Rozhodnutí NS

33 Cdo 1081/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:33 Cdo 1081/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1081.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Smluvní pokuta
Dobré mravy
Odpovědnost za vady
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1081/2018-452



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. M., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, proti žalované REAL HOUSING s.r.o., se sídlem v Praze 8 - Dolní Chabry, Kozomínská 646/6 (identifikační číslo 284 48 529), zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o 1.642.413,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 290/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č.j. 35 Co 274/2017-423, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.392 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Schulmanna, advokáta.

    O d ů v o d n ě n í

    Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 12. 1. 2017, č.j. 23 C 290/2012-367, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1.642.413,85 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek; žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.784 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalobcův výkon práva na smluvní pokutu za dobu od 21. 10. 2011 do 11. 4. 2013 ve výši 0,05% denně z kupní ceny předmětu převodu odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Jednání žalobce v právním styku označil rovněž ve smyslu § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“.), za „nepoctivé, ze kterého nesmí těžit,“ a za jednání „mající zjevné znaky zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany.“

    Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné.

    Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

    Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

    Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 25. 5. 2011 prodala žalovaná žalobci za 6.094.300 Kč bytovou jednotku č. XY v domě na ulici XY (XY), postaveném na pozemku parc. č. XY, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem ke společným částem budovy a pozemku. V článku VI. smlouvy sjednaly strany smluvní pokutu pro případ neodstranění vad předmětu prodeje ve lhůtě třiceti dnů od podpisu předávacího protokolu, a to ve výši 0,05 % z kupní ceny za každý den prodlení s odstraněním všech vad. Kupní smlouva byla uzavřena v době hrubé rozestavěnosti stavby bytových jednotek (byť zněla na byt již zhotovený) s tím, že na základě předchozí ústní dohody žalobce a V. W. (předsedy představenstva akciové společnosti VW W.) si žalobce měl byt zařizovat podle svých požadavků sám. Úpravy bytu žalobcem neodpovídaly dokumentaci, a proto muselo být vypracováno nové prohlášení vlastníka a znovu provedena kolaudace. Bytovou jednotku žalobce převzal 20. 9. 2011. V protokolu o předání a převzetí bytu jsou uvedeny vady, z nichž většina odstraněna nebyla. Žalobce – zaměstnanec VW W., dodavatelky stavební části, měl jako řídící pracovník stavby bytových jednotek (vedoucí závodu M.) na starosti veškeré reklamace, které v průběhu výstavby vznikly; v případě zjištění nedostatků a závad písemně ukládal příslušnému vedoucímu pracovníkovi konkrétní opatření k jejich odstranění. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobce si na úhradu části kupní ceny půjčil od svého zaměstnavatele 1.694.000 Kč, půjčku nevrátil a v řízení vedeném pod sp. zn. 81 C 197/2014 ho Okresní soud v Ostravě zavázal ke splnění dluhu.

    Oponentura napadeného rozhodnutí se upíná výlučně k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.; podle dovolatele skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, neumožňují kvalifikovat vymáhání práva na zaplacení smluvní pokuty za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky se však odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz níže).

    Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

    V posuzovaném případě odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil. Úvahy, které vedly k posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy – žalobce jako zaměstnanec odpovídající za řádné odstranění nedostatků a závad stavby bytových jednotek uplatnil jako kupující nárok na smluvní pokutu z důvodu neodstranění vad stavby, která spadala do jeho kompetence, a to za situace, kdy na koupi bytových jednotek přijal půjčku od svého zaměstnavatele, kterou dobrovolně nesplatil – nejsou nepřiměřené a odpovídají judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.

    Nad rámec výše uvedeného je třeba poznamenat, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až § 14 citovaného zákona na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014). To, že soudy obou stupňů poměřovaly rozhodné skutečnosti (také) ustanoveními § 6 a § 8 o. z., na závěrech shora formulovaných nic nemění.

    Neuvedl-li žalobce žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


    V Brně dne 16. 1. 2019


    JUDr. Pavel Krbek
    předseda senátu