Rozhodnutí NS

21 Cdo 3755/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:21 Cdo 3755/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3755.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Povinný díl z pozůstalosti (o. z.)
Nepominutelný dědic (o. z.)
Vydědění
Dotčené předpisy:§ 170 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 113 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 1650 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3755/2017-86

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci pozůstalosti po P. E., narozeném dne XY, zemřelém dne 10. ledna 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) Y. E., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Na Žertvách č. 2230/42, 2) N. E., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Bc. Irenou Ochmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Žertvách č. 2230/42, 3) A. E., narozeného dne XY, bytem v XY, doručovací adresa XY, 4) I. E., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného A. E., narozeným dne XY, bytem v XY, doručovací adresa XY, 5) D. E., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené P. Z., narozeným dne XY, bytem v XY, 6) P. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, 7) V. E., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 82/2016, o dovolání 2) N. E. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 24 Co 157/2016-57, takto:

Dovolání N. E. se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl prostřednictvím soudního komisaře usnesením ze dne 18. 5. 2016 č. j. 32 D 82/2016-48 tak, že uložil P. B., aby do dvou měsíců od doručení uvedeného usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti ostatním účastníkům řízení žalobu na určení, že „je dědicem, resp. nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“. Zůstavitel byl ženatý a měl šest dětí, proto bylo možné mít za to, že jeho manželka a jeho děti jsou dědici ze zákona první třídy dědiců podle ustanovení § 1635 odst. 1 o. z. Zůstavitel zanechal holografní prohlášení o vydědění ze dne 8. 7. 2001, kterým vydědil dceru P. B., která tuto listinu neuznala za pravou a platnou, ostatní účastníci pozůstalostního řízení listinu o vydědění P. B. za pravou a platnou uznali. P. B. zpochybnila, zda byla listina sepsána vlastnoručně zůstavitelem, a neuznala ani důvod vydědění uvedený v této listině. Protože P. B. napadla nejen důvod vydědění, ale i listinu o vydědění pro absolutní neplatnost, a v řízení se nepodařilo odstranit rozpory mezi účastníky ohledně dědického práva, bylo jí podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. uloženo, aby na prokázání svého dědického práva podala proti ostatním účastníkům řízení určovací žalobu. Soud prvního stupně uvedl, že pokud se prokáže, že je listina o vydědění absolutně neplatná, stane se P. B. dědicem zůstavitele, pokud však uvedené nebude prokázáno, ale prokáže se, že důvod vydědění nebyl dán, tj. že byla vyděděna neplatně, bude s ní jednáno jako s nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu podle ustanovení § 1650 o. z. Petit žaloby byl soudem uveden jako alternativní z důvodu hospodárnosti řízení.

K odvolání P. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2016 č. j. 24 Co 157/2016-57 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že P. B. uložil, aby do dvou měsíců od právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti ostatním účastníkům řízení žalobu na určení, že „je dědičkou zůstavitele“. Podle ustanovení § 1650 o. z., má neplatně vyděděný nepominutelný dědic právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Odvolací soud však nevycházel z tohoto doslovného znění a poukázal na komentářovou literaturu, podle které lze toto ustanovení aplikovat jen za předpokladu, že zůstavitel spolu s listinou o vydědění pořídil pro případ smrti a povolal jiné dědice, v projednávané věci však byla předložena jen listina o vydědění, ale závěť ani dědická smlouva předloženy nebyly. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud byla P. B. vyděděna neplatně (ať už proto, že by listina nebyla sepsána vlastnoručně zůstavitelem, nebo že by důvod vydědění nebyl naplněn), nebude se k listině o vydědění přihlížet a bude postupováno, jako by nebyla vůbec sepsána, a proto pokud bude prokázáno, že je vydědění neplatné, bude mít P. B. jako dědička ze zákonné posloupnosti právo na dědický podíl, nikoli jen na povinný díl. Odvolací soud zároveň změnil výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že je žalobu nutno podat do dvou měsíců od právní moci usnesení, nikoli od jeho doručení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání 2) N. E., v němž k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda v případě, kdy zůstavitel zanechal pouze listinu o vydědění nepominutelného dědice, ale nikoli pořízení pro případ smrti, náleží nepominutelnému dědici vyděděnému touto listinou v případě neplatnosti tohoto vydědění právo na dědický podíl, nebo jen právo na výplatu povinného dílu. Dovolatelka dále namítá, že judikát Nejvyššího soudu Československé republiky Rv I 221/19, na který je odkázáno v komentářové literatuře, z níž odvolací soud vycházel, je v komentáři vyložen nesprávně a podle dovolatelky má z judikátu uvedeného v komentáři vyplývat opačný závěr, než který je v komentáři uveden.

Podle ustanovení § 1650 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.

Podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále je „z. ř. s.“), v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

Podle ustanovení § 113 z. ř. s., nepominutelný dědic je účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

Jak je patrno z obsahu spisu i z dovolacích důvodů uplatněných v dovolání, není mezi účastníky sporným to, zda měla být P. B. usnesením odvolacího soudu odkázána k podání žaloby na určení, mezi účastníky je sporná pouze část formulace výroku tohoto usnesení. Spornou je skutečnost, zda má být P. B. uloženo podat žalobu na určení, že „je dědicem“, nebo zda má usnesení obsahovat alternativní petit, kterým se má P. B. domáhat určení, že „je dědicem, resp. nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“.

Při posouzení, zda je pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení dovolatelkou vymezené právní otázky, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda lze nepominutelného dědice, jehož vydědění je mezi účastníky pozůstalostního řízení sporné, odkázat k podání určovací žaloby na určení, že „je nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“, přičemž dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud neodkázal nepominutelného dědice k podání žaloby na určení, že „je nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4392/2017), a vyřešení právní otázky vymezené dovolatelkou proto pro projednávaný případ není určující.

K obsahu výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. se dovolací soud vyjádřil ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, v němž vysvětlil, že „ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. musí být označen dědic, který se odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědic, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného. Ostatní dědici, kteří byli soudem vyrozuměni o dědickém právu nebo kteří sami uplatnili u soudu své dědické právo, a jejichž účast v řízení o pozůstalosti nebyla ukončena (samozřejmě včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko), mohou (ale nemusí) být v žalobě označeni za žalované; neuvede-li tyto osoby ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., soud je označí alespoň v jeho odůvodnění. Výrok usnesení podle § 170 odst. 1 z. ř. s. dále musí obsahovat údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o. z. - v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo - žalobní petit buď o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to, zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné), [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 475.]“ .

Dovolací soud v tomtéž rozsudku dále vyložil, že vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli.

Pokud by P. B. bylo uloženo domáhat se určení jejího postavení jako nepominutelného dědice s právem na výplatu povinného dílu, bylo by nezbytné, aby na takovém určení prokázala svůj naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. [protože by takovou žalobu na základě výše uvedeného nebylo možné považovat za žalobu na určení dědického práva ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. (k tomu srov. již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4392/2017)]. Podle ustanovení § 113 z. ř. s. se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu. V části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelných dědiců je tak zajištěno samotným ustanovením § 113 z. ř. s., na žalobě na určení, že je P. B. „nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“, by nebyl dán naléhavý právní zájem.

Již na základě výše uvedeného řešení otázky vyplývá závěr, že usnesení odvolacího soudu, kterým byla účastnice vyzvána k podání žaloby na určení, že „je dědicem“, je věcně správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by bylo zapotřebí dále přezkoumávat správnost právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl. Jestliže P. B. zpochybnila pravost a platnost listiny o vydědění a tvrdí, že je dědicem ze zákonné posloupnosti s právem na dědický podíl, odvolací soud správně změnil usnesení soudu prvního stupně, když z výroku vypustil tu část, kterou byla účastnice alternativně vyzvána k podání žaloby na určení, že „je nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu“, a vyzval účastnici výrokem formulovaným pouze na určení, že „je dědicem“. Úvahy o tom, jaké následky má vydědění nepominutelného dědice listinou o vydědění bez paralelně učiněného pořízení pro případ smrti, jsou v usnesení, kterým se jeden z účastníků pozůstalostního řízení odkazuje k podání určovací žaloby, nadbytečné, když řeší prozatím hypotetické otázky, neboť teprve v případě podání určovací žaloby bude zjišťováno, zda došlo k platnému, nebo neplatnému vydědění, a až po vyřešení této otázky by bylo namístě činit závěry o důsledcích případného neplatného vydědění P. B.

Protože v otázce, zda lze odkázat nepominutelného dědice k podání určovací žaloby podle § 170 odst. 1 z. ř. s. na určení, že je nepominutelným dědicem s právem na výplatu povinného dílu, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a závěr o věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné učinit již na základě řešení této otázky, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na dovolatelkou vymezené právní otázce.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání 2) N. E. podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 5. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu