Rozhodnutí NS

4 Tdo 198/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:4 Tdo 198/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.198.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/21/2019
I.ÚS 2022/19
I.ÚS 2022/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 198/2019-585


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 68 To 136/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 99/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.


Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 6 T 99/2017 uznal obviněného J. B. vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od narození dcery AAAAA (pseudonym) tj. od XY do 4. 7. 2016, v bytě na adrese XY a následně v rodinném domě na adrese XY, tj. v nemovitostech, které obýval společně se svou manželkou I. B., narozenou XY, a s jejich společnými nezletilými dětmi, v blíže nezjištěných počtech případů, jmenovanou opakovaně slovně a fyzicky napadal, od roku 2009 ji psychicky týral téměř denně, přičemž ji ponižoval a urážel vulgárními výrazy „kráva, špína, zloděj, piča, kterou musí živit“, házel po ní předměty z lednice, zavařovací sklenici, máslo, kabelku, zamražené potraviny, nastavoval jí nohu tak, aby upadla, strkal do ní, dával jí drobné pohlavky buď otevřenou dlaní, či za ucho, tahal ji za vlasy, bouchal ji peřinou či polštářem, v noci ji budil, dělal hluk, pouštěl televizi, hudbu, lil na ni vodu, plival na ni, přičemž se u toho smál, několikrát jí schoval klíče od domu a vozidla, aby nemohla navštívit svou rodinu a přátele, vyhrožoval, že jí poškodí vozidlo, schovával jí oblečení, které měla přichystané do práce, hodil jí ho i do popelnice, při rozjíždění automobilem jí otevíral dveře, nahrával ji opakovaně na kameru, zejména za situace, kdy plakala, byla v depresi a vyhrožoval, že videa ukáže jejímu šéfovi, kamarádkám, matce, rovněž ji natáčel, když se převlékala a vždy jí u toho říkal, že všem bude ukazovat její tlustý zadek, aby viděli, co si vzal za svini, opakovaně ji kopal, třásl s ní, z jejího mobilního telefonu obvolával její známe a kolegy a vyptával se na ni, přičemž jednotlivé útoky měly stoupající tendenci a konkrétně v měsíci prosinci 2015 ji po příjezdu domů ze služební cesty kopal do kolen, opakovaně ji udeřil dlaní přes obličej, křičel na ni s tím, že si jezdí na služební cesty a nestará se o děti, měla modřiny, podlitiny v obličeji, na rukách a na nohách, v lednu 2016 ji fyzicky napadl tak, že do ní kopal a opakovaně ji udeřil dlaní, čímž jí způsobil podlitiny na zádech, nohách a pažích, přičemž lékařské ošetření ze strachu a ze studu nevyhledala, vzal jí telefon, obvolal všechny lidi z telefonního seznamu, žen se ptal, zda ví, o jejím mileneckém poměru a na muže křičel, že jsou její milenci, v březnu 2016 jí vyhrožoval, že ji zabije mačetou, 12. 6. 2016 ji bil, kopal do ní, třásl s ní, fackoval ji, po tomto incidentu vyhledala lékařskou pomoc a odstěhovala se i s nezletilými dětmi z jejich rodinného domu v H. ke svým rodičům, a následně dne 4. 7. 2016, když si chtěla ve společném rodinném domě v H. vyzvednout oblečení pro děti, jí po vstupu do domu zatarasil cestu s tím, že má ihned odtud vypadnout, udeřil ji dlaní za pravé a levé ucho, vyhrožoval jí, že ji zabije, pokud ihned dům neopustí, přičemž rukou naznačoval, že jí podřeže krk, vulgárně na ni křičel a v důsledku tohoto jednání došlo u poškozené ke zhoršení psychického stavu, když musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc a znaleckým zkoumáním u ní byl zjištěn syndrom týrané osoby.

Za to byl obviněnému J. B. podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání tří let.

Obviněný podal proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 68 To 136/2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně obviněný J. B. proti cit. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podaném dovolání rozsáhle popisuje svůj náhled na celou věc, a to že šlo o běžné manželské hádky spojené s okolností, že odhalil existující milenecký poměr své manželky - poškozené. V takové situaci je zcela běžné, že dochází v rodině k hádkám, výměně názorů, případně i hrubějším výrazům. Takové jednání však nelze považovat za týrání osoby žijící ve společné domácnosti v kontextu trestního zákoníku.

Obviněný také nesouhlasí se závěry znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Mgr. Kateřinou Vinklárkovou a to zejména ohledně závěru, že poškozená trpěla syndromem týrané osoby. Že tomu tak nemohlo být, potvrzuje i chování poškozené, která si našla milence, plánovala druhé dítě, plánovala dovolené, podílela se na stavbě rodinného domu, atd. Podle obviněného se takto týraná osoba nechová. Má také za to, že poškozená po porodech trpěla laktační psychózou, jelikož tu měla i matka a babička poškozené a jedná se o dědičné onemocnění, což by plně vysvětlovalo její stavy a projevy, které plně odpovídají všem jejím příznakům.

Taktéž obviněný v celém dovolání poukazuje na rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené. Stejně tak zdůrazňuje, že okolnosti, které poškozená uvádí, jsou zcela obecné, nekonkrétní, bez bližšího určení času, místa a způsobu provedení. Z těchto důvodů má za to, že výpověď poškozené je nutno hodnotit jako nevěrohodnou.

V neposlední řadě obviněný upozorňuje též na skutečnost, že vedle trestního řízení probíhalo s poškozenou také řízení o rozvodu jejich manželství. Obviněný je přesvědčen, že podání trestního oznámení ze strany poškozené proti jeho osobě jej mělo očernit právě v rozvodovém řízení, kdy poškozená měla za cíl získat do své výlučné péče nezletilé děti a do osobního vlastnictví dům v H.

Obviněný též poukazuje, že nebyly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť ani jeden ze soudů nižších stupňů neodůvodnil, v čem spatřoval zlé nakládání a vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti ze strany obviněného. Ten také upozorňuje, že chybí znak určité trvalosti jednání vůči poškozené, protože z provedeného dokazování je zřejmé, že se soudy měly zabývat pouze obdobím od ledna 2016 do června 2016, což není dostatečně dlouhá doba, aby naplňovala tento znak skutkové podstaty trestného činu. Má také za to, že poškozená nemohla pociťovat těžké příkoří, jakožto znak skutkové podstaty, když sama ve své výpovědi uvedla, že: „Pak začalo drobné dennodenně …“, a tudíž jednání obviněného vůči poškozené nedosahovalo dostatečné intenzity. Soudy obou stupňů se tímto zásadním znakem vůbec nezabývaly.

Obviněný poté v dovolání hodnotí veškerá jednání, kterých se měl vůči poškozené dopustit a která poškozená popisovala toliko v obecných frázích bez bližší časové a věcné konkretizace, kdy z žádného důkazu nevyplynulo, že by měl po poškozené hodit kabelku, zmražené potraviny, vyhrožovat jí ohledně poškození jejího vozidla a při rozjíždění auta by jí otvíral dveře.

Současně také namítá skutečnost, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož neměl v úmyslu jakkoliv ubližovat poškozené, protože to byla matka jeho nezletilých dětí. Soudy nižších instancí se touto záležitostí žádným způsobem ve svých rozhodnutích nezabývaly.

Závěrem obviněný namítá, že mu nebylo během veřejného zasedání před odvolacím soudem dáno poslední slovo a jako poslední mluvil státní zástupce, kdy postup odvolacího soudu tak porušil ústavně garantované právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 68 To 136/2018, tak rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 6 T 99/2017.

Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státní zástupkyně činné u tohoto státního zastupitelství písemně vyjádřil k dovolání obviněného B. (§ 265h odst. 2 tr. ř.). V tomto byl nejprve rekapitulován výsledek předchozího řízení včetně obsahu usnesení odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů. Státní zástupkyně k tomu uvádí, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání použil argumentaci známou z dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se tak náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.

Kromě toho se obviněný ve svém dovolání zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými. Je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 68 To 136/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejprve je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v předchozím řízení, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli hmotněprávní. Obviněný se ve velké části svého dovolání domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Obviněný tak sice nepřímo, ale zjevně poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována. K tomu je třeba uvést, že o žádný takový extrémní nesoulad se ve skutečnosti nejedná. Vytýkaný extrémní nesoulad může nastat, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popř. došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec nevyplývají. Tento extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).

K této části podaného dovolání lze přesto uvést, že obviněný je z trestné činnosti usvědčován celou řadou důkazů. Za klíčovou je pak nutno považovat výpověď poškozené, jejíž věrohodnost podporují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, se kterou poté plně koresponduje výpověď svědkyně Ch. a svědkyně B., kdy ji poté doplňují ještě svědecké výpovědi J. Z. a L. Z. Ti všichni shodně uvedli, že obviněný se vůči poškozené chová nevybíravým způsobem, útočí na ni jak psychicky, tak fyzicky, z čehož poté poškozená trpí psychickými problémy a vedlo to k tomu, že poškozená podala žádost o rozvod. Z provedeného dokazování je tudíž zřejmé, že obviněný poškozenou dlouhodobě týral, choval se k ní zavrženíhodným způsobem a způsobil jí tak psychické problémy.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak odpovídají pouze ty námitky obviněného týkající se naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a to pokud jde o formu zlého nakládání, vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, určitou trvalost a o skutečnost, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří. Tyto námitky jsou ovšem zcela nedůvodné.

Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný poškozenou opakovaně slovně a fyzicky napadal, urážel ji vulgárními výrazy, házel po ní nejrůznější předměty, dával jí pohlavky, v noci ji úmyslně budil, kopal do ní, opakovaně ji udeřil dlaní do různých částí těla, atd. Takovéto nakládání je zcela jistě důvodné označit za zlé nakládání s osobou blízkou. Není možné, aby se obviněný tímto způsobem choval k jakékoliv osobě, ani ke svojí manželce, jakožto osobě blízké. Obviněný se k poškozené choval velice nevybíravým způsobem, a to jak po psychické, tak fyzické stránce. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že poškozená obviněnému nikdy nedala žádný závažný důvod, aby se k ní po několik let choval takovýmto způsobem. Sama vypověděla, že se vždy takto choval, když s něčím nesouhlasila. Ze znaleckého posudku oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného na osobu obviněného navíc vyplývá, že trpí duševní poruchou ve smyslu smíšené poruchy osobnosti, převážně s narcistickými, paranoidními a impulzivními rysy. Nedokáže tak zcela ovládat své impulzy a emoce. Navíc je u něj snížen práh pro spuštění agresivního chování. Je tak zřejmé, že obviněnému se takovéto jednání vůči ostatním jeví zcela normální v závislosti na jeho povaze, nikoli jako zlé či špatné, ovšem v rámci celospolečenských hodnot je zcela vyloučené, aby se někdo choval k ostatním takovýmto způsobem, čehož si obviněný zároveň musel být plně vědom.

Je nesporné, že byl naplněn i znak určité trvalosti jednání obviněného vůči poškozené. Z provedeného dokazování soudů nižších stupňů totiž vyplynulo, že se tohoto jednání obviněný dopouštěl od 9. 7. 2007 do 4. 7. 2016, tedy po dobu devíti let. Nelze přihlížet k námitce obviněného, že se soudy měly zabývat jen obdobím od ledna 2016 do června 2016. Soudy nižších stupňů z provedeného dokazování učinily jiné závěry a obviněný se v této souvislosti pouze snaží provedené důkazy vykládat jinak, než jak to učily ony a v rámci tohoto odlišeného posouzení se snaží prosadit svoji verzi skutkového stavu, k němuž ve svém výsledku směřuje tuto námitku. Poškozená ale jasně vypověděla, že obviněný se k ní začal takto chovat po narození dcery, tedy od 9. 7. 2007, což trvalo až do doby než se od obviněného odstěhovala, tedy do 4. 7. 2016. Tuto skutečnost ve své výpovědi potvrdila i svědkyně Ch.

Stejně tak nelze souhlasit s námitkou obviněného, že z ničeho nelze vyvodit, že poškozená pociťovala těžké příkoří. Pokud obviněný uvádí, že poškozená ve své výpovědi sdělila „pak začalo drobné dennodenně“, tak pouze z tohoto nelze usuzovat, že nepociťovala těžké příkoří. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný se k poškozené choval nevhodným způsobem dlouhodobě, kdy je možné, že ze začátku chování obviněného nedosahovalo takové intenzity, což se ovšem v průběhu vztahu změnilo. O tom, co obviněná prožívala, jasně svědčí její výpověď, kdy uvedla, že po narození dcery se obviněný začal chovat naprosto despoticky, izoloval ji zákazem styku s okolím, vyčítal jí, že ji musí živit, fyzicky ji napadal, psychicky ji deptal atd. Že stav poškozené nebyl dobrý, dosvědčuje pak i výpověď svědkyně B., která uvedla, že se změnila, stala se zamlklou a uzavřenou. Stejně tak výpověď svědkyně Ch. dokresluje psychický stav poškozené, která s ní byla prakticky neustále v kontaktu a většinu útoků s ní poškozená řešila. Vše poté uzavírá vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který byl vypracován na osobu poškozené. Z tohoto je možno zjistit, že poškozená trpěla na úrovni psychického prožívání pocity strachu, subjektivní bezmoci, lítosti, zklamání a okrajově mohla prožívat též pocity viny. Poškozená trpěla některými podstatnými a výraznými symptomy z okruhu syndromu týrané osoby. Ze sdělení poškozené a z objektivní zprávy psychologické ambulance, kterou navštěvovala, se u poškozené rozvinulo úzkostně-depresivní prožívání s narušenou koncentrací, poruchami spánku, nechutenstvím a úbytkem na váze, bolestmi hlavy, apod.

Námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož neměl úmysl ublížit poškozené, se jeví jako zcela absurdní vzhledem k prokázanému skutkovému stavu. Obviněný sice uvádí, že by nikdy neublížil matce svých dětí nebo jiné ženě, z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu ovšem plyne opak. Jak již bylo uvedeno několikrát, obviněný poškozenou týral jak fyzicky, tak psychicky, a to nejrůznějšími způsoby. Je tak zřejmé, že obviněný se chtěl tímto nevybíravým způsobem k poškozené chovat. O tom svědčí i stoupající intenzita jednotlivých útoků proti poškozené, kdy ze začátku byly přítomny drobné hádky, ovšem nic nestandardního, jak uvedla sama poškozená. Zlom nastal po narození jejich dcery, kdy útoky vůči poškozené gradovaly až do té situace, kdy poškozená sdělila obviněnému, že se chce rozvést, což poté vedlo k tomu, že intenzita trýznění ze strany obviněného směrem k poškozené ještě vzrostla. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozená dala obviněnému k takovémuto jednání jakýkoliv impulz, a i kdyby, tak nic neomlouvá takovéto jednání obviněného. Kdyby nechtěl poškozenou fyzicky ani psychicky týrat, tak by se takto nechoval. Není pochyb, že obviněný si musel být současně i vědom toho, že tímto chováním vůči poškozené může spáchat trestný čin a že takové chování ve společnosti není běžné a normální. Z výše uvedeného je zjevné, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že může poškozené ublížit, ať už psychicky, nebo fyzicky. Obviněný tak bez nejmenších pochybností jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného uvedené v dovolání týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu tak byly posouzeny jako zcela nedůvodné.

Nejvyšší soud nemá nejmenší pochyby, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jelikož z výše uvedeného je zřejmé, že s poškozenou zle nakládal, jeho chování odpovídalo zcela nepochybně vyššímu stupni hrubosti a bezcitnosti, kdy obviněná pociťovala těžké příkoří a toto jednání trvalo po delší dobu. Stejně tak byla nepochybně naplněna i subjektivní stránka trestného činu. Nejvyšší soud se tak zcela ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu v otázce právní kvalifikace jednání obviněného.

Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání bylo zároveň zjištěno, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

Důvodnou je dílčí námitka obviněného ohledně znění skutkové věty, kdy se měl vůči poškozené mimo jiné dopustit jednání, kdy po ní měl hodit zmražené potraviny a kabelku, vyhrožovat jí poškozením vozidla a při rozjíždění jí otvírat dveře. Jak obviněný správně uvádí, žádná z těchto skutečností nebyla před nalézacím ani odvolacím soudem prokázána, jelikož se o nich nezmínil žádný svědek, ani samotná poškozená, a nevyplývá to ani z dalších provedených důkazů. Skutková věta uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se ztotožnil i soud odvolací, v tomto neodpovídá provedenému dokazování. Zmíněná jednání ovšem z hlediska celkového hodnocení chování obviněného vůči poškozené nedosahují takové významné intenzity, aby to mohlo jeho výsledné posouzení zásadním způsobem ovlivnit. Jsou totiž pouze jedny z mnoha, přičemž obžaloba ani odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nejsou zásadně postaveny na těchto třech typech útoků. Obviněný se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil nespočtem dalších činů vůči obviněné, kdy právě v souhrnu všemi těmito útoky naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu. Tři zmíněné útoky nemohou zvrátit správnost právní kvalifikace, kterou na daný případ aplikoval nalézací soud. Vyjmutí těchto útoků ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a tato otázka není po právní stránce zásadního významu. Soudy musejí vždy vycházet ze skutkového stavu, který byl prokázán, a v tomto konkrétním případě bylo prokázáno, že se obviněný vůči poškozené dlouhodobě choval velice hrubým a nevybíravým způsobem, kdy jí dělal nejrůznější naschvály, kdy ani samotná poškozená nedokázala veškeré útoky vůči její osobě přesně uvést, a i kdyby to dokázala, nebylo by možné veškeré útoky bezezbytku sepsat do skutkové věty, jelikož obviněný se vůči poškozené takto choval téměř denně po dobu devíti let. Výčet různých konkrétních útoků ve skutkové větě tak byl uveden spíše rámcově a demonstrativně, nikoli naprosto zcela přesně.
Námitka, že nebylo respektováno právo obviněného na obhajobu, konkrétně, že byl zkrácen na právu posledního slova, není námitkou, která by byla podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitku výhradně procesní. S ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky je ale namístě uvést, že právo posledního slova bylo obviněnému zachováno fakticky, nikoli formálně. Je totiž třeba konstatovat, že ve veřejném zasedání před odvolacím soudem hovořil jako poslední státní zástupce a nikoli obviněný. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 9. 2018 plyne, že odvolací soud doplnil dokazování v tom smyslu, že opakovaně vyslechl poškozenou za účelem upřesnění rozhodného období, kdy mělo docházet k trestné činnosti ze strany obviněného. Během výslechu sice nedošlo ke zjištění žádných nových skutečností ani nebyly provedeny žádné další důkazy, které by nebyly provedeny již před soudem prvního stupně, přesto měl být odvolacím soudem aplikován postup vycházející z ustanovení § 235 odst. 2, 3 tr. ř. a obviněný měl mluvit poslední. Faktem zde ale zůstává, že skutečnost, že obviněný nemluvil jako poslední, nemohla mít žádný reálný vliv na jeho postavení, především pak nebylo žádným způsobem zasaženo do jeho práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Státní zástupce, který ve skutečnosti mluvil jako poslední, nesdělil soudu žádné nové informace, toliko shrnul jen dosavadní průběh trestního řízení před soudem prvního stupně, a žádným způsobem nekomentoval průběh veřejného zasedání před odvolacím soudem. Soudu tak nebyly sděleny žádné skutečnosti, ke kterým by se obviněný nemohl vyjádřit již v předchozím průběhu veřejného zasedání, kdy mu k tomu bylo uděleno slovo odvolacím soudem. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité a naposled tak ovlivnit úvahy soudu ve svůj prospěch, což obviněnému ve své reálné podstatě bylo umožněno, když ke všem rozhodným skutečnostem a k celému dosavadnímu průběhu trestního řízení se vyjádřit mohl, čehož také využil.

Pokud by Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil toliko pouze kvůli otázce absence neudělení posledního slova obviněnému, jednalo by se o postup čistě formalistický, jelikož jak bylo zmíněno, obviněný měl možnost se ke všem okolnostem případu vyjádřit a státní zástupce, vystupující jako poslední v pořadí, soudu nesdělil nic, na co by obviněný, resp. v jeho prospěch vedená obhajoba, nemohly reagovat již v předchozím průběhu řízení. Nové řízení před odvolacím soudem, v němž by byl tento procesní nedostatek napraven, by nemohlo žádným způsobem ovlivnit existující postavení obviněného, ať jde o výrok o vině či o výrok o trestu. V této souvislosti nelze nezmínit, že obviněný byl za výše uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání tří let, tedy byl mu vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby, kterou trestní zákoník stanovuje pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jedná se tudíž prokazatelně o trest, v němž převážila složka výchovná nad složkou represivní.

Nejvyšší soud se tak v konečném výsledku ztotožnil s právním názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný J. B. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině uvedeným trestným činem byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal takový rozpor, který by měl vést ke zrušení některého z těchto rozhodnutí.
Podané dovolání obviněného pak Nejvyšší soud posoudil jako podané částečně z jiných důvodů než trestní řád ve svém ustanovení § 265b tr. ř. připouští, částečně jako podané zjevně neopodstatněně a částečně jako podané sice formálně důvodně, ale zároveň dospěl k závěru, že projednání podaného dovolání a zrušení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázání provést nové veřejné zasedání by nemohlo ovlivnit současné postavení obviněného, jelikož samotná problematika neudělení úplně posledního slova obviněnému ve veřejném zasedání, kdy se fakticky mohl a také vyjádřil ke všem skutečnostem v trestním řízení zjištěných, se jeví jako čistě formalistický akt, jenž ani nemá povahu právní otázky zásadního významu. Dovolání obviněného J. B. proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž tak učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 13. 3. 2019


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu