Rozhodnutí NS

3 Tdo 1520/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:3 Tdo 1520/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1520.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Trest
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1520/2018-27

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem Lotyšsko, XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 8 To 223/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 16/2018 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 9 T 16/2018, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, když skutkový děj je popsán v uvedeném rozsudku. Za toto jednání byl obviněný podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 roků.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. 8 To 223/2018, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání jednak ad 1) přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku a jednak ad 2) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále mu uložil trest vyhoštění z území České republiky, a to podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na 5 let.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. K. dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu. Ohledně trestu vyhoštění obviněný namítl, že Krajský soud v Plzni se nijak nezabýval jeho argumenty vznesenými jak v závěrečné řeči, tak podrobněji v odvolání, totiž právem na ochranu rodinného života, neboť v České republice legálně žije jeho manželka a nezletilá dcera, s nimiž do zadržení žil ve společné domácnosti. Obviněný má za to, že právě právo na ochranu rodinného života, zakotvené v Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i v Listině základních práv a svobod ve svém důsledku nepřipouští uložení trestu vyhoštění za situace, kdy by došlo ke zpřetrhání vazeb mezi ním a jeho rodinou, zejména s důrazem na práva nezletilých dětí. Důsledky vyhoštění by dopadly na jeho nezletilou dceru a manželku. Dle jeho tvrzení odvolací soud nedostatečně zvážil intenzitu zásahu trestu vyhoštění do jeho rodinného života. Obviněný před svým zadržením žil v České republice legálně již delší dobu a pracoval (bezmála 3 roky). V Lotyšsku nemá žádné vazby ani žádný majetek, nemá se tedy kam vrátit. Také poukázal na skutečnost, že uložení trestu vyhoštění není obligatorní a že nesplnění některé z podmínek dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku neznamená, že takový trest musí být uložen. Je pouze na zvážení soudu, zda tento druh trestu uloží. Soud je navíc povinen respektovat mezinárodní závazky.

Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu vyhoštění z území České republiky na pět let uloženého mu podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného lze podřadit pouze pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nikoli pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Následně uvedl, že výhrady obviněného považuje za neopodstatněné, jelikož byly splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění. Blíže rozebral problematiku trestu vyhoštění a uvedl, že v rámci dovolání nelze úspěšně vytýkat, pokud soud za splnění zákonných podmínek využil dané možnosti a uložil trest vyhoštění. Připomněl také, že obviněný není občanem České republiky a dopustil se závažného protiprávního jednání, které naplnilo znaky více trestných činů. Za významnou okolnost označil skutečnost, že za obdobnou trestnou činnost (tedy majetkového a násilného charakteru) byl obviněný opakovaně trestán v zemi, jíž je občanem, a byly mu uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkové výměře významně převyšující deset let. Za této situace proto soudy důvodně dospěly k závěru, že ponechání obviněného na území České republiky je bezpečnostní riziko. Uložení trestu vyhoštění nebrání ani žádná okolnost uvedená v § 80 odst. 3 trestního zákoníku. V závěru svého vyjádření dodal, že stížnosti obviněného stran toho, že v Lotyšsku nemá žádné vazby ani majetek, vyznívají nepatřičně v situaci, kdy evidentně zneužil dobrodiní České republiky, jejíž orgány mu povolily přechodný pobyt a byla mu nabídnuta šance zde pracovat a zajistit sebe i svou rodinu.

S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž dal dle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu souhlas, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž dle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný V. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku své námitky vztahuje zejména pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu toliko pouze odkazuje, považuje Nejvyšší soud za nezbytné se vyjádřit i k tomuto dovolacímu důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitky obviněného, že trestem vyhoštění bylo zasaženo do jeho práva na ochranu rodinného života, jelikož v České republice žije jeho manželka a nezletilá dcera, že nebyla dostatečně posouzena intenzita zásahu do jeho rodinného života, že v České republice žije legálně delší dobu a pracoval zde, že v Lotyšsku nemá žádné vazby ani majetek, že se nemá kam vrátit a že uložení trestu vyhoštění není obligatorní, však nelze považovat za opodstatněné, protože byly splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění. V rámci dovolání nelze úspěšně vytýkat, pokud soud za splnění zákonných podmínek využil dané možnosti a uložil trest vyhoštění. Učinil tak za splnění zákonných podmínek § 80 odst. 1,2 trestního zákoníku a při neexistenci zákonných překážek uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) – g) trestního zákoníku. Obviněný není občanem České republiky, nemá povolen trvalý pobyt ale pouze přechodný, a na území České republiky se dopustil závažného protiprávního jednání, které naplnilo znaky více trestných činů. Jako další skutečnost svědčící v neprospěch obviněného lze zmínit, že za obdobnou trestnou činnost byl již opakovaně trestán v zemi, jíž je občanem. Soudy obou stupňů proto důvodně dospěly k závěru, že ponechání obviněného na území České republiky je bezpečnostní riziko.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 23. 1. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu