Rozhodnutí NS

28 Cdo 4380/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2019
Spisová značka:28 Cdo 4380/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4380.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Znalecký posudek
Pozemní komunikace
Podnikání
Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 obč. zák.
§ 2999 odst. 1 o. z.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 2 obch. zák.
§ 420 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 814/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4380/2018-984


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Alcor Holdings CZ s.r.o., IČ 289 90 897, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, zastoupené Mgr. Ondřejem Sekaninou, advokátem se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 495.979.626,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 226/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2018, č. j. 69 Co 27/2018-938, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. července 2018, č. j. 69 Co 27/2018-939, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

                  Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 21 C 226/2011-809, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 13.577.363,86 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky 495.979.626,14 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Částečně tak vyhověl žalobkyni domáhající se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejích v rozhodnutí konkretizovaných pozemků. Na základě provedeného dokazování dospěl ke zjištění, že označené pozemky ve vlastnictví žalobkyně jsou zastavěny pozemními komunikacemi, jež jsou majetkem žalovaného, aniž by tento byl k popsanému užívání jakkoliv oprávněn, pročež se ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), respektive § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), bezdůvodně obohacuje. Při stanovení výše jeho prospěchu vyšel obvodní soud ze znaleckého posudku Equity Solution Appraisals s.r.o. obsahujícího výši v místě a čase obvyklého nájemného určeného nikoliv komparativní metodou pro absenci srovnatelných pozemků (není-li pro výjimečný charakter dotčených pozemků myslitelné srovnání se smlouvami z centrální evidence smluv žalovaného) za současného zohlednění cenových výměrů Ministerstva financí pro roky 2010 a 2011 regulujících maximální výši nájemného u pozemků nesloužících ke komerčnímu využití. S argumentem neaplikovatelnosti Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 2141 ze dne 14. 12. 2004 (dále též jen „předpis č. 2141“) na projednávaný případ odmítl požadavek žalobkyně stanovit výši bezdůvodného obohacení podle této normy. Přes námitky žalovaného neshledal nárok žalobkyně uplatněným v rozporu s dobrými mravy. K argumentům hlavního města o nezastavěnosti kompletní plochy všech pozemků konstatoval, že využití komunikacemi nepokrytých částí k samostatnému účelu je vyloučeno. Dospěv k sumě 13.577.636,86 Kč jakožto odpovídající získanému prospěchu na straně žalovaného, v této části žalobě vyhověl, ve zbytku ji pak zamítl.

K odvolání obou účastníků přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 69 Co 27/2018-938, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2018, č. j. 69 Cdo 27/2018-939, ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je rovněž potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přitakal rovněž jeho právnímu posouzení. Vyloučil, že by na straně žalovaného chyběla pasivní věcná legitimace – je-li dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vlastníkem pozemních komunikací I. třídy a dálnic stát, nevylučuje to, že tyto byly před účinností citovaného předpisu smluvně převedeny do majetku žalovaného, přičemž popsaná dispozice nebyla následně zákonem o pozemních komunikacích derogována. Nepřípadnými v tomto směru shledal i odkazy žalovaného na judikaturu Ústavního soudu k otázce bezdůvodného obohacení užíváním veřejného prostranství. Kvitoval rovněž vyčíslení výše prospěchu vycházející ze znaleckého posudku a reflektující cenovou regulaci. Shodně jako soud první instance odmítl, že by bylo patřičné vycházet z předpisu č. 2141 prosazovaného žalobkyní, neboť tento na posuzovaný skutkový stav (jedná-li se o cizí pozemky, nikoliv ty ve vlastnictví žalovaného) nedopadá. Podobně jako obvodní soud hodnotil i námitku rozporu uplatněného práva s dobrými mravy, dospívaje k úsudku, že, nehledě na spekulativní nákup pozemků žalobkyní, nelze jí kompenzaci za omezení vlastnického práva odepřít zcela.

Proti tomuto rozhodnutí co do jeho výroku I. (dle obsahu podání toliko v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II.) brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), mimo jiné pro odklon odvolacího soudu od konstantní judikatury v problematice hodnocení znaleckého posudku a přijímání závěrů na jeho základě. Dále formuluje otázky, považujíc je za Nejvyšším soudem doposud neřešené, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jež městský soud nesprávně právně posoudil. Nesouhlasí zejména s kvantifikací jejího nároku mimo jiné podle cenových výměrů Ministerstva financí, prosazujíc neustále aplikaci Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 2141 ze dne 14. 12. 2004, jež by vedla k vyšší částce přiznané ve sporu úspěšné žalobkyni. Domnívá se, že podnikatelskou činností žalované, případně třetích osob, na předmětných komunikacích je užití cenových výměrů vyloučeno. Nadto je pokládá za kolidující s Listinou základních práv a svobod, jakož i normami veřejného práva.

K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně negativně vyjádřil žalovaný, jenž zpochybňuje argumentaci žalobkyně, současně navrhl, aby dovolací soud její podání zamítl, eventuálně odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání, jímž žalobkyně napadá toliko výši přiznaného bezdůvodného obohacení, nerozporujíc jinak právní názory nalézacích soudů, ovšem přípustným není.

Problematika ocenění prospěchu získaného bezesmluvním užíváním pozemku vlastníkem stavby na něm zřízené, aniž by jej k tomu opravňoval řádný právní titul, jež se stala spornou i v této věci, byla v judikatuře Nejvyššího soudu již několikrát řešena. Výsledkem je konstantně přijímaný závěr, dle něhož je za bezdůvodnému obohacení ekvivalentní podle § 458 odst. 1, věty druhé, obč. zák., respektive § 2999 odst. 1, věty první, o. z. považována částka odvíjející se od hladiny obvyklého nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v rozhodném období cenou regulovanou, nemůže ani výše bezdůvodného obohacení přesáhnout sumu vymezenou cenovými předpisy (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2710/2018, jakož i řadu v něm citovaných rozhodnutí). Od nastíněného náhledu se odvolací soud nikterak neodchýlil.

Zejména ze shora připomenuté dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe reprezentované namátkou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněným pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále rozsudky téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, se podává, že je v této souvislosti obecně přijímána aplikace cenových předpisů upravujících maximální výši nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům, mimoto je-li realizováno skrze pozemní komunikaci, u kterého lze hovořit o existenci veřejného zájmu na regulaci nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017). Uvedené nemůže efektivně zpochybnit ani poukaz dovolatelky na názor artikulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, jenž byl toliko výsledkem zohlednění konkrétních okolností tehdy řešeného sporu, nevykazuje-li obdobná specifika aktuálně posuzovaná kauza. V ní je naopak shora nastíněný přístup bezpochyby použitelný, neboť argumentaci žalobkyně, že se v případě hlavního města jedná o výkon podnikatelské činnosti, jež by užití cenových předpisů vylučovala, přitakat nelze.

Podnikáním se dle § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného v počátku rozhodného období, rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podobně je podnikatelská aktivita vymezena i v dnes (a po zbytek žalovaného období) účinném občanském zákoníku – § 420 o. z. Spatřuje-li dovolatelka naplnění jmenovaných znaků u žalovaného, pomíjí zcela význam pojmu podnikání, respektive podnikatelská činnost. Ta může být jen sotva dovozována z prostého vlastnictví pozemních komunikací, eventuálně ze způsobu jejich užívání širokou veřejností, slouží-li jak obyvatelům žalovaného, tak i všem ostatním fyzickým i právnickým osobám jako dopravní cesta (k pojmu podnikání obdobně srov. kupříkladu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015). Cenové předpisy, jejichž aplikace je tedy zcela přiléhavá, nadto není možné považovat za porušující základní práva, jak naznačuje dovolatelka (srov. především shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2710/2018). K ústavněprávní rovině nastíněné otázky sluší se pak (obdobně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016) připomenout závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, dle nichž cenovou regulaci nelze chápat jako překážku v realizaci hospodářské činnosti, poněvadž je každého svobodnou volbou, bude-li stanovené podmínky akceptovat. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se na předmětných pozemcích již v okamžiku nabytí vlastnického práva žalobkyní nacházela stavba komunikace, pročež tak mohla předpokládat, že výše nájemného, potažmo náhrady za bezdůvodné obohacení, je dotčena cenovými předpisy, a mohla se s tímto vědomím rozhodnout, zda o nabytí vlastnického práva k pozemkům usilovat. Oba soudy ostatně v tomto duchu uvažovaly o komerčním, ba spekulativním cíli žalobkyně.

Zmínka dovolatelky o podnikatelské aktivitě třetích subjektů využívajících dotčenou komunikaci je pak nepřípadnou zejména proto, že pasivní věcná legitimace žalovaného má původ již v samotném vlastnickém právu (zde k pozemní komunikaci), které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014), pročež je irelevantním, kdo a jak uvedenou dopravní cestu užívá.

Užití cenové regulace dále nevylučuje ani zvláštní předpis č. 2141, jehož aplikaci se snaží prosadit dovolatelka. V tomto směru lze plně přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, jež řečenou normu odmítly pro její nepřiléhavost. Byla-li vytvořena jako vnitřní předpis žalovaného pro situace, v nichž jsou pozemní komunikace v jeho vlastnictví pronajímány třetím subjektům pro stavební činnost (chápáno evidentně v dynamickém smyslu slova), nejedná se tedy o pronájem pozemků dlouhodobě využívaných skrze stavbu (jakožto statickou věc – tak jak stavbu pojímá též soukromé právo – srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3786/2018) na nich, pročež v něm zmíněné částky není možné ztotožnit s hladinou obvyklého nájemného v místě a čase. Žalobkyní požadovaná sazba 10 Kč za m2/den ve smyslu části 2 položky F písm. a) předpisu č. 2141 pak nadto představuje sankci, jíž je zpoplatněno takové užívání konkrétní komunikace, které přesáhne sjednanou dobu. S ohledem na úsudek o neaplikovatelnosti předpisu č. 2141 se jeví irelevantním vyjadřovat se k otázkám dovolatelky zaměřeným na jeho vzájemný vztah k cenovým výměrům. Nelze-li ze shora popsaných důvodů vycházet z žalobkyní vyzdvihovaného předpisu č. 2141 a v něm stanovených sazeb jako z měřítka obvyklého nájemného, je možné za zcela případný označit postup nalézacích soudů, jež se je jaly zjistit pomocí znaleckého posudku, reflektujíce přitom cenovou regulaci (k její použitelnosti viz výše).

Námitkami proti samotnému znaleckému posudku, z jehož závěrů soudy nižších stupňů vycházely při produkci svých skutkových zjištění stran hladiny obvyklého nájemného, na nichž založily své právní konkluze, neuplatňuje dovolatelka žel ani jediný zákonný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož prostřednictvím by bylo možné usuzovat na přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, jakož i další v něm jmenovaná rozhodnutí). Nesouhlasí-li žalobkyně se způsobem, jímž se znaleckým posudkem (primárním důkazním prostředkem ve vztahu ke sporné otázce výše bezdůvodného obohacení) soudy nakládaly, brojí toliko proti hodnocení důkazů (byť svou povahou specifických – k tomu srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), jež ovšem nemůže být předmětem revize ze strany dovolacího soudu (k tomu viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). Neúspěšné jsou nutně i výtky vůči aplikované metodě v rámci znaleckého posudku, zasazuje-li se dovolatelka o užití výhradně srovnávací metody. Nejvyšší soud již dříve (například ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015) vyslovil názor, z něhož se podává, že při zkoumání obvyklého nájemného je zapotřebí vždy vycházet z konkrétních okolností posuzované kauzy, jež jeho výši determinují, přičemž připouští situace, v nichž nebude možné užití srovnávací metody, která proto nepředstavuje jediný výhradní způsob, jak se zkoumaného údaje dobrat (dále viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Odkazuje-li pak dovolatelka na ceny ujednané ve smlouvách uzavíraných žalovaným se třetími subjekty stran pronájmu pozemních komunikací, domáhajíc se jejich aplikace jakožto východiska pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, sluší se připomenout, že byť judikatura nevylučuje, aby při zjišťování hladiny obvyklého nájemného soud vycházel z nejrůznějších podkladů, neshledaly tyto smlouvy soudy v projednávané věci přiléhavými, přičemž napadaný závěr, jejž nalézací soudy řádně odůvodnily, je potud povahy skutkové, pročež jej v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně viz jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolatelkou označené problémy již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, přičemž odvolací soud se od této judikatury nikterak neodchýlil. Vyšed z ní nadto při kvantifikaci výše bezdůvodného obohacení, již dovolatelka sporuje, aplikoval případné normy, pročež ani nelze uvažovat o naplnění dovolacího důvodu. Neidentifikovala-li pak žalobkyně žádnou jinou otázku, pro niž by bylo možné její podání pokládat za přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům dotčených účastníků je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu mít za účelné, neboť u hlavního města Prahy, jakož i u státu je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení ke kvalifikovanému hájení jejich rozhodnutí, práv a zájmů, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících takové zastoupení (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, judikaturu zde odkazovanou, jakož i ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3318/2017).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. 12. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu