Rozhodnutí NS

28 Cdo 199/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/05/2019
Spisová značka:28 Cdo 199/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.199.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 172/1991Sb.
§ 6 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/06/2019
IV.ÚS 1914/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 199/2019-193

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, IČO 00530204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 2) městská část Praha 1, IČO 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, a 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 119/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č. j. 54 Co 26/2018-170, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

                    Odůvodnění:


V záhlaví označeným rozsudkem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 54 Co 26/2018-170) odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2017, č. j. 18 C 119/2015-107, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemkové parcely XY v katastrálním území XY je stát, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; změnil jej přitom toliko ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 798 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že přechodu předmětného pozemku ze státu na prvního žalovaného (hlavní město Praha) uskutečněnému na základě rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993, vydanému podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen – „zákon č. 172/1991 Sb.“), jež bylo vydáno v mezích pravomoci uvedeného správního orgánu, a jímž jsou tudíž soudy v občanském soudním řízení vázány, nikterak nebránily účinky ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „zákon o půdě“). Žalobě církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen – „zákon č. 428/2012 Sb.“), proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku, „tvořícímu součást školského zařízení“, bylo nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 172/1991 Sb. Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítala, poukazujíc na znění části věty in fine ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., že o přechodu předmětného pozemku, jenž byl součástí Základní školy XY, bylo dle uvedeného zákonného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, a nikoliv Ministerstvo financí České republiky. Z uvedené okolnosti dovozovala nicotnost posuzovaného rozhodnutí Ministerstva financí České republiky o přechodu dotčeného pozemku do obecního vlastnictví, argumentujíc tím ve prospěch závěru o jeho přetrvávajícím státním vlastnictví. Vytýkala přitom, že odvolací soud dotčené správní rozhodnutí posuzoval v rozporu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07. Uváděla rovněž, že se zřetelem k mimořádným okolnostem případu, kdy je předmětný pozemek obklopen nemovitostmi vlastněnými žalobkyní, tvořícími areál kláštera s nemocnicí, a pro prvního žalovaného nemá žádný hospodářský význam, jsou naplněny předpoklady, za nichž se judikaturní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 neprosadí. Poukazovala taktéž na skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s předmětným pozemkem, jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994, č. j. 13 C 379/92-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, č. j. 22 Co 538/94-58 (dovolání směřující vůči rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1504/96), deklarováno vlastnické právo žalobkyně. Vytýkala konečně, že odvolací soud nehodnotil hledisko intenzity zájmů žalobkyně na obnově vlastnického práva k předmětnému pozemku (za účelem realizace náboženských svobod a vytváření řeholní rodiny), přesahující intenzitu zájmů prvního žalovaného na ochraně jeho vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda o přechodu vlastnického práva k pozemku tvořícímu součást areálu školy, nacházejícímu se v hlavním městě Praze, bylo ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných souvislostech doposud nebyla řešena.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, a c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo § 3.

Podle § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce může Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí z vlastnictví České republiky objekty škol a školských zařízení, k nimž náleželo právo hospodaření organizacím a ve kterých jsou ke dni účinnosti tohoto zákona provozovány školy a školská zařízení, jestliže na obec a v hlavním městě Praze též na městskou část přešla funkce zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, 5) pokud nepřecházejí do vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek podle § 2.

Z výslovného znění ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení (viz zákonná dikce „…. objekty škol a školských zařízení ….“), a nikoliv též k pozemkům. Jiný výklad přitom nepřipouští ani dovolatelkou citovaná část ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. in fine („…pokud nepřecházejí do vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek podle § 2 ….“), jež se očividně týká taktéž toliko staveb (staveb s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek), a to těch, které ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví obcí ex lege, jakožto jejich historický majetek.

O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení (předmětný pozemek byl součástí areálu Základní školy XY), nedošlo-li k němu již ze zákona (dle ustanovení §§ 2 nebo 3 zákona č. 172/1991 Sb.), pak bylo ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky (jde-li o pozemky v hlavním městě Praze), a to s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky (§ 5 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.). Judikatura přitom formulovala a odůvodnila jednoznačný závěr, dle něhož blokační účinky ustanovení § 29 zákona o půdě Ministerstvu financí České republiky nikterak neznemožňovaly, aby s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky vydávalo rozhodnutí o přechodu věcí z historického majetku církví, nacházejících se ve vlastnictví státu, na obec dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. Přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení totiž v době svého uskutečnění možnost naturální restituce historického majetku církví nijak nezkracoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016), přičemž omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se smyslu majetkového vyrovnání s církvemi nijak neprotivily (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015). Rozhodovací praxe současně dovodila, že pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu (rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.) je soud v řízení o žalobě uplatněné dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. za užití ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či jeho usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2977/2017).

Odvolací soud tudíž nepochybil, uzavřel-li (ve shodě se soudem prvního stupně), že dovolatelkou naříkaný správní akt (rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993), jímž bylo podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. rozhodnuto o přechodu předmětného pozemku tvořícího součást areálu školy ze státu na obec, je existentní, tj. není pro nedostatek pravomoci příslušného správního orgánu nicotný. Za dodržení presumpce správnosti individuálního správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003) pak odvolací soud v posuzovaném řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., vycházeje z vydaného správního rozhodnutí (§ 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.), správně dovodil, že podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k předmětnému pozemku, ač šlo o historický majetek církví, vzdor zákazu majetkových dispozic zakotvenému v ustanovení § 29 zákona o půdě (viz výklad shora) přešlo na prvního žalovaného. Svými úvahami se přitom odvolací soud očividně nikterak nezpronevěřil ani dovolatelkou zdůrazňované povinnosti zabývat se tím, zda rozhodnutí, od něhož první žalovaný odvozuje své vlastnické právo k předmětnému pozemku, není toliko paaktem (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07).

Ani snaha o volbu interpretace právních předpisů vstřícné vůči církevním právnickým osobám pak zjevně nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, pročež soudy (respektujíce ústavně zakotvenou dělbu moci výkonné, zákonodárné a soudní) nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). V situaci, kdy zákonodárcem vyhlášené právní předpisy přechod vlastnického práva ze státu na obec, realizovaný z rozhodnutí příslušného správního orgánu, jako odporující ustanovení § 29 zákona o půdě zjevně nepostihovaly (jak vysvětleno výše), tudíž ani dovolatelkou uplatňované okolnosti (předmětný pozemek je obklopen nemovitostmi v jejím vlastnictví, tvořícími areál kláštera s nemocnicí, přičemž pro prvního žalovaného nemá podstatnějšího hospodářského významu, intenzita zájmů dovolatelky na obnově vlastnického práva k dotčenému pozemku za účelem realizace náboženských svobod a vytváření řeholní rodiny převyšuje intenzitu zájmů prvního žalovaného na zachování obecního vlastnictví) nemohou být důvodem odnětí požadovaného pozemku jeho nezpochybnitelnému nabyvateli za účelem jeho následného restitučního vypořádání. Ačkoliv pak zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě z důvodu jeho následného nabytí jinou než povinnou osobou) bezprostředně nespojuje povinnost k náhradnímu plnění, nelze ztrácet ze zřetele, že se církvím i za takto nevydaný majetek dostává finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. § 15 zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční. Využití daného pozemku pro potřeby dovolatelky lze přitom nepochybně zajistit prostřednictvím jiných k tomu určených právních instrumentů (ať již smluvních či formou uplatnění práva nezbytné cesty dle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, apod.).

Poukaz dovolatelky na skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s předmětným pozemkem, jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994, č. j. 13 C 379/92-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, č. j. 22 Co 538/94-58 (dovolání směřující vůči rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1504/96), její vlastnické právo soudně deklarováno, pak v posuzovaném případě postrádá relevanci, neboť uvedená soudní rozhodnutí byla vydána dříve, než došlo ke sjednocení rozhodovací praxe na závěru, že prostřednictvím vlastnických žalob nelze obcházet restituční zákonodárství (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.), přičemž z hlediska právního posouzení nyní projednávané věci rozhodná otázka pravomoci shora uvedeného správního orgánu rozhodovat o přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nebyla dovolatelkou označenými rozhodnutími řešena.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, dospěv k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, třetímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a náklady prvního a druhého žalovaného (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání) nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. U statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Nebyl-li tedy v řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené na zastupování prvního žalovaného advokátem míti za účelné. Vyjádření k dovolání podané druhým žalovaným pak nelze považovat za účelné vzhledem k jeho obsahové stručnosti. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 3. 2019
                      Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu