Rozhodnutí NS

30 Cdo 4684/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 4684/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4684.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 7 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 8 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/15/2019
III.ÚS 165/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4684/2017-297


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyň 1/ I. S. 2/ N. S., 3/ B. S., všechny zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze – Novém Městě, Vyšehradská 421, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 7 280 110,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 154/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 249/2016 – 258, t a k t o:



      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 14 C 154/2011 – 208, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 14 C 154/2011 - 243, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že uložil žalované povinnost uhradit žalobkyním částku ve výši 490 932 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly uložení povinnost žalované zaplatit jim částku ve výši 5 135 758 Kč jako náhradu ušlého zisku ze závislé činnosti (výrok II) a částku ve výši 1 297 670 Kč jako náhradu ušlého zisku z podhodnoceného prodeje akcií.

Odvolací soud potvrdil v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích II a III (výrok I), ve výroku I byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Žalobkyně podaly dovolání pouze proti výroku I napadeného rozhodnutí, proto se v dalším textu bude dovolací soud věnovat pouze dotčeným pasážím shora jmenovaných rozhodnutí a nárokům, kterých se týkaly (ušlý zisk ze závislé činnosti a nevýhodný prodej akcií).

Žaloba byla podána jménem S. S., který však v průběhu řízení zemřel, žalobkyně do řízení vstoupily jako jeho nástupkyně (§107 o. s. ř.). Proti S. bylo vedeno trestní řízení, přičemž prověřování možné trestné činnosti započalo na podzim 1999. Dne 18. 1. 2000 prodal S. akcie Komerční banky, a. s. dle jeho tvrzení za nevýhodnou cenu, z čehož plyne první nárok na náhradu ušlého zisku. Dne 21. 3. 2000 byl S. odvolán z funkce ředitele pobočky Komerční banky, a. s. Od září do října 2001 a následně od listopadu 2001 do srpna 2002 bylo vedeno proti S. trestní stíhání, které bylo ukončeno rozhodnutím státního zástupce, následně byl S. žalovanou za tato trestní stíhání mimosoudně odškodněn. Trestní řízení (o jehož odškodnění jde v tomto řízení) bylo zahájeno sdělením obvinění S. usnesením policejního orgánu ze dne 15. 3. 2004 a bylo ukončeno dne 28. 4. 2011 doručením usnesení Městského státního zastupitelství v Praze o zamítnutí stížnosti proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, kterým bylo trestní stíhání zastaveno, neboť posuzované skutky nejsou trestným činem a není důvod pro postoupení věci jinému orgánu. Žalobkyně uplatňují dále nárok vyplývající z ušlého zisku ze závislé činnosti, jelikož S. nebyl schopen zajistit si zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, přičemž byl odmítán případnými zaměstnavateli z důvodu probíhajícího trestního stíhání, resp. byl přesunut na jinou pracovní pozici ze shodného důvodu (z pozice ředitele finanční sekce Státního fondu rozvoje bydlení /dále jen jako „SFRB“/ na pozici samostatného odborného referenta). Třetí nárok se týká náhrady škody v podobně vynaloženého obhajného v trestním řízení, ten však není předmětem dovolacího řízení.

Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování a konstatoval, že na usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne 15. 3. 2004 je nutno pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zabýval se proto dalšími předpoklady odpovědnosti státu za škodu - příčinnou souvislostí a existencí škody. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2749/2007) pak shledal (shodně se soudem prvního stupně), že není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou (ušlým ziskem ze závislé činnosti), neboť původní žalobce byl odvolán z funkce ředitele pobočky Komerční banky, a. s. v březnu 2000, a to z důvodu porušení vnitřních předpisů v souvislosti s obchodním případem B. C. L., avšak zkoumané trestní stíhání bylo zahájeno až v březnu 2004. Shodně pak odvolací soud posoudil i otázku tvrzeného ušlého zisku z prodeje akcií, jelikož ten proběhl v lednu 2000, tedy čtyři roky před zahájením zkoumaného trestního stíhání, tvrzená škoda proto nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. K tomu ve shodě s nalézacím soudem poznamenal, že bylo na rozhodnutí prvního žalobce, S., jakým způsobem se svými akciemi naloží.

Proti výroku I v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně, neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, případně tyto otázky nebyly dovolacím soudem doposud řešeny.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř., nebylo však shledáno přípustné.

Žalobkyně namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku škody a příčinné souvislosti a tím se odklonil od judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2007, či rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009). Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006), tudíž sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Otázkou právní v této souvislosti by bylo posouzení, mezi jakými okolnostmi měl/má soud zkoumat existenci vztahu příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Tu však žalobkyně nepředkládají a polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, které jsou vystavěny na základu, že událost, jež založila žalobkyněmi tvrzenou škodu, vznikla (několik let) před zahájením zkoumaného trestního stíhání. Trestní stíhání, která byla z časového hlediska blíže „škodním událostem“ (prodeji akcií a odvolání původního žalobce z postu ředitele pobočky banky), byla dle výslovného prohlášení žalobkyň při jednání odvolacího soudu odškodněna. Nárok, jenž žalobkyně, resp. jejich předchůdce, uplatnily, vychází z existence nezákonného rozhodnutí, kterým je v posuzovaném případě usnesení policejního orgánu ze dne 15. 3. 2004 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že žalovaná škoda, která vznikla před vydáním rozhodnutí, s ním nemůže být v příčinné souvislosti, nepředstavuje žádný odklon od uvedených judikatorních závěrů.

Pokud žalobkyně brojí proti nesprávnému právnímu posouzení ve věci ušlého zisku ze závislé činnosti, sama tvrdí, že potenciální zaměstnavatelé odmítli S. zaměstnat (případně SFRB přesunul původního žalobce na hůře placenou pozici), jelikož je proti němu vedeno trestní stíhání. Žalobkyně tak kladou žalované za vinu jednání třetího subjektu, který nerespektoval zásadu presumpce neviny. Nemůže být dána příčinná souvislost mezi probíhajícím trestním řízením a jednání dalších osob na řízení se neúčastnících. Judikatura, na niž se žalobkyně odkazují (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009), je nepřiléhavá, neboť se vztahuje k případům, kdy osoba poškozená vynaložila určité finanční prostředky (například na krytí nákladů obhajoby), a tyto proto nemohla zhodnotit tak, jak by za očekávatelného běhu událostí zhodnotila.

Žalobkyně, resp. původní žalobce, koncipovaly svůj nárok jako vyplývající z odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Tímto rozhodnutím je pak rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, resp. sdělení obvinění konkrétní osobě, v této věci tedy usnesení policejního orgánu z 15. 3. 2004. Tvrdí-li proto žalobkyně, že je na trestní trestní stíhání vedené proti původnímu žalobci nutno pohlížet jako na celek již od zahájení přípravné fáze trestního řízení (tedy cca od podzimu 1999), je takový právní názor v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, či rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 265/2012) a ani argumentace dovolatelek na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Nelze pominout, že předchozí dvě trestní stíhání vedená proti S. v roce 2001 a 2002 byla dle vlastního prohlášení žalobkyň odškodněna již v roce 2003. Nutnost samostatného chápání obou trestních stíhání vyplývá taktéž např. z koncepce promlčení nároku z nezákonného rozhodnutí dle § 32 odst. 1, věta druhá OdpŠk, podle kterého počne běžet promlčecí lhůta ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani pasáž dovolání nazvaná „porušení práva na spravedlivé řešení a zásady legitimního očekávání“, v níž žalobkyně tvrdí, že bylo postupem odvolacího soudu porušeno jejich právo na náhradu škody vyplývající z čl. 36 odst. 3. Listiny, neboť zde není předložena žádná otázka hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi řešená, případně již vyřešená otázka by měla být řešena jinak. Odkaz žalobkyň na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, je k projednávané věci nepřiléhavý, neboť se týká nároku na nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, přičemž posouzení obsahu takového nároku vychází z jiných kritérií uvedených v § 31a OdpŠk, nežli je tomu u nároku na náhradu škody.

Napadají-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedostatečnosti odůvodnění a překvapivosti rozhodnutí, neshledal tyto námitky Nejvyšší soud jako opodstatněné, neboť odvolací soud v dovoláním napadených otázkách rozhodl shodně jako soud nalézací, byť rozhojnil argumentaci soudu prvního stupně, kterou podpořil i teoretickým výkladem týkajícím se problematiky příčinné souvilosti. Příčinnou souvislost mezi žalobkyněmi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím následně neshledal. S ohledem na nutnost kumulativního splnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu nebylo nutné, aby se soud zabýval i otázkou škody jako takové. Ani v tomto smyslu nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jestliže žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s jimi navrženými důkazy, namítají tzv. vady řízení, jimiž se dovolací soud může zabývat teprve v případě, že bude dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a neformulují žádnou otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu