Rozhodnutí NS

26 Cdo 5186/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:26 Cdo 5186/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5186.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dobré mravy
Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 5186/2017-241


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.530.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 276/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 20 Co 26/2017-131, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 20 Co 26/2017-131, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. června 2016, č. j. 24 C 276/2014-84, ve znění usnesení ze dne 25. října 2016, č. j. 24 C 276/2014-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobou došlou soudu dne 16. 10. 2014 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil smluvní pokutu ve výši 1.530.000 Kč. Tvrdil, že nájemní smlouvou ze dne 12. 12. 2000, ve spojení s později uzavřenými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 13 m2 nacházející se před objektem č. p. XY, za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením, včetně obslužného pultu a odpadkového koše (dále též jen „Nájemní smlouva“, „předmětný pozemek“). Sjednali si, že v případě nepředání předmětného pozemku po skončení nájmu zaplatí žalovaný žalobci smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč denně do doby jeho protokolárního předání. Nájem skončil výpovědí, žalovaný přes upomínky předmětný pozemek nevyklidil, v projednávané věci žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu za období od 1. 9. 2013 do 31. 1. 2014, tj. za 153 dnů, kdy byl žalovaný se splněním uvedené povinnosti v prodlení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 26/2017-131, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 24. 6. 2016, č. j. 24 C 276/2014-84, ve znění usnesení ze dne 25. 10. 2016, č. j. 24 C 276/2014-101, kterým žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli Nájemní smlouvu (ve znění dodatků č. 1 - 5), v době, která je předmětem řízení, bylo nájemné sjednáno ve výši 607 Kč denně, a sjednali si právo Nájemní smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu. Nájemce se zavázal, že nevyklidí-li předmětný pozemek po skončení nájmu ve stanovené lhůtě, zaplatí smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč denně do doby jeho protokolárního předání. Žalobce vypověděl Nájemní smlouvu výpovědí doručenou žalovanému dne 8. 6. 2012, žalovaný však předmětný pozemek nevyklidil a užíval jej i v předmětném období od 1. 9. 2013 do 31. 1. 2014. Žalobce žalovaného opakovaně vyzval k vyklizení a úhradě smluvní pokuty v celkové výši 1.530.000 Kč (tj. za 153 dnů prodlení).

Zjištěný skutkový stav posoudil podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015, uzavřel, že se nejedná o obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“); jde o vztah občanskoprávní podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ujednání o smluvní pokutě poměřoval korektivem dobrých mravů podle § 39 obč. zák. a dospěl k závěru, že je neplatné. Smluvní pokuta představuje více než šestnáctinásobek sjednaného nájemného, je tak zjevně nepřiměřená a z pohledu dobrých mravů nepřijatelná; odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu. Tvrzení žalobce, že smluvní pokuta měla chránit zájem žalobce na revitalizaci hlavního náměstí v Praze, považoval za spekulativní a zcela zřejmě účelové. Obdobně – jako účelové – hodnotil i jeho úvahy ohledně ekonomické výhodnosti jednání žalovaného a lukrativnosti předmětného pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, měl za to, že odvolací soud se při posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, zejména přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůraznil, že platnost ujednání o smluvní pokutě je nutné poměřovat konkrétními okolnostmi daného případu (což odvolací soud neučinil), a to ve vztahu k jednotlivým funkcím smluvní pokuty, tj. k funkci preventivní, uhrazovací a sankční; jednotlivé funkce smluvní pokuty, a to i s ohledem na projednávanou věc, podrobně rozebral. Odvolacímu soudu vytýkal, že nepřípustně zobecnil judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013), aniž by zohlednil specifické okolnosti projednávané věci; své úvahy navíc dostatečně neodůvodnil. Namítal, že odvolací soud zatížil řízení i dalšími vadami - nepřistoupil k závěrečným návrhům účastníků, odepřel mu právo se ve věci vyjádřit a odmítl provedení jím navržených důkazů. Měl za to, že se jednalo o obchodněprávní vztah a že by dovolací soud měl tuto otázku posoudit jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 33 Cdo 509/2015. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožnil se závěry odvolacího soudu, argumentaci žalobce považoval za zkreslenou a ryze účelovou. S odkazem na tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě dovolací soud (stejně jako soudy nižších stupňů) vycházel z právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, zejména z obč. zák. (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Již v usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 658/2016, odmítl), které se týkalo týchž účastníků, Nejvyšší soud uzavřel, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou není obchodněprávním vztahem ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák.; jde o vztah občanskoprávní. Ke stejnému závěru posléze dospěl Nejvyšší soud i v řadě dalších rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1649/2017), a i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky se od něj neodklání ani v projednávané věci.

Nejvyšší soud opakovaně v obdobné věci týchž účastníků a při stejné denní sazbě smluvní pokuty [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17), ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017, či výše citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 306/2017] vyslovil a odůvodnil závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

Odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) přijatý právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. je – při obdobném skutkovém stavu – s tímto závěrem v rozporu. Pro úplnost lze dodat, že v projednávané věci nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, neboť tento vychází ze zcela jiného skutkového základu a na projednávanou věc nedopadá (k tomu viz výše citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 306/2017). Způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu předmětný pozemek se vyznačuje jedinečností, odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku, který je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti na velmi lukrativním místě a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný byl s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015) přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud ho proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2018


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu