Rozhodnutí NS

21 Cdo 1423/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/24/2019
Spisová značka:21 Cdo 1423/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1423.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/08/2019
II.ÚS 2522/19
II.ÚS 2522/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1423/2019-109


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12 proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze, V Celnici č. 1034/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 231/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2018, č. j. 15 Co 214/2018-97, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 214/2018-97 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).


Namítá-li tedy žalobkyně pouze, že závěr odvolacího soudu, že „žalobkyni nepříslušelo po dobu soudního sporu o neplatnost výpovědi dané žalobkyni právo na čerpání dovolené“ je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak ovšem neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Ostatně tento závěr odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu; v rozsudku ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, který byl uveřejněn pod číslem 115 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, avšak druhá ze smluvních stran základních pracovněprávních vztahů jejich platnost neuznává, nebo byla-li uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou některá ze stran pokládá za neplatný pracovněprávní úkon, vznikl tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního úkonu skutečně skončil, nebo zda jejich pracovní poměr bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, panuje mezi smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skončit, a které končí dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru nebo jímž dojde jinak k platnému skončení pracovního poměru, se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a příslušnými pracovněprávními předpisy ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval. Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou, obsaženou v § 69–72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“), která vylučuje, aby na práva a povinnosti účastníků pracovního poměru za období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, byla aplikována zejména (jde-li o nárok zaměstnance podle § 69 zák. práce) obecná ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů o překážkách v práci; v uvedeném období proto zaměstnanci nepřísluší nejen náhrada mzdy nebo platu podle § 199 zák. práce, ale ani náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou podle § 222 odst. 2 a 4 zák. práce, popřípadě z jiného důvodu; v tomto Nejvyšší soud navázal na závěry učiněné v rozsudku ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, který byl uveřejněn pod č. 74 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004. Není tedy správná námitka žalobkyně, že „…soudy nekriticky aprobují některé přežité dílčí závěry rozhodnutí (sp. zn. 21 Cdo 2434/2003)“ a stejně tak „…pomíjí i následující vývoj aplikace právních norem…“. Zcela mimo obsah napadeného rozhodnutí jsou odkazy žalobkyně na „čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2003/88 ES ze dne 4. 11. 2003“, jakož i „výklad, podaný Soudním dvorem EU ve věci C - 282/10…“. Rozhodnutí odvolacího soudu se od splnění či nesplnění podmínky „odpracování nejméně 10 dnů nebo jednoho měsíce během referenčního období“ totiž vůbec neodvíjí, neboť žalobkyně za období trvání sporu pro zaměstnavatele nepracovala vůbec a obecná pravidla pro vznik nároku na dovolenou se neuplatní. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného „vyhodnocení míry, závažnosti (údajného) porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce v návaznosti na ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4851/2010 , nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Namítá-li žalobkyně, že „…sama délka nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti nemůže být hlavním (a v podstatě i jediným) podkladem pro závěr o porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem…“ s poukazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, a další, pak přehlíží to, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vzal náležitě v úvahu všechny okolnosti významné pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní, když mimo jiné uvedl (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že žalobkyně byla opakovaně žalovaným v předstihu informována o nesprávnosti jejího názoru, přesto žalobkyně ignorovala toto nesouhlasné stanovisko, nereagovala na výzvu k nástupu do práce a vysvětlení svého jednání ze dne 25. 7. 2018.

Namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, je nutno uvést, že dovolací soud toto posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné - § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 5. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu