Rozhodnutí NS

28 Cdo 756/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:28 Cdo 756/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.756.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 2991 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/08/2019
IV.ÚS 2513/19
IV.ÚS 2513/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
09/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 756/2019-136


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Luďkem Kolenatým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288, proti žalované UNIMEX-INVEST, s.r.o., IČ 25872117, se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, o zaplacení 185.838,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 157 C 8/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2018, č. j. 71 Co 34/2017-115, takto:
      Dovolání se odmítá.
        Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 157 C 8/2016-65, jímž bylo stanoveno, že žaloba o zaplacení částky 185.838,-Kč s příslušenstvím je co do základu důvodná a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, anebo by měly být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny jinak. Předestřela následující otázky: 1) zda v důsledku umístění stavby na cizím pozemku vzniká bezdůvodné obohacení i tehdy, jestliže vlastník pozemku znemožňuje ke stavbě přístup, a 2) jakým způsobem jest v takovém případě stanovit výši bezdůvodného obohacení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. Neplní-li však svou platební povinnost, obohacuje se uvedeným způsobem na úkor vlastníka pozemku, neboť se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat. Z judikatury vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení, jež je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (ke vzniku bezdůvodného obohacení docházelo od 1. 1. 2014 do 3. 2. 2016), viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, přitom srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014. Ke vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka nemovité stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází i tehdy, nemá-li její vlastník ke stavbě přístup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013). Uvedený závěr pak obstál i v ústavněprávní rovině s tím, že okolnost, že vlastník pozemku brání v přístupu ke stavbě, jest zohlednit při posuzování výše vzniklého bezdůvodného obohacení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že žalovaná byla v rozhodném období vlastnicí stavby č. p. XY, část obce XY, v k. ú. XY, umístěné na pozemku žalobce parc. č. XY téhož katastrálního území, aniž měla sjednánu nájemní smlouvu či jiný titul opravňující ji uvedený pozemek užívat, uzavřel, že ji tím bez jakéhokoliv právního důvodu vznikl prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, pročež je bez ohledu na to, zda měla ke stavbě zajištěn přístup, povinna peněžitou formou nahradit žalobci vzešlé bezdůvodné obohacení, nijak se tím od judikatury Ústavního ani Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Na otázce způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když o věci bylo dosud rozhodováno toliko mezitímním rozsudkem s tím, že výše vzniklého bezdůvodného obohacení bude určena až v konečném rozhodnutí o věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 5. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu