Rozhodnutí NS

6 Tdo 1447/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/04/2018
Spisová značka:6 Tdo 1447/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1447.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Pohlavní zneužití (zneužívání)
Dotčené předpisy:§ 187 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1447/2018-50


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. F., nar. XY, bytem XY čp. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 10 To 52/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 49/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 10 To 52/2018, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání D. F. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného a poškozené, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 5 T 49/2017, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní ambulantní léčení, a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. (poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních).
I.
Dovolání a vyjádření k němu

2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 10 To 52/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku nejprve popsal trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným a poukázal na hodnotící závěry soudu prvního stupně, které jej vedly k závěru, že jednání obviněného je nutno kvalifikovat jako zločin pohlavního zneužití (bod III. dovolání). V téže části dovolání poukázal na to, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jeho odvolání zamítl, stejně jako odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch, která se dožadovala kvalifikace jednání obviněného jako zločinu znásilnění. V další části dovolání (bod IV.) argumentuje dovolatel tím, že „nebylo jednoznačně nade vši pochybnost prokázáno“, že by svým jednáním naplnil znaky trestného činu pohlavního zneužití. V této souvislosti poukazuje na to, že soud své závěry o jeho vině ohledně věku poškozené a jejího duševního stavu vybudoval pouze na výpovědi matky poškozené, případně byly brány v úvahu výpovědi dalších osob, avšak on (obviněný) o věku poškozené nevěděl, stejně jako o jejím duševním postižení. Soudům rovněž vytýká, že nesprávně hodnotily výpověď bratra obviněného N. F., kdy jako účelovou označily výpověď tohoto svědka učiněnou u hlavního líčení. V další části dovolání (str. 6) poukazuje na to, že v případě předmětného trestného činu vedle jeho spáchání vykonáním soulože, pracuje zákon také s pojmem „jiným způsobem pohlavně zneužije“ a k tomuto pojmu praxe i literatura poukazují, což činí i obviněný v dovolání, na to, že jako trestný čin pohlavního zneužití bývají nesprávně posuzovány „i jen lehké letmé doteky přes oděv“. V návaznosti na tyto teoretické úvahy pak obviněný uvádí, že z jeho strany šlo o takový případ a nebylo mu naopak prokázáno, co uvádí soud prvního stupně, že „z jeho strany došlo k osahávání zevního genitálu či zavádění prsů mezi stydké pysky“ poškozené, když pro uvedený závěr soudu prvního stupně nesvědčí ani znalecký posudek znalkyně MUDr. H. Kosové, PhD., z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie. Pro závěr, že se nedopustil žádného násilného jednání vůči poškozené, svědčí podle dovolatele i ta skutečnost, že na těle poškozené ani na jeho těle nebyla shledána žádná zranění. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že soudy při hodnocení důkazů vycházely mj. také z výpovědi poškozené, avšak již nebraly v úvahu, že znaleckými posudky bylo prokázáno, že její věrohodnost je snížena. Podle mínění obviněného nemohlo zůstat bez povšimnutí ani to, že poškozená přes svůj věk a duševní postižení se chová a obléká velice vyzývavě a projevuje zájem o druhé pohlaví. Podle obviněného soudy při hodnocení důkazů nejenže nebraly v úvahu shora uvedené skutečnosti, ale navíc postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného obžaloby zprostil, případně vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s ohledem na námitky v tomto mimořádném opravném prostředku zmíněné, vyznívá toto spíše jako druhé odvolání, a to i vzhledem ke skutečnosti, že námitky jsou mj. z převážné části směřovány proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále státní zástupce upozorňuje na tu skutečnost, že pokud obviněný poukazuje na nesprávnost postupu podle § 212 odst. 2 tr. ř., přehlíží tu skutečnost, že výslech N. F. byl proveden podle § 211 odst. 3 tr. ř., jak již bylo zmíněno mj. také v rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že svými námitkami se obviněný snaží přesvědčit soudy o své verzi skutkového děje, že šlo pouze o letmé krátké doteky, kdy poškozené hladil ňadra přes tričko a že jí hladil přirození přes kalhotky a neznal ani její věk, což však jsou skutečnosti, které jsou v rozporu se skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů, státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8) V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné nejen s námitkami, které obviněný již uplatnil v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 5 T 49/2017, a na které reagoval odvolací soud ve svém usnesení ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 10 To 14/2018, ale jsou identické, a to i po stránce grafického zvýraznění s námitkami, které byly obviněným uplatněny proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 5 T 49/2017, a těmi, které v rámci řízení o jeho odvolání posuzoval, projednal odvolací soud a rozhodl o nich usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 10 To 52/2018, kterým mj. také odvolání obviněného zamítl [zmíněné usnesení je napadeno dovoláním]. V souvislosti s takto uplatněným okruhem námitek je potřebné uvést, že konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Jako zjevně neopodstatněné však lze odmítnout dovolání pouze za situace, kdy v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, avšak tyto byly shledány neopodstatněnými. V případech, kdy jde o námitky irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, přichází v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [není-li dán důvod pro odmítnutí podle jiného zákonného ustanovení]. Jak již bylo Nejvyšším soudem shora uvedeno, i přes nejen obsahovou, ale i grafickou shodnost úpravy námitek uplatněných obviněným v jeho dovolání [viz usnesení odvolacího soudu body 5-18, a následně body 48-67], bylo nutno posoudit jejich charakter z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

9) V reakci na tyto námitky je potřebné uvést, že tyto v žádném případě nelze považovat za námitky hmotně právní za situace, kdy obviněný se snaží docílit přehodnocení skutkových zjištění s argumentací, že důkazy byly nesprávně hodnoceny a on se trestné činnosti nedopustil tak, jak je popsáno ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně [Nejvyšší soud neshledal důvod pro opětovný přepis jednotlivých námitek obviněného s ohledem na jejich jednoznačné zaměření] a sám předkládá vlastní verzi skutkového děje. Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani četnost odkazů obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s otázkou presumpce neviny a porušení zásady in dubio pro reo [viz výklad níže].

10) K argumentaci obviněného o relevantnosti jím uplatněných námitek je nezbytné uvést, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněný mj. „ačkoli věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let s duševním postižením, ji za účelem svého sexuálního uspokojení líbal na ústa, hladil na holém těle na prsou, osahával přes kalhotky na přirození, dále ji povalil na zem, stahoval kalhotky a osahával na přirození…“ a toto jednání kvalifikoval jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr soudu prvního stupně potvrzený rozhodnutím odvolacího soudu zpochybňuje obviněný argumentací, že „poškozené sice hladil ňadra přes tričko a že ji hladil přes kalhotky“. Uvedené tvrzení obviněného je však po skutkové stránce zcela v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a obviněný poukazuje v dovolání (stejně jako v námitkách uplatněných v odvolání i ve své obhajobě před soudem prvního stupně) na to, že závěry soudů jsou nesprávné, neboť on nevěděl o věku poškozené [vzhledem k velmi podrobnému popisu výpovědí svědků, ale i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně – viz např. bod 4, 6, 8, 36-39 rozsudku, Nejvyšší soud na tato zjištění a hodnocení odkazuje], příp. nevěděl o její zdravotní indispozici, a pokud snad některé z důkazů, právě takovou skutečnost prokazovaly, pak se snažil uvedené důkazy znevěrohodnotit [např. výpověď bratra obviněného v přípravném řízení, kdy oproti hlavnímu líčení uváděl, že „bylo na poškozené vidět, že je postižená (tuto skutečnost uváděli ve své výpovědi i další ve věci slyšení svědci např. M. P., P. N., I. Š., I. Š., která mj. v přípravném řízení uvedla, že věděla, že poškozené ještě není čtrnáct let, M. P. či R. D. rovněž věděli, že poškozená je autistka), věděl, že je jí čtrnáct let a tehdy to v restauraci také bratrovi (obviněnému) řekl s tím, aby si dal pozor a nikam s ní nechodil“. V této souvislosti např. zpochybňoval procesní použitelnost výpovědi svědka (bratra) z přípravného řízení, avšak bylo bezpečně prokázáno, že výslech svědka v přípravném řízení se uskutečnil za přítomnosti obhájce atd., což vše velmi podrobně zmínil rovněž soud druhého (bod 26-30) ve svém usnesení].

11) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že výpověď bratra obviněného, kterou učinil v přípravném řízení za přítomností obhájce obviněného (resp. v jeho substituci), byla hodnocena v souladu s ustanovením trestního řádu a je nutno uvést, že tato výpověď, kterou, mj. je obviněný usvědčován z toho, že znal věk i postižení obviněné, není jediným důkazem, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nelze rovněž přehlížet ani skutečnosti plynoucí ze závěrů znaleckých posudků zpracovaných nejen k osobě obviněného, ale také k osobě poškozené. Z posudku a vyjádření znalkyně – klinické psycholožky mj. vyplynulo, že „nezjistili, že by si poškozená sama událost vymyslela, že by pro něj měla motiv. Je nepravděpodobné, že by cíleně, účelově, opakovaně a konzistentně prezentovala nějakou vymyšlenou událost. Nezjistili, že by poškozená byla ovlivněna matkou [Nejvyšší soud musí uvést, že obviněný právě vliv matky poškozené na výpověď její dcery zmiňuje, je však nutno uvést, že v souladu se znaleckým posudkem je např. výpověď svědka M. P.] v té části výpovědi, kde uvedla, že jí obviněný stáhl kalhotky do půli stehen a strkal jí prst do přirození, resp. že by ji někdo takto detailně naváděl (viz mj. také bod 30 rozsudku).

12) Za právně relevantní nemohl Nejvyšší soud označit ani námitku obviněného, kde poukazuje na to, že znakem trestného činu pohlavního zneužití vedle „vykonání soulože“ je také „pohlavní zneužití provedené jiným způsobem“ a tento znak není naplněn pouze jednorázovými letmými doteky přes oděv, když soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že „ačkoli věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let s duševním postižením, ji za účelem svého sexuálního uspokojení líbal na ústa, hladil na holém těle na prsou, osahával přes kalhotky na přirození, dále ji povalil na zem, stahoval kalhotky a osahával na přirození…“. Jestliže obviněný argumentuje tím, že uvedeného jednání se nedopustil a skutkový děj proběhl jinak, pak prosazuje vlastní průběh skutkového děje a na takový případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

13) K otázce zjištěného skutkového stavu věci, který obviněný zpochybňuje a rozsahu prováděného dokazování považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Pokud pak jde o tvrzení obviněného, že došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud považuje za vhodné pouze uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně, logicky a přesvědčivě svůj rozsudek odůvodnil, a proto nelze argumentovat tím, že by hodnotil důkazy v neprospěch obviněného (např. i z hlediska toho, že obžaloba se domáhala posoudit předmětné jednání ve smyslu § 185 tr. zákoníku).

14) Pokud jde o obviněným zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

15) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tyto vykazovaly znaky libovůle, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

      přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 12. 2018

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu