Rozhodnutí NS

6 Tdo 316/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:6 Tdo 316/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.316.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 316/2019-430


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání obviněného K. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, obviněného J. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a obviněného M. L., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 7 To 303/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 62/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.


O d ů v o d n ě n í :


1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 3 T 62/2017, byl K. J., J. J. a M. L. (dále jen „obviněný/í“, příp. „dovolatel/é“) uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byli podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku (všichni shodně) odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněným dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradili podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 1.677,- Kč. Poškozený P. V. byl se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
    2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podali obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 7 To 303/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
    I.
    Dovolání a vyjádření k němu

    3) Obvinění podali prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání poukázali na to, že podle jejich názoru rozhodování o vině bylo založeno výhradně na základě svědectví poškozeného, přičemž toto považují za nevěrohodné, neboť sám poškozený byl při výpovědi motivován k tomu, aby se vyhnul vlastnímu trestnímu stíhání. Výhrady rovněž vznesli vůči závěrům znaleckého posudku MUDr. Grossové, a to ohledně charakteru způsobeného zranění. Podle názoru obviněných navíc Obvodní soud pro Prahu 10, poté co mu byla věc vrácena soudem druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, zcela protikladně od původního hodnocení důkazů hodnotil celou výpověď poškozeného jako věrohodnou. Soudu prvního stupně vytýkají, že neprovedl po zrušení jeho původního rozsudku jediný nový důkaz, ani žádný důkaz nezopakoval, a přesto rozhodl odsuzujícím rozsudkem. V té souvislosti soudu prvního stupně vytýkají, že „neměl brát v úvahu předestření hodnocení důkazů městským soudem v potaz, ale důkazy zhodnotit sám, tak jak to učinil v předcházejícím stadiu řízení“. Obvinění vyjádřili své přesvědčení, že tak nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, popřípadě ve věci rozhodl sám rozsudkem.

    4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněných, aby následně uvedl, že obvinění opakovaně polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a snaží se provedené důkazy interpretovat ve svůj prospěch. Dodal, že se jedná o opakování obhajoby, a to včetně odvolací argumentace, na kterou již dostatečně reflektovaly soudy obou stupňů. Dále zmínil, že odvolací soud zrušil původního rozsudek soudu nalézacího, neboť tento zjevně vybočil z logiky hodnocení důkazů v projednávané věci, a současně ve svém zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně výslovně vytkl, v čem jeho hodnocení vybočuje z postupu daného zákonem v případě hodnocení důkazů. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněných odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
    II.
    Přípustnost dovolání

    5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
    č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším
    soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.
    2 tr. ř.).


    8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    III.
    Důvodnost dovolání

    9) V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněných je nutno uvést, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného. Vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat ke konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. rozh. 24/1980 a rozh. 17/1982 Sb. rozh. tr.) nebo vyklizení bytu atd., opominutí či trpění. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Může jít o spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§ 24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku – organizátorství a pomoc (srovnej k tomu rozh. 25/1968 Sb. rozh. tr.)]. Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné (§ 25 a 26 tr. zákoníku). Stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu (srov. § 42 písm. o tr. zákoníku). Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozh. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí.

    10) Ve vztahu k dovolání obviněných lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, polemiku se závěry znaleckého posudku MUDr. Grossové, vlastní posuzování otázky věrohodnosti poškozeného, zpochybňování svědecké výpovědi svědka M., atd.), neboť z těchto námitek je zřejmé, že jimi prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci, zásadně odlišnou od skutkového stavu věci, zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím. Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a až následně od jimi vytvořeného skutkového stavu věci namítají nesprávné hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).

    11) Nelze přisvědčit ani další námitce obviněných stran tvrzeného pochybení odvolacího, resp. nalézacího soudu, když poukazují na to, že soud prvního stupně neprovedl po zrušení jeho původního rozsudku jediný nový důkaz, ani žádný důkaz nezopakoval, a přesto rozhodl odsuzujícím rozsudkem a zmíněnému soudu vytýkají, že „neměl brát v úvahu předestření hodnocení důkazů městským soudem v potaz, ale důkazy zhodnotit sám, tak jak to učinil v předcházejícím stadiu řízení“. V souvislosti s touto námitkou, která je však procesního charakteru, je vhodné uvést, že v daném případě došlo ze strany Městského soudu v Praze [viz usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 27/2018] ke zrušení prvostupňového rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 [viz odsuzující rozsudek ve vztahu k obviněnému K. J. a J. J., obviněný M. L. byl obžaloby zproštěn (ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 3 T 62/2017)], ve kterém odvolací soud soudu prvního stupně vytkl vady související s aplikací § 2 odst. 6 tr. ř., kterých se nalézací soud dopustil a uvedl konkrétně, v čem považoval jeho hodnocení důkazů za vadné, z jakého důvodu vybočilo z logiky věci, v čem je rozporné a ke kterým skutečnostem nalézací soud opomněl přihlédnout. Odvolací soud tedy nalézacímu soudu vytkl vady při hodnocení důkazů, nezavázal ho však právním názorem. Z těchto důvodů nemusel nalézací soud provádět nové důkazy, ani opakovat důkazy již provedené, byl však povinen již provedené důkazy, při nezměněném skutkovém stavu, znovu hodnotit, a to důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., což se nestalo v řízení, které vyústilo v rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 3 T 62/2017 [k otázce hodnocení důkazů se velmi podrobně vyjádřil odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 27/2018 (viz str. 5-6), stejně jako v odůvodnění usnesení, které bylo napadeno dovoláním (viz str. 3-4)].

    12) Rovněž námitku dovolatelů, že závěr o jejich vině byl založen pouze na výpovědi poškozeného, je třeba považovat za lichou. Závěr o vině obviněných byl učiněn nejen na základě výpovědi poškozeného, ale i na podkladě znaleckého posudku MUDr. Grossové a svědecké výpovědi svědka M., přičemž jednotlivé důkazy spolu vzájemně korespondují. Svědek M. ve své výpovědi popsal část incidentu, který viděl a následně slyšel, přičemž uvedl, že viděl vyběhnout poškozeného, který měl před tělem svázané ruce a za ním dva běžící muže, následně slyšel rány a výzvu k nastoupení do vozidla, přičemž poškozený křičel, aby byla zavolána sanita a policie. Rovněž dle znaleckého posudku poranění poškozeného odpovídala mechanismu zranění tak, jak je popsal nejen poškozený, ale také výše uvedený svědek.
      13) V této souvislosti [k otázce zjišťování skutkového stavu věci a otázce hodnocení důkazů] Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obvinění sice vytkli nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém dovolání však prakticky neuplatnili žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřovali a pouze formálně citují příslušná ustanovení zákona.
        14) Dále je nutno konstatovat, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolací námitky obviněných primárně směřovaly proti hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, a proto uvedl v odůvodnění svého usnesení, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí vadami, rozsudek i výrok splňují kritéria uvedená v § 120 odst. 3 tr. ř. a jeho odůvodnění odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 tr. ř. Dále vyložil, na základě kterých důkazů byla vina obviněných prokázána a jejich obhajoba vyvrácena. Nutno zdůraznit, že se odvolací soud při svém rozhodování plně vypořádal se všemi námitkami obviněných, které jsou totožné s jejich dovolací argumentací. Na tomto místě lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu str. 3 - 4.
          15) Již shora bylo konstatováno, že obvinění svými námitkami se domáhají primárně zásahu do skutkových zjištění soudů. K takto specifikovaným námitkám však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že je k takovým zásahům (do skutkového stavu) oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. V předmětné trestní věci je však nutno konstatovat, že takový extrémní rozpor shledán nebyl, odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
            16) Z pohledu ústavního [zajištění práva na spravedlivý proces] lze k uvedeným námitkám a argumentaci obviněných, které byly uplatněny v dovolání zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

            17) S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných K. J., J. J. a M. L. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.

            P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
            přípustný (§ 265n tr. ř.).
            V Brně dne 21. 3. 2019
            JUDr. Jan Engelmann
            předseda senátu