výroku (zprošťujícím) je však předpokládán opak, jako by se tyto skutečnosti měly stát. Rovněž namítl, že výrok odvolacího soudu je založen na důkazu, který je podvrhem, když nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a kriminalistika, který obviněný navrhoval.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že použití důvodu zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže skutkový děj popsaný v obžalobě sice skutečně alespoň z podstatné části nastal, tedy byla spolehlivě prokázána podstata žalovaného skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí pod č. 37/1989 II. Sb. rozh. tr.), ale prokázaný skutek nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814). Jak vyplývá z výroku i z odůvodnění rozhodnutí ve věci činných soudů, v případě obviněného jde především o to, že soudy dospěly k závěru, že pro konstatování trestní odpovědnosti obviněného absentuje „jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to přisvojení si cizí věci“ (str. 7 přezkoumávaného rozsudku vrchního soudu), ačkoliv jinak se skutek kladený obžalobou obviněnému za vinu odehrál v podstatných rysech tak, jak obžaloba tvrdila. Skutek se tedy podle názoru ve věci činných soudů z podstatné části stal, odehrál se v souladu s tvrzením obžaloby. Takovému skutkovému zjištění pak odpovídá právě i důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., který je naplněn tehdy, když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V posuzované věci nemohl být skutek trestným činem proto, že v jednání obviněného nebyl dán objektivní znak „cizí věci“ coby obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Soudy nepochybily.

Naproti tomu důvod zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když se ani po využití všech dostupných důkazních prostředků nepodařilo prokázat to, že se vůbec, co do podstatných rysů stal skutek popsaný v obžalobě. Přitom postačí i důvodné pochybnosti o tom, zda se žalovaný skutek opravdu stal, ale nevyžaduje se prokázání (resp. rozumná míra jistoty), že se skutek nestal (srov. rozhodnutí pod č. 13/1982 Sb. rozh. tr.). Pro postup podle posledně citovaného ustanovení není nutné, aby se nestalo nic z toho, co uvádí žalobní návrh, ale stačí, pokud se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814). Jestliže tedy v nyní posuzované věci soud dospěl k závěru, podle něhož sice bylo prokázáno, že se skutek v zásadě stal, jen nebylo možné učinit závěr o přítomnosti znaku cizí věci, což je v případě předmětného deliktu nezbytné, nemohl obviněného zprostit obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., jak se domáhá v podaném dovolání. Podstata skutku totiž nastala. Námitka obviněného, že v této trestní věci přicházelo v úvahu zproštění obžaloby pouze z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř., se navíc netýká hmotněprávní vady. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze brojit proti zprošťujícímu rozsudku v případě, že ke zproštění došlo proto, že se žalovaný skutek stal, ale není trestným činem. Uvedenými výhradami totiž obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť v podstatě tvrdí, že se nestalo nic z toho, co bylo předmětem jeho trestního stíhání pro skutek popsaný v obžalobě, posouzený jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže obviněný v takovém případě požaduje zproštění z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., ve skutečnosti se tím domáhá změny skutkových zjištění. Dospěl-li soud k závěru, že se skutek stal (avšak není trestným činem), zatímco obviněný se dovoláním domáhá zjištění, že se skutek nestal, pak v takovém případě dovolatel napadeným rozhodnutím nevytýká nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto skutkovým výhradám dovolatele tedy není možné přihlížet a v takovém případě by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů.

Srov. též stanovisko Nejvyššího soudu prezentované v jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 11 Tdo 31/2005, dle kterého: „Lze tedy uzavřít, že dovoláním obviněného opírajícím se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat zprošťující rozsudek v případě, že k zproštění došlo proto, že se žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, neboť v takovém případě se obviněný požadavkem na to, aby byl zproštěn z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění, tedy ve skutečnosti vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění. Zjednodušeně řečeno, vychází-li napadená rozhodnutí z toho, že se skutek stal, zatímco obviněný se dovoláním domáhá zjištění, že se skutek nestal, a to tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy či neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, pak v takovém případě se dovolatel ocitá mimo rámec vymezený dovolacím důvodem předpokládaným ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto skutkovým výhradám dovolatele tedy nebylo možno přihlédnout a v takovém případě by bylo nutno podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.“

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného S. Š. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 6 To 39/2016, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný své dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Obecně je možné, aby dovolání směřovalo proti zprošťujícímu rozhodnutí, avšak pouze pokud se v něm obviněný domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodů, které jsou pro něj příznivější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005). Důvody zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. a za určitých okolností i podle § 226 písm. c) tr. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 5. 1988, sp. zn. 6 Tz 12/88) přitom lze pokládat ve srovnání s důvodem podle § 226 písm. b) tr. ř. za příznivější pro obviněného. V případě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutné, aby dovolací námitky směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení skutku, nikoli pouze proti soudy provedenému dokazování a z něj vyplývajícím skutkovým zjištěním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005). Námitky obviněného, kterými se fakticky snaží docílit odlišného hodnocení důkazů, než jak je hodnotily soudy, tak nejsou námitkami v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jiným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., s výjimkou opomenutých důkazů, případů, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a dále případy svévolného hodnocení důkazů (extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy).

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).


Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Je třeba uvést, že Nejvyšší soud se může otázkou tzv. extrémního rozporu zabývat, jen pokud jej dovolatel učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento rozpor spatřuje. Takovýto závažný nesoulad je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů například nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V daném případě Nejvyšší soud shledal důvod výjimečného zásahu do skutkových zjištění, a to z důvodu extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť zjistil existenci tohoto rozporu, když dosud provedené důkazy bez odstranění existujících nejasností nejsou spolehlivým podkladem pro závěr o jednání obviněného S. Š. uvedeném ve zprošťujícím rozsudku bez důvodných pochybností. Výše uvedený judikát Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005) se extrémním rozporem ani opomenutými důkazy nezabýval, ostatně to ani nebylo v tomto případě obviněným vytýkáno.

Předmětný zprošťující důvod podle § 226 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Uplatní se za situace, kdy soud nemůže spolehlivě, tedy bez rozumných a důvodných pochybností, uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neuskutečnilo to, co se uvádí v popisu skutku. Tedy jak za situace, kdy se prokáže, že se skutek nestal, tak i tehdy, kdy přetrvávají důvodné pochybnosti o tom, že se skutek opravdu stal, a to samozřejmě za předpokladu, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a byly zhodnoceny všechny dostupné důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Uplatnění ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. je tak důsledkem zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.), podle níž má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina.

Zprošťující důvod podle § 226 písm. b) tr. ř. dopadá na případy, kdy se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. 1 tr. ř., ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. O zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. tedy lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se v daném případě zabýval skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku. Po doplnění dokazování důkazy, které z části byly provedeny již v hlavním líčení, resp. jejich aktuální verzí („Zápisem z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápisem z jednání ze dne 17. 3. 1994“) a taktéž důkazy novými (výslech svědka A. B., výpis z účtu obviněného vedený u Komerční banky, protokoly o ústním jednání a rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 39 Cm 14/2010, zpráva zmocněnce ohledně úmrtí poškozeného J. P.) dospěl k závěru, že všechny právně významné skutečnosti pro rozhodnutí byly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. řádně objasněny. Návrh obviněného na doplnění dokazování jeho výslechem, znaleckým posudkem Mgr. Miloše Švandy z oboru písmoznalectví a kriminalistika ze dne 4. 1. 2017 a jeho doplňkem ze dne 12. 4. 2017 ohledně listin nazvaných „Zápis z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápis z jednání ze dne 17. 3. 1994“, diplomovou prací obviněného, znaleckým posudkem Ing. Karla Čady, promovaného právníka z oboru patenty a vynálezy a dopisem B. ze dne 26. 6. 1995 adresovaným obviněnému, J. Z. a M. M. ve veřejném zasedání vrchní soud zamítl. Provádění důkazů, kterými se obviněný snažil poukázat zejména na neplatnost jeho podpisu na listinách ze dne 15. 3. 1994 a ze dne 17. 3. 1994 a dále i na svou odbornou erudici (která ani rozporována není) považoval Vrchní soud v Praze za jdoucí nad rámec odvolacího řízení ve smyslu § 263 odst. 6 tr. ř. a za nadbytečné, když skutkový rámec, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě na základě hodnocení provedených důkazů objasněn. V tomto kontextu připomněl, že není zákonnou povinností orgánů činných v trestním řízení provést všechny důkazy navržené stranami, ale v jejich ingerenci postupovat v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v této souvislosti vyhodnotit, které důkazy jsou pro jejich rozhodnutí nezbytné a které jsou naopak nadbytečné či zcela nepotřebné.

Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to přisvojení si cizí věci. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek se stal, ale není trestným činem pro absenci naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.

Ve výroku o zproštění obžaloby napadeného rozsudku je uvedeno, že obviněný „úmyslně v rozporu s ústní smlouvou o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterou uzavřel roku 1994 s poškozenými, jejíž účastníci se sdružili za účelem pořízení 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s. …, přičemž v souladu s touto smlouvou zakoupil obviněný … akcie uvedené společnosti, které se tak staly předmětem podílového spoluvlastnictví všech členů sdružení …“.

Odvolací soud tedy v rámci své argumentace dospěl k závěru, že skutek jako takový se stal, mezi obviněným a poškozenými došlo k uzavření smlouvy, na podkladě které obviněný zakoupil 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ, a. s., které se tak staly předmětem podílového spoluvlastnictví všech členů sdružení, nicméně takto vymezený skutek nevykazuje objektivní znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu zpronevěry.

Z odůvodnění předchozího rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2017 vyplynulo, že odvolací soud měl za to, že nebyl splněn zákonný postup pro nabytí spoluvlastnictví k předmětným akciím z důvodů uváděných obviněným (absence smlouvy, nepředání akcií všem nabyvatelům, neuvedení všech nabyvatelů na rubopisu akcie a v seznamu akcionářů, nedostatek požadovaného souhlasu valné hromady PM). Současně souhlasil s obhajobou, že předmětnou ústní smlouvu nelze podřadit pod smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. obč. zákoníku v tehdejším znění, neboť pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Konkrétně zejména pro to, že pro smlouvu o sdružení podle citovaného ustanovení občanského zákoníku byl určujícím prvkem její účel, a to účel dovolený, založený na společném přičinění o něj. Za situace, kdy takto mělo vzniknout vlastnické právo k akciím u osob, které by je jinak nabýt nemohly a způsobem, který obcházel zákon jasně stanovující způsob nabytí vlastnického práva k akciím (viz shora) i při zohlednění toho, že přičinění se o společný účel bylo možno shledat pouze u obviněného (poskytnutí finančních prostředků na nákup akcií jednotlivými poškozenými lze těžko vyhodnotit jako tuto požadovanou podmínku), nelze mít za to, že by byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 a násl. obč. zákoníku. Odvolací soud však měl v rozporu s výše uvedeným přesto za prokázanou existenci ústní smlouvy sdružující obviněného a poškozené za účelem nákupu inkriminovaných akcií za shromážděné finanční prostředky od všech účastníků dohody, když bez souhlasu poškozených s akciemi obviněný nesměl nijak nakládat.

Odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 9. 4. 2018 provedl k důkazu výslech svědka A. B., výpisy z účtu obviněného vedeného u Komerční banky, protokoly o ústním jednání a rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 39 Cm 14/2010, zprávu zmocněnce ohledně úmrtí poškozeného J. P. a to včetně usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 35 D 1093/2016. Návrhy obviněného na doplnění dokazování jeho výslechem, znaleckým posudkem Mgr. Miloše Švandy z oboru písmoznalectví a kriminalistika ze dne 4. 1. 2017 a jeho doplňkem ze dne 12. 4. 2017 ohledně listin nazvaných „Zápis z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápis z jednání ze dne 17. 3. 1994“, diplomovou prací obviněného na téma „Vědeckotechnický rozvoj v místním hospodářství. Strategie VTR centrální zásobování teplem a teplou užitkovou vodou z předávacích stanic, Praha, 1989“, znaleckým posudkem Ing. Karla Čady, promovaného právníka z oboru patenty a vynálezy ze dne 16. 1. 1989 zpracovaným pro účely občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 843/87 a dopisem B. ze dne 26. 6. 1995 adresovaným obviněnému, J. Z. a M. M. byly zamítnuty, neboť odvolací soud tyto důkazy považoval za nadbytečné.

Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že tvrzení poškozených o vzniku sdružení za nákupu akcií považoval za věrohodné, což dovozoval především z listinných důkazů - „Zápisu z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápisu z jednání ze dne 17. 3. 1994“ (č. l. 1503), případně i z výpovědi svědka A. B. K námitkám obviněného ohledně pravosti jeho podpisu na listinách „Zápis z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápis z jednání ze dne 17. 3. 1994“ zaujal stanovisko, že tyto nejsou důvodné, neboť v rámci hlavního líčení dne 22. 4. 2015 byly obviněnému tyto listiny předloženy k vyjádření, přičemž tento uvedl: „Podepisoval jsem tolik věcí, podpis je můj, ale nepamatuji si na to, nevím“. Ve veřejném zasedání pak obviněný dle názoru odvolacího soudu změnil stanovisko k originalitě svých podpisů a v této souvislosti uvedl: … „uplynula tak velká doba, že já nevím, jak jsem se před 20 lety podepisoval. Uplynulo 21 let. Čili zásadně, když mi ukážete cokoliv, co je 21 let starý, já si to prostě nepamatuju, takovou paměť nemám …“. Pro úplnost je třeba uvést, že obviněný S. Š. namítal nesprávnost protokolace svého vyjádření z hlavního líčení 22. 4. 2015.

Vycházet při rozhodování o vině z výpovědí poškozených a listin označených „Zápis z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápis z jednání ze dne 17. 3. 1994“, považuje Nejvyšší soud za nedostačující v situaci, když obviněný sporuje pravost jeho podpisu na těchto listinách (označovaných odvolacím soudem jako zásadní usvědčující důkaz) a zpochybňuje, že by jednoznačně potvrdil pravost svého podpisu při hlavním líčení dne 22. 4. 2015. V uvedených souvislostech potom dále nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud dospěl v předchozím řízení k závěru, že nebyla prokázána existence smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku. Lze přisvědčit obviněnému, pokud poukázal na skutečnost, že bez smlouvy o sdružení nemohlo dojít ani ke sdružení osob označených za její účastníky za účelem pořízení akcií PRVNÍ MOSTECKÉ, a. s., S. Š. nemohl zakoupit akcie v souladu s touto smlouvou a akcie se nemohly stát předmětem spoluvlastnictví.

Z dosud provedených důkazů tak beze všech pochybností nevyplynulo uzavření ústní smlouvy mezi obviněným S. Š. a poškozenými, neboť nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že „jeho“ podpis na listinách označených „Zápis z jednání ze dne 15. 3. 1994“ a „Zápis z jednání ze dne 17. 3. 1994“ je padělkem. V případě, když ohledně pravosti podpisů obviněného na předmětných listinách přetrvávaly pochybnosti, měl odvolací soud v rámci veřejného zasedání přistoupit k provedení pro skutková zjištění jednoho z významných důkazů – znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a kriminalistika ze dne 4. 1. 2017 (včetně jeho doplňku ze dne 12. 4. 2017) znalce Mgr. Miloše Švandy (č. l. 1882-1900, č. l. 1920-1923) ohledně předmětných listin a provést rovněž výslech tohoto znalce, případně doplnit důkazy další.

Nejvyšší soud tak zjistil, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu uvedenými ve výroku rozsudku je obviněným namítaný extrémní rozpor, věc není dostatečně objasněna a k odstranění existujících rozporů nebyly provedeny dostupné důkazy, proto k dovolání obviněného S. Š. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Úkolem soudu druhého stupně bude, aby v intencích tohoto usnesení věc obviněného projednal a provedl důkazy k odstranění uvedených rozporů, případně i důkazy další, jejichž nutnost vyplyne při novém projednání věci, a po jejich zhodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. znovu ohledně obviněného S. Š. ve věci rozhodl.

V novém řízení bude nutné zabývat se rovněž námitkou obviněného S. Š. proti protokolaci vyjádření obviněného při hlavním líčení dne 22. 4. 2015 (č. l. 2020), neboť z trestního spisu vyplývá, že o námitce obviněného nebylo Krajským soudem v Ústí nad Labem rozhodnuto. Je třeba podotknout, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel právě z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2015.

Z důvodů, které vyplývají z předchozích částí tohoto usnesení, je zřejmé, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Vrchní soud v Praze povinen se řídit ustanovením § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 1. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu