Rozhodnutí NS

7 Tdo 1009/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/04/2018
Spisová značka:7 Tdo 1009/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1009.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Omyl skutkový
Porušování domovní svobody
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1, 2 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 15 odst. 1 písm. a)) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/12/2018
I. ÚS 3968/18
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
01/15/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1009/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2018 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 212/2013 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 T 212/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že dne 25. 5. 2013 v D., v ul. S., se pokusil vniknout do bytu majitelky K. Z., který v té době užívala I. M., a to tím způsobem, že se pokusil odvrtat zámek vstupních dveří bytu, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen.

Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Vytkl extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými okolnostmi s tím, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Uvedl, že byl přesvědčen o tom, že má právo užívat předmětný byt, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že má byt vyklidit, naopak nepravomocně byla žaloba na vyklizení zamítnuta. Podle něj byl uznán vinným za to, že měl jiný právní názor než soudy, ačkoli je právním laikem. Nemohl vědět, že mu právo bydlení zaniklo už pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu manželství. Tím spíše za situace, kdy v rozhodnutí státního zástupce vydaném na základě jeho podnětu k trestnímu stíhání pro bránění přístupu do bytu bylo uvedeno, že byt užívá oprávněně. Jednal v negativním skutkovém omylu, protože se domníval, že vstupuje do bytu, do něhož vstoupit může a v němž mu svědčí právo bydlení, ačkoli mu toto právo nesvědčilo. Vzhledem k tomuto omylu je podle jeho názoru vyloučena trestní odpovědnost za uvedený trestný čin. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil „napadené rozsudky“, respektive usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání připomněla, že právo užívání bytu mohlo obviněnému svědčit do data 25. 10. 2012, kdy došlo k nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 18 C 93/2006, o rozvodu manželství. Podmíněnost odvozeného právního titulu užívání předmětného bytu trváním manželství přitom byla vyjádřena v odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3680/2010, vydaného v řízení o dovolání ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 13 C 156/2007 a týkajícího se žaloby na vyklizení předmětného bytu obviněným. Jestliže se hájil argumentem svého oprávnění byt užívat na podkladě nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 13 C 156/2007, kterým došlo k zamítnutí žaloby na vyklizení, pak pominul, že se tak stalo pouze s ohledem na právní stav trvání jeho manželství v kontextu s výše uvedeným právním názorem dovolacího soudu. Fakt, že po 25. 10. 2012 mu právě v souladu se stanoviskem dovolacího soudu zaniklo jeho právo předmětný byt užívat, mu musel být zřejmý. Státní zástupkyně dále poukázala na usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 C 156/2007, jímž byl zamítnut návrh obviněného na vydání předběžného opatření o uložení povinnosti umožnit mu nerušené užívání předmětného bytu, a na vyřízení jeho podání ze strany dohledového Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, uplatněným ve věci prověřování jeho trestního oznámení na bývalou manželku a tchýni pro přečin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřela, že obviněný v době činu postupoval s vědomím, že mu k užívání předmětného bytu již žádný právní důvod nesvědčí, a jednal tak v trestním zákoníku předpokládaném úmyslu. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.) a obsahuje veškeré obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je však zjevně neopodstatněné.

Dovolání není běžným opravným prostředkem a neplní funkci „dalšího odvolání“. Je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolání je totiž určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tak stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Jinak řečeno, dovoláním se nelze domáhat jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a tím pádem ani změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu prosazovanou dovolatelem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkové námitky stojí mimo tento rámec.

Dovolatel nenamítl, že by se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a nenamítl ani to, že by byl k tomuto jednání oprávněn z titulu práva užívat byt, ani že by ke vstupu do bytu obdržel souhlas jeho uživatelky a své bývalé manželky I. M. Namítl pouze, že byl v době činu o svém právu užívat byt přesvědčen. Námitky obviněného jsou tedy zaměřeny k otázce tzv. negativního skutkového omylu, tj. týkají se subjektivní stránky činu, konkrétně úmyslu obviněného ve vztahu ke znaku „obydlí jiného“.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného, překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Objektem trestného činu porušování domovní svobody je domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele obydlí. Tím se ve smyslu § 133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli. Obydlím jiného ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí obydlí jiné osoby než pachatele. Jestliže se činu dopustí bývalý manžel nebo druh uživatele bytu, je třeba zkoumat, zda společné užívací právo manžela nebo druha k bytu zaniklo. Není rozhodné, jestli je pachatel v bytě přihlášen k pobytu. Rozhodující podle okolností může být, zda některý nájemce opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu § 708 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013).

S jistou mírou benevolence je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná námitka, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci úmyslu obviněného právě ve vztahu ke znaku „obydlí jiného“. Tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Skutkový omyl negativní je upraven v ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku tak, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně (tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti, což ovšem v daném případě není významné). Z okolností zjištěných soudy je však zjevné, že obviněný v negativním skutkovém omylu nejednal.

Ať už byly okolnosti opuštění předmětného bytu obviněným někdy koncem roku 2007 (tj. již v době probíhajícího řízení o rozvod manželství a rovněž řízení o žalobě na vyklizení bytu obviněným) jakékoli (soudy v trestním řízení správně tuto otázku neučinily předmětem dokazování vzhledem k její nevýznamnosti), je zřejmé, že v době právní moci rozvodu manželství a v době spáchání posuzovaného činu již v bytě několik let nebydlel a tento byt užívala jeho bývalá manželka I. M., která jej již dne 27. 7. 2007 darovala své matce K. Z. poté, co jej získala od bytového družstva do svého výlučného vlastnictví.

S ohledem na to, že soudy obou stupňů se s uvedenými námitkami obviněného ve svých rozhodnutích vypořádaly a zabývaly se také okolnostmi týkajícími se právních vztahů k předmětnému bytu a jejich vývojem, připomíná Nejvyšší soud vzhledem k dovolacím námitkám pouze několik skutečností vyplývajících z provedeného dokazování. Předně obviněný i v průběhu občanskoprávního řízení o vyklizení bytu (jež ovšem probíhalo za situace, kdy obviněný v bytě už dávno nebydlel) namítal, že byt má právo užívat z titulu dosud trvajícího manželství. Významu trvání či netrvání manželství si tedy byl vědom.

Obviněný kromě toho několik let v bytě nebydlel za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti byt vyklidit (Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek o povinnosti obviněného byt vyklidit potvrdil dne 2. 12. 2008) a kdy bylo odloženo jeho trestní oznámení v této věci (státní zástupce zamítl stížnost obviněného proti odložení věci dne 16. 3. 2009). Situace se v jistém ohledu změnila po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3680/2010, jímž byla k dovolání obviněného rozhodnutí o jeho povinnosti byt vyklidit zrušena a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo poukázáno na nesprávný právní názor soudů nižších stupňů ohledně povahy práva obviněného v bytě bydlet, což vedlo k neúplnému (nesprávnému) posouzení podmínek, za nichž by byl obviněný povinen byt vyklidit. Nejvyšší soud obecně poukázal na to, že ten z manželů, který zůstal v bytě ve vlastnictví druhého z manželů i po zániku manželství bydlet (což zjevně nedopadá na zde posuzovaný případ), není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady. Nejvyšší soud vrátil věc k dalšímu posouzení, aniž ovšem uzavřel, že obviněný je oprávněným uživatelem bytu. Naopak poukázal na to, že rozvodem manželství právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká. Jestliže tedy dovolatel poukazoval na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, i z něho musel zjistit, že právní mocí rozhodnutí o rozvodu manželství se v každém případě situace mění, a nemohl se domnívat, že je po rozvodu manželství oprávněným uživatelem bytu. Ani jeho poukaz na právo na bytovou náhradu není případný, neboť fakt, že to by se mohlo vztahovat jen na situaci, kdy by zůstal v bytě bydlet, je zmíněn nejen v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i v rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 1 ZN 1260/2012, jehož obsahu se obviněný rovněž dovolával.

V odůvodnění posledně zmíněného rozhodnutí státního zástupce je na str. 6 sice skutečně uvedeno, že obviněný je oprávněn předmětný byt užívat, ovšem současně z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné nevyplývá, že by státnímu zástupci bylo známo, že manželství obviněného je pravomocně rozvedeno. Tyto okolnosti byly ostatně uvedeny na pravou míru v přípise státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 2 KZN 332/2013 (č. l. 68-69) adresovaném obviněnému.

Pokud jde o nové rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby na vyklizení bytu obviněným (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 13 C 156/2007), to vycházelo ze situace, že manželství obviněného nebylo pravomocně rozvedeno.

Skutečnost, že obviněný nejednal v omylu ohledně svého práva užívat předmětný byt a že se nedomníval, že by do předmětného bytu mohl i svémocně za použití násilí vstupovat, je zřejmá i z jeho postupu před spácháním činu a z výsledku těchto jeho kroků. Obviněný se jednak u Magistrátu města Děčín domáhal poskytnutí předběžné ochrany podle § 5 obč. zák. tak, že požadoval obnovení předešlého stavu rozhodnutím magistrátu, že zejména majitelka a uživatelka bytu jsou povinny umožnit mu nerušené užívání bytu. Za přítomnosti všech dotčených osob proběhlo dne 11. 2. 2013 ústní jednání, při němž obviněný uvedl, že k narušení pokojného stavu došlo 15. listopadu 2007, kdy byl násilně vystěhován z bytu. Naproti tomu I. M. při tomto jednání zdůraznila, že již tři měsíce jsou řádně rozvedeni a obviněný žádné právo k jejímu bytu nemá (č. l. 44). Správní orgán ve svém zamítavém rozhodnutí ze dne 11. 2. 2013 vysvětlil, že nejsou splněny podmínky k tomu, aby bylo vydáno rozhodnutí o ochraně pokojného stavu, mimo jiné proto, že po delším časovém odstupu vznikl nový pokojný stav. Správní orgán upozornil, že jeho rozhodnutím není dotčeno právo účastníků domáhat se ochrany jejich práv u soudu.

Obviněný poté dne 20. 3. 2013 podal k soudu návrh na vydání předběžného opatření, aby mu bylo umožněno nerušené užívání předmětného bytu. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 C 156/2007, zamítnut. Toto usnesení pak bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 29 Co 446/2013. V tomto rozhodnutí (byť bylo vydáno až po spáchání činu), je mimo jiné konstatováno, že obviněný v bytě nebydlí už od listopadu 2007, bydlí na adrese P., D., a v průběhu dalších téměř pěti let, kdy předmětné řízení probíhalo, se návrhem na vydání předběžného opatření užívání předmětného bytu nedomáhal ani netvrdil - a netvrdí to ani nyní - že by neměl kde bydlet. Soud dále připomněl, že K. Z. (v té věci žalobkyně) poukázala na to, že v opatrovnickém řízení obviněný usiloval o střídavou výchovu nezletilé XXXXX *) a zde tvrdil, že užívá plnohodnotný byt, v němž by mohlo nezletilé dítě vyrůstat.

Je tedy nepochybné, že obviněný se bez úspěchu snažil činit právní kroky k tomu, aby se domohl možnosti užívat předmětný byt majitelky K. Z. Činil tak po právní moci rozsudku o rozvodu jeho manželství s uživatelkou bytu I. M. Přesto, že obviněnému bylo z rozhodnutí státních orgánů v různých řízeních známo, že nejsou dány důvody pro poskytnutí akutní právní ochrany (ať už v podobě obnovy zasaženého pokojného stavu podle § 5 obč. zák., anebo vydání předběžného opatření podle § 102 o. s. ř.), rozhodl se situaci řešit násilným útokem - vniknutím do bytu násilím za poškození cizího majetku. Nelze tudíž ani náznakem uvažovat o tom, že by obviněný mohl v době činu být přesvědčen o svém právu řešit věc svémocí, a to dokonce i kdyby byl přesvědčen, že mu svědčí právo byt užívat. O tom ovšem přesvědčen být nemohl a nebyl, naopak musel vědět, že již delší dobu není oprávněn k užívání bytu, natož k násilnému vstupu do něj. Jeho čin nijak nesouvisel s aktuálním uspokojením jeho bytové potřeby, nýbrž byl v podstatě aktem zlé vůle.

Obviněný chtěl neoprávněně vniknout do obydlí jiného za násilného překonání uzamčení, tj. překážky, jejímž účelem je vniknutí do bytu zabránit, a jeho jednání k takovému vniknutí bezprostředně směřovalo, byť k jeho dokonání nedošlo. Obviněný tak naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky pokusu přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž jednal v přímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jen pro úplnost a nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud dodává, že soudy vzhledem ke všem vyhroceným okolnostem činu, které zde není nutno podrobně rozvádět, důvodně považovaly uplatnění trestní represe za souladné i se zásadou subsidiarity vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, které sice je možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, které však jsou zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 24. 10. 2017 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného J. M. předložena dne 13. 8. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 9. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.