Rozhodnutí NS

23 Cdo 4535/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/11/2019
Spisová značka:23 Cdo 4535/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4535.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4535/2018-98


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lázně Bechyně s.r.o., se sídlem Bechyně č. 202, IČO 46678654, zastoupené opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Drábkem, advokátem se sídlem U Malše 141/9, 370 01 České Budějovice 7, proti žalované Lázně Jupiter Bechyně s.r.o., se sídlem Libušina 188, 391 65 Bechyně, IČO 28145411, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 Cm 519/2017, o ustanovení opatrovníka, o dovolání jednatelky žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1463/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018, č. j. 3 Cmo 112/2018-82, t a k t o:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 9. 2018, č. j. 3 Cmo 112/2018-82, potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2018, č. j. 35 Cm 519/2017-63, kterým byl žalobkyni ustanoven opatrovník JUDr. Zdeněk Drábek, advokát se sídlem U Malše 141/9, 370 01 České Budějovice 7.

Odvolací soud při přezkoumání usnesení soudu prvního stupně vyšel z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že žalobkyně, podala dne 18. 10. 2017 žalobu, jíž se domáhá ochrany proti jednání nekalé soutěže. Žalobu podal za žalobkyni zástupce žalobkyně JUDr. Věslav Nemeth na základě plné moci vystavené jednatelkou žalobkyně paní E. M. Posléze bylo soudu doručeno soudu vypovězení plné moci advokátovi JUDr. Nemethovi a zpětvzetí žaloby druhým jednatelem žalobkyně J. K. Soud vyšel dále ze zjištění, že podle deklaratorního zápisu v obchodním rejstříku zastupuje žalobkyni kterýkoliv z uvedených dvou jednatelů samostatně. Ze spisu a z činnosti soudu byla soudu známa okolnost, že oba jednatelé byli ze svých funkcí odvoláni a o neplatnosti těchto rozhodnutí dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je za daných okolností správné, neboť dochází-li mezi osobami, které jsou oprávněny za právnickou osobu navenek dle deklaratorních zápisů v obchodním rejstříku jednat, k takovým rozporům, které fakticky znemožňují právnické osobě v dané věci řádně činit procesní úkony, o čemž svědčí udělení plné moci jedním jednatelem a vzápětí její odvolání druhým jednatelem, činění podání soudu jedním jednatelem a jejich následné odvolání druhým jednatelem, pak postup podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - ustanovení právnické osobě opatrovníka, je na místě. Své rozhodnutí odvolací soud podpořil i odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011, ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008 nebo ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014, 25 Cdo 3588/2014, z nichž vyplývá závěr, že pokud soud zjistí, že žádná osoba oprávněná jednat za právnickou osobu nemůže před soudem vystupovat jako účastník řízení nebo je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, činit procesní úkony, a pokud je zde nebezpečí z prodlení, soud ustanoví právnické osobě opatrovníka (§ 29 odst. 2 o. s. ř.). Právě o takový případ se v posuzovaném rozhodnutí jedná, neboť povaha věci samé nesvědčí tomu, aby soud vyčkal až do pravomocného ukončení řízení o neplatnost odvolání jednatelů společnosti žalobkyně z funkce a postavení najisto, kdo má za společnost žalobkyně jednat, a to za situace, kdy mezi jednateli dochází k takovým rozporům, že fakticky znemožňují právnické osobě v dané věci řádně činit procesní úkony.

Proti cit. usnesení odvolacího soudu podala jednatelka žalobkyně E. M., zastoupená JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem na základě plné moci, opětovně vystavené jednatelkou žalobkyně paní E. M., dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky procesního práva (ustavení opatrovníka právnické osobě) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je otázka práva dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 680/97, v němž je výslovně řešen případ, kdy „Fyzická osoba, jež je statutárním orgánem právnické osoby – podnikatele (§ 13 odst. 1 obchodního zákoníku), nemá právo jednat jménem této právnické osoby – podnikatele ve sporu, který s ní vede.“ Tato skutečnost se týká podle dovolatelky jednatele J. K., který je „ve sporu zájmů“ s žalobkyní, neboť je ovládající osobou žalované prostřednictvím společnosti R, která je 50% společníkem žalované, jako přímého konkurenta žalobkyně, a této pozice zneužívá ve prospěch svůj či ve prospěch žalované. Dovolatelka namítá, že touto otázkou sporu zájmů se soudy nezabývaly, a má za to, že žalobkyni či její jednatelce nemůže tato skutečnost být k tíži v podobě ustanovení opatrovníka, jestliže spory mezi jednateli plynou z tohoto, že jednatel J. K. je jednatelem žalobkyně a současně ovládající osobou žalované. Dovolatelka poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2850/99 a domnívá, že jmenováním opatrovníka byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Podle dovolatelky nebylo třeba opatrovníka žalobkyni ustanovit, když soudy měly všechny podklady pro rozhodnutí v meritu věci včetně tohoto, že za žalobkyni jedná jednatelka paní E. M.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že opatrovník se žalobkyni neustanovuje.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při řešení procesní otázky ustanovení opatrovníka žalobkyni pro řízení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 37/2000, je třeba konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu na daný případ nedopadá, neboť řeší otázku, zda stejná fyzická osoba může vystupovat ve sporu jako statutární orgán společnosti, resp. jako likvidátor ve sporu, v němž stojí proti společnosti jako žalovaná. Nyní přezkoumávané rozhodnutí však vychází ze jiných skutkových okolností, když v dané věci je sporné jednatelské oprávnění statutárních orgánů – dvou jednatelů žalobkyně, kteří byli odvoláni z funkce jednatelů, kdy o neplatnosti odvolání jednatelů nebylo dosud pravomocně rozhodnuto a mezi jednateli dochází k takovým rozporům při zastupování žalobkyně, že s ohledem na povahu věci samé nelze vyčkávat až do pravomocného ukončení řízení o neplatnost odvolání jednatelů z funkce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutím o ustavení opatrovníka žalobkyni se odvolací soud od ustálené judikatury neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014, 25 Cdo 3588/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, podle něhož soud musí ustanovit právnické osobě opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř., jestliže zjistí, že bude sporné, kdo je osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu a je zde nebezpečí z prodlení.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání též v tom, že otázka řešená odvolacím soudem je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba konstatovat, že dovolatelka nevymezila konkrétní otázku, která by měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neuvedla, která rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázku ustanovení opatrovníka za stejných skutkových okolností rozdílně. Nejvyšší soud připomíná, že k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil i od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2850/99, rovněž nevymezila otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od této judikatury odchýlit. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že podané dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 2. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu