Rozhodnutí NS

32 Cdo 4754/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:32 Cdo 4754/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4754.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Ručení
Vzdání se práva
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 303 obch. zák.
§ 574 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4754/2018-266


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, proti žalovaným 1) C. F. F., narozenému XY, neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Vendelínem Balogem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, 2) P. R., narozenému XY, neznámého pobytu, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Kateřinou Buďveselovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 138/5 a 3) L. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, o zaplacení částky 669 512 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 37/2016, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 19 Co 164/2018-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 30 C 37/2016-176, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 640 000 Kč s příslušenstvím, dále žalovanému 2) uložil zaplatit žalobkyni částku 640 000 Kč s příslušenstvím a žalované 3) uložil zaplatit žalobkyni částku 373 334 Kč s příslušenstvím, to vše společně a nerozdílně s povinností společnosti Xan Properties, s. r. o. zaplatit žalobkyni částku 669 512 Kč s příslušenstvím uložené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. 28 Ecm 24/2012-56, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných nebo společnosti Xan Properties s. r. o. zaniká v rozsahu plnění povinnosti ostatních dlužníků či společnosti Xan Properties s. r. o. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání všech žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a ve výrocích o nákladech řízení (výroky II. až IV.) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka namítá, že „ručení žalované 3) zaniklo písemnou dohodou žalobkyně s dlužníkem (společností Xan Properties, s. r. o.), kterým se žalobkyně s dlužníkem dohodla na omezení výčtu osob ručících za závazky dlužníka“, majíc za to, že tato „otázka“ dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), uzavřel, že ustanovení § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obč. zák.“), upravuje zánik závazku na základě dvoustranného právního úkonu, kterým se věřitel vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi dluh a dlužník s tím souhlasí. Jednostranné prominutí dluhu věřitelem (bez souhlasu dlužníka) je bez právních účinků, když zákon vychází z toho, že je nejen povinností, ale i právem dlužníka splnit svůj závazek, a k platnému prominutí dluhu vyžaduje dvoustranný právní úkon. Nestačí proto ani projev věřitele, jímž se vzdává svého práva nebo promíjí dluh, učiněný vůči třetím osobám, byť v písemné formě (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011).

Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci. Tvrzení dovolatelky, že uzavřením dodatku mezi žalobkyní a společností Xan Properties s. r. o. jakožto dlužníkem, kterým byla vypuštěna žalovaná 3) ze seznamu ručitelů a textu samotné smlouvy, došlo ze strany žalobkyně (jakožto věřitele) ke vzdání se práva požadovat uspokojení pohledávky po žalované 3) [jakožto ručiteli], je v rozporu s citovanými závěry Nejvyššího soudu, neboť žalovaná 3) nebyla smluvní stranou této dohody. Naopak uzavřel-li odvolací soud, že nedošlo k zániku ručitelského závazku žalované 3), neboť nebyla prokázána existence písemné dohody, která by naplňovala podmínky ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s ustanovením § 40 obč. zák., tedy písemné dohody o vzdání se práva mezi žalobkyní a žalovanou 3), postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Ostatně lze dodat, že dovolatelka v řízení existenci takové dohody uzavřené mezi ní a žalobkyní ani netvrdila.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu