Rozhodnutí NS

21 Cdo 2046/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:21 Cdo 2046/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2046.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zástavní právo
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 570 obč. zák.
§ 165 obč. zák.
§ 165a obč. zák.
§ 266 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2046/2018-338


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavního věřitele Z. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 87/95, proti zástavním dlužníkům 1) L. D., narozené dne XY, bytem XY, 2) M. P., narozené XY, bytem XY, 3) A. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené G. K., obecnou zmocněnkyní, bytem XY, 4) M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 135/68, a 5) V. J., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 135/68, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 Nc 901/2013, o dovolání zástavního dlužníka 4) a zástavního dlužníka 5) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, takto:

Dovolání zástavních dlužníků 4) a 5) se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání zástavních dlužníků 4) a 5) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Avizují-li dovolatelé, že přípustnost dovolání je dána proto, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a namítají-li v rámci tohoto dovolacího důvodu, že „právo na uspokojení ze zástavy vzniklo nejpozději následující den po splatnosti zajištěné pohledávky tj. dne 26. 10. 1996… a proto podle ustálené judikatury soudů žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy podle § 200y až § 200za o. s. ř. nemůže být důvodná“, přehlížejí, že odvolací soud své rozhodnutí na skutkovém zjištění o tom, že právo na uspokojení ze zástavy „vzniklo dne 26. 10. 1996“, nezaložil. Odvolací soud správně zmiňuje listinu, kterou zástavní věřitel předložil k doložení své pohledávky, a to „dohodu o uznání závazku a jeho zaplacení“ ze dne 29. 11. 2006, jejímž obsahem je jednak prohlášení o prvotním důvodu závazků dlužníka („úvěrové smlouvy …ze dne 29. 12. 1992 a ze dne 14. 6. 1993“), jejich výši „ke dni 30. 11. 2006“ („celkem 2.622.000 Kč“), jednak výslovné uznání tohoto dluhu a jednak též závazek dlužníka „uhradit dluh v ročních splátkách po 500.000 Kč…s tím, že celkový závazek bude uhrazen nejpozději do 31. 12. 2012, pod ztrátou výhody splátek…“. V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99) není pochyb o tom, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – § 516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Uvedená úprava se uplatní i v tzv. absolutních obchodech, neboť výslovná úprava novace v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, chybí. V rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném obstát, proto platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Uvedené platí i v případě, je–li novaci podléhající pohledávka promlčena, je-li novace provedena (jako v tomto případě) písemnou formou (srov. ustanovení § 570 odst. 2 obč. zák.). Je tedy zřejmé, že pokud bylo nově sjednáno, že dlužník je oprávněn svůj dluh (z původní úvěrové smlouvy) doplatit nejpozději do dne 31. 12. 2012, mohl zástavní věřitel své právo ze zástavy uplatnit teprve dne 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), a proto závěr o možnosti zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy postupem podle ustanovení § 165 a § 165a obč. zák. a navrhnout soudní prodej zástavy je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Namítají-li dále dovolatelé, že zástavní právo je promlčeno, opětovně přehlížejí, že odvolací soud otázku promlčení zástavního práva záměrně neřešil a jeho rozhodnutí tak na řešení otázky promlčení zástavního práva není závislé. Uvedený postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který stabilně poukazuje na to, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Tato námitka také přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolatelé rovněž namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že „…nesprávně vyhodnotil platnost zajištění hlavního závazku zástavním právem, když použil nesprávnou a nezákonnou interpretaci právního úkonu…“ a tedy, že „…zástavní smlouvu v návaznosti na smlouvu o úvěru nelze interpretovat jinak, než vyjít z toho, co je v ní uvedeno… a není tak přípustné, aby soud upřednostnil tvrzenou vůli účastníků před jazykovým vyjádřením, je-li toto vyjádření obsažené v písemné smlouvě natolik jednoznačné, že nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníků usuzovat na jiný obsah úkonu…“. Odvolací soud k této otázce uzavřel, že zástavní věřitel existenci „předmětného“ závazku doložil smlouvou o úvěru reg. č. 3/1992/863 ze dne 6. 11. 1992, zajištění tohoto závazku zástavní věřitel má osvědčovat zástavní smlouvou uzavřenou mezi Komerční bankou a. s. a zástavci – zástavními dlužníky, jimi podepsanou dne 9. 6. 1993, podle obsahu této smlouvy byla označena jako „Zástavní smlouva k nemovitostem“ a jako „příloha č. 2 ÚS č. 3/1992/863/B“, tedy jako zástavní smlouva k citované úvěrové smlouvě, je z ní zřejmá totožnost věřitele a zástavního dlužníka, výše úvěru a jeho splatnost do dne 25. 10. 1996 a bylo uvedeno, že se jedná o smlouvu o poskytnutí (úvěru) „ze dne 6. 11. 1993“. Vyjádřil názor, že zástavní smlouva nejen označením jako „příloha č. 2 ÚS č. 3/1992/863B“ svědčí o zajištění citované smlouvy zástavou, ale i „totožnost v úvěrové smlouvě i v zástavní smlouvě označené zástavy“. Přisvědčil tak odvolateli, že označení jiné úvěrové smlouvy podle registračního čísla a data uzavření bylo možno vyhodnotit jako chybu v psaní v zástavní smlouvě. Dovolací soud dospěl k závěru, že toto hodnocení sporné smlouvy je plně v souladu s interpretačními pravidly pro právní úkony (právní jednání) a s judikaturou k této problematice. Lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, rozsudku ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, kde bylo mimo jiné dovozeno, že v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další) – srov. též i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017. Přitom je třeba vždy upřednostnit takový výklad právního jednání, který vede k dovození jeho platnosti před výkladem, jehož důsledkem by bylo vyslovení jeho neplatnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu apod.). Výklad obou sporných smluv, který učinil odvolací soud, je tak jediným možným výkladem, který je v souladu s uvedenými zásadami; výklad, který prosazují dovolatelé, vede až k absurdnímu závěru, že vůlí účastníků původních smluv vlastně nebylo žádnou zástavní smlouvu uzavřít, popř. sice zástavní smlouvu uzavřít, ale zajistit tímto závazek z neexistující smlouvy, resp. smlouvy, která bude uzavřena přesně o rok později, než již existující úvěrová smlouva, což je závěr skutečně absurdní. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.


Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka, že „…z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že podíl id. 4/24 nemovitostí zapsaných na LV č. XY není zatížen zástavním právem…“, neboť nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, resp. nevymezuje vůbec žádnou právní otázku, neboť brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně.

Protože dovolání zástavních dlužníků není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé v dovolání navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelů na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu